VZPOMÍNKY Z VÁLEK - ZAHRANIČNÍ ARMÁDY

Stránka věnovaná příběhům spojeneckých, ale i dalších vojáků, některé jsme napsali pro Armyweb, s jejich souhlasem, jedná se o polské SOF, další přeložili nebo sepsali z cizích zdrojů, jako připomínku statečností a povinnosti, stejné jako u našich armád.



Bývalý příslušník SAS, který měl zabít Pabla Escobara

24. 03. 2021, ARMYWEB

V roce 1989 tým britských kontraktorů, vedený Skotem Peterem McAleesem, vycestoval do zločinecké říše nejnebezpečnějšího muže světa Pabla Escobara, s cílem ho zlikvidovat. Pablo Escobar byl v té době vůdce medellínského drogového kartelu v Kolumbii a jeden z nejbohatších padouchů v historii. Byl největším výrobcem a distributorem kokainu na světě, v té době byl zodpovědný až za 80 % celosvětového obchodu s touto drogou. Bývalý elitní voják SAS McAleese byl pak najat konkurenčním kolumbijským kartelem, aby Escobara odstranil.

Nový dokument s názvem "Zabití Escobara" (Killing Escobar) vypráví příběh neúspěšné mise s cílem usmrtit narkobarona Pabla Escobaru. Dokument také odhaluje muže, který měl akci provést - Petera McAleeseho. Filmař David Whitney o něm řekl, že McAleese, který se narodil v Glasgow v roce 1942, byl "komplexní muž", který měl hodně "vnitřních pekel". Peter byl vychován v Riddrie na okraji největšího skotského města ve stínu nechvalně proslulého vězení Barlinnie, kde jeho otec - velmi tvrdý a násilnický muž - trávil nějaký čas. V dokumentárním filmu, McAleese, kterému je nyní 78 let, říká: "Armáda mě vycvičila k zabíjení, ale bojový instinkt přišel z Glasgowa." McAleese vzpomíná, že odešel z domova a už v 17 letech vstoupil do armády, aby našel způsob, jak usměrnit svou agresi. Narukoval do výsadkového pluku a stal se nakonec členem elitního 22. pluku SAS. Sloužil na Borneu a v Severním Irsku. V SAS bojoval v zuřivé válce v džungli, než v roce 1969 britskou armádu opustil, což bylo rozhodnutí, které v dokumentu popisuje jako to nejhorší, co kdy udělal.

McAleese pak přecházel od práce k práci a nikde "nezapadal". Sám říká, že se cítil ztracený a jeho agrese se zhoršila natolik, že byl nakonec poslán do vězení za napadení své přítelkyně. Po propuštění se McAleese snažil obnovit své vojenské řemeslo a nechal se najmout jako kontraktor do angolské občanské války. Později bojoval v Rhodesii (nyní Zimbabwe) a v Jižní Africe. V Angole pak v roce 1976 potkal Davea Tomkinse. Tomkins nebyl nikdy profesionální voják, ale uměl uzavírat dohody a dodávat zbraně. Tahle nesourodá dvojice se nakonec stala velkými přáteli a byl to právě Tomkins, kdo jednou oslovil McAleeseho ohledně mise s cílem zabít Escobara.


Celý útok koordinoval Jorge Salcedo, který byl součástí konkurenčního kolumbijského drogového gangu kartelu Cali. Salcedo chtěl, aby Tomkins najal tým, který by odstranění Escobara provedl. McAleese byl pak první, koho se Tomkins zeptal. "Nebudeš požádán, abys zavraždil Pabla Escobara, pokud nebudeš mít správné zkušenosti," řekl v dokumentu McAleese, který dále pokračoval: "Nevadilo mi ho zabít, nikdy jsem se na to nedíval jako na vraždu. Díval jsem se na něho jako na terč."

Kartel z Cali byl přesvědčen, že Escobara může být optimálně odstraněn v době, kdy pojede na svůj luxusní ranč Hacienda Napoles. Tato obrovská usedlost zahrnovala např. zoologickou zahradu plnou exotických zvířat, sbírku starých a luxusních aut, soukromé letiště a arénu na býčí zápasy. McAleese tedy tajně letěl nad ranč na průzkum. Když se pak vrátil, nechal se slyšet, že to půjde.


Foto: Pablo Escobar - úhlavní nepřítel konkurenčního kartelu Cali a člověk, který měl na svých rukou krev stovek lidí | Colombian National Police / Wikimedia Commons / Public Domain

Tomkins naverboval tým 12 žoldnéřů, lidí, se kterými předtím pracoval nebo kteří mu byli doporučeni. Přes celnici jim pomohl Jorge Salcedo a jejich pobyt pak financoval kartel Cali. Každý z mužů bral žold 5000 dolarů měsíčně plus výdaje, avšak Tomkins dostával 1000 dolarů denně. Filmaři dokumentu měli přístup k videozáznamům natočeným přímo Tomkinsem, které zahrnují muže hrající si s velkými balíky peněz. Tým nejprve zůstával ve městě Cali, ale tam hrozilo, že na sebe přitáhnou příliš mnoho pozornosti, a tak se odstěhovali na ranč na venkově, kde jim kartel poskytl obrovskou zásobu zbraní. "Bylo to jako vánoce," vzpomíná McAleese. "Všechno, co jsme potřebovali, tam prostě bylo." Žoldnéři na svou misi tvrdě trénovali, avšak jen Tomkins a McAleese věděli, kdo je jejich cílem. Než to řekli ostatním, jeden ze skupiny odstoupil a mohl odletět domů. Svůj příběh pak prodal novinám, ale neuvedl jména ani podrobnosti operace.

Psali jsme:"Tažný kůň" spojeneckých vojsk během 2. světové války: Lokomotiva USATC třídy S160

Když se termín útoku přiblížil, muži přesunuli svůj výcvik do džungle, aby mohli cvičit se zbraněmi a bombami, aniž by je někdo slyšel. Plán útoku zahrnoval dva vrtulníky, které by vlétly přímo do areálu v Hacienda Napoles. Pak by si žoldnéři podle plánu prostříleli cestu Escobarovou masivní bezpečnostní ochrankou a následně zabili samotného drogového bosse. Když se jim pak ozval informátor, že Escobar je na svém ranči, vydali se ke svému cíli.

K provedení útoku však nedošlo. Vrtulník s McAleesem a Tomkinsem se zřítil, když letěl nízko nad Andami. Pilot byl na místě mrtev, ostatní snad jen díky bohu přežili, ale McAleese byl příliš těžce zraněn a nebyl schopen se dostat z úbočí hory, kam vrtulník dopadl. Tři dny tak ležel v nesnesitelných bolestech, dokud nebyl zachráněn. Mezitím se však Escobar doslechl o plánu útoku a poslal své muže do hor, aby útočníky našli.

"Kdyby mě Pablo chytil, čekala by mě dlouhá, vleklá, bolestivá smrt," řekl následně McAleese. Tomu se podařilo nakonec z pasti uniknout. Po tomto incidentu se snažil splnit sliby, které tehdy dal Bohu, když ležel na úbočí hory. Mc Aleese připouští, že byl "špinavý, podlý, hnusný chlap" a uvědomil si, že se musí změnit. Mc Aleese však nelitoval svých činů ve válečných zónách, ale svého osobního selhání jako manžel a otec. "Mám strašně moc výčitek, avšak žádná z nich není ve vojenské části mého života."

Ve svých 78 letech říká, že konečně našel klid. Osud Pabla Escobaru nakonec stejně dostihl a ten byl zastřelen v roce 1993 na útěku před úřady. Filmový dokument o výše popsané zajímavé akci je od 12. března vysílán přes nezávislá kina po celé Velké Británii.

Autor: Jaroslav Dolejška


Věk je jen číslo: Nejstarší sloužící příslušník britských speciálních jednotek SAS

14. 03. 2021, ARMYWEB

Kolik musím mít let, abych mohl sloužit u těch nejlepších z nejlepších a nebyl moc starý? S touto otázkou si zřejmě hlavu neláme jedenapadesátiletý voják, který se stal nejstarším sloužícím příslušníkem SAS poté, co nejvyšší velení apelovalo na své bývalé vojáky, aby se znovu reaktivovali, protože speciální síly i celá armáda čelí personální krizi, kdy odchází více vojáků, než nastupuje. V každém případě tento voják musí stále splňovat velmi tvrdé podmínky pro službu u britských speciálních jednotek SAS. Naposledy se tak stalo v devadesátých letech, kdy se voják po čtyřicítce opět vrátil ke svému pluku, kdy znovu prošel náročným výběrem.

Foto: Nejvyšší velení apelovalo na své bývalé vojáky, aby se znovu reaktivovali, protože speciální síly i celá armáda čelí personální krizi. (ilustrační foto) | Special Air Service Regiment - SASR / CC BY-NC-ND

Velitelství britských speciálních sil, které se skládá z SAS, SBS, Průzkumného pluku a podpůrné skupiny speciálních sil, čelí personální krizi, kdy více vojáků odchází, než se k nim připojuje. Aby se počet vojáků SAS zvýšil, jsou bývalí vojáci opět vyzývání (včetně těch ve věku 40 a 50 let ), aby se znovu připojili ke speciální jednotce zvané L-Det.


Tato jedinečná jednotka v rámci britské armády je specializovanou záložní jednotkou složenou z bývalých členů SAS sloužících na plný úvazek. Její hlavní náplní je zpravodajská práce a sledování. Jednotka v případě potřeby operuje hlavně ve Velké Británii, kde bylo jejím působištěm hlavně Severní Irsko, ale i po celém světě a podílí se i na osvobozování rukojmích včetně svých svých kolegů, na rozdíl od dvou záložních jednotek 23. a 21. pluku SAS, které se skládají výhradně z rezervistů, tedy vojáků na částečný úvazek (mj. u nich sloužil známý herec Lewis Collins známý, jako Bodie z legendárního seriálu Profesionálové). Profesionální vojáci pak tvoří velitelskou složku štábu obou výše uvedených pluků. Jednotka L-Det se však skládá výhradně z bývalých pravidelných vojáků SAS, a to na plný úvazek.

O nejstarším sloužícím členovi SAS logicky moc informací není k nalezení, avšak je známé, že jedenapadesátiletý britský voják sloužil v Severním Irsku, na Balkáně, v Iráku , Afghánistánu a mnoha dalších válečných zónách po celém světě.

Voják, který opětovným vstupem do jednotky zareagoval na výzvu britského velení, řekl svým přátelům: "Když začala válka v Iráku, byl jsem považován za starého, to jsem byl ve věku kolem 30 let. Všichni ti mladí chlapi mi říkali "Oldtimer" nebo "děda". Teď jsem opravdu děda a vracím se. Služba v SAS byla hlavní částí mého života a já jsem v ní rád sloužil. Ale každý ví, že hodiny tikají a máte jen určité množství času, než budete muset odejít. Byla to pořádná rána, ale věděl jsem, že to přijde."

Voják, který z bezpečnostních důvodů nemůže být jmenován (ostatně jako všichni členové speciálních jednotek), dále řekl: "Když jsem tehdy naposledy vyšel z brány základny v Herefordu, myslel jsem, že bude nejlepší hodit pluk za hlavu a soustředit se na to, abych pokračoval ve svém životě. Ale ta práce mi chyběla, chyběli mi kolegové a napětí. Nyní jsem připraven na výzvu, a i když možná nejsem tak rychlý jako 25letý, stále trénuji každý den, běhám půl maratony a chodím do posilovny."


Nutno podotknout, že počet sloužících vojáků v SAS je vždy menší, nežli by měl být, protože se jedná o speciální operační jednotku a požadavky pro vstup do této jednotky jsou opravdu ty nejvyšší.

Většina vojáků, kteří projdou tvrdým výběrem k SAS, zůstane v jednotce po zbytek své vojenské kariéry a může si odsloužit 20 let. V současné době, kdy každý rok odchází od pluku přibližně 10 až 15 vojáků (s kterými odchází i jejich schopnosti a zkušenosti), je tato každoroční ztráta považována za příliš vysokou.

Jeden důstojník SAS pak řekl: "V době, kdy je počet vojáků nízký napříč všemi ozbrojenými silami nejen ve Velké Británii, je každý odchod zkušeného vojáka citelná ztráta, kterou si SAS nemůže dovolit. Proto ti, kteří stále mohou pluku co nabídnout, jsou nyní vyzýváni, aby se k nám znovu připojili. Padesátiletý voják je dnes mnohem zdatnější než padesátiletý voják před 30 lety, takže má stále co nabídnout."

Autor: Jaroslav Dolejška

  


Smrt "kata Varšavy" Franze Kutschery

16. 02. 2021 Armyweb

Nejen československá zahraniční armáda a domácí odboj prováděly úspěšnou likvidaci vysoce postavených okupantů nebo domácích zrádců. Velmi netradičně své operace prováděli např. Poláci. V Polsku by mimochodem Heydrich nikdy nejezdil sám daleké cesty mimo bezpečnou zónu, v kabrioletu a pouze s jedním osobním ochráncem. Nacisté za 2. světové války důkladně tajili identitu svých příslušníků bezpečnostních sil, armády a SS. Výnosy a nařízení byla podepisována pouze hodností a funkcí, například generál SS a policie. To se týkalo hlavně příslušníků gestapa, SS a zpravodajských složek.

Poláci pak po identitě výše uvedených funkcionářů usilovně pátrali a když pak zjistili konkrétní jméno, svolali soud, dotyčného odstoudili v jeho nepřítomnosti a vynesli trest. Polský odboj pak daný rozsudek vytiskl a vyvěsil do ulic a, pokud to bylo jen trochu možné a znala se adresa, vytištěný rozsudek byl doručen přímo na adresu konkrétního odsouzeného. Nedovedeme si představit, co pak následovalo za rozruch v okupačním aparátu a hlavně v hlavě dotyčného odsouzeného. Poté se často i přes všechna zavedená německá protiopatření, která následovala, trest skutečně na odsouzeném Němci vykonal, ačkoliv cena za tento akt byla nejednou zaplacená životy polských vykonavatelů (stejně jako u nás v tehdejším Protektorátu v rámci operace ANTHROPOID).

Následující konkrétní příběh jedné z polských operací je jeden z nejznámějších provedených likvidací vysoce postaveného důstojníka SS. Jednalo se o velitele SS a policie ve Varšavě a jejím okolí, SS-Brigadeführera Franze Kutscheru, který kontinuálně decimoval nejen polský odboj, ale i civilní obyvatelstvo.

Foto: Franz Kutschera (zcela vpravo) s Heinrichem Himmlerem (s brýlemi) v rámci návštěvy koncentračního tábora Mauthausen v dubnu 1941 | Bundesarchiv / CC BY-SA 3.0

Za jeho krutovlády umíralo až čtyřicet polských civilistů denně. Pro Poláky je tak svou činností srovnatelný s Reinhardem Heydrichem v Československu. Operace s cílem odstranit Kutcheru byla provedena se souhlasem londýnské exilové vlády. Vypátrání a zjištění totožnosti Kutschery trvalo pouze jeden měsíc. Stejně jako v Praze se i ve Varšavě vysoce postavení Němci ubytovávali v jedné čtvrti, hlavně kvůli bezpečnosti. "V této zemi máme jeden bod, odkud pochází všechno zlo - je to Varšava. Kdybychom neměli Varšavu v Generální gouvernementu bychom neměli 4/5 všech obtíží, se kterými musíme bojovat. Varšava je a zůstává ohniskem zmatků, výchozím bodem, odkud se v této zemi šíří neklid," prohlásil v Krakově Hans Frank, generální guvernér okupovaných polských zemí.

Ale zpět k příběhu. Tehdy byl prosinec roku 1943. V bývalém hlavním městě Polska již 3 měsíce úřaduje Franz Kutschera, generál SS původem z Rakouska, který měl toto polské nepokorné město zlomit. Do Varšavy přijel z Mogileva. Dříve sloužil v Čechách, Jugoslávii a Nizozemsku. Všude, kde se objevil, šířil teror a strach. Nejinak tomu bylo i ve Varšavě. Němci sice vedli ve Varšavě mimořádně brutální politiku již od samého počátku, avšak s příchodem Kutschery do města nabrala šikana a represe nevídaných rozměrů.

Nebylo týdne bez zatýkání a poprav, které Němci dělali často přímo na ulici. Zabíjeli lidi před zraky jejich sousedů a kolemjdoucích. Na zdech se pravidelně objevovala oznámení o počtu mrtvých. Všechny tehdejší rozsudky byly podepsány pouze funkcí "Velitel SS a policie - Varšavský okruh". Jak uvádí historik prof. Krysztof Dunin-Wąsowicz, v době, kdy bezpečnostní síly ve Varšavě vedl právě Kutschera, mohl počet obětí dosáhnout až pěti tisíc. Armija krajova (AK) na výše uvedený teror musela reagovat. Ještě v roce 1943 se spustila odbojová akce s cílem zlikvidovat všechny nejvyšší představitele teroristického aparátu. Samozřejmě po předchozí identifikaci dotyčných a jejich odsouzení utajeným soudem. Na černou listinu se tehdy dostal i Kutschera, přestože odbojoví velitelé dobře věděli, že to bude velmi obtížný úkol s vážnými následky. V té době o Kutscherovi AK získala pouze tři údaje - jméno, hodnost, a přibližný věk. Nikdo nevěděl, kde generál žije, jaký má denní rozvrh, ani jak vypadá. Při odhalování identity tehdy pomohla pozornost jednoho z polských důstojníků.

V prosinci 1943 si kapitán Alexandr Kunicki (krycí jméno "Rajski"), šéf útvaru rozvědky jednotky Agat (dnes nosí stejné jméno speciální jednotka polské armády), který právě prováděl pozorování sídla SS u Ujezdovských alejí, všiml muže v koženém plášti. Vystoupil z tmavého Opelu Admirál, SPZ SS 20795 a zamířil rovnou k hlavnímu vchodu. Vnitřní hlas velel "Rajskému", aby se na toho muže zaměřil. Začal tedy pravidelně sledovat jeho příchody a odchody z práce. Všiml si, že auto z Újezdské ulice odbočuje do jedné z nedalekých ulic. Brzy si také všiml, že nejezdí daleko. Opel den co den zastavoval hned za rohem, necelých 150 metrů od velitelství SS. Když se pak jednou z rozepnutého pláště esesmana zablyštěly generálské nárameníky, měl "Rajski" jasno - musí to být Kutschera. Brzy se jeho hlášení dostalo k veliteli Kedywu (velitelství AK), plukovníku Augustu Fieldorfu (krycí jméno "Nil", po válce generál, hlava AK v boji proti sovětům a okupaci, po zajmutí komunisty popraven), který okamžitě nařídil začít s přípravou na likvidaci. Ještě v listopadu nad Kutscherou vynesl odbojový soud rozsudek smrti.

K provedení akce byla určena jednotka AGAT. Později se přejmenovala na "Pegas". Velitelem této jednotky byl podporučík Bronisław Pietraszewicz "Lot". I přes svůj mladý věk - bylo mu pouhých 22 let - se těšil velké oblibě mezi nadřízenými i podřízenými. Byl odvážný, ale zároveň rozvážný s velkými zkušenostmi. V květnu 1943 se účastnil tzv. megafónové akce. Spolu s konspirační skupinou zřídil v jednom z bytů vysílací studio. Povedlo se jim připojit na Wilsonově náměstí na veřejný tlampač a odvysílat krátký pořad včetně polské hymny. O několik měsíců později se Petraszkiewicz dostal do skupiny, která v září 1943 zlikvidovala SS-Scharführera Franze Bürkla, slavného sadistu z Pawiaka, největšího vězení pro politické vězně v okupovaném Polsku.

V rámci akce "Kutschera" Pietraszewicz sestavil jednotku nejprve jedenácti, později dvanácti osob. Byl vypracován plán, podle kterého bylo nutné i nadále pokračovat ve sledování Kutschery. Úkol to nebyl jednoduchý. Bylo nutno jednat v takzvané policejní čtvrti, kde se nacházely nejvýznamnější německé úřady. V té době se zde usadili i Němci, kteří zde žili. Jedna z účastnic sledování Marie Stypułkovská-Chojecká (pseudonym "Káma") po čase vzpomínala: "Stáli jsme na různých pozorovacích stanovištích, nejdéle dvacet minut často i kratší dobu. Šlo o to, abychom se nezdržovali déle na jednom místě a abychom měnili své stanoviště tak, aby nás nikdo při pozorování neviděl. Snažila jsem se měnit vnější vzhled změnou oblečení, což nebylo jednoduché, protože byla zima. Bylo potřeba se někde převléct, změnit čepice apod. S kabátem to bylo těžší, protože jsem musela vystupovat jako Němka, měla jsem, jako všichni ostatní pozorovatelé, falešné doklady. I přesto nebezpečí čekalo na každém kroku. Všude bylo mnoho policistů a vojáků. Na ulici byly vidět samé německé uniformy,"uvedla Stypułkovská-Chojecká. Příprava na akci včetně pozorování trvala jeden měsíc. Koncem ledna 1944 byla jednotka "Lota" připravena k akci.

Akce byla naplánována velmi dobře. Jednotka byla poměrně velká, dobře vyzbrojená a role byly přesně rozdělené. Přímé vykonavatele rozsudku pak doprovázeli další vojáci, kteří skupinu kryli. Existovala i skupina zodpovědná za signalizaci. Za evakuaci po akci pak zodpovídali řidiči tří aut, "vysvětluje historik Brodacký. Organizátoři se shodli, že by se akce měla uskutečnit ráno. Důvodem byl fakt, že Kutschera jezdil do práce víceméně ve stejný čas, zatímco z práce se vracel ve velmi rozdílných hodinách. Jako místo útoku byly zvoleny Ujezdovské aleje, kde jako "cizí lidi" budili méně pozornost.

"Lot" původně plánoval akci na 28. ledna 1944. Jeho lidé tehdy zaujali své pozice, avšak ukázalo se, že Kutschera ten den do práce nedorazil. Ráno na krátkou dobu odjel z Varšavy, což se stávalo mimořádně zřídka. Termín akce byl tedy posunut na úterý 1. února 1944. Po deváté hodině ráno Kutschera vyjel ze svého domu. Když se jeho Opel dostal zhruba do úrovně sídla SS a policie, cestu mu zablokovalo auto vedené Michalem Issajevičem ("Misia"). Řidič Kutschery mu začal okamžitě dávat signály speciálním žlutým světlometem, kterým disponovala privilegovaná auta. K zastavenému Kutscherovu vozu okamžitě běžel "Lot" spolu se Zdeňkem Poradským ("Kruszynka"). Kutscheru pak obklíčili z obou stran a ihned zahájili svými stenguny palbu do kabiny automobilu. "Lot" vystřelil na místo spolujezdce, kde se nacházel Kutschera, celou dávku. "Kruszynka" ve stejné době zneškodnil vyskakujícího zraněného řidiče a poté spustil palbu také na Kutscheru. "Misia" mezitím opustil již zbytečný blokující vůz a společně s "Kruszynkou" vytáhli ještě živého Kutscheru z auta na vozovku. Po dalším výstřelu jistoty začali prohledávat kapsy Kutscherovy uniformy. Když nenašli žádný doklad totožnosti, soustředili se na jeho aktovku. Do akce se tehdy zapojila celá záložní skupina, která svou palbou ve směru strážnice budovy SS a policejního ředitelství kryla hlavní aktéry atentátu.
V přestřelce mezi Němci a odbojovou skupinou pak byli zraněni čtyři útočníci včetně "Loty", avšak všechny se povedlo odvézt z místa útoku. Celý útok trval přesně jednu minutu a čtyřicet vteřin. To pravé drama však mělo teprve začít.

Dva lehce zranění vojáci skončili v nemocnici Maltézských rytířů. Rychle a hladce se je podařilo ošetřit a záhy z nemocnice odešli. Těžce zraněného "Lotu" a Mariana Sengera ("Tichého") bylo třeba odvézt do nemocnice na předměstí Praga. Tam následně podstoupili komplikovanou operaci a tam je také zatkla policie. Jako by toho nebylo málo, brzy se do vážných potíží dostali další členové skupiny Kazimír Scott ("Sokol") a Zbigniew Gęsicki ("Juno"). Ti měli nechat poté, co přivezli do nemocnice své zraněné kolegy, vozidlo někde v ulicích Pragy. Vůz byl z akce poškozený a byl tedy nápadný. "Sokol" a "Juno" však udělali chybu a rozhodli se, že se pro vozidlo vrátí zpět na východní břeh a zachrání ho pro pozdější akce. Když však vjeli na Kierbedziův most, zjistili, že Němci už tam dokázali postavit blokádu. Muži se rozhodli jet zpátky, ale auto uvízlo na zábradlí. Začala další střelba. Aby se zachránili, skočili "Juno" se "Sokolem" do Visly. Nepodařilo se jim však zachránit. Krátce nato zemřeli i "Lot" a "Tichý", které z předchozího zajetí polního četnictva v rámci odvážné akce zachránili spolubojovníci.

Zabití Kutschery bylo pro Němce velkým šokem. V odvetě pak provedli několik hromadných poprav. Z Lublinu okamžitě přicestoval speciální vyšetřovací tým SS a na příkaz rozlíceného Hitlera nastala jatka. Třista Poláků nacisté zastřelili okamžitě, dalších 5475 bylo uvězněno a obyvatelstvo Varšavy muselo zaplatit celkové odškodné sto milionů zlotých.

Zároveň se však Němci o organizátorech akce vyjadřovali s určitým respektem. Vilém Koppe, vrchní velitel SS a policie v Generálním gouvernementu, ve zprávě podané Hansi Frankovi akci polského podzemí nazval "královskou prací". Německý teror po čase trochu zeslábl. Němci se samozřejmě represí nevzdali, ale postupovali opatrněji. Jejich chování už nebylo tak brutální a ostentativní jako v době vlády Kutschery. Nejspíš došli k závěru, že když jsou Poláci schopni zlikvidovat generála SS, navíc v srdci policejní čtvrti, tak vlastně nikdo z nich není v bezpečí.

Autor: Jaroslav Dolejška


Medal of Honor pro žijícího operátora elitní speciální vojenské jednotky Delta Force

27. 09. 2020 Armyweb.cz

Nedávno bylo poprvé v historii uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medal of Honor živému operátorovi Combat Application Group (CAG), označované jako 1st Special Forces Operational Detachment-Delta, známé jako Delta Force.

Sergeant major Thomas P. Payne nastoupil do armády hned po maturitě, v roce 2002. Po absolvování výcviku a výběru sloužil v 1st Ranger Battalion 75th Ranger Regiment. V roce 2007 prošel výběrem do Delty. Jako operátor The Unit má za sebou 17 misí. V roce 2003 byla jeho první operaci Enduring Freedom, operace Iraqi Freedom, potom operace New Dawn a operaci Inherent Resolve. Má za sebou i nasazení v rámci US Africa Command.

                             Foto: Sergeant major Thomas P. Payne | Wikimedia Commons

Dne 22. října 2015, po týdnu plánování a příprav Joint Task Force, jehož součástí byl i Payne, dostala jednotka rozkaz k záchraně 70 rukojmích držených silami ISIS v Iráku. Rozhodujícím faktorem, který rozhodl dát speciálům zelenou, byl fakt, že v místě věznění unesených bylo zaznamenáno kopání hrobů.

Jednotka Složená z operátorů Delty, Rangers a kurdské speciální jednotky vyrazila do akce. Po přistání se dostali pod těžkou palbu a jeden z vojáků Delty MSG Josh Wheeler byl zraněn (později zemřel na následky zranění). Když byli Kurdové přitlačeni nepřátelskou palbou k zemi a ztratili možnost pohybu, tak Payne a další operátor je svým příkladem a vedením ,,zvedli" a vrátili do boje o budovu s rukojmími.

Foto: Nedávno bylo poprvé v historii uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medal of Honor živému operátorovi Combat Application Group (CAG), označované jako 1st Special Forces Operational Detachment-Delta, známé jako Delta Force. | Wikimedia Commons

Po osvobození třiceti rukojmích, když ve sluchátkách Payne uslyšel, že druhý tým v dalším objektu potřebuje pomoc, neváhal a vydal se jim bez váhání na pomoc. Přestože explodovaly další sebevražedné vesty teroristů a vnitřek věznice se zbytkem rukojmí zaplnil kouř, seržant Payne dál ničil řetězy a zámky, aby se dostal k uneseným. Jeho postup zachytily kamery na helmách kurdských vojáků.

Operace je jednou z největších a nejodvážnějších akcí k záchraně rukojmí v historii amerických ozbrojených sil.

Autor: Jaroslav Dolejška


Operace Little Flower: Polské speciální síly GROM v bývalé Jugoslávii

27. 05. 2020 Armyweb.cz

V knize Vyšetřovatel vzpomíná český policista ve službách tehdejšího Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu Vladimír Dzuro na to, co předcházelo a jak proběhlo první zatčení válečného zločince ve válce v bývalé Jugoslávii. Za vlastní provedení vojenské operace s krycím názvem Little Flower zodpovídali polští vojáci speciálních sil z jednotky GROM. Níže uvádím průběh celé operace ve vzpomínkách jejich velitele, plukovníka Jacka Kity. Vojenská část slavné operace Little Flower následně přinesla Polsku spoustu věhlasu, stejně jako samotné jednotce GROM.

Foto: Pplk. Jacek Kita během služby | silent.heroes.pl

Co předcházelo

Little Flower byla první operace, která dopadla válečného zločince po Daytonském míru. Učinili jsme tak 27. června 1997, když jsme zadrželi Slavka Dokmanoviče zvaného "Vukovarský řezník", jednoho z pachatelů etnických čistek, k nimž došlo po dobytí tohoto chorvatského města jednotkami jugoslávské lidové armády v roce 1991. Co určitě stojí za zdůraznění je fakt, že se nikdo tímto tématem nechtěl příliš zabývat. Všichni, zejména velitelé NATO, dobře věděli, kdo jsou hlavní váleční zločinci a kde se skrývají, avšak nikdo se nechtěl pouštět do větších akcí, protože se počítalo s vážnými následky takovéto akce. Tento problém se nakonec ve vojenské rovině přehodil na mě. Tehdy jsem si uvědomoval, že GROM potřebuje nějaký výrazný úspěch. Málokdo to ví, ale jako jednotlivci jsme byli pořád pod neustálým tlakem. V té době se neustále kolem GROMu dělo něco špatného. Někteří nás chtěli řešit, jiní nás podporovali, ale celou dobu se nad námi stahovala mračna a ničím jsme si tehdy nemohli být jisti. Tehdy byl velitelem naší jednotky plukovník Marian Soviňský. Při rozhodování o zahájení této operace musím poctivě přiznat, že jsem tehdy riskoval svou kariéru i osud celé naší jednotky. Kdyby se to nepovedlo, lidé by byli zraněni nebo zabiti, znamenalo by to konec můj, ale i celého GROMu. Politici by nás rozebrali na prvočinitele. Úspěšnou akcí jsme však dosáhli fenomenálního mezinárodního úspěchu, který byl v kontextu našich aspirací na vstup do NATO zvlášť důležitý. Na Clintonově stole se hned po úspěšné operaci objevila zpráva o tom, kdo za tím vším stojí, proto, když pak tehdejší americký prezident přiletěl do Polska, chtěl se rozhodně vidět s vojáky jednotky GROM.

Psali jsme: CSG vydává kalendář DANGER GIRLS 2020. Výtěžek z prodeje půjde na charitu.

Foto: Vojáci jednotky GROM během nasazení v Operaci UNTAES Chorvatsko 1997 | grom.mil.pl

Operace Little Flower

Samotná operace nebyla v přípravné části moc složitá. Byla to velmi jednoduchá, nekomplikovaná akce, protože tady předtím všechno zařídili kluci z Haagu. Naservírovali nám Dokmanoviče na tácu. My jsme jen učinili pomyslnou tečku za jejich prací. Museli jsme si však dávat pozor, aby nedošlo k nějakému zranění. Už si nepamatuji detaily, protože od operace uběhla řada let a ještě dalších třináct let jsem byl pak kontraktorem a během té doby se také hodně dělo, takže se mi některé akce mohou míchat. S Dokmanovičem jsme se setkali na mostě v příhraniční obci Erdut nad Dunajem, kde jsme měli i svoji základnu. Plán operace Little Flower byl takový, že Dokmanovič měl být pod záminkou prodeje svého domu vylákán ze své skrýše v Srbsku za hranice země. Vzhledem k silnému soustředění vojenských jednotek na srbské straně bylo podle organizátorů nemožné Dokmanoviče z jeho území unést.

Bylo tedy naplánováno, že bude pozván přímo do Vukovaru k prodeji jedné ze svých četných nemovitostí. Ve stanovenou hodinu na hranici Dokmanovič se svým strážcem přesedl do našeho obrněného vozu značky Chevrolet. Uvnitř jsem seděl v obleku s řidičem, dalším budoucím velitelem GROM. Předstíral jsem, že jsem velitel ochrany gen. JP Kleina. Vzadu nás zabezpečovalo druhé auto s mými kluky na vzdálenost v souladu s pravidly SOP (standartní operační postupy). Abychom minimalizovali dobu případné reakce jeho ochranky, zařídili jsme situaci simulující dopravní nehodu. Ti nakonec seděli za mými zády a já jsem neznal jejich schopnosti a nevěděl jsem, jak rychle a efektivně budou reagovat na vývoj nehody. Navíc jsem vůbec nevěděl, jaké zbraně mohou mít u sebe. Jak pod oblečením, tak ve svých aktovkách. Nemohli jsme je podrobit prohlídce (následně se ukázalo, že měli v taškách krátké zbraně).

Připravil jsem celou akci, aby nám na konkrétním místě, na jedné vybrané křižovatce, do cesty najednou najelo auto značky Zástava. Tento manévr si měl u řidiče našeho auta vynutit oprávněnou a prudkou odbočku do boční uličky. Řidič byl už dříve připraven na čelní náraz a provedení prudké zatáčky, takže bezchybně vjel do boční uličky za předem určený roh naší základny, jak bylo naplánované, aby se pak celá nehoda stala vedle nás. Než se cestujícím podařilo zjistit, o co jde, měli jsme je už na zemi. Vše proběhlo rychle a dynamicky, proto nikdo nestihl ani zareagovat. Scénářů této akce bylo samozřejmě mnoho. O tom, že tuto akci provedeme, se vědělo už v únoru, uskutečnili jsme ji však až v červnu. Proto jsem plán pořád měnil, upravoval, zdokonaloval. Plánoval jsem a organizoval jsem to vše jen s několika svými lidmi, mimo jiné s bývalým velitelem GROM Petrem Hudákem. On mi hodně pomáhal v otázkách překladu, protože výborně mluvil anglicky.

                                                                Foto: Zatýkání | grom.mil.pl

Po akci

Pro naši zemi byla úspěšně provedená operace ittle Flower velký propagandistický úspěch. Jako vojáci jsme byli vnímáni a hodnoceni doslova fenomenálně. Začal mezinárodní poprask, všichni najednou chtěli vojáky majora Kity, na ochranu všech delegací ministrů a důstojníků. Měli jsme obrovské množství dalších úkolů, úplně jiných, než se kterými se počítalo. Do Chorvatska nás původně poslali hlavně na zákroky proti davům při demonstracích. Chtěli nám dát štíty a obušky. Byl jsem tehdy mladý důstojník, politika byla pro mě druhotná věc, málo mě zajímala a viděl jsem, že je to velká výzva a skvělá příležitost pro mě a všechny mé lidi. A mimochodem, jak jsem tehdy kalkuloval, kdybychom uspěli, vyhrajeme boj o to být u nás jedničkou. A taky se tak stalo. Ale až nyní, po dvaceti letech, se o tom veřejně mluví.

Podrobnější informace o celé operaci byly po mnoho let tajné. Oficiální místa měly zpočátku americkému generálovi Jacquesi Paulovi Kleinovi za zlé, že se rozhodl výše uvedenou operaci vůbec provést. Možná mu tak trochu záviděli, že s malými silami "nějakých Poláků" dokázal provést úspěšnou a co je nejdůležitější vůbec první takovouto operaci.

Já jsem až po letech plně pochopil všechna rizika této akce a uvědomil si, jak bylo vše riskantní a nebezpečné. Klein dobře věděl, že má k dispozici mladého důstojníka, kterému jde pára z uší a může ho tzv. "pustit na lov". Využil zkušenosti Napoleona ze Somosierry: "Pro mé Poláky nejsou věci nemožné." Na celou operaci jsme se připravovali opravdu dsvědomitě a dlouho. Dělali jsme neustálé nácviky, abychom vše perfektně zvládli. Jednotliví operátoři skutečně znali každý svůj další pohyb na centimetr. Pro chyby prostě nebyl prostor.

  Foto: Jacek Kita jako soukromý kontraktor v Iráku | silent.heroes.pl

Obávali jsme se také odvetných akcí. Byl to můj černý sen. Toho jsem se totiž bál nejvíc. Měli jsme základnu přímo na hranicích. Protivník měl také své speciální jednotky a k tomu s obrovskými bojovými zkušenostmi. Samotná akce pro mě jako velitele nepředstavovala takový problém jako to, co se může stát po ní. Abych celé podezření, že jsme akci provedli my, vyloučil a udělal si alibi, časově jsem celou operaci zkoordinoval s právě probíhajícími místními sportovními soutěžemi mezi jednotlivými týmy modrých baretů. Podíleli se na nich Belgičané, Jordánci, Rusové, Ukrajinci a další armády. Na soutěže jsem dokonce poslal větší část svých lidí a na splnění úkolu jsem tehdy vyčlenil jen pár jednotlivců.

Krycí manévr se povedl a velmi dlouho nikdo opravdu nevěděl, kdo to vlasně udělal, přestože všichni aktéry operace Little Flower intenzivně hledali. Pamatuji si, jak za mnou přišel generál Epifanov, který byl hlavou ruské rozvědky. Ten byl mimo jiné odpovědný za příjezd ruských sil do Kosova z Bosny přes Srbsko ještě před Američany a silami NATO. Byl opravdu velmi chytrý. Přišel ke mně a ptá se: "To jsi udělal ty?" V rámci přetvářky jsem odvětil - "Já? O čem to mluvíte? S kým bych to měl udělat, když se všichni moji vojáci účastnili soutěží." On si vše pak samozřejmě důkladně prověřil a opravdu zjistil, že na závodě startovala většina naší jednotky. Nevěřil, že bychom operaci zvládli jen se členy jednotky, kteří se tehdy závodu neúčastnili, což trochu oslabilo jeho podezření. To nás zachránilo, protože Rusové tehdy se Srby spolupracovali.

Přestože mi generál Epifanov zcela nevěřil, důkazy neměl. Pomohlo také, že mě měl generál v oblibě, protože jsme pro něj často úspěšně plnili řadu různých obtížných úkolů. Věděl, že se na mě může spolehnout, zejména v rámci obtížných a někdy i neformálních úkolech, které bylo potřeba plnit. Možná proto téma operace Little Flower dál neřešil. Jak jsem již psal, nejvíce jsem se bál odvety, protože já sám i moji kluci dobře věděli, že v nedalekých vesnicích v nepřátelských stodolách jsou pod senem různé zbraně připravené k okamžitému použití. Od minometů až po odstřelovačské pušky, bedny dělostřeleckých nábojů apod. Nebezpečnější však byli samotní výborně vycvičení nepřátelští vojáci s frontovými zkušenostmi, kteří byli v civilu farmáři. Bylo to tehdy velmi čerstvé období, hned po válce, když jsme tam v nárazníkové zóně sloužili. Kdyby tehdy došlo k ozbrojenému konfliktu, byla by to jatka a naše základna by byla pravděpodobně zcela zničena.

Myslím si, že u speciálních sil je utajení klíčem k úspěchu. Po čase jsme za výše uvedenou operaci byli vyznamenáni a myslím si, že právě díky úspěchu operace Little Flower byl brzy poté povýšen (na generála) Marian Soviňský, tehdejší velitel GROMu. Hlavní však bylo, že po této akci byl každý pyšný, že může s Poláky spolupracovat. I obyčejní lidé si často dělali fotky s našimi kluky v uniformách. Také často docházelo k tomu, že jak přicházeli důstojníci do jednotlivých kontingentů mírových sil OSN, tak je vojáci žádali, aby jim ochranu zajišťoval právě GROM a ne jejich vojáci.

Se souhlasem kolegů ze silent.heroes.pl přeložil Jaroslav Dolejška / CZFORCES

Autor: Jaroslav Dolejška


Den, kdy jsme se podruhé narodili: Příběh polských speciálních sil

10. 04. 2020 Armyweb.cz

Když uslyšíme slovo "Karbala", přijde nám hned na mysl několikadenní obrana karbalské radnice (Irák) polskými vojáky (pod velením kapitána Kaliciaka) a bulharskými spojenci před iráckými povstalci z "Mahdího armády". Před 16 lety dne 6. 4. 2004 se konala tzv. "Karbalská podpora", jíž se účastnil 1. speciální pluk Komandosow JWK z Lublince. Účastníci jej označují jako "Den našich druhých narozenin". Přečtěte si reportáž z tohoto dne, kterou sepsal přímý účastník této akce, rotný v záloze Krystian "Wójo" Wójcik.

Foto: Přímý účastník akce, rotný v záloze Krystian "Wójo" Wójcik | silentheroes.pl se souhlasem autora

Za svých 17 let služby v 1PSK / JWK jsem absolvoval spoustu přestřelek, tzv. kontaktů, avšak jen jednou se stalo, že se naše jednotka dostala do tak hluboké defenzivy, na kterou nikdy nezapomenu. Řeknu vám, jak jsem si tento incident zapamatoval. Moje sekce sídlila v karbalském Camp Lima. Byla vyčleněna z roty speciálních sil pro spolupráci s ODA - 5th SFG. Situace ve městě byla už tehdy velmi napjatá a pokračovaly boje o tzv. radnici a naše jednotka společně s ODA "lovila" útočníky Mahdího armády.

Psali jsme: Pietní akt k 70. výročí úmrtí armádního generála Vojtěcha Luži

Foto: 1. speciální pluk Komandosow JWK z Lublince | silentheroes.pl se souhlasem autora

V daný den jsme vyrazili ze základny, abychom se mohli "podívat do města", popovídat si s policií na stanovištích (CP, KPM) a setkat se s vojáky bulharských speciálních sil (BULSOF), kteří "obsluhovali" svou část města. Přibližně v 15:40 jsme s BULSOF a bulharskou jednotkou na BRDMech dojeli do CP na západním okraji města. Po dvaceti minutách rozhovorů s místními policisty na CP jsme se vydali směrem do centra. 3 HMMWV ODA, 1 Honker, 3 Chevrolety BULSOF a 2 BRDMy - bylo nás dost. V čele Bulhaři v Chevroletech poté Američané, pak my a nakonec zase BRDMy. Cítili jsme se silní. Bylo 16:00. Ze vzdálenosti asi 200 metrů jsme byli nepřesně nastřeleni z pickupu, který rychle zmizel v bočních uličkách. Nikdo ani nestihl opětovat palbu. Jak se později ukázalo, byla to takzvaná signalizace, že vjíždíme do oblasti připravené palebné léčky - do smrtící zóny. Vjeli jsme do poměrně husté zástavby tří a čtyřpodlažních budov.

Foto: Najednou na nás začali střílet ze všeho možného ze všech směrů. Granáty z RPG létaly před námi, nad námi i za námi. Z každé budovy a z každé ulice stříleli z kulometů, kalašnikovů, RPG a házeli ruční granáty. | silentheroes.pl se souhlasem autora

Najednou na nás začali střílet ze všeho možného ze všech směrů. Granáty z RPG létaly před námi, nad námi i za námi. Z každé budovy a z každé ulice stříleli z kulometů, kalašnikovů, RPG a házeli ruční granáty. Kanonáda trvala nekonečně dlouho. Výstřely zvedaly tuny prachu. V tu chvíli jsem měl chuť se celý schovat do své helmy. Položil jsem si pušku do ohnutého loktu a vyměnil zásobník tak, že jsem jednou rukou držel volant a sešlápnul plyn až na podlahu. Zahlédl jsem Matta z ODA v HMMWV, jak přede mnou šermuje se zaseknutým granátometem MK19, pak silně zatáhnul, že vytrhl páčku (Matt si zranil bércovou kost).

V té době jsme neměli vůbec žádné informace o tom, co se děje. Náš top gunner Domin to dostal jako první a spadl z "hora" aniž by stihnul vůbec vystřelit. Byl jsem tehdy zdravotník. Sikor v zápětí signalizoval druhé střelné zranění.

Foto: Zničené vozidlo | silentheroes.pl se souhlasem autora

Najednou jsem uviděl, jak na nás letí ruční granát hozený ze střechy, který v zápětí explodoval na mé straně vozidla. Na končetinách jsem cítil, jako by něco vlétlo dovnitř auta. Podíval jsem se na Andreje, který seděl na pravém sedadle. Seděl zády dozadu do směru jízdy a pozoroval svůj sektor. Auto najednou evidentně ztratilo výkon i přes plyn u podlahy. Redukce, nic. Diferenciá, nic. Nic se nechce zapnout. Najednou jsme se skoro zastavili právě uprostřed zóny smrti. Slyším, jak Andrej křičí: "Jedˇ ku*va!!!!". Na chvíli to pomohlo, všechno zas tak nějak naskočilo a naše auto vyrazilo kupředu. Ze smrtící zóny jsme vyrazili v podstatě silou vůle, bez pořádně pracujícího motoru a bez fungujícího řízení. Po opuštění "kill zóny" auto přestalo jet definitivně.

Hned jsem přelezl dozadu, abych splnil svou zdravotnickou povinnost. Slyším spolubojovníka Sikora, jak mi říká: "Ku*va nerozřež vestu!" (je soukromá). Následně probíhá evakuace zraněných a vybavení z nepojízdného vozidla do dalších aut v koloně. V době, kdy jsem se staral o zraněné, mi někdo vzal moji pušku. Tehdy mě napadl "fantastický" nápad. Vezmu si klíčky od auta na památku. Když jsem však šermoval s klíči, které uvízly v zapalování, kolona se rozjela a já tak zůstal bez hlavní zbraně. Nakonec se mi podařilo zastavit poslední bulharský chevrolet a já do něj naskakuji. Na zadním sedadle leží operátor BULSOF, který je zraněn v oblasti břicha. Ošetřuji ho tím, co mi zůstalo po kapsách (hlavní lékárnu mám v jiném vozidle). Mezitím vjíždíme do další palby. Beru si tedy v autě pohotově bulharského kalašnikova, vybiju okno a střílím. Celkově jsme byli pod neustálou palbou na trase o vzdálenosti 1,5 kilometru a časově to netrvalo déle než pět minut - avšak bylo to těch nejdelších pět minut v mém životě.

Foto: Každopádně 6. duben je každoročně pro mě a zbytek jednotky dnem našich druhých narozenin. | silentheroes.pl se souhlasem autora

Ve své sekci jsem měl tři zraněné, Američané jednoho a Bulhaři tři. Nakonec jsme dorazili na základnu JULIET, avšak den ještě neskončil, ale o tom možná někdy jindy. Každopádně 6. duben je každoročně pro mě a zbytek jednotky dnem našich druhých narozenin.

Na základě výše uvedené události vznikl v roce 2015 akční film Karbala, který přibližuje syrovost moderní války a vtahuje diváka do perspektivy jednotlivých vojáků v nejvypjatější možné situaci boje o život. Národní heroismus a profesionální provedení zajistily, že film byl jedním z divácky nejúspěšnějších titulů v polských kinech.

Foto: Na základě výše uvedené události vznikl v roce 2015 akční film Karbala, který přibližuje syrovost moderní války a vtahuje diváka do perspektivy jednotlivých vojáků v nejvypjatější možné situaci boje o život. | Next Film

Autor: Jaroslav Dolejška


Leka Zogu a jeho Albánci, kteří bojovali za Rhodesii

05. 07. 2020 Armyweb

Albánci byli další bojovou silou během rhodéské války v buši, která tvořila divokou část afrických válečných dějin. V polovině 20. století byla Albánie královstvím a země byla pod vládou krále Zoga. Když fašistická Itálie v roce 1939 vpadla do země, Král Zog I. a albánská královská rodina ze země uprchli. V roce 1944, když byly fašistické síly z Albánie vyhnány, upadla země pod komunistickou nadvládu, která měla trvat až do roku 1992. Za vlády nechvalně proslulého diktátora Envera Hodžy, se Albánie stala izolovaným šíleným státem odříznutým od většiny světa. Albánskému lidu vládla hrůzovláda a paranoia definovaná tajnou policií, gulagy, bídou a chudobou.

Leka Zogu se narodil pár dní předtím, než královská rodina uprchla z Albánie. Později se Leka stal korunním princem Albánie. Královská rodina trávila svá exilová léta pohybem po různých zemích, jako je Francie, Egypt a Anglie. Leka Zogu získal ve všech těchto zemích prvotřídní vzdělání. Navštěvoval prestižní Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, kterou absolvoval jako poručík britské armády. Leka Zogu byl zuřivý antikomunista a byl pevně odhodlán obnovit albánské království. Nebyl sám. Těšil se podpoře albánské diaspory, která byla stále věrná královské rodině. Když se v roce 1975 Leka oženil, na seznamu svatebních hostů se objevily postavy z jiných exilových královských rodin, věrní Albánci a blízcí přátelé, kteří si všichni připili "Ať žije král!".

                                 Fotografie:  Následník trůnu princ Leka Zogu a jeho oblíbené zbraně

Leka Zogu se svou ženou se následně přestěhovali do Madridu, kde se spřátelili s králem Juanem Carlosem. Brzy se však zjistilo, že Zogu používal zahraniční žoldnéře jako osobní strážce a navíc měl v domě velké množství zbraní. Proto mu bylo sděleno, aby Španělsko opustil, a Leka tak odešel do Rhodesie. A zde jeho příběh opravdu začíná.


Pro zvrácený komunistický režim v Albánii byla exilová královská rodina stále hrozbou. Na cestě do Rhodesie, Zogovo letadlo přistálo v Gabonu, kde letadlo ihned obklíčili ozbrojení bojovníci najatí komunistickým albánským režimem. Zogu byl z této nepříjemnosti viditelně naštvaný. Velmi špatně naladěný Leka přišel ke dveřím letadla ve svých ikonických brýlích a začal mávat nabitým raketometem. Vojáci ustoupili a Leka Zogu se svým doprovodem následně odletěli a bezpečně přistáli v Rhodesii.

Když vypukla rhodéská válka, Leka Zogu si nehodlal nechat ujít příležitost zabít nějaké komunisty nebo "propadlíky", jak tomu říkali Rhodesiané a k bojům poskytl svou jednotku perfektně vycvičených vojáků. Komunisté nenáviděli bývalé členy královské gardy, kteří pomáhali rhodéským bezpečnostním silám v jejich boji proti komunistickým guerillovým skupinám, jako je ZAPU.

                                     fotografie: Královská garda, v rhodéských maskovacích uniformách

Má se za to, že Leka Zogu tehdy požádal rhodéského premiéra Iana Smithe o pomoc při převzetí moci v komunistické Albánii. Smith však chytře odmítl, protože to poslední co potřeboval, bylo obvinění z financování pravděpodobně katastrofálního vojenského převratu ve vysoce kontrolované a silně militarizované Albánii. Po skončení rhodéské války a nástupu Roberta Mugabeho k moci, Leka Zogu opět odešel do exilu a přestěhoval se na velkou farmu poblíž Johannesburgu v sousední Jihoafrické republice, kde mu tamní vláda udělila diplomatický status. Díky tomu zůstal Zogu v zemi po mnoho let.

V roce 1993 se komunistický režim Albánie zhroutil a Leka Zogu se poprvé po 54 letech vrátil do vlasti na základě pasu, který mu vydal albánský královský exilový soud. Avšak jeho obchodní zájmy v zahraničí a všeobecný chaos a vojenská korupce v postkomunistické Albánii znamenaly, že Leka krátce po svém příletu zemi opustil.

O čtyři roky později, v roce 1997, vypukla v Albánii občanská válka, která vešla ve známost jako Pyramid Scheme Crisis. Válka byla způsobena neúspěchy postkomunistické vlády, která se podílela na pyramidových podvodech týkajících se už tak nízkých finančních prostředků země. Z peněz albánských občanů se tak ztratila celkem miliarda dolarů, což v té době v jedné z nejchudších zemí na světě činilo v průměru kolem 400 dolarů na osobu.

Vládní jednotky podporované OSN následně šly do ozbrojeného střetu s albánskou mafií, vojenskými přeběhlíky a ozbrojenými civilisty. Albánská občanská válka nakonec stála život cca 3800 lidí a kvůli rozkradeným vojenským skladům, zaplavily později zásoby těchto zbraní sousední Kosovo, aby byly nakonec znovu použity v Kosovském konfliktu. V době této krize se Leka Zogu znovu vrátill do Albánie (v roce 1997), kde byl přivítán tisíci ozbrojenými monarchisty zoufale toužícími po stabilitě v zemi. Leka Zogu se vrátil do země ve svých ikonických rhodéských maskáčích.

Foto: Albánská občanská válka nakonec stála život cca 3800 lidí a kvůli rozkradeným vojenským skladům, zaplavily později zásoby těchto zbraní sousední Kosovo, aby byly nakonec znovu použity v Kosovském konfliktu. | Shutterstock

Toho roku Albánie uspořádala referendum o obnovení monarchie, avšak kvůli mocenským pozicím, které dosud zastávali bývalí komunisté, byla obnova zamítnuta. Vzhledem k tomu, že došlo k očividným podvodům při hlasování, Leka vyzval vládu k odstoupení, což vedlo k přestřelce mezi monarchisty a policií. Leka byl opět nucen uprchnout z Albánie a vrátit se do exilu v Jihoafrické republice.

Po odchodu ze země soud odsoudil Zogu v jeho nepřítomnosti ke třem letům vězení. Rozhodnutí však bylo později v roce 2002 zrušeno, když 72 poslanců albánského parlamentu požádalo, aby se královská rodina vrátila do země. Po svém posledním návratu do Albánie toho roku se Leka usadil v hlavním městě Tiraně a o dva roky později zcela odešel z politiky a veřejného života. V roce 2011 Leka zemřel přirozenou smrtí a byl pohřben vedle své ženy a matky na předměstí Tirany. Později byly jeho ostatky přeloženy do královského mauzolea. Vedle Envera Hodži je příběh Leky Zogu nepochybně jedním z nejúchvatnějších příběhů v moderních dějinách Albánie.

Autor: Jaroslav Dolejška


Z příslušníka francouzské cizinecké legie velitelem pluku SAS

28. 10. 2019 Armyweb.cz

Brigádní generál Anthony Hunter-Choat velel 23. záložnímu pluku SAS od konce 70. let do roku 1983 a jeho služba u SAS je stále utajená. Choatova vojenská kariéra začala, když vstoupil do francouzské cizinecké legie ve věku pouhých 19 let. V té době se začal odvíjet neskutečně zajímavý příběh, kterému určitě stojí za to věnovat následující článek.

Anthony "Tony" Hunter-Choat (12. ledna 1936 - 12. dubna 2012) byl britský voják, který sloužil ve francouzské cizinecké legii, v britské armádě (včetně zvláštní letecké služby SAS) a dokonce působil jako velitel speciálních sil sultanátu Omán.

Civilní život před vstupem do armády

Anthony se narodil v Purley v Londýně jako syn Fridricha Huntera-Choata, který pracoval v pojišťovnictví. Jeho matka Iris pracovala jako učitelka. Rodina se později přestěhovala do Ascotu. Navštěvoval střední školu v Dulwich a po ní studoval architekturu na Kingston College of Art. Anthonyho koníčkem, kterému se věnoval během studií, byly jazyky a cestování autostopem po celé Evropě.


Francouzská cizinecká legie

Poté, co si uvědomil, že se nechce živit jako architekt, odcestoval Anthony v březnu 1957 do Paříže, kde vstoupil do francouzské cizinecké legie. Jeho matka se vydala za ním, aby mu v tom zabránila, avšak dorazila pozdě. V době, kdy ho zastihla, byl již Anthony zapsaný. Základním výcvikem prošel v Alžíru, kde zrovna probíhala válka. Hunter-Choat se dobrovolně přihlásil k dalšímu výcviku, aby se stal výsadkářem. Dne 15. října byl zařazen k 1. parašutistickýmu pluku cizinecké legie (1e REP), v němž sloužil dalších 5 let.

                                Foto: Anthony Hunter-Choat jako člen francouzské cizinecké legie

V té době se alžírská válka stala konfliktem vysoké intenzity, který si vyžadoval nasazení asi 400 000 francouzských a koloniálních vojáků, aby v zemi udržovali pořádek. 1e REP byl tak nasazen do četných operací, ve kterých jeho členové zneškodnili mnoho nepřátel, avšak i sami výsadkáři utrpěli četné ztráty. V únoru 1958 se Anthony jako kulometčík zúčastnil bitvy u FEDJE ZEZOUZA a za odvahu v této bitvě projevenou mu byl následně udělen Cross for Military Valour (ve francouzském originále Croix de la Valeur Militaire). Toto vyznamenání obdržel dvakrát, stejně jako Médaille militaire. O necelé dva týdny později byl Anthony během pronásledování jednotek FLN v zalesněném území poblíž tuniských hranic zraněn.

K Alžírskému převratu v roce 1961 se Hélie de Saint Marc, velitel 1e REP, připojil i s celým plukem. Hunter-Choat byl jedním z vojáků, kteří v noci z 21. dubna 1961 obsadili klíčové části Alžíru. Poté, co Charles de Gaulle vystoupil v televizi s projevem proti převratu, byl tento ukončen a 1e REP byl následně rozpuštěn. Anthony se tak vrátil zpět domů do Velké Británie již jako zkušený voják.

Britská armáda

Po návratu domů Anthonyho přesvědčil otec, aby se přihlásil do britské armády. Jeho první žádost, která byla podána v březnu 1962,byla zamítnuta, protože byl starší než obvykle přijímaní vojáci. Avšak poté, co Anthonyho otec v dubnu napsal velení armády dopis, byl Anthony přijat jako "případ zvláštního zřetele." Poté, co absolvoval (jako jeden z nejlepších) kadetní kurz v Monsu, byl Anthony přidělen k 7. pluku Vévody z Edinburghu, který byl sestaven z Gurkhů a spolu s plukem byl následně nasazen v Malajsii. Počátkem roku 1963, byl se svoji jednotkou přemístěn do Bruneje, později na Sarawak a nakonec na Borneo, kde bojoval proti povstalcům. 7. pluk se také účastnil přeshraničních operací do Indonésie a její pobřeží.

                               Foto: Anthony Hunter-Choat jako velitel 23. záložního pluku SAS

Anthony do armády vstoupil na dobu určitou a ta mu končila, chtěl tedy přejít k závazku na dobu neurčitou. Podle armádních pravidel byl však příliš starý pro pěchotu a proto v roce 1964 přešel k dělostřelectvu. Nejdříve zůstal na Borneu jako předsunutý dělostřelecký návodčí (do roku 1966) a poté se opět vrátil zpět do Británie. Od roku 1969 do 1970 pak Anthony navštěvoval školu pro štábní důstojníky v Camberley a následně sloužil v 45. dělostřeleckém pluku. Stal se velitelem baterie a později se stal velitelem 3. pluku Royal Horse Artillery v Hong Kongu. Od roku 1975 do roku 1977 sloužil na velení výcviku v Land Warfare Centre ve Warminsteru.

V roce 1977 mu bylo nabídnuto velení 23. záložního pluku SAS, což bylo neobvyklé pro důstojníka bez předchozí služby u SAS. Anthony tuto nabídku samozřejmě přijal a velel pluku až do roku 1983. O tomto časovém úseku jeho kariéry je k dispozici jen velmi málo podrobností.

Od roku 1983 do roku 1986 byl pak Anthony vedoucím důstojníkem velitelství NATO v Neapoli a poradcem zvláštních sil nejvyššího velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR). Jeho poslední post v britské armádě bylo místo styčného důstojníka náčelníka generálního štábu BAOR. Z armády odešel v roce 1986 v hodnosti plukovníka. Za svoji službu byl vyznamenán řádem O.B.E.

Pozdější vojenská kariéra

Ihned po odchodu z britské armády se Anthony Hunter-Choat stal velitelem speciálních sil sultána Ománu v hodnosti brigádního generála. Jeho povinnosti zahrnovaly zvýšení počtu vojáků působících ve speciálních silách (z méně než 1000 na více než 2000) a celkové zlepšení jejich vybavení a schopností. V roce 1995 Anthony získal vyznamenání Sultan Qaboos - Ománský řád ,,za zásluhy". V roce 1997 odešel z Ománské armády.

Od roku 1998 do roku 1999 pak Anthony pracoval jako pozorovatel v misi v Kosovu. V rozhovoru pro The Guardian v roce 1999 řekl: "Náš postoj není příznivý ani pro srbské jednotky, ani pro povstalce. Snažíme se je prostě přesvědčit, aby neučinili něco hloupého." Později se stal se šéfem bezpečnosti Agy Khana IV.

                                      Foto: Anthony Hunter-Choat v důchodovém věku

Po invazi do Iráku v roce 2003 se Hunter-Choat stal vedoucím bezpečnosti Prozatimní koaliční správy (PMO), která byla zodpovědná za financování projektů obnovy a správy. Byl také podezřelý v údajném skandálu se soukromými bezpečnostními službami, když PMO udělilo největší kontrakt v hodnotě 293 milionů dolarů britské Aegis v čele s Anthonyho známým Timem Spicerem. Nakonec však nebylo prokázáno, že by Anthony Aegis jakkoliv zvýhodnil. Později byl Hunter-Choat zodpovědný za vypracování bezpečnostních plánů pro USAID v Afghánistánu a odpovídal za poradenství v oblasti velení a bezpečnosti.

Ocenění Hunter-Choatovy kariéry

Každé dva roky se v HEREFORDU uděluje nejlepšímu absolventu Combined Cadet Force ocenění pojmenované po Hunter-Choatovi . O tomto výjimečném vojakovi vyšla také kniha.

Soukromý život

Anthony se v roce 1964 oženil s Maureen McCabe, avšak manželství se jim později rozpadlo. V roce 1982 se znovu oženil s Lindou Woodovou. Měl dvě dcery z prvního manželství a dvě dcery a syna z druhého manželství. Jako prezident i generální tajemník Anthony vedl britskou pobočku Asociace Cizinecké legie.

V roce 2001 byl vyznamenán řádem Čestné legie v důstojnickém stupni a ten byl v roce 2011 zvýšen na veltelský stupeň Commandér. Anthony byl členem Royal Society of Arts and a Freeman of the City of London.

Autor: Jaroslav Dolejška


Elitní odstřelovač SAS zničil své cíle na vzdálenost jeden a půl míle

28. 08. 2019 Armyweb.cz

Odstřelovač SAS nedávno zasáhl na vzdálenost jeden a půl míle (zhruba 2413 metrů) nákladní automobil naložený výbušninami - jde o jeden z nejdelších zaznamenaných zásahů vůbec. Střílel britský seržant SAS, který se již v minulosti účastnil zahraničních misí v Iráku a Afghánistánu, kde díky jeho přesné mušce zachránil několik dětí před jistou smrtí.

Foto: Odstřelovač SAS zasáhl na vzdálenost jeden a půl míle (zhruba 2413 metrů) nákladní auto naložené výbušninami - jde o jeden z nejdelších zaznamenaných zásahů vůbec. (Ilustrační foto) | Wikimedia Commons

Předpokládá se, že britský odstřelovač pro svůj úkol použil pušku Barret Light Fifty M82A1. Jde o jednu z nejvýkonnějších odstřelovačských pušek na světě. A to hlavně díky použitému náboji .50 Browning (12,7 mm - původně je to kulometný náboj). Střela má vysoký zastavovací účinek na opravdu velké vzdálenosti (v hlášení amerického odstřelovače z války v Perském zálivu je udán smrtelný zásah cíle na vzdálenost 1850 m).

Foto: Předpokládá se, že britský odstřelovač pro svůj úkol použil pušku ráže Barret Light Fifty M82A1 (na snímku). | marines.mil, Cpl. Corey Dabney

Odstřelovač měl za úkol zasáhnout řidiče vozidla poté, co byla britská jednotka SAS informována o plánovaném útoku sebevražedného atentátníka s kamionem naloženým výbušninami (ve vojenské terminologii VBIED - výbušniny naložené na vozidle) na základnu afghánské národní armády (ANA). Pozorovatelé opravdu objevili v podezřelém objektu továrny poblíž hlavního města Kábulu náklaďák naložený tunami doma vyrobených výbušnin.

Velící důstojník následně rozhodl, že se počká, až podezřelé vozidlo opustí obydlenou oblast. Vybraný elitní odstřelovač SAS dostal rozkaz, aby zasáhl řidiče, až se bude nákladní vozidlo pohybovat na silnici ve volném prostranství. Zkušený veterán ve správný okamžik vystřelil dvě střely do bloku motoru vozu, které způsobily okamžité zastavení vozidla. Podle infomací o průběhu akce pak jeden teroristů vylezl z kabiny vozu, aby se podíval na motor a začal křičet pokyny pro řidiče. Odstřelovač přesně zamířil a eliminoval teroristu jediným výstřelem do hrudníku. Poté zasáhl i řidiče, a to přesným výstřelem do hlavy. Zásah byl tak silný, že teroristova hlava zmizela. Chvíli poté vozidlo explodovalo.

Foto: Britští odstřelovači s puškami L115A1 | Wikimedia Commons

Nejdelším potvrzeným zabitím, jaké kdy bylo zaznamenáno, je neuvěřitelný zásah na vzdálenost 3444 metrů odstřelovačem kanadské jednotky Joint Task Force 2. Odstřelovač eliminoval fanatika z ISIS výstřelem z pušky McMillan TAC-50 během operace v Iráku v květnu 2017. Sniper střílel z výše položeného stanoviště a střela letěla k cíli necelých 10 sekund. Do té doby byl potvrzený zásah na nejdelší vzdálenost držen britským odstřelovačem Craigem Harrisonem.

Foto: Nejdelším potvrzeným zabitím, jaké kdy bylo zaznamenáno, je neuvěřitelný zásah na vzdálenost 3 444 metrů odstřelovačem kanadské jednotky Joint Task Force 2. (Ilustrační foto) | printscreen z YouTube

Ten v roce 2009 zastřelil příslušníka Talibanu puškou L115A3 na vzdálenost 2475 metrů. Předtím držel prvenství kanadský voják, desátník Rob Furlong, který v roce 2002 během operace ANACONDA ze své pušky McMillan TAC-50 zastřelil povstalce ozbrojeného kulometem na vzdálenost 2430 metrů. Před ním pak držel rekord opět kanadský voják, desátník Arron Perry, který během stejné operace smrtelně zasáhl povstalce na vzdálenost 2310 metrů opět z pušky McMillan TAC-50.

Zdroj: thesun.co.uk

Autor: Jaroslav Dolejška


Současní odstřelovači jsou schopni úspěšně zasáhnout cíle na vzdálenost 2000 metrů

06. 10. 2019 ARMYWEB.cz

Ve 21. století se uskutečnilo sedm z osmi nejdelších zásahů cíle a všechny byly na vzdálenost větší než 2000 metrů. Výcvik, přirozené střelecké schopnosti, vysoce kvalitní vybavení a trochu starého dobrého štěstí jsou nezbytné pro zásahy na dlouhou vzdálenost. Střelba na dlouhou vzdálenost se od vynálezu střelných zbraní dramaticky vyvinula. Před dvěma stoletími bylo zasažení cíle na vzdálenost 100 až 200 metrů jediným výstřelem docela výkon. Nyní dobře vyškolení střelci používající nejmodernější střelecké vybavení, jaké kdy bylo vyvinuto, mohou úspěšně zasáhnout cíle na vzdálenost 2000 metrů. Pojďme se na jednotlivé zásahy podívat podrobněji.

Zásah na vzdálenost 2125 metrů

Jeden z potvrzených zásahů, který přesáhl vzdálenost 2000 metrů, byl zásah nejmenovaného jihoafrického odstřelovače. Přestože se jedná o úctyhodný výkon, není tento všeobecně příliš známý. Hlavním důvodem zřejmě bude fakt, že k zásahu došlo v málo známém konfliktu v Konžské demokratické republice během stabilizační mise OSN (Bitva o Kibati).

Během srpna 2013 byli jihoafričtí vojáci napadeni povstaleckými silami a bitva o Kibati trvala několik dní. Jihoafrický ostřelovač (jehož jméno dosud nebylo zveřejněno) právě během této bitvy docílil neuvěřitelného zásahu pomocí své antimateriálové (velkorážné) pušky Denel NTW. Jde o nejdelší potvrzené zabití, jaké kdy bylo dosaženo s municí 14,5 x 114 mm.

                                                  Foto: Denel NTW-20 | Wikimedia Commons

Vzdálenost: 2125 m (2324 yardů)
Státní příslušnost: Jihoafrická republika, Jihoafrické obranné síly (SAW)
Datum: srpen 2013
Zbraň: Denel NTW
Munice: 14,5 x 114 mm
Konflikt: Mise OSN MONUSCO

            Zásah na vzdálenost 2286 metrů

Další úctyhodný výkon předvedl dnes již legendární ostřelovač USMC Gunnery seržant Carlos Hathcock, který měl během války ve Vietnamu 93 potvrzených zásahů, z nichž jeden byl neuvěřitelný zásah, kdy zabil partyzána Vietkongu na vzdálenost 2 286 metrů (2 500 yardů). Hathcock vystřelil z pevné pozice na palebné základně námořní pěchoty ve Vietnamu a použil kulomet M2 Browning .50 cal (podobný tomu na fotografii). Údajně střílel v režimu jednoho výstřelu s puškohledem s desetinásobným zvětšením. Zajímavostí určitě je fakt, že to trvalo více než 35 let, než byl tento rekord překonán a navíc to byl tento zásah jeden z podnětů k vývoji antimateriálových pušek.

                                              Foto: M2 Browning .50 cal | printscreen z YouTube

Vzdálenost: 2286 m (2500 yardů)
Státní příslušnost: Spojené státy americké
Datum: únor 1967
Zbraň: Kulomet Browning M2 s optikou
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Vietnamská válka

Zásah na vzdálenost 2300 metrů

Další úctyhodným zásahem je zásah seržanta (Sgt.) Briana Kremera. Kremerův zásah na vzdálenost 2300 metrů (2515 yardů) je doposud nejdelším potvrzeným zabitím během operace "Irácká svoboda" a současně zabitím na nejdelší vzdálenost, které bylo dosaženo antimateriálovou puškou Barrett M82A1 (v armádě známou jako M107).
Také se jedná o nejdelší potvrzené zabití, jakého docílil americký odstřelovač.

Foto: Příslušník US Marines s antimateriálovou puškou Barrett M82A1 | marines.mil

Vzdálenost: 2300 m (2515 yardů)
Státní příslušnost: Spojené státy americké
Datum: březen 2004
Zbraň: Barrett M82A1 (M107)
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka v Iráku

Zásah na vzdálenost 2310 metrů

Desátník Aaron Perry byl v týmu kanadských ostřelovačů jednotky JOINT TASK FORCE 2, kteří podporovali v Afghánistánu síly NATO během operace ANACONDA v březnu 2002. Šest odstřelovačů týmu mělo dohromady přes 20 potvrzených zabití během několika dnů trvající bitvy. Jedno z potvrzených zabití provedl právě Perry, kdy zásahem na 2310 metrů prolomil 35letý rekord seržanta Hathcocka, o němž jsme psali výše.

              Foto: Americká odstřelovací a antimateriálová puška Mc Millan Tac-50 | US Army

Vzdálenost: 2310 m (2526 yardů)
Státní příslušnost: Kanada
Datum: březen 2002
Zbraň: Mc Millan Tac-50
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 2400 metrů

Tento zásah se povedl kanadskému desátníkovi Robovi Furlongovi. Stejně jako v předchozím případě, voják spadal do týmu odstřelovačů jednotky JOINT TASK FORCE 2, jako jeho kamarád desátník Aaron Perry. Desátník Rob Furlong překonal Perryho čerstvý rekord hned několik dní po něm. Furlongův rekord trval více než sedm let, než byl překonán.


Foto: Rob Furlong | printscreen z YouTube

Vzdálenost: 2400 m (2657 yardů)
Státní příslušnost: Kanada
Datum: březen 2002
Zbraň: McMillan Tac-50
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 2413 metrů

Tento rok se podařil unikátní zásah elitnímu britskému odstřelovači SAS, kdy zasáhl svůj cíl na vzdálenost 2413 metrů. Voják měl za úkol zasáhnout řidiče vozidla poté, co byla britská jednotka SAS informována o plánovaném útoku sebevražedného atentátníka s kamionem naloženým výbušninami (ve vojenské terminologii VBIED - výbušniny naložené na vozidle) na základnu afghánské národní armády (ANA). Pozorovatelé opravdu objevili v podezřelém objektu továrny poblíž hlavního města Kábulu náklaďák naložený tunami doma vyrobených výbušnin.

Velící důstojník následně rozhodl, že se počká, až podezřelé vozidlo opustí obydlenou oblast. Vybraný elitní odstřelovač SAS dostal rozkaz, aby zasáhl řidiče, až se bude nákladní vozidlo pohybovat na silnici ve volném prostranství. Zkušený veterán ve správný okamžik vystřelil dvě střely do bloku motoru vozu, které způsobily okamžité zastavení vozidla. Podle infomací o průběhu akce pak jeden teroristů vylezl z kabiny vozu, aby se podíval na motor a začal křičet pokyny pro řidiče. Odstřelovač přesně zamířil a eliminoval teroristu jediným výstřelem do hrudníku. Poté zasáhl i řidiče, a to přesným výstřelem do hlavy. Zásah byl tak silný, že teroristova hlava zmizela. Chvíli poté vozidlo explodovalo.


Foto: Britský odstřelovač pro svůj úkol použil pušku ráže Barret Light Fifty M82A1 (na snímku). | marines.mil, Cpl. Corey Dabney

Vzdálenost: 2413 metrů (2707 yardů)
Státní příslušnost: Velká Británie
Datum: 2019
Puška: Barret Light Fifty M82A1
Munice: .50 Browning (12,7 mm)
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 2475 metrů

Perfektní zásah si může připsat také veterán válek v Bosně a Hercegovině, Iráku a Afghanistánu, britský odstřelovač Craig Harrison. Ten zasáhl svůj cíl na vzdálenost 2475 metrů. Tento zásah byl pak osm let na prvním místě, než ho překonal v roce 2017 odstřelovač kanadské armády. Harrison zaznamenal svůj zásah v listopadu 2009, kdy zničil kulometný tým Talibanu v provincii Helmand. Během akce eliminoval 2 muže obsluhující kulomet. Pro představu o tom, jak mimořádný byl tento zásah, si představme, že vystřelenému projetilu trvalo více než tři sekundy než zasáhl cíl. Co dělá tento výstřel ještě působivějším je fakt, že tyto výstřely byly vypáleny na vzdálenost o 1000 metrů delší, než je oficiální maximální efektivní dosah této pušky. Bohužel později došlo k odhalení vojákovy identity a Harrison musel ukončit svoji službu v britské armádě, jelikož hrozilo riziko únosu od Al-Káidy. Harrison střílel ze své pušky L115A3, se kterou před tímto výkonem eliminoval dalších 6 cílů. Jeho výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů.

                                                       Foto: Craig Harrison | Wikimedia Commons

Vzdálenost: 2475 m (2707 yardů)
Státní příslušnost: Velká Británie
Datum: listopad 2009
Zbraň: Accuracy International L115A3
Munice: 0,338 Lapua
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 3540 metrů

O této události není známo moc podrobnosti, avšak má se za to, že nejmenovanýo kanadský sniper byl součástí elitní jednotky JOINT TASK FORCE 2. Podle zdroje Globe and Mail byl sniper ukryt v jednom z horních pater výškové budovy, odkud na svůj cíl pak následně i vystřelil. Na základě výpočtů armádních specialistů se došlo k závěru, že střela letěla celých 10 vteřin, než zasáhla svůj cíl. Zásah zneškodnil teroristu ISIS na opravdu neuvěřitelnou vzdálenosti 3540 metrů, který se chystal zaútočit na jednotku iráckých bezpečnostních sil. Kanadský sniper střílel z odstřelovačské pušky McMillan TAC-50 a před samotným výstřelem si musel pečlivě spočítat vlivem větru, balistickou dráhu apod., což nebylo vůbec jednoduché a svědčí to o jeho profesionalitě.

 Foto: McMillan Tac-50 pod označením MK15, které používá US Navy | Wikimedia Commons

Vzdálenost: 3540 metrů (3871 yardů)
Státní příslušnost: Kanada
Datum: květen 2017
Puška:
McMillan Tac-50
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka proti ISIS, Mosul, Irák

Určitě by bylo velmi zajímavé znát výkony odstřelovačů naší armády, hlavně z řad speciálních sil jako např. 601.ssk, z minulosti SOG a dalších. Tito vojáci byli a jsou vybaveni velmi kvalitní a moderní výzbroji a pravidelně se účastnili/účastní operací v zahraničí.

                                                  Foto: Odstřelovači 601.skss | 601skss.cz

Autor: Jaroslav Dolejška