VZPOMÍNKY Z VÁLEK - ZAHRANIČNÍ ARMÁDY

Stránka věnovaná příběhům spojeneckých, ale i dalších vojáků, některé jsme napsali pro Armyweb, s jejich souhlasem, jedná se o polské SOF, další přeložili nebo sepsali z cizích zdrojů, jako připomínku statečností a povinnosti, stejné jako u našich armád.

Neohrožený

Jednotka KABUL 2245

Elitní oddíl bojovníků speciálních sil vojenské rozvědky Ukrajiny HUR, byl v první linii každé velké bitvy o nezávislost Ukrajiny. Toto je příběh jejich války

Autor: Mark MacKinnon Ilustrace Miko Maciaszek

Ukrajinský vojenský vrtulník byl sestřelen asi sedm kilometrů za ruskými liniemi a zřítil se na pole zahnědlé zimou na okraji lesa bez listí. Lidé na palubě byli několik týdnů po ruské invazi roztroušeni mrtví a smrtelně zranění po hořící krajině jižní Ukrajiny.

Snaha dostat se k obětem z posádky vrtulníku a bojovníkům, kteří byli zachráněni z obleženého přístavního města Mariupol předtím, než byl vrtulník na zpáteční cestě sestřelen se blížila sebevražedné misi. Poslední, kdo měl tento úkol přijmout, byl Nazar Borovytskyi.

Vrtulníkové mise do Mariupolu byly považovány za natolik riskantní, že každý tým ve složení pilot, mechanik a dva bojovníci speciálních jednotek ukrajinské vojenské zpravodajské služby HUR, měl cestu podniknout pouze jednou. Vojáci mezi sebou žertovali, že se dobrovolně hlásí na místa v jednosměrném letu.

Osmadvacetiletý Nazar už na jaře 2022 letěl na dvě takové mise a v obou případech unikl s hrstkou zraněných bojovníků z obklíčené ocelárny v rozvráceném městě, které se pomalu dostávalo pod ruskou kontrolu. Nyní se jedna z misí zvrtla a vyžádala si ještě nebezpečnější záchrannou akci.

Rozhodně na něj nepřišla řada, ale když velitel požádal o dobrovolníky, Nazar požádal, aby byl vyslán zpět.

Na zarámované fotografii na stěně velitelství HUR stojí Nazar, svalnatý, s vyrýsovanými lícními kostmi a tmavě blonďatým plnovousem, v zadní řadě a pod maskovací neprůstřelnou vestou má na sobě černé tričko.

Snímek, který byl vystaven před kyjevskou kanceláří generálporučíka Kyryla Budanova, zachycuje skupinu ukrajinských vojáků na jednom z nejnebezpečnějších míst na světě, na kábulském letišti v létě roku 2021. Vojáci byli členy speciálně sestavené jednotky, která před očekávaným převzetím moci Talibanem odletěla na několik misí, aby z Kábulu zachránila ukrajinské občany a také jednoho z překladatelů deníku The Globe and Mail a jeho rodinu. V rohu je nápis "26.08.2021, Kábul, Afghánistán".

Celkem bylo toho dne na zemi v Kábulu 32 agentů - 30 mužů a dvě ženy plus piloti a posádka vojenského nákladního letadla. Všichni kromě pilotů byli zkušení důstojníci HUR.

Když tým přistál v Kyjevě po odletu třetího a posledního letadla s evakuovanými ze země, měl je přivítat generál Budanov, a také náčelník generálního štábu a prezident Volodymyr Zelenský. Následovalo vyznamenání celého jednotky.

Na misi vzpomínají členové týmu rádi, protože byla krátká, tým splnil, co potřeboval, a domů se vrátil s hrdinským přivítáním. Jinými slovy, bylo to všechno, co současná válka s Ruskem není.

Několik dní po záchranné akci jsem odletěl do Kyjeva, abych Afgháncům pomohl a abych poděkoval týmu Ukrajinských speciálních sil, kteří misi provedli.

Důstojník s krycím jménem Markus byl po celou dobu záchranné akce mým kontaktním bodem. Neznal jsem ho, ale koordinoval operaci z Kyjeva, když se Ukrajinci 27. srpna vydali před kábulské letiště a doprovázeli rodiny Šarífa Šarafa, dlouholetého afghánského asistenta zpravodajství deníku The Globe, a Jaweda Haqmala, překladatele, který spolupracoval s kanadskou armádou. S Markusem jsme se sešli na skleničku spolu s Dimou Logginovem, zdravotníkem a specialistou na komunikaci, který byl na místě v Kábulu a mise se zúčastnil.

O pět měsíců později, když Rusko shromažďovalo své síly před plnohodnotnou invazí na Ukrajinu, jsem se s Markusem i Dimou setkal znovu, s každým zvlášť, když pomáhali připravovat obranu své země. Pochopil jsem, že tým speciálních sil HUR, který byl v létě 2021 vyslán do Kábulu, je skutečně elitou země, a začal jsem se věnovat zpravodajství o jejich boji za obranu země.

Markus mě nakonec seznámil s generálem Budanovem, který souhlasil s tím, že deníku The Globe poskytne bezprecedentní přístup ke svým nejlepším bojovníkům, kteří se sešli na misi 2021, ale obvykle slouží v jiných, menších jednotkách nasazených na nejžhavějších úsecích ukrajinské fronty. Vzali mě na tajnou základnu bojovníků speciálních jednotek s krycím jménem Šaman a debatovali jsme o Bohu a pravidlech války s velitelem nejobávanějšího praporu bojujícího na ukrajinské straně války proti Rusku. Dostal jsem povolení setkat se s jedním ze zakladatelů jednotky, která vedla obranu druhého největšího ukrajinského města Charkova a našel jsem ho v hlubokých obavách z toho, co bude následovat.

Mluvil jsem s podplukovníkem Irynou Andrukh, vojenskou psycholožkou, která v Kábulu hrála zcela jinou roli, a která se tam málem stala obětí.

Nakonec jsem se setkal s Maxem, velitelem týmu v Kábulu, který dnes vede svou vlastní jednotku, která se potýká s ubývajícími zásobami munice na jižní straně Záporožské fronty na Ukrajině. Hodiny jsem strávil rozhovorem s Césarem, jedním ze zástupců generála Budanova, který hrál hlavní roli jak v Kábulu, tak při vytváření celkové strategie ve válce země proti Rusku a který si klade otázku, zda má Západ žaludek na to, co přijde.

Setkal jsem se také s příslušníky kábulského týmu, kteří byli zraněni, s rodinnými příslušníky jednoho z nich, který byl zabit, a vyslechl jsem si šepot nespokojenosti z vlastních řad o tom, jak byli během více než 27 měsíců od ruské invaze do jejich země zatlačeni do krajnosti a ještě dál.

Toto je příběh jejich války.

Kapitola 1
Kábul
Tým

Ukrajinská vojenská zpravodajská služba HUR se zrodila v roce 1992, krátce poté, co se nezávislá Ukrajina vzkřísila z popela Sovětského svazu. Ukrajinská bezpečnostní a obranná politika byla zpočátku často k nerozeznání od politiky Moskvy a v nových ukrajinských bezpečnostních službách převládali vojáci a špioni, kteří sloužili Sovětskému svazu.

To vše se změnilo počátkem roku 2014, kdy lidová revoluce v ulicích Kyjeva svrhla proruskou vládu Viktora Janukovyče. Rozzuřený ruský prezident Vladimir Putin nařídil maskovaným jednotkám, aby obsadily strategický Krymský poloostrov na jihu Ukrajiny, který Putin krátce nato anektoval. Další ruští agenti se objevili v Donbasu, převážně ruskojazyčném regionu na jihovýchodě Ukrajiny, a rozdmýchali zástupnou válku, která od svého vypuknutí v roce 2014 do začátku plnohodnotné invaze zabila 14 000 lidí.

Na začátku konfliktu v Donbasu byla země nepřipravená na boj se svým obřím sousedem, kterého mnozí Ukrajinci jen těžko vnímali jako nepřítele. Postoje se však rychle utužily. V roce 2016 představil tehdejší prezident Petro Porošenko generální rekonstrukci HUR, jejíž součástí bylo i nové logo sova zabodávající obří meč do mapy Ruska. V Moskvě jistě nepřehlédli, že maskotem vlastní ruské vojenské zpravodajské služby byl netopýr, a sovy jsou jedním z mála tvorů, kteří loví netopýry.

Logo vystihuje ducha služby, která se rychle stala páteří nového boje za plnou nezávislost Ukrajiny.

Nazar Borovyckyj chtěl být vždycky vojákem. Když chodil do čtvrté třídy, byl šikanován; začal sportovat a začal trénovat, "aby mohl odstrkovat", vzpomínala jeho matka Lesja v září 2023, když jsem navštívil rodinný dům v Paškivce, malém zemědělském městě v Poltavské oblasti. Nazar tam vyrůstal poté, co sem byli jeho rodiče a starší sestra Oksana přestěhováni z původního domova na okraji zóny černobylské jaderné katastrofy.

Sport a fitness se pro Nazara staly posedlostí. Oksana vzpomíná, jak ji bratr při přítazích na hrazdě, kterou pro něj jejich otec postavil na zahradě, požádal, aby mu co nejsilněji hodila na břicho basketbalový míč. Chtěl, aby to bolelo, aby si vybudoval toleranci k bolesti.

Měl dobré známky, říkala Lesja, ale když ukončil střední školu, přihlásil se pouze na akademii státní bezpečnostní služby SBU. Ještě, než odmaturoval, reagoval Nazar na výzvu k dobrovolníkům a ocitl se v zástupné proxy válce.

S týmem HUR se Nazar, tehdy příslušník jiné jednotky speciálních sil, poprvé setkal na bojištích Donbasu v roce 2016, kdy byla jeho jednotka přidělena ke spolupráci. Nazar nakonec bojoval po boku Ivana, stejně starého bojovníka ze západní Ukrajiny, který se také vzepřel přání rodičů a vstoupil do armády.

Mise byla úspěšná, ačkoli tato potyčka pravděpodobně zůstane v dlouhé historii ruské války proti Ukrajině nezapomenuta. Ivan a Nazar se rychle spřátelili a později téhož roku Ivan pomohl naverbovat Nazara do jednotky, která měla být vyslána do Spojených států na tříměsíční výcvik. Nazarovi přátelé mu přezdívali "Univerzální voják" podle filmu Jeana-Clauda Van Damma z roku 1992 o napůl člověku, napůl kyborgu, dokonalém bojovníkovi. Hrdinu, kterého prý nebylo možné zabít.

Po událostech v roce 2014 - kdy Rusko čelilo sankcím za anexi Krymu se Putinův Kreml začal vidět v boji nejen s Ukrajinou, ale s celým Západem. Ačkoli se západní vlády chtěly vyhnout přímému konfliktu s Ruskem, americká CIA začala hledat způsoby, jak se skrytě zapojit do boje proti svému protivníkovi z dob studené války.

V roce 2016 se CIA obrátila na HUR s nabídkou vycvičit špičkové agenty ve Spojených státech; výměnou za to by nově vytvořená jednotka 2245 sdílela se CIA poznatky z bojiště, včetně veškeré technologie, kterou by získala, aby mohla lépe porozumět jejich společnému protivníkovi. Školení se týkalo všeho, od poskytování blízké ochrany politickým vůdcům jejich země až po pokročilejší typy špionáže.

Generál Budanov byl jedním z prvních členů jednotky 2245 - stejně jako Max, 41letý muž s hlubokýma hnědýma očima a hranatou čelistí, kterého generál Budanov vybral, aby v létě 2021 vedl počáteční průzkumnou misi v Kábulu. Byl přirozenou volbou, protože v Afghánistánu sloužil v letech 2009 a 2010 jako člen Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil pod vedením NATO. Bojoval také jako člen jednotky 2245 v Donbasu, což předcházelo ruské invazi v plném rozsahu.

Max měl jen pár dní na přípravu poté, co ho generál Budanov 13. srpna 2021 požádal, aby vedl tým, který měl za úkol evakuovat stovky ukrajinských občanů žijících v Afghánistánu.

Tříčlenná jednotka o deseti členech poprvé přistála v Kábulu 15. srpna a viděla scénu naprostého chaosu: desítky tisíc zoufalých lidí se snažily dostat na přísně střežené letiště.

Tým měl také dvě vedlejší mise: zachránit skupinu ukrajinských bezpečnostních kontraktorů a také Fatemu Hosseiniovou, novinářku na volné noze, která pracovala pro USA Today. Stejně jako ostatní afghánští překladatelé se obávala o svou bezpečnost pod obnovenou vládou Talibanu. Fatema, jako žena, která pracovala pro Západ a během dvacetileté americké vojenské přítomnosti ve své zemi se začala oblékat jako oni, byla vystavena ještě většímu riziku.

Fatema byla zkontaktována s plukovnicí Irynou Andrukhovou, vojenskou psycholožkou a vyjednavačkou o rukojmích, která byla přidána ke kábulskému týmu, aby mohla řešit nepředvídané okolnosti, které by mohly vyžadovat její schopnosti. Po celou noc 19. srpna 2021 si posílaly zprávy.

"Minulou noc jsem se několikrát probudila a měla noční můry," napsala Fatema. "Umřu."

"Neumřeš," odpověděla Iryna.

Řekla Fatemě, aby se dostala co nejblíže k východní bráně letiště, a pak pro ni tým HUR vyjede.

Po několika napjatých chvílích, kdy se prodírala zoufalým davem - a těsně poté, co se jí podařilo přemluvit dvojici kontrolních stanovišť Talibanu -, dostala Fatema od Iryny další, ostřejší textovou zprávu. Fatema se nyní musela vydat k severní bráně zařízení. A letadlo odlétalo za 30 minut. "Buď to zvládneš, nebo ne."

Lidé křičeli, strkali se, dupali. Někdo vedle ní zastřelil ženu. Fatema se rozhodla vrátit domů a přijmout svůj osud.

V tom jí zazvonil telefon. Tentokrát se na lince ozval mužský hlas. "Fatemo, podplatil jsem tohohle Tálibánce, aby vyšel ven a odvedl tě. Kde jsi?"

Na určeném místě setkání Fatema vykřikla jméno, které jí bylo přiděleno. "Ivane!" Viděla bezpečí a lepší život na druhé straně letištního plotu.

Ivan si jí všiml a poslal Nazara do davu. Vytáhl ji z nebezpečí a dostal na letiště.

V době, kdy seděli v letadle zpět do Kyjeva, viděl Max situaci v Kábulu natolik, že si uvědomil, že až se vrátí do Afghánistánu zachránit zbytek svých občanů, budou potřebovat mnohem větší tým.

Kábulský tým uskutečnil další dvě mise do Afghánistánu, tentokrát posílený o dalších 22 členů. Max a jeho kamarádi z jednotky 2245 poskytli sílu, zatímco další operativci měli za úkol zvládnout neočekávané situace a zajistit, aby do letadla zpět do Kyjeva posadili ty správné lidi. Nové členy týmu vedl jeden ze zástupců generála Budanova, modrooký stříbrovlasý špion s krycím jménem Císař.

Skupina, jak mi Cesar, později řekl, byla "složená z nejlepších z nejlepších" z ukrajinské vojenské zpravodajské služby. Podobně jako postavy v nějakém filmovém hereckém souboru, byl každý nový člen přidán kvůli specifickým dovednostem, o nichž se jejich velitel domníval, že by se mohly hodit na místě v Afghánistánu. Někteří z nich byli přidáni, protože to byli nejlepší bojovníci, které Ukrajina měla. Jiní byli odstřelovači, zdravotníci nebo specialisté na spojení nebo měli všestranné dovednosti, které nejlépe vystihuje slovo "špion".

"Poslali jsme tam ty, kterými jsme si byli jisti," zněla typická stručná odpověď generála Budanova, když jsem se ho později zeptal na složení týmu.

Na fotografii před kanceláří generála Budanova stojí druhý zleva muž, kterému říkají Šaman. Je mu třicet let a sotva si pamatuje život bez války. Proti Rusku bojuje už téměř deset let, od druhého dne po ukončení studia psychologie na univerzitě.

Ačkoli svou identitu a podrobnosti o svém původu přísně střeží jako tajemství s fotografováním souhlasí jen s kuklou na hlavě -, přiznává, že pochází z bojem poznamenaného Donbasu.

Misi v Afghánistánu a úkol pomáhat při záchraně civilistů popisuje jako odpočinek od své každodenní práce, kdy bojoval proti Rusům. "Pro mě jako vojáka, který vyrostl ve stepích Donbasu, letět do Afghánistánu, to nebyla zrovna dovolená, ale byla to velmi zajímavá a náročná mise. Takže jsem vděčný vašim kolegům, že se dostali do problémů," řekl mi se smíchem.

Rusko má své obávané výsadkové jednotky a své pověstné žoldáky Wagnerovy. Na Ukrajině je jen málo jednotek legendárnějších než prapor Šaman, podjednotka HUR, kterou založil urostlý vousatý bojovník s pronikavýma modrýma očima, který o zabíjení Rusů mluví s vášní umělce smíšenou s černým humorem pamětníka.

"Vítejte na poslední pirátské lodi," řekl mi loni v září, když jsme se konečně osobně setkali na tajné základně jednotky v opuštěném hotelu nedaleko Kyjeva. Seděli jsme v místnosti, která kdysi sloužila jako prádelna, s útočnými puškami, municí, uniformami a poloprázdnou lahví whisky navršenými na starobylých pračkách.

Na otázku, proč byl vybrán pro misi v Kábulu, Šaman pokrčil rameny a potáhl z doutníku, který mu doutnal v levé ruce.

"Nebyl jsem do tohoto týmu přidělen, byl jsem pozván," řekl s úsměvem. "Byl to tým lidí, kteří neměli strach a byli ochotni jít, kamkoli to bylo potřeba."

V zadní části fotografie stojí se slunečními brýlemi na čepici Den, další z nejúspěšnějších ukrajinských bojovníků. Před začátkem zástupné války v roce 2014 byl pětatřicetiletým inženýrem pracujícím v Doněcku pro firmu, která ve městě postavila nové supermoderní letiště.

Koncem roku Denova mladá rodina uprchla do Kyjeva a Den bojoval na ukrajinské straně v epické bitvě, po níž z doněckého letiště zbyly doutnající ruiny.

Na fotografii je také Ivan, který později odešel od jednotky 2245 a odmítl dále sloužit jako součást skupiny, s níž se podle něj během rusko-ukrajinské války zacházelo jako se "sebevražedným oddílem". Požádal mě, abych použil obecné "Ivan" - spíše než jeho skutečné krycí jméno -, aby ho ani jeho bývalí kolegové nemohli identifikovat.

Když bylo v srpnu 2021 jasné, že stažení USA z Afghánistánu ohrozí každého, kdo spolupracoval se Západem, začal jsem telefonovat a snažil se dostat ze země Šarífa Šarafa a Muchtara Amiriho, dva překladatele, kteří pracovali pro The Globe and Mail.

Během několika následujících zběsilých dnů a nocí jsme zkoušeli kanadské záchranné plány, americké záchranné plány, katarské záchranné plány, ale vzhledem k chaosu, který se ve městě šířil, se ukázalo, že je nemožné, aby se obě početné rodiny dostaly k letištním branám. Zdálo se, že Sharif a Mukhtar jsou v pasti.

Pak mi zdroj z Kyjeva dal tip, že v Kábulu je také ukrajinské letadlo. A že jsou ochotni pomoci.

Dne 26. srpna jsem dostal Markusovo číslo. Zavolal jsem mu na WhatsApp a očekával, že budu mluvit s někým, kdo je pro misi nadšený. Místo toho muž, který to zvedl, zněl, jako by ho někdo probudil z tvrdého spánku. Ale byl sebevědomý. "Už jdeme," řekl nonšalantně, ačkoli záchranná akce potrvá dalších 24 hodin.

Během toho napjatého čekání jsem měl pro tohoto muže, kterého jsem nikdy neviděl, ještě jednu prosbu: jeden ze dvou překladatelů Globe se na poslední chvíli rozhodl zůstat v Afghánistánu se svou nemocnou babičkou. Mohl by tým místo něj vyzvednout Jaweda Haqmala, Šarífova přítele, který sloužil jako překladatel pro kanadskou armádu, a jeho rodinu? Markus mi k mému šoku, řekl, ať jen pošlu nová jména, aby je mohl přidat na ukrajinský evakuační seznam. "Je to humanitární mise," vysvětlil mi.

Byla to zcela jiná odpověď, než jakou jsem dostal od kanadské armády. Ačkoli Kanaďané byli ochotni Šarífa a Muchtara odvézt letadlem, Afghánci a jejich rodiny se museli nejprve prodrat davem desítek tisíc lidí, kteří se tísnili před branami kábulského letiště.

Podobné parametry stanovila i americká armáda. Jednotky NATO nehodlaly podstupovat další rizika, aby zachránily ty, kteří s nimi spolupracovali, natož bývalé zaměstnance kanadských novin.

Pokyn k záchraně Šarífa a Muchtara přišel do HUR prostřednictvím kanceláře prezidenta Zelenského. Zelenský a jeho zaměstnanci považovali pomoc novinářům z mediálních organizací, jako jsou The Globe and Mail a USA Today, za způsob, jak poděkovat svým západním spojencům a možná i za prostředek, jak zemi přiblížit ke členství v NATO.

Pro Markuse to byla jen mise. Když jsme se o několik dní později konečně setkali, abychom oslavili záchranu u piva a klobás v jednom kyjevském baru, řekl mi, že je vysokým důstojníkem HUR. Tu noc byl v Kyjevě, ne v Kábulu, a pomáhal na dálku řídit záchrannou operaci. Naznačil, že je tak vysoce postavený, že bych nejspíš dokázal zjistit, kdo je, i kdybych pátral na správných místech. Zatím se mi to nepodařilo. (Mým největším úspěchem bylo zjistit jeho křestní jméno a to není Markus.)

O čtyři měsíce později, když se dny chýlily k tomu, co už vypadalo jako nevyhnutelná invaze, se naše cesty znovu zkřížily ve východním Charkově, jen 40 kilometrů od ruských hranic. Nálada byla pochmurná. Markus v té době předpovídal plnohodnotnou invazi, při níž se mnohem početnější ruská armáda zmocní rozsáhlých území Ukrajiny. Byl tam, aby pomohl připravit odpor.

Kapitola 2

Bitva o Kyjev

Na prvním setkání v Kyjevě se ke mně a Markusovi připojil Dima Logginov, jeden z mála členů jednotky HUR, který se veřejně nějak profiloval. Na fotografii kábulského týmu je ve druhé řadě, kousek vlevo od vlajky. Zatímco většina ostatních je téměř bez výrazu, Dima se zeširoka usmívá.

Jeho otec Taras byl jedním ze zakladatelů ukrajinské společnosti Červeného kříže. Dima v ní pracoval jako dobrovolník, než se začal věnovat reklamě a stal se generálním ředitelem vlastní společnosti. Mezitím v roce 2004 působil jako organizátor u budoucího prezidenta Viktora Juščenka, během první ze dvou ukrajinských revolucí v tomto století proti nadvládě Kremlu.

Stejně jako mnoha Ukrajincům jeho generace i Dimovu kariérní dráhu navždy změnil začátek války v Donbasu v roce 2014. Nejprve se vydal na frontovou linii jako dobrovolný zdravotník, přičemž využil dovedností, které získal u Červeného kříže. Poté začal vést kurzy bojové medicíny pro některé z desetitisíců Ukrajinců, kteří se náhle stali vojáky. Nakonec byl vtažen do HUR, i když bylo často těžké přesně určit, jaká je Dimova role.

Dne 17. února 2022, týden před začátkem širší ruské invaze, jsem letěl na palubě ukrajinského vojenského vrtulníku do Stanycji Luhanské. Toto východní město se nacházelo na frontové linii zástupné války mezi ukrajinskou armádou a Kremlem podporovanými separatisty, kteří od roku 2014 drželi velké části ukrajinských provincií Doněck a Luhansk.

Šli jsme se podívat do školky, která byla zasažena dělostřeleckou palbou. Když naše malá skupinka novinářů procházela z velké části vylidněným městem a občas se zalykala při zvuku dalšího ostřelování někde v dálce, uviděl jsem Dimu.

Jeho mladistvou tvář jako vždy rámoval černý plnovous. Stál po boku místopředsedkyně vlády Iryny Vereščuk, která byla rovněž na prohlídce oblasti.

Dima mi potřásl rukou a šel se mnou blíž k frontové linii, ale když jsem se ho zeptal, co tam dělá, odpověděl jen: "Pracuji." Všichni se na něj usmáli.

Dnes je město hluboko na Ruskem okupovaném území, osud civilistů, které jsme ten den potkali, je neznámý.

V následujících měsících jsem Dimu často vídal v pozadí klíčových událostí války za jeho zemi, často stál v blízkosti pana Zelenského.

V únoru 2022 bylo vedení HUR přesvědčeno, že se chystá širší invaze, i když pan Zelenský stále zbytku země tvrdil, že válka je nepravděpodobná. "Bylo to nezvratné," řekl později Cézar s odkazem na rozsah rozmístění ruských vojsk kolem Ukrajiny.

Starší členové Kabulského týmu ti, kteří měli manželky a děti, přesunuli své rodiny do bezpečnějších částí Evropy. Mohli se tak soustředit na boj a nestarat se o to, co se děje doma.

Nazar zavolal svému otci Bohdanovi dva týdny před začátkem invaze a řekl, že válka je "na 99,9 procenta" jistá. Bohdan zůstal ve svém rodném městě Paškivka. Stejně jako mnoho Ukrajinců do té doby slyšel mnoho varování před hrozící válkou, ale tak docela jim nevěřil.

Nazar znovu zavolal svému otci krátce před čtvrtou hodinou ranní 24. února 2022, 20 minut předtím, než na Ukrajinu dopadla úvodní salva ruských raket. "Řekl mi, že mám ženy a děti odvézt do bezpečí a pak se sám rozhodnout, co mám dělat," řekl Bohdan. "Nechtěl se starat o rodinu. Chtěl jen bojovat."

Zatímco Nazar varoval svou rodinu, přední agenti HUR, včetně Markuse, Dimy a několika dalších členů Kabul týmu, byli svoláni na základnu organizace na okraji Kyjeva.

Generál Budanov je informoval o tom, že se naplňuje nejhorší scénář. Rusové rozšířili svůj útok na Donbas, postupovali také směrem k Charkovu a vstoupili do jižního města Cherson. Hlavní nápor však přicházel ze severu, přes Bělorusko. Mířili přímo na hlavní město.

Dima a jeho tým dostali za úkol dopravit protiletadlové střely odpalované z ramene na severní okraje města a pomoci tam sestavit obranu.

Ostatní členové kábulského týmu se rozprchli. "Rozdělili jsme se do malých skupin podél celé frontové linie, abychom si mohli velmi rychle vyměňovat informace," vysvětlil později Císař.

"Budanov nám řekl, abychom zabránili obsazení hlavního města, protože pokud bude obsazeno hlavní město Ukrajiny, bude po válce," dodal. Jako příslušníci HUR věděli, jaký bude jejich osud, pokud Rusové Kyjev obsadí. "Všichni jsme chápali, že pokud nás zajmou nebo obklíčí, máme nulovou šanci zůstat naživu."

Den před začátkem ruské invaze Šaman sestavil skupinu dvanácti nejtvrdších bojovníků, které znal, a rozdal jim nášivky se stylizovanou bílou lebkou na černém pozadí. Bez jakéhokoli velkolepějšího ceremoniálu byl zformován Šamanův prapor.

Vzali zbraně a zamířili k Hostomelu, vojenskému letišti na okraji Kyjeva, které podle zpravodajských informací shromážděných HUR - jež generál Budanov ukázal panu Zelenskému několik hodin předtím - mělo být v nadcházejících hodinách hlavním ruským cílem. HUR se prostřednictvím dvojitého agenta dozvěděla, že ruský plán spočívá v obsazení letiště a jeho využití tanků a vojáků na okraji Kyjeva pro rychlý útok na hlavní město.

Ve tmě před rozbřeskem 24. února se Šaman a jeho muži přesvědčili, že zpravodajské informace byly správné. K letišti se blížila řada ruských vrtulníků.

Max a jeho nově zformovaná jednotka, Kábulská devítka, hrdě pojmenovaná po misi z roku 2021, ačkoli ji netvořili výhradně členové původního týmu - se toho rána probudili na své základně u Kyjeva se stejnými rozkazy: co nejrychleji se dostat do Hostomelu.

Ačkoli HUR invazi předvídal, to, co se dělo, nedávalo Maxovi příliš smysl. Počet ruských vojáků umístěných v Bělorusku nestačil na to, aby se zmocnili ukrajinského hlavního města.

A přesto se objevily na obzoru: řada 30 až 40 ruských vrtulníků, které se blížily téměř bez podpory, jako by očekávaly, že je Ukrajinci nechají přistát. Nedůvěřiví bojovníci HUR zahájili palbu.

"Byla to skutečně 'speciální vojenská operace' - zastrašit nás, zmocnit se Kyjeva a ukončit to," řekl Max, přičemž použil kremelskou terminologii pro konflikt, o němž Putin, až do letošního jara trval na tom, že to není plnohodnotná válka. "Udělali spoustu chyb, protože vůbec neočekávali odpor."

Putin předpokládal, že se ukrajinská armáda tváří v tvář obrovské palebné převaze jeho armády zhroutí. Její obyvatelé by možná zpočátku protestovali, ale většina by nakonec přijala návrat vlády z Moskvy, jako by jejich více než třicetiletá nezávislost byla pouhým výkyvem.

Západní vlády v podstatě sdílely odhad ruského prezidenta, jak bude válka pravděpodobně probíhat. Skončila by během několika dnů, ne-li týdnů. Kanada, USA a většina zemí NATO měly stejné informace, jako generál Budanov a stáhly svá velvyslanectví a personál.

.. Všichni jsme si uvědomovali, že pokud nás zajmou nebo obklíčí, nemáme šanci zůstat naživu."

- Cesar, zástupce pod velením generála Budanova"

A přesto se na obzoru objevily: řada 30 až 40 ruských vrtulníků, které se blížily téměř bez podpory, jako by očekávaly, že je Ukrajinci nechají přistát. Nedůvěřiví operátořii HUR zahájili palbu.

Jediní, kdo nepropadli panice, byli Ukrajinci, kteří bojovali. Ale ani oni nečekali, že ruský útok na Kyjev dopadne tak velkolepě, jak dopadl.

"Bylo to neuvěřitelné," řekl mi později Cesar. Neohrabaná ruská taktika a zuřivý ukrajinský odpor v Hostomelu i jinde vdechly život víře, že Ukrajina může Rusku vzdorovat, která se rozšířila i mezi západní vlády, které začaly Kyjevu dodávat modernější zbraně.

"Myslel jsem si, že můžeme bojovat jen sedm až deset dní," řekl Cesar. "Myslím, že to byl nedostatek normálních velících důstojníků v ruské armádě, který vytvořil podmínky, které nám umožnily s nimi velmi efektivně bojovat."

Ivan a většina jednotky 2245 se probudili první den větší invaze ve městě Kramatorsk, které od roku 2014 sloužilo jako správní a vojenské hlavní město Ukrajinou kontrolované části Donbasu. Ačkoli byl region na válku již dobře zvyklý, bylo zřejmé, když těsně před svítáním na Kramatorsk dopadla trojice raket, že nyní jde o jiný typ konfliktu.

Poté, co jednotka 2245 odolala počáteční palbě, dostala rozkaz zamířit 150 kilometrů přímo na sever, do města Kupjansk v Charkovské oblasti. "Byli jsme, jako první zásahová jednotka," řekl Ivan. "Byli jsme v nejnebezpečnějším směru, ve kterém měli být Rusové rozmístěni.

Úkolem bylo zpomalit Rusy jakýmkoli způsobem, vyhodit do povětří mosty, položit miny a provést údery na postupující kolony.

Zanedlouho se Ivan a jeho tým připlížili k 15 ruským obrněným vozidlům, která mířila k Charkovu. První dvě vozidla zasáhli střelami z RPG a poškodili je natolik, že je donutili zastavit. Pak přivolali větší ukrajinskou jednotku, která ruskou kolonu zničila dělostřelectvem.

V Charkově se formoval další nový prapor, tentokrát dobrovolnický, který spojovaly dvě věci, vášnivá láska k městskému fotbalovému týmu Metalist Charkov a nenávist k ruským sousedům. Prapor Kraken, jak se měl jmenovat, byl od počátku operací HUR, kterou založila dvojice agentů včetně veterána týmu Kabul Dena, jehož jemně prošedivělé vlasy kompenzoval tmavý plnovous.

Šest set lehce vyzbrojených dobrovolníků zamířilo do čtvrti Saltivka na severním okraji města. Oblast držela 92. brigáda pravidelné ukrajinské armády, ale obránci byli na pokraji sil, dokud nedorazil Kraken a nepomohl zastavit Rusy, kteří vjeli do centra města.

Ruské speciální jednotky bezstarostně vjely do centra Charkova v řadě obrněných transportérů, zřejmě s cílem vztyčit nad městem ruskou vlajku. Byly zastaveny pět kilometrů od hlavního náměstí Svobody a místo toho obsadily městskou Žlutou školu č. 134, kterou využily jako dočasnou základnu. Rychle byli obklíčeni ukrajinskými silami, včetně praporu Kraken.

Ruští bojovníci se během sedmihodinové bitvy tvrdě bránili těžkými kulomety a granátomety. Nakonec však byla škola zapálena. Někteří z nejlepších ruských bojovníků v hořící budově zahynuli.

"Požádali jsme je, aby se vzdali, a oni řekli ne," řekl mi později Den.

Den souhlasil, že Rusové skutečně neočekávali žádný odpor. Věřili propagandě své vlády o tom, jak ruskojazyční Ukrajinci doufají v osvobození od údajně "neonacistické" vlády v Kyjevě. "Když jsme zajali zajatce, skutečně věřili, že všichni na Ukrajině čekají na příchod Ruska."

"Jak se věci mají?" Napsal jsem Markusovi večer 24. února, 16 hodin po zahájení invaze.

Na mou zprávu odpověděl během několika minut. "V některých regionech docela špatně, v jiných docela dobře," napsal. "Dnes v noci nás čeká velké bombardování Kyjeva. Velmi pravděpodobné je i bombardování dalších měst."

Stejně jako v případě bitvy, která se odehrávala v Kyjevě, byli operativci HUR při postupu Rusů zmateni jejich taktikou. Jejich tanky jely směrem k centrálnímu náměstí po hlavních silnicích, místo aby se snažily obklíčit město a odříznout zásobovací linie.

"Je bezpečnější být dnes večer v autě nebo v hotelu?" Zeptal jsem se a přemýšlel, jak dlouho bude možné zůstat v Kyjevě, když se ruské jednotky blíží k hlavnímu městu.

"V bunkru," odpověděl. "Nebo se přesunout na předměstí."

Udělal jsem to druhé a přestěhoval se s několika kolegy do venkovského domu v Kyjevské oblasti. Ti, kteří bránili své hlavní město, samozřejmě takové možnosti neměli.

"Doufám, že jsi v bezpečí," napsal jsem Markusovi druhý den. "Živý," odpověděl a na konci jednoslovného vzkazu přidal uklidňující šťastný výraz.

Podobné výměny zpráv jsme si vyměňovali po celé následující více než dva roky války.

Když Rusové postupovali na Kyjev, Cézar a Markus byli posláni do Brovar, obce na východním okraji hlavního města, aby připravili obranu proti šedesátikilometrové koloně ruské vojenské techniky, která se vinula zemí.

Dne 10. března se na internetu objevilo video, na kterém je vidět dlouhá řada ruských tanků, obrněných transportérů a nejméně jednoho termobarického raketometu, jak projíždí po hlavní silnici do Kyjeva přes město Skybyn, poslední obec před tím, než Rusové dorazí do Brovar.

Na videu je vidět, jak je první tank zasažen, zřejmě z bezprostřední blízkosti, protitankovou zbraní a zbytek kolony, nejméně tři desítky vozidel, se v panice rozhoduje změnit směr. Vypukne chaos, když ukrajinská palba zasáhne další tank, tentokrát jeden z těch vzadu. Zbytek tanků ustupuje nejvyšší rychlostí a nechává za sebou dvě hořící vozidla i s posádkami.

"Skybyn!" Napsal jsem Markusovi, když jsem video viděl. "To jsou vaši?"

"Ano," odpověděl a přidal další ze svých smajlíků. "Nic zvláštního. Jen logika."

Po třech desetiletích od ponižující porážky ruské armády v první čečenské válce, která se zvrtla v čečenskou léčku, jež zasáhla první a poslední v ruské koloně tanků, jež na Silvestra roku 1994 vjela do hlavního města Grozného, používala moskevská vojska stejnou samolibou taktiku v bitvě o Kyjev.

Dva dny po úderné bitvě u Kupjanska dostali Ivan a hlavní tým 2245 rozkaz vyrazit na západ a zapojit se do bitvy o Kyjev.

Nazar už byl v Kyjevské oblasti a pracoval na vyzbrojení a výcviku jednotek Teritoriální obrany, jednotek dobrovolných bojovníků, které se měly ukázat jako klíčové pro zadržení ruského postupu na Kyjev a Charkov. TDF (,,Terikoni") se staly legendou, místní dobrovolníci, kteří byli lehce vyzbrojeni, ale bránili svá rodná města a vesnice, stříleli na Rusy z každého okna a uličky.

I když bylo vytvoření TDF úspěšnou vojenskou strategií, podle Šamana vedlo také k největším tragédiím války, protože Rusové začali považovat každého ukrajinského civilistu za potenciálního nepřátelského bojovníka.

Po spojení s Nazarovým týmem se jednotka 2245 vydala na sever a ukusovala z postupujících ruských kolon v příměstských městech severně od Kyjeva, v místech jako Buča a Irpin -, která se stala synonymem pro hrůzy této války.

Koncem března si Rusové uvědomili, že jsou ve skutečném boji, a opustili taktiku přehlídek, která ohrozila jejich počáteční invazi. A Ukrajinci začali mít ztráty.

V ranním střetu u benzinové pumpy na východním okraji Buča byli ruskou palbou zabiti dva odstřelovači z Ivanovova oddílu. Zbytku týmu nebezpečně docházelo střelivo, což je donutilo stáhnout se i se zraněnými zpět do Kyjeva. Na zpáteční cestě narazili na místního obyvatele, který je zavedl do sklepa, kde se před křížovou palbou ukrývalo deset zraněných civilistů.

Vzhledem k tomu, že jejich dva vojenské džípy byly zavaleny vlastními zraněnými, měl Ivanův tým dostatek místa, aby s sebou vzal pouze tři nejvážněji zraněné civilisty. Když odjížděli, Ivan si uvědomil, že zbytek pravděpodobně nechají zemřít.

Když členové kábulského týmu po náhlém ruském ústupu 31. března vstoupili do spálených ulic Buče, setkali se s výjevem, který mnohé z nich stále pronásleduje.

Silnice byly plné ohořelých vozidel a nafouklých mrtvol. Sklepy, kde ruské bezpečnostní složky prováděly výslechy a popravy, byly ještě horší. Mnozí z více než 450 obyvatel Buči, kteří byli zabiti během měsíc trvající ruské okupace města, kdysi považovaného za jedno z nejžádanějších míst k životu na Ukrajině, byli nalezeni mrtví s rukama svázanýma za zády, zabiti jedinou kulkou do hlavy.

"Reakce Rusů v Hostomelu a Buči byla diktována jejich strachem. Byla to reakce krysy zahnané do kouta, která nemá žádnou kontrolu ani moc. Byl to prostě chaos a oni dodávali maximální škody," řekl mi Šaman. "Prostě zabíjeli všechny kolem."

Pro některé útoky nebylo vůbec žádné vysvětlení. V nedaleké Borodjance ruské letectvo svrhlo bomby na obyčejné obytné domy a všechny uvnitř pohřbilo, když se budovy zřítily na obyvatele, kteří se kvůli bezpečí shlukli ve sklepích.

Max řekl, že vidět, co Rusové udělali v Bucha a Borodyance, byl pro ty, kteří tam byli, "psychický zlom". "Všichni byli naštvaní," řekl mi. "Bylo to něco, čemu člověk nemohl uvěřit, že by se mohlo stát v 21. století v centru Evropy, že by civilisté mohli být zmasakrováni pro nic za nic."

Tehdy si on a jeho muži uvědomili, že jsou ve válce, která v dohledné době neskončí, nemůže skončit. "S barbary nelze vyjednávat."

Generál Budanov prohlásil, že jeho muži už toho v životě "zažili hodně", ale scény v Buči a Borodjance zasáhly každého, kdo je viděl. "Je jasné, že nelidské zacházení s civilisty nelze normálně akceptovat."

Nazarova rodina řekla, že se v něm po Buči něco zlomilo.

"Jeho velitel mi řekl, že Nazar bohužel ztratil strach," řekla mi jeho sestra Oksana. "Poté, co viděl, co se dělo v Kyjevské oblasti, začal brát šílené mise, které nikdo jiný nebyl ochoten dělat."

Několik dní po osvobození Buče na začátku dubna 2022 bylo vyhověno mé žádosti o rozhovor s generálem Budanovem o obraně Kyjeva. Jednoho úterního rána mi bylo řečeno, abych čekal na rohu ulice v historické kyjevské čtvrti Podil, a přesně ve stanovený čas přijelo černé SUV. Uvnitř byli Markus a Císař.

"Rád vás zase vidím," řekl Markus, když jsme projížděli vylidněnými ulicemi ukrajinského hlavního města, z něhož většina obyvatel uprchla během prvních týdnů války.

Na velitelství HUR na břehu řeky, v areálu, kterému místní říkají Ostrov, zasáhla před několika dny ruská raketa malou betonovou budovu uvnitř základny.

Před kanceláří generála Budanova jsem viděl holé dráty visící ze stropu, kde síla výbuchu vyvrátila několik panelů.

Císař, který byl v hlavní budově, když byla zasažena sousední stavba, vzpomínal, jak se zdálo, že všechen prach v místnosti byl na okamžik vcucnut do vzduchu, těsně předtím, než udeřila tlaková vlna, která všechny srazila k zemi. "Pak vešel Budanov a jen řekl: 'Uklidněte se, lidi, všechno je v pořádku'. "

Když jsem čekal, až půjdu dovnitř, abych se setkal s generálem Budanovem, abych mu poděkoval za to, co jeho tým udělal v Kábulu, a abych s ním udělal rozhovor o nedávno vyhrané bitvě o Kyjev, zeptal jsem se Markuse, zda jsou všichni na fotografii visící před kanceláří jeho šéfa stále naživu. "Bohužel ne," odpověděl.

Pokaždé, když se Ivan vydá na misi, ze které se obává, že se nevrátí, napíše rodině dopis na rozloučenou. Zakopává ho hluboko do své uniformy a doufá, že ho najdou a doručí jeho ženě a dítěti, kdykoli bude jeho tělo nalezeno.

Jeden z těchto dopisů napsal začátkem dubna 2022, když se dozvěděl, že on, Nazar a další členové jednotky 2245 zamíří vrtulníkem do obleženého Mariupolu. Přístavní město bylo obklíčeno ruskými silami a cílem týmu bylo vysadit zásoby a odletět s některými zraněnými bojovníky, kteří se ukrývali uvnitř rozlehlé ocelárny Azovstal, poslední pozice držené Ukrajinci.

Mise byly tak časově náročné, že každá z nich, vždy dva vrtulníky, měla být na zemi v Mariupolu pouze 10 minut.

Ivan, stejně jako ostatní členové jednotky 2245, se jen tak něčeho nezalekne. Ale na nočním klouzání nízko nad nepřátelskými liniemi ve vrtulníku bylo něco mimořádně znepokojivého. "Pochopíte, že na vás nic nezávisí. Na rozdíl od situace, kdy jste na zemi, kde znáte sami sebe, své lidi a své schopnosti, a že můžete lidi zastřelit dřív, než oni zastřelí vás. Na obloze se prostě bojíte."

Ivan a jeho čtyřčlenný tým byli na první misi, která úspěšně dorazila do továrny Azovstal po 40 minutách letu, z nichž posledních 20 minut bylo nad okupovaným územím. Tým vysadil munici, léky a potraviny a na nosítkách naložil do vrtulníku osm nejvážněji zraněných bojovníků. Poté se vydali na děsivý let zpět na území kontrolované Ukrajinou.

Třetí mise se Nazar zúčastnil o několik dní později, letu, který kromě dalších zásob vysadil dobrovolné bojovníky ochotné zapojit se do obrany Azovstalu.

A když pak všichni z jednotky 2245 odletěli na jednu misi, Max, který velel záchranným akcím se zeptal, kdo je ochoten letět na jednu navíc. Navzdory riziku a navzdory tomu, že na něj nepřišla řada, se Nazar přihlásil znovu.

Podruhé se mu podařilo doletět tam i zpět. Ale poté, co byl při další misi jeden z ukrajinských vrtulníků Mi-8 sestřelen ze vzduchu, Nazar požadoval, aby se mohl 5. dubna zúčastnit záchrany svých sestřelených kamarádů.

Když se Nazar a jeho tým přiblížili k místu nehody, čekala je děsivá scéna. Mezi rozbitými kusy vrtulníku byla roztroušena ohořelá těla.

Situace byla zoufalá a nebezpečná. Nazarův tým vletěl do pasti. Když se přiblížili k vraku sestřeleného vrtulníku, byl jejich vrtulník sestřelen z oblohy a zřítil se několik set metrů od prvního.

Video útoku, pravděpodobně pořízené ruskými vojáky, kteří dorazili na místo, zveřejnil na aplikaci pro zasílání zpráv Telegram jeden ruský vojenský bloger. Bylo natočeno, tak rychle po sestřelení druhého vrtulníku, že nohavice kalhot jednoho z mrtvých ukrajinských vojáků stále hořela.

Ukrajinec, který přežil, se i přes vážná zranění dostal do nedaleké vesnice, kde ho proruští kolaboranti předali okupačním silám.

"Při výslechu ... jmenoval jména, skupině velel důstojník Nazar Borovyckyj," uvádí zpráva kremelské agentury RIA Novosti. Nic dalšího o Nazarově osudu nebylo řečeno.

Max věděl, že toho po svých mužích při vrtulníkových misích do Mariupolu a z Mariupolu hodně chtěl. Slyšel vtipy o jednosměrných letenkách. Ale on, stejně jako generál Budanov, věřil, že mise je důležitá a potřebná. Obránci Azovstalu potřebovali vědět, že nejsou sami.

"Později jsem mluvil s velitelem Azovstalu a ten mi řekl, že dodávky potravin, léků a munice jim opravdu zvedly morálku," řekl Max, když jsme se letos v březnu procházeli po břehu Dněpru. Řekl mi, že vyrůstal jako idol svého dědečka, důstojníka sovětské armády, a vždycky chtěl být v armádě. Když v roce 1996 ukončil střední školu, vstoupil do ní.

Ale velitelské povinnosti na něj zjevně doléhají. Nejenže se Nazar, kamarád a kolega od roku 2016, kdy byli oba přijati k jednotce 2245 - stále hlásil k letům na záchranné mise, ale Max řekl, že Nazar při své druhé cestě požádal, aby ho nechali v Azovstalu a on se mohl zapojit do boje.

"Odmítl jsem a on se rozzlobil. Vzal si to osobně, ale já mu řekl, že rozkaz zní: jeď do Mariupolu a vrať se, protože tě tady potřebuji."

Max si tento okamžik v hlavě přehrával znovu a znovu, zejména proto, že někteří z obránců Azovstalu byli později zajati a vyměněni zpět na Ukrajinu v rámci výměny zajatců. "Někdy si říkám, že kdybych ho nechal zůstat, možná by se jeho život změnil. On opravdu chtěl jít do středu pekla a bojovat téměř bez šance, že by se vrátil."

Kapitola 3

Afghánistán

Záchrana

Během času, než byl větší, 32členný ukrajinský tým 21. srpna 2021 připraven odletět zpět do Kábulu, situace se dramaticky zhoršila.

Tálibán obsadil většinu města mimo letiště a stavěl kontrolní stanoviště, aby kontroloval, kdo může a nemůže odejít. Panika panovala i mezi těmi, kteří měli to štěstí, že se na letiště dostali, jedno video zachytilo, jak se několik Afghánců drží amerického nákladního letadla a pak z něj padá, když vzlétá.

Plukovník Jevhen Škurat za dvacet let svého působení za kniplem vojenských nákladních letounů Iljušin-76 absolvoval několik riskantních misí. Nic ho však nepřipravilo na to, že bude muset navigovat svůj obří letoun s padesátimetrovým rozpětím křídel přes hory, které obklopují afghánské hlavní město, a zároveň instruovat posádku, aby dávala pozor na bojovníky Talibanu nebo Islámského státu, kteří by se mohli pokusit letadlo sestřelit.

Pětačtyřicetiletý muž s hranatou tváří byl po obdržení úkolu nervózní, ale tiše se rozohnil. Sestavil tým v kokpitu, o němž věděl, že mu může svěřit svůj život i životy všech na palubě. "Vždycky, když jsem se díval na dobrodružné filmy o pilotech, kteří dělají šílené věci, říkal jsem si: 'Tenhle osud mě mine, takové věci nikdy dělat nebudu. Mýlil jsem se."

V rozšířeném ukrajinském týmu byla devětadvacetiletá Lera, bojová zdravotnice, jednou z mála, která už v Afghánistánu byla, protože stejně jako Max sloužila v misi vedené NATO v Afghánistánu. Jako jedna ze dvou žen v týmu měla hrát klíčovou roli při práci se stovkami žen a dětí, které měli Ukrajinci evakuovat.

"Každý z nás měl svou specializaci, ale vše jsme plnily jako tým. Jsme velmi multifunkční, myslím, že všichni," řekla.

Dima měl dvojí roli - bojového zdravotníka a komunikačního specialisty. Součástí jeho úkolu bylo zaznamenávat každý okamžik a zajistit, aby Ukrajinci - a jejich přátelé, ale ne úplně spojenci z NATO, věděli o záchranném úsilí HUR.

Iryna, vojenská psycholožka a vyjednavačka s rukojmími, byla tou, která pořídila fotografii kábulského týmu fotoaparátem na svém iPhonu.

Později řekla, že jí přišlo ironické, že je na misi s typy bojovníků zjizvených bojem, které by jinak mohla diagnostikovat a radit jim. Někteří z mužů, řekla Iryna, se k jejímu přírůstku na poslední chvíli stavěli skepticky.

"Já neumím dobře střílet. Nezvedám nic těžkého, pokud nemusím. Jsem jiný typ vojáka," řekla se smíchem. "Možná na posezení nebo nějaké pití by nás Budanov všechny dohromady nepozval. Ale pro misi to byl perfektní tým."

Pro obyvatele západních zemí nebylo opuštění relativně bezpečného letiště nikdy bez rizika. Z mé komunikace s kanadskými vojáky na místě v Kábulu v létě 2021 bylo zřejmé, že pro ně byla myšlenka vydat se do města ovládaného Talibanem, aby zachránili Afghánce směřující do Kanady, kteří se nemohli dostat na letiště, považována za napůl sebevražednou.

Ukrajinci nyní přiznávají, že se k hrozbám kolem sebe stavěli možná až příliš nonšalantně a celou misi vnímali jako jakési odreagování od války v Donbasu. To se změnilo po jednom z jejich prvních výletů mimo perimetr, kdy Iryna, která se vzdorovitě odmítla přizpůsobit místním konzervativním zvyklostem a na misi vyrazila ve slunečních brýlích, džínách, růžových teniskách a tričku s nápisem "Aloha!",náhle zmizela v hustém davu, zatímco zbytek týmu hledal mikrobusy plné Afghánců, které měli najít a doprovodit na letiště.

"Šli jsme do města, viděli jsme autobusy, ale kolem nich byli nějací lidé a také Tálibán. A začali střílet. A někteří lidé mě prostě zvedli a vtáhli do davu," vzpomíná Iryna a téměř po třech letech se při té vzpomínce zachvěje. "Nějací silní Afghánci se mě snažili roztrhat."

Iryna se vydala do města spolu s některými z nejzuřivějších ukrajinských bojovníků včetně Cesara, Nazara a Šamana, a proto, se dostala do problému, když na chvíli polevila v ostražitosti. Její spolubojovníci rychle potvrdili její důvěru tím, že se pustili do boje, aby ji získali zpět. "Nebýt našich speciálních jednotek. Zůstala bych tam a zemřela bych tam." Všichni se na ni usmívají.

Do 26. srpna se tým během čtyř dnů opakovaně vydal do Kábulu, někdy pěšky, jindy pomocí dvojice afghánských policejních nákladních aut, která si přivlastnili a většina ukrajinských občanů, které přijeli vyzvednout, byla na palubě a připravena k odjezdu.

Několik problémů však zůstalo. Zaprvé, mise nebyla dokončena; na jejich seznamu bylo stále několik lidí, které se jim nepodařilo najít. Za druhé, Iljušin s asi 200 evakuovanými byl příliš těžký na to, aby mohl vzlétnout s týmem HUR a veškerým vybavením na palubě. A za třetí, uprostřed panikařícího davu před letištěm zaútočil dříve toho dne sebevražedný atentátník Islámského státu a zabil 183 lidí, včetně 13 amerických vojáků.

Max rozhodl, že tým, kromě Iryny, která měla odletět s první skupinou zůstane přes noc na zemi, aby mohli být evakuovaní letecky přepraveni do Islámábádu, hlavního města sousedního Pákistánu. Těsně předtím, než jejich letadlo odletělo a nechalo za sebou dalších 31 lidí, se shromáždili k rychlé fotografii, aby zachytili tento okamžik.

Síly USA a NATO, vystrašené sebevražedným útokem a připravující plány na svůj poslední odlet, vytvořily uvnitř letiště těsný perimetr. Poslední kanadské vojenské letadlo odletělo o několik hodin dříve.

Kábulský tým se mezitím usadil v malé hasičské stanici uvnitř letiště, kde se na noc usadil a zaujal střelecké pozice pro případ, že by došlo k prolomení vnější zdi letiště. Američtí vojáci sledovali dění ze svého perimetru s nedůvěrou. Ptali se Ukrajinců, proč neopustili Kábul, když to udělalo jejich letadlo.

"Američané se ptali: "Zbláznili jste se?". Lera vzpomíná a při té vzpomínce se směje. "Dělali jsme si legraci, že pokud se letadlo nevrátí, budeme muset jít k turkmenské hranici sami." A pak se rozloučili.

"Já jsem se nebál," řekl Max. "Byl jsem obklopen svými nejlepšími operátory. Ať se stane cokoli, stane se to, ale byli jsme pohromadě a byli jsme připraveni."

Prvních 200 evakuovaných bylo vysazeno na mezinárodním letišti v Islámábádu a Iryna se snažila vyřešit logistiku, jako je jídlo, voda a koupelny. Také by potřebovala najít komerční letadla, která by je všechny dopravila do Kyjeva. Iljušin se musel co nejdříve vrátit do Kábulu, aby vyzvedl uvízlý tým HUR a další Afghánce směřujícími na Ukrajinu.

Iryna se uchýlila k taktice podobné té, kterou by mohla použít jako vyjednavač o rukojmích. Stále oblečená v tričku a džínách přistoupila k pozemnímu personálu.

"Řekla jsem: 'Ahoj lidi, jmenuji se Iryna a pokud nás nepustíte do terminálu, použijeme křoví jako toaletu. " Pákistánský pozemní personál, zděšený představou konzervativních afghánských žen a mužů ulevujících si na veřejnosti, ustoupil.

Plukovník Škurát a jeho prázdné letadlo se brzy vraceli do Kábulu.

Následujícího dne se Ukrajinci opět vydali mimo opevněné letiště. Tentokrát pro afghánské tlumočníky a jejich rodiny, které The Globe and Mail požádal o pomoc při jejich záchraně.

Na videu, které zachytila kamera připevněná na Césarově neprůstřelné vestě, je vidět, jak členové Kábulského týmu střílejí do vzduchu - někdy jen těsně nad hlavami davu civilistů před letištěm - a běží ke dvěma mikrobusům, kterým bylo dovoleno přiblížit se k letišti, z nichž jeden vezl Šarífa a Džaveda a jejich rodiny a druhý byl plný zaměstnanců OSN. "Potřebujeme tyhle dva autobusy na pravé straně," řekl Cesar anglicky.

Ukazuje na davy zoufalých Afghánců a nařizuje třem svým mužům, aby jim uvolnili cestu. V čele jde Nazar v černém tričku.

Někteří v davu jsou natolik zoufalí, že riskují, že se budou plížit vpřed pokaždé, když Cesar přestane střílet. Pokaždé, když to udělají, vypálí další dávku. "Pohyb! Uhněte stranou!" křičí, když autobusy začnou postupovat vpřed. Vtom někdo vykřikne, že v davu je sebevražedný atentátník.

"Něco se posralo!" Cesar křičí na svůj tým a Ukrajinci se sprintují krýt za nedaleký kontejner na odpadky.

Uprostřed chaosu začnou Tálibánci střílet do vzduchu, zatímco Ukrajinci přihlížejí a snaží se vyhodnotit situaci. Nakonec tým pokračuje v doprovodu dvou mikrobusů.

Navzdory dramatičnosti scény Ukrajinci později popsali misi jako lehkou práci. Šaman mi řekl, že si s sebou nevzal ani útočnou pušku, pouze pistoli.

"Udělali jsme to, protože jsme mohli," pokrčil rameny.

Když Iljušin po posledním letu přistál v Kyjevě, přivítal tým na letištní ploše vedoucí kanceláře prezidenta Zelenského Andrij Jermak, který každému z nich udělil medaili za službu. Plukovník Škurat, který si již vysloužil medaili Za statečnost, dostal od generála Budanova, jako poděkování pistoli.

Na samostatném ceremoniálu později pan Zelenskyj předal Nazaru Borovickému Řád Bohdana Chmelnického, nejvyšší ukrajinské vojenské vyznamenání. Na fotografii z tohoto okamžiku se hranatý bojovník s vyholenou hlavou tyčí nad prezidentem.

Fotografie pořízená v prezidentském paláci v Kyjevě nyní vypadá, jako by byla pořízena v jiné době. V době, kdy okna nezdobily bílé pytle s pískem, ale půvabné fialové závěsy. V době, kdy se pan Zelenskyj každý den holil a nosil černý byznys oblek, a ne strniště a vojensky zelené khaki kalhoty, které nosí od 24. února 2022.

O tři roky později, kdy Šaríf s rodinou bezpečně žije v Kanadě a Jawed s rodinou v Německu si členové kábulského týmu mohou na misi vzpomenout s překvapivou jasností.

"Abych byl upřímný, od začátku, až do konce jsem si připadal, jako bych hrál v nějakém filmu," říká mi pilot plukovník Škurat při obědě nedaleko jeho základny v západoukrajinském městě Vinnycja.

Cesar se vyjadřuje podobně. "Bylo to největší dobrodružství našeho života," říká s úsměvem.

Kapitola 4

Vypálená země

Vítězství Ukrajiny v bitvě o Kyjev, které donutilo Rusy stáhnout se 31. března 2022 z předměstí hlavního města, pravděpodobně zachránilo zemi jako nezávislý stát.

Po ruském ústupu z hlavního města Putin zřejmě snížil svůj cíl ze zničení Ukrajiny na uchvácení co největší části jejího území.

Novým ústředním bodem se stal Charkov. Ruským jednotkám se sice nepodařilo uskutečnit plán na rychlé obsazení východního města, ale stále se nacházely na jeho předměstí a ostřelovaly ho dělostřelectvem.

Klíčovým ruským palebným postavením byla Ruská Lozova, vesnice 10 km severozápadně od Charkova, která byla od začátku války pod okupací. Generál Budanov se ji rozhodl obsadit a odstranit tak hrozbu, kterou představovala pro 1,5 milionu obyvatel Charkova, jejichž domy byly na dostřel.

Pozoruhodným krokem je, že podle vojáků jednotky Kraken odcestoval velitel HUR generál Budanov z Kyjeva, aby se osobně připojil k útoku na konci dubna.

"Není to typ velitele, který by stál jen v našem velitelském centru. Nasadí si vestu a helmu a jde s kluky bojovat do bitev," řekl Cesar, který se rovněž zúčastnil bojů o znovudobytí Ruské Lozovy. "Především si myslím, že se mu to líbí. Taky mi někdy připadá, že nezná strach."

První pokus o útok na vesnici musel být odvolán poté, co Ukrajinci zjistili, že silnice, po které chtěli zaútočit, je zaminovaná. Při druhém pokusu se generál Budanov a jeho muži přiblížili v noci pěšky okolními lesy.

Bojovníci speciálních jednotek převzali kontrolu nad vesnici a zřídili si základnu v hlavním kostele, kde se tři dny drželi proti ruským tankům a letadlům, dokud ukrajinská armáda nevyklidila silnici a nevstoupila do vesnice s těžkou technikou. Bitva skončila, a přestože nedaleký Charkov zdaleka nebyl v bezpečí, někteří obyvatelé se začali vracet, když už nebyli pod neustálou dělostřeleckou palbou.

Existují i další příběhy o tom, jak se generál Budanov osobně účastnil bojových misí. Vzhledem k propagandistickému vítězství, které by Kremlu přinesl, kdyby byl zajat nebo zabit, jsem se ho zeptal, proč riskoval, že se připojí ke svým mužům na frontové linii.

"Jsou to moji lidé. Pokud dávám lidem úkoly, musím za to nést odpovědnost," řekl generál Budanov a odmítl hovořit o konkrétní misi, které se zúčastnil. "Pokud bych se bál zúčastnit, pak přichází na řadu otázka morálky."

Brzy poté se měla velká část Kábulského týmu poprvé od léta 2021 znovu sejít k odvážnému pokusu o znovudobytí Hadího ostrova, skalnatého výběžku o rozloze necelého kilometru čtverečního, který se vypíná nad temnými vlnami Černého moře.

Tam první den války ukrajinská posádka 13 mužů odmítla výzvu ke kapitulaci a místo toho řekla blížícímu se ruskému raketovému křižníku Moskva, ať se jde ,,vycpat", což byl akt vzdoru, který vystihoval záměr země klást odpor.

Ukrajinští vojáci byli přesto zajati jako váleční zajatci a obsazení ostrova ruskými silami ohrozilo nedaleký přístav Oděsa, který byl dalším, cílem. Znovuzískání strategické základny se stalo hlavním vojenským a politickým cílem.

Dne 14. dubna Ukrajina dosáhla vítězství, když byl křižník Moskva potopen dvěma protilodními střelami Neptun vypálenými z pobřeží. Najednou se zdálo, že proslulá černomořská flotila útočníka je k poražení.

Vyhlídka na znovudobytí Hadího ostrova byla, tak lákavá, že se tři týdny po potopení Moskvy sešla velká část Kabulského týmu k narychlo naplánovanému útoku. Ivan a většina jednotky 2245 byli u toho. Stejně tak Šaman a jeho stejnojmenný prapor. Stejně jako Cesar z velitelství HUR.

Po intenzivním, ale krátkém výcviku na letišti u Oděsy vzlétla 8. května jednotka ukrajinských vrtulníků s útočnými jednotkami na 37 kilometrů dlouhou cestu k Hadímu ostrovu. Přestože se jednalo o překvapivý útok, Ukrajinci věděli, že Rusové nakonec budou vidět a slyšet přilétající vrtulníky.

"Naše letectvo a dělostřelectvo a bayraktary [bezpilotní letouny] měly zničit protiletadlovou obranu ostrova, ale nebyly tak účinné," vyprávěl Ivan. "Když se vrtulníky přiblížily, napadly nás přenosné rakety. Přežili jsme jen zázrakem."

Vrtulníkům se nakonec podařilo přistát, ale tým byl nadále vystaven silné ruské palbě. Kolem Šamanovy hlavy proletěla nábojnice, která mu uřízla pravé ucho a poškodila helmu.

"Bůh mi zachránil život," řekl. Dva příslušníci praporu Šaman byli zabiti, což se ukázalo jako krátkodobé vítězství. Krátce vztyčili ukrajinskou vlajku, než byli nuceni ustoupit.

"Byla to klasická chaotická operace," vyprávěl Šaman, který ukázal, jak málo zkušeností měla ukrajinská armáda v té době s vedením útočných operací.

Po měsících reagování na ruské útoky a využívání jejich chyb, to byl jeden z prvních případů, kdy se ukrajinské síly pokusily převzít iniciativu. A z pohledu těch, kteří v bitvě bojovali, to byl neúspěch.

"Zanechalo to ve mně negativní pachuť. Přišel jsem o dva vynikající členy svého týmu. Nebudu prozrazovat, o co přišly ostatní týmy, ale zaplatili jsme příliš vysokou cenu," řekl Šaman.

Dokonce i elitní Jednotkou 2245 otřásly následky operace na Hadím ostrově. Ivan požádal, aby byl přeřazen pryč z týmu, o němž měl pocit, že s ním bylo zacházeno jako se "sebevražedným komandem". Byl nahrazen a jednotka 2245 byla promíchána a dostala nové jméno.

Po neúspěšném útoku se Ukrajina vrátila k úderům na ostrov dělostřelectvem a raketami z dálky a 30. června byla ruská posádka nucena se stáhnout. O týden později byla na Hadím ostrově opět vztyčena ukrajinská vlajka.

"Každý milimetr osvobozeného území je již úspěchem. To je na prvním místě," řekl mi generál Budanov, když jsem ho vyzval, aby se zeptal, zda politické a symbolické cíle mají v operaci na Hadím ostrově přednost před vojenskými přípravami. "Za druhé to mělo velmi vážný hospodářský význam. Jakmile jsme získali kontrolu nad ostrovem, byli jsme schopni obnovit námořní obchod." "To je pravda.

Bylo to snad poprvé, kdy velitel HUR, který se vedle pana Zelenského objevil jako jeden z hlavních hrdinů prvních měsíců války, viděl svou pověst zkalenou událostmi na bojišti.

Cesar odmítl poskytnout své svědectví o tom, co se stalo na Hadím ostrově, ale souhlasil, že to bylo jedno z nejtěžších střetnutí na počátku války. "Nerad mluvím o bitvách, když přicházíte o přátele a další vojáky a důstojníky. Je velmi těžké na tyto chvíle vzpomínat a znovu je prožívat."

Ruské vojenské vedení se po ústupu z Kyjeva přeorientovalo na východ země a snažilo se dobýt zbývající části Donbasu, které byly stále pod ukrajinskou kontrolou.

Euforii z úspěšné obrany hlavního města rychle vystřídala nová krutá realita. Ruská vojska se nyní valila vpřed v Doněcku a Luhansku, převážně ruskojazyčných provinciích, které podle Putina zahájily válku, aby je "ochránil". Na většině frontové linie byla převaha ruského dělostřelectva často sedm ku jedné.

V červenci Rusové dobyli průmyslové město Sieverodoněck, což bylo první vítězství Rudé armády od porážky v okolí Kyjeva. Poté zaměřila svá děla na Lysyčansk, sesterské město Sieverodoněcku, které leželo jen přes řeku od nových ruských pozic.

Bitva se překvapivě vyvíjela z velké části podle představ jednotky Kraken. Když ukrajinské síly prorazily u Balaklije, Rusové začali v panice ustupovat a rychle získali zpět více než 12 000 čtverečních kilometrů, tedy téměř celou Charkovskou oblast. Ukrajinské jednotky, které byly rozmístěny na jižním Chersonském frontu, se náhle přesunuly na sever, aby se připojily k útoku.

Den a prapor Kraken se postavily do čela a samy osvobodily celá města a vesnice. "Byli jsme jediná místní jednotka. Znali jsme všechny cesty, věděli jsme o všem," řekl Den. Když Rusové ustupovali, Ukrajinci se hnali před nimi, aby je odřízli.

"Naše vojenské brigády prostě pronikly na frontovou linii a šly co nejhlouběji," řekl. Pak menší jednotky jako Kraken smetly izolované kapsy odporu. "Rozsekali jsme je na kousky. Krájeli jsme koláč a jedli ho krok za krokem."

Když jsem 16. září dorazil do Izjumu, největšího města osvobozeného po třech týdnech bleskové války, na hlavních křižovatkách parkovaly tanky označené symbolem Krakenu.

Toho dne ukrajinští prokurátoři objevili v lese na okraji města provizorní hřbitov, kde bylo pohřbeno 445 lidí, kteří zemřeli během půlroční ruské okupace. Většina jejich hrobů byla označena pouze jednoduchým dřevěným křížem s číslem.

Druhý rok války začal pro Ukrajinu chmurně. Velkolepý úspěch charkovské operace byl minulostí, stejně jako následné osvobození Chersonu, odkud se ruská vojska stáhla v listopadu 2022.

Ústředním bodem se stalo východní město Bachmut v Doněcké oblasti, které bylo postupně proměňováno v trosky taktikou "spálené země", kterou kdysi Rudá armáda blok za blokem vytlačovala nacisty.

Jak Rusové, mnozí z nich z žoldnéřské skupiny Wagner pokračovali v postupu a ukrajinské držení Bachmutu se stávalo stále nebezpečnějším, byly k posílení obrany nasazen prapor Šaman i Kábulská devítka.

Kábulští veteráni si vypěstovali nevraživý respekt ke svým protivníkům a jejich drsné taktice. "Myslím, že systém, který Wagner vybudoval a zavedl, je geniální," řekl mi Šaman. "Jsem si jistý, že na frontové linii mezi Soledarem a Avdijivkou byly dny, kdy Wagner ztrácel tisíce mužů denně. To jim však nikdy nezabránilo v tom, aby dosáhli svých cílů."

,,Naši odstřelovači stříleli a stříleli a přesto stále přicházeli další," řekl Max.

Ukrajinští velitelé začali Wagnerovce oceňovat jako hrozivého protivníka. A to natolik, že tým Kabul dostal za úkol zaměřit se na vůdce skupiny Jevgenije Prigožina, který natočil sérii videí ukazujících, že on a jeho muži dosáhli centra Bachmutu.

Kapitola 5

Jizvy války

Po více než deseti letech války - a více než 830 dnech od začátku ruské invaze - je kábulský tým, stejně jako země, kterou brání, vyčerpán.

Když začátkem května asi 50 000 ruských vojáků otevřelo novou frontu, zaútočilo na severovýchodní Ukrajinu a znovu ohrožovalo Charkov -, generál Budanov se dostal na titulní stránky novin prohlášením, že mu docházejí síly k nasazení. "Použil jsem všechno, co máme," řekl deníku The New York Times, přičemž měl konkrétně na mysli jednotky Kraken, prapor Šaman a Kábulskou devítku, které jsou pod jeho přímým velením. "Bohužel nemáme nikoho dalšího v záloze."

Oficiální kanál HUR na Telegramu stále vypráví příběhy o jednom vítězství za druhým. Na videu jsou příslušníci praporu Šaman zachyceni v sérii bitev sestříhaných dohromady s přidanou filmovou hudbou, jak přepadávají ruské nákladní automobily a obrněné transportéry. Mrtvých nepřátel je mnoho, hrdinové jsou, alespoň na videu nezraněni.

Další video ukazuje, jak dron FPV provozovaný týmem Kabul Nine naráží do ruského vojenského nákladního auta a exploduje. Diváci se dozvídají, že Kábulská devítka v průběhu války zničila 12 tanků a dvěa bitevní Suchoj-25 a desítky dalších kusů ruské vojenské techniky.

S tím, jak Ukrajina vrací údery na cíle uvnitř Ruska, se generál Budanov dostal na první místo v seznamu nepřátel Kremlu, možná hned na druhé místo po Zelenském. Ruské soudy ho obvinily z přípravy řady "teroristických" útoků, včetně stovek úderů bezpilotních letounů, a také z bombardování mostu spojujícího Rusko s okupovaným Krymem v říjnu 2022.

Generál Budanov považuje obvinění proti své osobě za odznak cti, za znamení, že dělá svou práci.

Když jsem se v dubnu 2022 poprvé setkal se šéfem HUR, zeptal jsem se ho na výbuch, který tehdy ráno zničil klíčový železniční most v ruském Belgorodě.

"Nemohu to ani potvrdit, ani vyvrátit," řekl generál Budanov o výbuchu v Belgorodu, který mi později potvrdil, že provedli jeho muži. "Chtěl bych zdůraznit, že je to Rusko, kdo provádí akty agrese vůči Ukrajině. Nechápu, proč se někteří lidé diví, že se některé věci dějí na území země, která tuto agresi provádí."

Mezi Ukrajinci však kritika generála Budanova pomalu sílí.

Spolu s Zelenským je obviňován z toho, že vykresluje příliš růžový obraz toho, jak válka probíhá. Po osvobození Charkovské oblasti a následném ruském stažení z Chersonu oba muži vzbudili očekávání blížícího se ruského kolapsu a nevyhnutelného ukrajinského vítězství.

Mnozí na Ukrajině se cítí být oklamáni prognózou generála Budanova z počátku roku 2023, který předpovídal, že ukrajinská vojska vstoupí na Krym do léta téhož roku. Od muže, který správně předpověděl, jak se bude vyvíjet začátek invaze, mnozí považovali optimistickou prognózu generála Budanova za příslib, že válka brzy skončí. (Generál Budanov od té doby tvrdí, že jeho prognóza byla správná, protože bojovníci HUR se loni na Krymu několikrát krátce vylodili, včetně operace, při níž 24. srpna oslavili Den dočasným vyvěšením ukrajinské vlajky na západním cípu Krymského poloostrova).

Ukrajinská protiofenzíva, která začala loni v létě a která měla odříznout Krym od Ruskem okupovaných částí Donbasu, naopak selhala. Západní tanky, které byly poskytnuty speciálně na pomoc protiútoku, ztroskotaly na silně opevněných ruských obranných liniích.

Až se letos na jaře znovu setkáme, nebude generál Budanov mluvit o Rusku ani o dalších misích, včetně krátkého výsadku na Krymu, kterých se údajně osobně zúčastnil. Šíření své legendy a toho, že byl zraněn v bojích na Donbasu, pověsti o tom, že přežil nejméně deset pokusů o atentát přenechává jiným.

Na otázku, zda byl v listopadu 2023 terčem otravy, kvůli níž byla nakrátko hospitalizována jeho manželka, krčí rameny. Když se ho ptám, jak často se ho Kreml během prvních dvou let invaze pokoušel zabít, odpovídá s nacvičenou bezelstností. "Jak vidíte, jsem stále tady."

Veteráni kábulského týmu jsou velmi hrdí lidé. Vědí, že jsou dobří, v tom, co dělají. Ale zabíjení, i když jde o nepřítele, který napadl vaši zemi si vybírá daň na každém, zejména po více než deseti letech války s Ruskem a po více než dvou letech plnohodnotné invaze.

"Když na ně střílíte z dálky, nemáte žádné pocity," říká mi Ivan u piva v Kyjevě. Ale co, když je to zblízka, naléhám na něj, co když vidíte tvář člověka, na kterého mačkáte spoušť?

"Když někoho zabíjíte, rozhodně nemáte žádné uspokojení," říká po odmlce. "Ale když má druhý člověk zbraň, tvým úkolem je zabít ho dřív, než on zabije tebe. To je vše." Po odpovědi Ivan dopije pivo a objedná si další rundu.

"Je to trvalý režim pro tvé tělo," říká Cesar o tom, že je ve válce. "Spousta lidí je unavená a chce, aby tahle válka skončila, ale já jen říkám: 'Podívejte se, chlapi, je to permanentní stav. Děje se to dnes a bude se to dít i zítra. Zvykněte si na to."

Ale i veterána rozvědky někdy trápí rozpolcenost, kterou pociťuje, nedostatek spojení mezi někdy smrtelnými násilnými činy, jichž se účastní, a jeho plochými emocemi. "Čas od času se přistihnu, že si říkám, že tohle není můj život. Je to jen nějaká televizní show."

Šaman říká, že si navždy uchová čtyři vzpomínky: "Můj první sportovní úspěch. Poprvé, kdy jsem měl sex. Osvobození Kyjevské oblasti." A chvíle, kdy se svou jednotkou podnikl první přeshraniční útok do samotného Ruska. "To na ten seznam rozhodně patří."

Psal se květen 2023, když Legie Svobodné Rusko a Ruský dobrovolnický sbor, dvě jednotky složené z ruských občanů bojujících ve válce na straně Ukrajiny, poprvé překročily hranici do ruské Belgorodské oblasti, kde krátce ovládly tři vesnice, než se stáhly zpět na Ukrajinu.

Objevení proti putinovských bojovníků, kteří se zmocnili území uvnitř Ruska, mělo Kreml vyvést z míry, vytvořit dojem, že alespoň někteří Rusové povstávají, a možná inspirovat další, aby se k nim přidali. Povstalci tam však nebyli sami. Při náletech, které byly prováděny pomocí dvojice vrtulníků Black Hawk americké výroby, měli po svém boku Šamana a několik jeho nejlepších mužů.

Jednalo se o první ze série přeshraničních nájezdů HUR. Šaman říká, že ačkoli nebyl příznivcem "riskantních letů vrtulníkem", což je jedna z mála věcí na válce, kterou si zřejmě nevychutnává , přeshraniční mise, kterých se zúčastnil, byly úspěšné. "Měli jsme velmi konkrétní cíle našich úkolů: zničit určité objekty, způsobit škody, někoho zlikvidovat," řekl ve zjevné narážce na sérii atentátů zaměřených na ruské vojenské velitele v Belgorodu. Šaman říká, že si navždy uchová čtyři vzpomínky: "Můj první sportovní úspěch. První sex. Osvobození Kyjevské oblasti." A chvíle, kdy se svou jednotkou podnikl první přeshraniční útok do samotného Ruska. "To patří na ten seznam."

"Stoprocentní spokojenost přichází, když na naší straně nejsou žádné oběti."

Ivan, bývalý člen jednotky 2245, říká, že úder Rusku prostřednictvím přeshraničních misí je i pro něj hrdým momentem. "Je velmi těžké sledovat, jak trpí nevinní lidé. Když to člověk vidí, chce vykonat nějaký trest." O konkrétních operacích, kterých se zúčastnil uvnitř Ruska, prý nemohl mluvit.

Šaman například nedokáže ani odhadnout, kolik Rusů zabil. Ukrajinská i ruská armáda sice pravidelně vydávají těžko uvěřitelná prohlášení o tom, kolik nepřátelských vojáků bylo v bojích zabito, ale podle něj jde vždy o "abstraktní čísla". Když střílíte z raketometu nebo přivoláváte dělostřelecký úder, málokdy vidíte výsledek.

Šaman nevyjadřuje žádné výčitky svědomí nad zabíjením nepřátel. Jeho život ovládla válka a on věří, že válka nemá žádná pravidla.

"Všechna ta pravidla a válečné zákony jsou jen pokusem vystrašených lidí vysvětlit neznámé, jen beznadějným pokusem strukturovat válku a podat vysvětlení války dalším vystrašeným lidem," říká a vymění doutník za dýmku vodní dýmky, zatímco pokračujeme v našem rozhovoru v prádelně opuštěného hotelu. "Ve skutečné válce nemůžete nic vysvětlit, nemůžete nic předvídat, nemůžete nic strukturovat a nemůžete nic kontrolovat."

Snažím se protestovat , naznačit, že válečné zákony jsou klíčem k demokratické společnosti, za kterou lidé jako on bojují a umírají, aby ji ubránili, ale on mě ignoruje. "Válečné zločiny jsou výtvorem liberálního světa, těch, kteří věří v nějakou větší moc nebo větší spravedlnost. Jsme lidé, kteří chápou, že růžové brýle se vám vždycky rozbijí o oko."

Když předtím v našem rozhovoru mluvil o tom, jak byl na Hadím ostrově postřelen do ucha, řekl, že má pocit, že ho zachránil Bůh. Ptám se Šamana, jestli to znamená, že je věřící.

"Věřím, že až se tam dostanu, budu mít s Bohem velmi zajímavý rozhovor," říká.

"A jak ten rozhovor bude probíhat?" Odpovídám.

Šaman se na mě téměř minutu dívá.

"Věřím, že až dojde k závěrečnému boji mezi dobrem a zlem, bude mě Bůh potřebovat, abych velel jeho armádě."

Max vůdce Kábulské devítky, se začíná obávat, že by Ukrajina mohla zůstat proti Rusku sama.

"O válce bylo v průběhu staletí napsáno mnoho knih, a když je čtete, uvědomíte si, že k tomu, abyste něco dokázali, musíte mít dostatek zbraní, zásob, logistiky, musíte je mít, jinak nedosáhnete svého cíle," říká mi Max letos na jaře ve městě Záporoží na jihu země, kde on a Kábulská devítka po neúspěchu protiofenzivy přešli na obranné operace.

"Je to pro nás těžká chvíle," řekl, když jsme se procházeli po západním břehu řeky Dněpr naproti mohutné ocelárně Zaporižstal. "Myslím, že v historii si tím prochází každý národ. Jako národ musíme dokázat, že můžeme existovat jako země a ne jako region Ruské federace."

Namísto mobilizace dalších vojáků po úspěších v roce 2022 byli ti, kteří již bojují 10 měsíců, požádáni, aby zůstali v poli a pokračovali dál. To zahrnovalo i vyslání těch, kteří se přihlásili do Sil územní obrany, do první linie.

TDF se sice osvědčily při obraně ulic a měst, které dobře znaly, ale podle Dena utrpěly velké ztráty, když měly vést útočné operace proti ruské armádě. Říká, že se záložníky bylo zacházeno jako s " masem pro děla".

To mělo vážné dopady na nábor. Přihlásit se jako hrdina osvobozující města od okupace je jedna věc. Narukovat, abyste seděli v zákopu pod nepřátelskou palbou, je něco úplně jiného.

"Po našich úspěšných útočných operacích se všichni uklidnili a začali si myslet, že Rusové nic nezmůžou. Každá země má svou propagandu, ale i naše vláda si začala myslet, že je všechno v pořádku," říká Den při snídani v Kyjevě těsně před druhým výročím invaze.

"V roce 2023 jsme viděli důsledky našich špatných rozhodnutí na konci roku 2022, kdy si všichni mysleli, že je všechno v pořádku. Ale je to hloupost, když bojujete proti zemi s třikrát větším počtem obyvatel, proti skutečně velké zemi se vším všudy, včetně jaderných zbraní."

Dima, který se nyní zotavil ze zranění hlavy a krku, jež utrpěl v Lysyčansku, přešel k boji na informační frontě a na ruskojazyčném internetu se snaží podkopat poselství Kremlu. "Teď bojuju s počítačem a myší," říká se smíchem bývalý šéf reklamy. "Moje práce je tajná, omlouvám se, ale určitě jste ji viděli."

Na začátku války to podle něj byli Rusové, kdo byl v ofenzivě - informačně - a vyvolával uvnitř Ukrajiny paniku pomocí falešných zpráv, které se šířily po internetu. V jednom případě, jehož byl Dima svědkem, vedla kremelská dezinformační kampaň dokonce k tomu, že ukrajinské jednotky na sebe během bitvy o Kyjev střílely. Nyní je to podle něj Ukrajina, kdo na internetu tlačí zpět a vyvolává nesouhlas a zmatek v ruských řadách.

Pro některé členy Kábulského týmu se však porážky začínají hromadit.

Po Bachmutu byl prapor Šaman pověřen obranou dalšího rozvráceného města v Doněcké oblasti, Avdijivky, která se začátkem letošního roku pomalu, ale jistě dostávala pod ruskou kontrolu.

Nebylo to snadné ruské dobytí, které si Putin před lety představoval. Nebylo to, však ani osvobození celé Ukrajiny, o kterém začali mluvit Zelenskyj, generál Budanov a další mluvit po charkovské operaci a osvobození Chersonu později v roce 2022.

Místo toho se z ní stala krvavá opotřebovávací válka, v níž je ruská strana lépe vyzbrojena a má mnohem více mužů, než kolik jich mohou Ukrajinci obětovat.

Markus a další členové týmu HUR říkají, že se obávali, že město Kupjansk - jedno z míst v Charkovské oblasti, které bylo osvobozeno na podzim 2022 - nakonec dopadne stejně jako Bachmut a Avdijivka. Ukrajinci bojovali statečně, ale Rusové měli prostě více mužů, tanků, dělostřelectva, bojových letadel, raket.

"Na všechno jsme krátcí. Ruční zbraně, ty jsou v pořádku, ale pokud mluvíme o rážích 80 milimetrů a vyšších, jako jsou minomety, dělostřelectvo, granáty, rakety, ty nám chybí," říká Den. "Všechny brigády mají nějaké rezervy pro nenadálý útok nebo něco podobného, ale potom můžeme vystřílet možná 500 nábojů za dva týdny. Prostě to rozdělíme na 15 dní a pochopíte, kolik toho můžete každý den vystřílet. Nestřílíte, jako byste neměli žádné limity."

Dobytí Kupjanska by Rusům umožnilo znovu se tlačit směrem k druhému ukrajinskému městu, Charkovu.

Den a jeho Kraken zadržely ruský útok na Charkov na začátku roku 2022. Ale v rozhovoru těsně předtím, než ruské jednotky podnikly nový vpád do oblasti obsadily několik pohraničních vesnic a otevřely novou frontu, mi řekl, že si nebyl jistý, zda Ukrajinci nyní vyhrají druhou bitvu o město.

Podle něj se Rusové při prvním útoku dopustili dvou chyb. Kromě toho, že nerespektovali Ukrajince bránící město, zahájili Rusové útok na jaře, kdy byla půda příliš měkká na to, aby se po ní mohly pohybovat tanky a další těžká technika a museli proto použít hlavní silnice.

"Nyní pochopili, jak to mohou udělat. Uvidíme," předpověděl téměř o dva roky později, když se blížilo léto a pevnější půda. "Pokud město obklíčí, dříve nebo později se vzdá."

Generál Budanov je hrdý na to, že kábulský tým ztratil za více než dva roky riskantních misí pouze jednoho svého člena. Říká, že to svědčí o dovednostech bojovníků a podle jeho slov také o tom, že Ukrajinci stojí na správné straně dějin.

"Jsou tam [v Rusku] také dobří specialisté, ale nemají štěstí - řekněme to takhle. Protože nedělají dobrou věc a sami to vědí," říká. "Když děláte špatné věci od samého začátku a víte, že děláte něco špatného, tak vám Bůh rozhodně nepomůže."

Cesar však říká, že to všechno mohlo dopadnout úplně jinak, a to i tehdy v Kábulu. "Byli jsme na místě, kde sebevražední atentátníci zaútočili na dav, jen 15 nebo 30 minut předtím, než se to stalo," říká s odkazem na útok Islámského státu.

"Zrovna jsme se vraceli k letadlu, když jsme uslyšeli výbuch. Takže to bylo štěstí. Nebo Bůh. Lidé si mohou vybrat, co chtějí slyšet."

Při pohledu na stejnou fotografii, kterou má generál Budanov před svou kanceláří, dává Max, který má kopii v telefonu podobnou odpověď.

"Někteří naši kluci byli dost těžce zraněni. A jeden z nich strávil čtyři měsíce v ruských věznicích v Doněcku a Moskvě. Díky Bohu, že ostatní kromě Nazara jsou stále naživu," říká zamyšleně.

"Je to prostě osud. Nic jiného."

V květnu 2023 byly v rámci dohody s Ruskem v rámci větší výměny mrtvých vráceny ostatky nalezené na místě havárie dvou vrtulníků Mi-8 v Ruskem okupovaném Záporoží.

Mezi předměty vrácenými ukrajinské straně byla lebka a samostatně čelistní kost, kterou forenzní experti identifikovali jako patřící Nazaru Borovickému. Loni v létě se konal pohřeb a Nazar byl znovu vyznamenán, posmrtně byl jmenován Hrdinou Ukrajiny.

Vrácení ostatků a udělení ocenění však Nazarovu rodinu nepřesvědčilo o tom, že je mrtvý. Rodina uznává, že vrácená čelistní kost patří jemu, podle místního zubaře se shoduje s jeho záznamy, ale stále to není dostatečný důkaz, aby se vzdali naděje, že jejich syn a bratr je někde venku.

Nazar byl vycvičen, připomíná mi jeho sestra Oksana, aby vydržel maximální množství bolesti. Měl potápěčský certifikát a uměl skákat padákem. Jeho oblíbené filmy byly o hrdinech, kteří přežili nemožné situace a dostali se domů. Jinými slovy, pokud by někdo dokázal přežít hrůznou scénu pádu vrtulníku, kterou má jeho otec na videu v telefonu -, byl by to Nazar.

"Synu, odpočinul sis?" napsala mu jeho matka Lesja v textové zprávě, kterou mu poslala krátce poté, co se ztratil na misi v Mariupolu. "Bůh ti žehnej! Mám tě ráda!"

Odpověď nepřišla. "Synu, nemáš někoho, kdo by tě mohl na pár hodin zastoupit?" zkusila to po nějaké době znovu. "Tohle musí být úplně vyčerpávající. Jíš něco?"

Lesja se v odpovědi opět dočkala jen mlčení. Přesto synovi dál pravidelně posílala zprávy, ještě dlouho poté, co jí řekli, že je mrtvý, v chabé naději, že je nějak dokáže číst. "Můj synu, dej jen +," stálo v jednom z pokusů, odkazujícím na východoevropský zvyk odpovídat pouze znaménkem plus na znamení, že zpráva byla přijata.

"Válka je těžká věc," napsala později Lesja Nazarovi (na zprávách, které mi Oksana sdělila, nejsou žádná data). "Nebude to tak rychlé a krásné, jak to popisují."

Dokonce i nyní, zhruba dva roky po sestřelení vrtulníku jejího syna nad jižní Ukrajinou a rok poté, co rodina obdržela jeho částečné ostatky, Lesja odmítá uvěřit, že se nevrátí domů.

"Určitě si s tebou, synu, zazpíváme ukrajinskou hymnu na náš Den vítězství," stojí v nejnovější zprávě. "Čekám na +."

"Miluji tě."

V Nazarově dětském pokoji je jedna stěna pokryta čtyřmi nadměrnými fotografiemi statečného mladíka, který nikdy nezestárne. Dvě ze čtyř fotografií jsou z Kábulu. Na jedné z nich stojí u obvodového plotu letiště s útočnou puškou přehozenou přes rameno. Na druhém drží v náručí malé afghánské dítě, které se chystalo nastoupit na letadlo do nového života na Západě.

Stejná fotografie kábulského týmu, která visí před kanceláří generála Budanova, má čestné místo na stěně obývacího pokoje Nazarova rodinného domu. Oksana se při pohledu na ten obrázek, na němž je její bratr živý, usměvavý a obklopený svými spolubojovníky, usmívá, i když se jí oči zalesknou slzami.

"Dlouho před začátkem invaze mi Nazar říkal, že nezávislost není daná," říká tiše. "Říkal, že se za ni musí bojovat."

Odkaz na původní článek, kde najdete i spoustu skvělých fotografii. V kapitole Kábul si nejde nevzpomenout i na náš TÝM VP KAMBA a naše vojáky speciálních sil, kteří prováděli evakuaci za obdobných podmínek. Mimochodem velitel jednotky Kamba je dnes součásti skupiny D ajeho společnost vyrání drony NEMESIS pro Ukrajinu, tak při vzpomínce jde i přispět. Snad jednou bude i podboná vzpomínkai kniha od našich vojáků.

www.dronynemesis.cz

P.S. Jen takové doplnění v mezi čase jsme byli znovu na Ukrajině (Hostomel, Buča, Irpiń a Kijev) a potkal jsem se znovu se známým ze speciálních sil Ukrajiny, posledně jsme řešili, kde jsem dříve sloužil, než sloužím dnes. Říkal jsem mu u 4. průzkumného praporu (už zrušený), tak mi vzal patch Speciálních sil ozbrojených sil Ukrajiny (průzkum patří i pod ně), a ten znak je popisovaný i v článku, včetně symboliky.
Jak vzpomínal ,,A" na Bitvu o Hostomelu, když jsme se o tom bavili, když byl v Čechách, byl to jeho první boj:,,Snažil jsem se nastoupit jako dobrovolník do ATO, ovšem tam mě nevzali, brali jenom veterány z ATO nebo ze zahraničních misí. Byl jsem ochotný dát i úplatek, nešlo to. Těsně před únorm 2022 se mi povedlo nastoupit ke Speciálním silám Ukrajiny, které spadají pod HUR MO (Vojenská rozvědka). Na mém výcviku i dalších nováčků se podíleli vojáci z jedněch z nejlepších speciálních sil na světě. Sotva jsme nastoupili, pár dní výcviku a najednou nás poslali do Hostomelu. A tak probíhali moje začátky, pár dní výcvik, boj, výcvik, boj a pořád dokola. Dorazili jsme do Hostomelu, zaujali pozice, spolu s dalšími naryclo sehnanými jednotkami a jejich části včetně teritoriálních jednotek a jednotek pozemních sil. Kijev byl v podstatě obklíčen. Naštěstí bylo okolí zatopeno na rozkaz gen Syrského, který velel obraně Kijeva a byl i na Hostomelu. Proto měli rusové jedinou přístupovou cestu. Generál Syrský nechal vzlétnout průzkumný dron, dkyž jsme viděli obrovskou kolonu, která se valí na Kijev, přes Hostomel (měla přes 50 km) jens jsem polknul. Byl jsem cvičený střílet jen na to co vidím pokud nevidím nestřílet. Najednou se před naši pozici objevil iruské MRAPY Tiger, První otevřel prostor pro výsadek, tak jsem začal spolu s ostaními speciály střílet dovnitř. Po chvíli byl všude jen kouř, křik a nebylo vidět. Tak jsem se podíval kolem sebe a ostatní spolubojovnícic stříleli dopředu, tak sem pokračoval ve střelbě, takhle jsme rozestříleli tři MRAPY včetně osádky a výsadku. Další dva TIGRY zlikvidovali posádky našich transportérů. Povedlo se nám zachránit dva ruslany, bohužl Mrija musela být vyhozená do vzduchu. Po boji jsme se šli podívat na zničené MRAOY a jejich posádky. Zjistili jsme, že to byli vojáci SPECNAZ, pod vestami byli slavnostně oblečeni včetně stužek, skutečně jeli na tří denní operaci a hlavně na přehlídku v obsazeném Kijevě..." .

Co by jsi dělal: kdyby rusáci obsadili Ukrajinu, což se nikdy nesmí stát: ,,A" jsem voják speciálních sil Ukrajiny bojoval bych až do konce, až do smrti"!

Těch historek bylo víc...

Kdyby jste chtěli přispět, tak organizace se, kterou spolupracuje náš spolek se jmenuje Cesta naděje a života, z.s. 

www.cestanadejezivota.cz

Nášivka (šavron) HUR od ,,A"

Bývalý příslušník SAS, který měl zabít Pabla Escobara

24. 03. 2021, ARMYWEB

V roce 1989 tým britských kontraktorů, vedený Skotem Peterem McAleesem, vycestoval do zločinecké říše nejnebezpečnějšího muže světa Pabla Escobara, s cílem ho zlikvidovat. Pablo Escobar byl v té době vůdce medellínského drogového kartelu v Kolumbii a jeden z nejbohatších padouchů v historii. Byl největším výrobcem a distributorem kokainu na světě, v té době byl zodpovědný až za 80 % celosvětového obchodu s touto drogou. Bývalý elitní voják SAS McAleese byl pak najat konkurenčním kolumbijským kartelem, aby Escobara odstranil.

Nový dokument s názvem "Zabití Escobara" (Killing Escobar) vypráví příběh neúspěšné mise s cílem usmrtit narkobarona Pabla Escobaru. Dokument také odhaluje muže, který měl akci provést - Petera McAleeseho. Filmař David Whitney o něm řekl, že McAleese, který se narodil v Glasgow v roce 1942, byl "komplexní muž", který měl hodně "vnitřních pekel". Peter byl vychován v Riddrie na okraji největšího skotského města ve stínu nechvalně proslulého vězení Barlinnie, kde jeho otec - velmi tvrdý a násilnický muž - trávil nějaký čas. V dokumentárním filmu, McAleese, kterému je nyní 78 let, říká: "Armáda mě vycvičila k zabíjení, ale bojový instinkt přišel z Glasgowa." McAleese vzpomíná, že odešel z domova a už v 17 letech vstoupil do armády, aby našel způsob, jak usměrnit svou agresi. Narukoval do výsadkového pluku a stal se nakonec členem elitního 22. pluku SAS. Sloužil na Borneu a v Severním Irsku. V SAS bojoval v zuřivé válce v džungli, než v roce 1969 britskou armádu opustil, což bylo rozhodnutí, které v dokumentu popisuje jako to nejhorší, co kdy udělal.

McAleese pak přecházel od práce k práci a nikde "nezapadal". Sám říká, že se cítil ztracený a jeho agrese se zhoršila natolik, že byl nakonec poslán do vězení za napadení své přítelkyně. Po propuštění se McAleese snažil obnovit své vojenské řemeslo a nechal se najmout jako kontraktor do angolské občanské války. Později bojoval v Rhodesii (nyní Zimbabwe) a v Jižní Africe. V Angole pak v roce 1976 potkal Davea Tomkinse. Tomkins nebyl nikdy profesionální voják, ale uměl uzavírat dohody a dodávat zbraně. Tahle nesourodá dvojice se nakonec stala velkými přáteli a byl to právě Tomkins, kdo jednou oslovil McAleeseho ohledně mise s cílem zabít Escobara.

Celý útok koordinoval Jorge Salcedo, který byl součástí konkurenčního kolumbijského drogového gangu kartelu Cali. Salcedo chtěl, aby Tomkins najal tým, který by odstranění Escobara provedl. McAleese byl pak první, koho se Tomkins zeptal. "Nebudeš požádán, abys zavraždil Pabla Escobara, pokud nebudeš mít správné zkušenosti," řekl v dokumentu McAleese, který dále pokračoval: "Nevadilo mi ho zabít, nikdy jsem se na to nedíval jako na vraždu. Díval jsem se na něho jako na terč."

Kartel z Cali byl přesvědčen, že Escobara může být optimálně odstraněn v době, kdy pojede na svůj luxusní ranč Hacienda Napoles. Tato obrovská usedlost zahrnovala např. zoologickou zahradu plnou exotických zvířat, sbírku starých a luxusních aut, soukromé letiště a arénu na býčí zápasy. McAleese tedy tajně letěl nad ranč na průzkum. Když se pak vrátil, nechal se slyšet, že to půjde.

Foto: Pablo Escobar - úhlavní nepřítel konkurenčního kartelu Cali a člověk, který měl na svých rukou krev stovek lidí | Colombian National Police / Wikimedia Commons / Public Domain

Tomkins naverboval tým 12 žoldnéřů, lidí, se kterými předtím pracoval nebo kteří mu byli doporučeni. Přes celnici jim pomohl Jorge Salcedo a jejich pobyt pak financoval kartel Cali. Každý z mužů bral žold 5000 dolarů měsíčně plus výdaje, avšak Tomkins dostával 1000 dolarů denně. Filmaři dokumentu měli přístup k videozáznamům natočeným přímo Tomkinsem, které zahrnují muže hrající si s velkými balíky peněz. Tým nejprve zůstával ve městě Cali, ale tam hrozilo, že na sebe přitáhnou příliš mnoho pozornosti, a tak se odstěhovali na ranč na venkově, kde jim kartel poskytl obrovskou zásobu zbraní. "Bylo to jako vánoce," vzpomíná McAleese. "Všechno, co jsme potřebovali, tam prostě bylo." Žoldnéři na svou misi tvrdě trénovali, avšak jen Tomkins a McAleese věděli, kdo je jejich cílem. Než to řekli ostatním, jeden ze skupiny odstoupil a mohl odletět domů. Svůj příběh pak prodal novinám, ale neuvedl jména ani podrobnosti operace.

Psali jsme:"Tažný kůň" spojeneckých vojsk během 2. světové války: Lokomotiva USATC třídy S160

Když se termín útoku přiblížil, muži přesunuli svůj výcvik do džungle, aby mohli cvičit se zbraněmi a bombami, aniž by je někdo slyšel. Plán útoku zahrnoval dva vrtulníky, které by vlétly přímo do areálu v Hacienda Napoles. Pak by si žoldnéři podle plánu prostříleli cestu Escobarovou masivní bezpečnostní ochrankou a následně zabili samotného drogového bosse. Když se jim pak ozval informátor, že Escobar je na svém ranči, vydali se ke svému cíli.

K provedení útoku však nedošlo. Vrtulník s McAleesem a Tomkinsem se zřítil, když letěl nízko nad Andami. Pilot byl na místě mrtev, ostatní snad jen díky bohu přežili, ale McAleese byl příliš těžce zraněn a nebyl schopen se dostat z úbočí hory, kam vrtulník dopadl. Tři dny tak ležel v nesnesitelných bolestech, dokud nebyl zachráněn. Mezitím se však Escobar doslechl o plánu útoku a poslal své muže do hor, aby útočníky našli.

"Kdyby mě Pablo chytil, čekala by mě dlouhá, vleklá, bolestivá smrt," řekl následně McAleese. Tomu se podařilo nakonec z pasti uniknout. Po tomto incidentu se snažil splnit sliby, které tehdy dal Bohu, když ležel na úbočí hory. Mc Aleese připouští, že byl "špinavý, podlý, hnusný chlap" a uvědomil si, že se musí změnit. Mc Aleese však nelitoval svých činů ve válečných zónách, ale svého osobního selhání jako manžel a otec. "Mám strašně moc výčitek, avšak žádná z nich není ve vojenské části mého života."

Ve svých 78 letech říká, že konečně našel klid. Osud Pabla Escobaru nakonec stejně dostihl a ten byl zastřelen v roce 1993 na útěku před úřady. Filmový dokument o výše popsané zajímavé akci je od 12. března vysílán přes nezávislá kina po celé Velké Británii.

Autor: Jaroslav Dolejška

Věk je jen číslo: Nejstarší sloužící příslušník britských speciálních jednotek SAS

14. 03. 2021, ARMYWEB

Kolik musím mít let, abych mohl sloužit u těch nejlepších z nejlepších a nebyl moc starý? S touto otázkou si zřejmě hlavu neláme jedenapadesátiletý voják, který se stal nejstarším sloužícím příslušníkem SAS poté, co nejvyšší velení apelovalo na své bývalé vojáky, aby se znovu reaktivovali, protože speciální síly i celá armáda čelí personální krizi, kdy odchází více vojáků, než nastupuje. V každém případě tento voják musí stále splňovat velmi tvrdé podmínky pro službu u britských speciálních jednotek SAS. Naposledy se tak stalo v devadesátých letech, kdy se voják po čtyřicítce opět vrátil ke svému pluku, kdy znovu prošel náročným výběrem.

Foto: Nejvyšší velení apelovalo na své bývalé vojáky, aby se znovu reaktivovali, protože speciální síly i celá armáda čelí personální krizi. (ilustrační foto) | Special Air Service Regiment - SASR / CC BY-NC-ND

Velitelství britských speciálních sil, které se skládá z SAS, SBS, Průzkumného pluku a podpůrné skupiny speciálních sil, čelí personální krizi, kdy více vojáků odchází, než se k nim připojuje. Aby se počet vojáků SAS zvýšil, jsou bývalí vojáci opět vyzývání (včetně těch ve věku 40 a 50 let ), aby se znovu připojili ke speciální jednotce zvané L-Det.

Tato jedinečná jednotka v rámci britské armády je specializovanou záložní jednotkou složenou z bývalých členů SAS sloužících na plný úvazek. Její hlavní náplní je zpravodajská práce a sledování. Jednotka v případě potřeby operuje hlavně ve Velké Británii, kde bylo jejím působištěm hlavně Severní Irsko, ale i po celém světě a podílí se i na osvobozování rukojmích včetně svých svých kolegů, na rozdíl od dvou záložních jednotek 23. a 21. pluku SAS, které se skládají výhradně z rezervistů, tedy vojáků na částečný úvazek (mj. u nich sloužil známý herec Lewis Collins známý, jako Bodie z legendárního seriálu Profesionálové). Profesionální vojáci pak tvoří velitelskou složku štábu obou výše uvedených pluků. Jednotka L-Det se však skládá výhradně z bývalých pravidelných vojáků SAS, a to na plný úvazek.

O nejstarším sloužícím členovi SAS logicky moc informací není k nalezení, avšak je známé, že jedenapadesátiletý britský voják sloužil v Severním Irsku, na Balkáně, v Iráku , Afghánistánu a mnoha dalších válečných zónách po celém světě.

Voják, který opětovným vstupem do jednotky zareagoval na výzvu britského velení, řekl svým přátelům: "Když začala válka v Iráku, byl jsem považován za starého, to jsem byl ve věku kolem 30 let. Všichni ti mladí chlapi mi říkali "Oldtimer" nebo "děda". Teď jsem opravdu děda a vracím se. Služba v SAS byla hlavní částí mého života a já jsem v ní rád sloužil. Ale každý ví, že hodiny tikají a máte jen určité množství času, než budete muset odejít. Byla to pořádná rána, ale věděl jsem, že to přijde."

Voják, který z bezpečnostních důvodů nemůže být jmenován (ostatně jako všichni členové speciálních jednotek), dále řekl: "Když jsem tehdy naposledy vyšel z brány základny v Herefordu, myslel jsem, že bude nejlepší hodit pluk za hlavu a soustředit se na to, abych pokračoval ve svém životě. Ale ta práce mi chyběla, chyběli mi kolegové a napětí. Nyní jsem připraven na výzvu, a i když možná nejsem tak rychlý jako 25letý, stále trénuji každý den, běhám půl maratony a chodím do posilovny."

Nutno podotknout, že počet sloužících vojáků v SAS je vždy menší, nežli by měl být, protože se jedná o speciální operační jednotku a požadavky pro vstup do této jednotky jsou opravdu ty nejvyšší.

Většina vojáků, kteří projdou tvrdým výběrem k SAS, zůstane v jednotce po zbytek své vojenské kariéry a může si odsloužit 20 let. V současné době, kdy každý rok odchází od pluku přibližně 10 až 15 vojáků (s kterými odchází i jejich schopnosti a zkušenosti), je tato každoroční ztráta považována za příliš vysokou.

Jeden důstojník SAS pak řekl: "V době, kdy je počet vojáků nízký napříč všemi ozbrojenými silami nejen ve Velké Británii, je každý odchod zkušeného vojáka citelná ztráta, kterou si SAS nemůže dovolit. Proto ti, kteří stále mohou pluku co nabídnout, jsou nyní vyzýváni, aby se k nám znovu připojili. Padesátiletý voják je dnes mnohem zdatnější než padesátiletý voják před 30 lety, takže má stále co nabídnout."

Autor: Jaroslav Dolejška

Smrt "kata Varšavy" Franze Kutschery

16. 02. 2021 Armyweb

Nejen československá zahraniční armáda a domácí odboj prováděly úspěšnou likvidaci vysoce postavených okupantů nebo domácích zrádců. Velmi netradičně své operace prováděli např. Poláci. V Polsku by mimochodem Heydrich nikdy nejezdil sám daleké cesty mimo bezpečnou zónu, v kabrioletu a pouze s jedním osobním ochráncem. Nacisté za 2. světové války důkladně tajili identitu svých příslušníků bezpečnostních sil, armády a SS. Výnosy a nařízení byla podepisována pouze hodností a funkcí, například generál SS a policie. To se týkalo hlavně příslušníků gestapa, SS a zpravodajských složek.

Poláci pak po identitě výše uvedených funkcionářů usilovně pátrali a když pak zjistili konkrétní jméno, svolali soud, dotyčného odstoudili v jeho nepřítomnosti a vynesli trest. Polský odboj pak daný rozsudek vytiskl a vyvěsil do ulic a, pokud to bylo jen trochu možné a znala se adresa, vytištěný rozsudek byl doručen přímo na adresu konkrétního odsouzeného. Nedovedeme si představit, co pak následovalo za rozruch v okupačním aparátu a hlavně v hlavě dotyčného odsouzeného. Poté se často i přes všechna zavedená německá protiopatření, která následovala, trest skutečně na odsouzeném Němci vykonal, ačkoliv cena za tento akt byla nejednou zaplacená životy polských vykonavatelů (stejně jako u nás v tehdejším Protektorátu v rámci operace ANTHROPOID).

Následující konkrétní příběh jedné z polských operací je jeden z nejznámějších provedených likvidací vysoce postaveného důstojníka SS. Jednalo se o velitele SS a policie ve Varšavě a jejím okolí, SS-Brigadeführera Franze Kutscheru, který kontinuálně decimoval nejen polský odboj, ale i civilní obyvatelstvo.

Foto: Franz Kutschera (zcela vpravo) s Heinrichem Himmlerem (s brýlemi) v rámci návštěvy koncentračního tábora Mauthausen v dubnu 1941 | Bundesarchiv / CC BY-SA 3.0

Za jeho krutovlády umíralo až čtyřicet polských civilistů denně. Pro Poláky je tak svou činností srovnatelný s Reinhardem Heydrichem v Československu. Operace s cílem odstranit Kutcheru byla provedena se souhlasem londýnské exilové vlády. Vypátrání a zjištění totožnosti Kutschery trvalo pouze jeden měsíc. Stejně jako v Praze se i ve Varšavě vysoce postavení Němci ubytovávali v jedné čtvrti, hlavně kvůli bezpečnosti. "V této zemi máme jeden bod, odkud pochází všechno zlo - je to Varšava. Kdybychom neměli Varšavu v Generální gouvernementu bychom neměli 4/5 všech obtíží, se kterými musíme bojovat. Varšava je a zůstává ohniskem zmatků, výchozím bodem, odkud se v této zemi šíří neklid," prohlásil v Krakově Hans Frank, generální guvernér okupovaných polských zemí.

Ale zpět k příběhu. Tehdy byl prosinec roku 1943. V bývalém hlavním městě Polska již 3 měsíce úřaduje Franz Kutschera, generál SS původem z Rakouska, který měl toto polské nepokorné město zlomit. Do Varšavy přijel z Mogileva. Dříve sloužil v Čechách, Jugoslávii a Nizozemsku. Všude, kde se objevil, šířil teror a strach. Nejinak tomu bylo i ve Varšavě. Němci sice vedli ve Varšavě mimořádně brutální politiku již od samého počátku, avšak s příchodem Kutschery do města nabrala šikana a represe nevídaných rozměrů.

Nebylo týdne bez zatýkání a poprav, které Němci dělali často přímo na ulici. Zabíjeli lidi před zraky jejich sousedů a kolemjdoucích. Na zdech se pravidelně objevovala oznámení o počtu mrtvých. Všechny tehdejší rozsudky byly podepsány pouze funkcí "Velitel SS a policie - Varšavský okruh". Jak uvádí historik prof. Krysztof Dunin-Wąsowicz, v době, kdy bezpečnostní síly ve Varšavě vedl právě Kutschera, mohl počet obětí dosáhnout až pěti tisíc. Armija krajova (AK) na výše uvedený teror musela reagovat. Ještě v roce 1943 se spustila odbojová akce s cílem zlikvidovat všechny nejvyšší představitele teroristického aparátu. Samozřejmě po předchozí identifikaci dotyčných a jejich odsouzení utajeným soudem. Na černou listinu se tehdy dostal i Kutschera, přestože odbojoví velitelé dobře věděli, že to bude velmi obtížný úkol s vážnými následky. V té době o Kutscherovi AK získala pouze tři údaje - jméno, hodnost, a přibližný věk. Nikdo nevěděl, kde generál žije, jaký má denní rozvrh, ani jak vypadá. Při odhalování identity tehdy pomohla pozornost jednoho z polských důstojníků.

V prosinci 1943 si kapitán Alexandr Kunicki (krycí jméno "Rajski"), šéf útvaru rozvědky jednotky Agat (dnes nosí stejné jméno speciální jednotka polské armády), který právě prováděl pozorování sídla SS u Ujezdovských alejí, všiml muže v koženém plášti. Vystoupil z tmavého Opelu Admirál, SPZ SS 20795 a zamířil rovnou k hlavnímu vchodu. Vnitřní hlas velel "Rajskému", aby se na toho muže zaměřil. Začal tedy pravidelně sledovat jeho příchody a odchody z práce. Všiml si, že auto z Újezdské ulice odbočuje do jedné z nedalekých ulic. Brzy si také všiml, že nejezdí daleko. Opel den co den zastavoval hned za rohem, necelých 150 metrů od velitelství SS. Když se pak jednou z rozepnutého pláště esesmana zablyštěly generálské nárameníky, měl "Rajski" jasno - musí to být Kutschera. Brzy se jeho hlášení dostalo k veliteli Kedywu (velitelství AK), plukovníku Augustu Fieldorfu (krycí jméno "Nil", po válce generál, hlava AK v boji proti sovětům a okupaci, po zajmutí komunisty popraven), který okamžitě nařídil začít s přípravou na likvidaci. Ještě v listopadu nad Kutscherou vynesl odbojový soud rozsudek smrti.

K provedení akce byla určena jednotka AGAT. Později se přejmenovala na "Pegas". Velitelem této jednotky byl podporučík Bronisław Pietraszewicz "Lot". I přes svůj mladý věk - bylo mu pouhých 22 let - se těšil velké oblibě mezi nadřízenými i podřízenými. Byl odvážný, ale zároveň rozvážný s velkými zkušenostmi. V květnu 1943 se účastnil tzv. megafónové akce. Spolu s konspirační skupinou zřídil v jednom z bytů vysílací studio. Povedlo se jim připojit na Wilsonově náměstí na veřejný tlampač a odvysílat krátký pořad včetně polské hymny. O několik měsíců později se Petraszkiewicz dostal do skupiny, která v září 1943 zlikvidovala SS-Scharführera Franze Bürkla, slavného sadistu z Pawiaka, největšího vězení pro politické vězně v okupovaném Polsku.

V rámci akce "Kutschera" Pietraszewicz sestavil jednotku nejprve jedenácti, později dvanácti osob. Byl vypracován plán, podle kterého bylo nutné i nadále pokračovat ve sledování Kutschery. Úkol to nebyl jednoduchý. Bylo nutno jednat v takzvané policejní čtvrti, kde se nacházely nejvýznamnější německé úřady. V té době se zde usadili i Němci, kteří zde žili. Jedna z účastnic sledování Marie Stypułkovská-Chojecká (pseudonym "Káma") po čase vzpomínala: "Stáli jsme na různých pozorovacích stanovištích, nejdéle dvacet minut často i kratší dobu. Šlo o to, abychom se nezdržovali déle na jednom místě a abychom měnili své stanoviště tak, aby nás nikdo při pozorování neviděl. Snažila jsem se měnit vnější vzhled změnou oblečení, což nebylo jednoduché, protože byla zima. Bylo potřeba se někde převléct, změnit čepice apod. S kabátem to bylo těžší, protože jsem musela vystupovat jako Němka, měla jsem, jako všichni ostatní pozorovatelé, falešné doklady. I přesto nebezpečí čekalo na každém kroku. Všude bylo mnoho policistů a vojáků. Na ulici byly vidět samé německé uniformy,"uvedla Stypułkovská-Chojecká. Příprava na akci včetně pozorování trvala jeden měsíc. Koncem ledna 1944 byla jednotka "Lota" připravena k akci.

Akce byla naplánována velmi dobře. Jednotka byla poměrně velká, dobře vyzbrojená a role byly přesně rozdělené. Přímé vykonavatele rozsudku pak doprovázeli další vojáci, kteří skupinu kryli. Existovala i skupina zodpovědná za signalizaci. Za evakuaci po akci pak zodpovídali řidiči tří aut, "vysvětluje historik Brodacký. Organizátoři se shodli, že by se akce měla uskutečnit ráno. Důvodem byl fakt, že Kutschera jezdil do práce víceméně ve stejný čas, zatímco z práce se vracel ve velmi rozdílných hodinách. Jako místo útoku byly zvoleny Ujezdovské aleje, kde jako "cizí lidi" budili méně pozornost.

"Lot" původně plánoval akci na 28. ledna 1944. Jeho lidé tehdy zaujali své pozice, avšak ukázalo se, že Kutschera ten den do práce nedorazil. Ráno na krátkou dobu odjel z Varšavy, což se stávalo mimořádně zřídka. Termín akce byl tedy posunut na úterý 1. února 1944. Po deváté hodině ráno Kutschera vyjel ze svého domu. Když se jeho Opel dostal zhruba do úrovně sídla SS a policie, cestu mu zablokovalo auto vedené Michalem Issajevičem ("Misia"). Řidič Kutschery mu začal okamžitě dávat signály speciálním žlutým světlometem, kterým disponovala privilegovaná auta. K zastavenému Kutscherovu vozu okamžitě běžel "Lot" spolu se Zdeňkem Poradským ("Kruszynka"). Kutscheru pak obklíčili z obou stran a ihned zahájili svými stenguny palbu do kabiny automobilu. "Lot" vystřelil na místo spolujezdce, kde se nacházel Kutschera, celou dávku. "Kruszynka" ve stejné době zneškodnil vyskakujícího zraněného řidiče a poté spustil palbu také na Kutscheru. "Misia" mezitím opustil již zbytečný blokující vůz a společně s "Kruszynkou" vytáhli ještě živého Kutscheru z auta na vozovku. Po dalším výstřelu jistoty začali prohledávat kapsy Kutscherovy uniformy. Když nenašli žádný doklad totožnosti, soustředili se na jeho aktovku. Do akce se tehdy zapojila celá záložní skupina, která svou palbou ve směru strážnice budovy SS a policejního ředitelství kryla hlavní aktéry atentátu.
V přestřelce mezi Němci a odbojovou skupinou pak byli zraněni čtyři útočníci včetně "Loty", avšak všechny se povedlo odvézt z místa útoku. Celý útok trval přesně jednu minutu a čtyřicet vteřin. To pravé drama však mělo teprve začít.

Dva lehce zranění vojáci skončili v nemocnici Maltézských rytířů. Rychle a hladce se je podařilo ošetřit a záhy z nemocnice odešli. Těžce zraněného "Lotu" a Mariana Sengera ("Tichého") bylo třeba odvézt do nemocnice na předměstí Praga. Tam následně podstoupili komplikovanou operaci a tam je také zatkla policie. Jako by toho nebylo málo, brzy se do vážných potíží dostali další členové skupiny Kazimír Scott ("Sokol") a Zbigniew Gęsicki ("Juno"). Ti měli nechat poté, co přivezli do nemocnice své zraněné kolegy, vozidlo někde v ulicích Pragy. Vůz byl z akce poškozený a byl tedy nápadný. "Sokol" a "Juno" však udělali chybu a rozhodli se, že se pro vozidlo vrátí zpět na východní břeh a zachrání ho pro pozdější akce. Když však vjeli na Kierbedziův most, zjistili, že Němci už tam dokázali postavit blokádu. Muži se rozhodli jet zpátky, ale auto uvízlo na zábradlí. Začala další střelba. Aby se zachránili, skočili "Juno" se "Sokolem" do Visly. Nepodařilo se jim však zachránit. Krátce nato zemřeli i "Lot" a "Tichý", které z předchozího zajetí polního četnictva v rámci odvážné akce zachránili spolubojovníci.

Zabití Kutschery bylo pro Němce velkým šokem. V odvetě pak provedli několik hromadných poprav. Z Lublinu okamžitě přicestoval speciální vyšetřovací tým SS a na příkaz rozlíceného Hitlera nastala jatka. Třista Poláků nacisté zastřelili okamžitě, dalších 5475 bylo uvězněno a obyvatelstvo Varšavy muselo zaplatit celkové odškodné sto milionů zlotých.

Zároveň se však Němci o organizátorech akce vyjadřovali s určitým respektem. Vilém Koppe, vrchní velitel SS a policie v Generálním gouvernementu, ve zprávě podané Hansi Frankovi akci polského podzemí nazval "královskou prací". Německý teror po čase trochu zeslábl. Němci se samozřejmě represí nevzdali, ale postupovali opatrněji. Jejich chování už nebylo tak brutální a ostentativní jako v době vlády Kutschery. Nejspíš došli k závěru, že když jsou Poláci schopni zlikvidovat generála SS, navíc v srdci policejní čtvrti, tak vlastně nikdo z nich není v bezpečí.

Autor: Jaroslav Dolejška

Medal of Honor pro žijícího operátora elitní speciální vojenské jednotky Delta Force

27. 09. 2020 Armyweb.cz

Nedávno bylo poprvé v historii uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medal of Honor živému operátorovi Combat Application Group (CAG), označované jako 1st Special Forces Operational Detachment-Delta, známé jako Delta Force.

Sergeant major Thomas P. Payne nastoupil do armády hned po maturitě, v roce 2002. Po absolvování výcviku a výběru sloužil v 1st Ranger Battalion 75th Ranger Regiment. V roce 2007 prošel výběrem do Delty. Jako operátor The Unit má za sebou 17 misí. V roce 2003 byla jeho první operaci Enduring Freedom, operace Iraqi Freedom, potom operace New Dawn a operaci Inherent Resolve. Má za sebou i nasazení v rámci US Africa Command.

                             Foto: Sergeant major Thomas P. Payne | Wikimedia Commons

Dne 22. října 2015, po týdnu plánování a příprav Joint Task Force, jehož součástí byl i Payne, dostala jednotka rozkaz k záchraně 70 rukojmích držených silami ISIS v Iráku. Rozhodujícím faktorem, který rozhodl dát speciálům zelenou, byl fakt, že v místě věznění unesených bylo zaznamenáno kopání hrobů.

Jednotka Složená z operátorů Delty, Rangers a kurdské speciální jednotky vyrazila do akce. Po přistání se dostali pod těžkou palbu a jeden z vojáků Delty MSG Josh Wheeler byl zraněn (později zemřel na následky zranění). Když byli Kurdové přitlačeni nepřátelskou palbou k zemi a ztratili možnost pohybu, tak Payne a další operátor je svým příkladem a vedením ,,zvedli" a vrátili do boje o budovu s rukojmími.

Foto: Nedávno bylo poprvé v historii uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medal of Honor živému operátorovi Combat Application Group (CAG), označované jako 1st Special Forces Operational Detachment-Delta, známé jako Delta Force. | Wikimedia Commons

Po osvobození třiceti rukojmích, když ve sluchátkách Payne uslyšel, že druhý tým v dalším objektu potřebuje pomoc, neváhal a vydal se jim bez váhání na pomoc. Přestože explodovaly další sebevražedné vesty teroristů a vnitřek věznice se zbytkem rukojmí zaplnil kouř, seržant Payne dál ničil řetězy a zámky, aby se dostal k uneseným. Jeho postup zachytily kamery na helmách kurdských vojáků.

Operace je jednou z největších a nejodvážnějších akcí k záchraně rukojmí v historii amerických ozbrojených sil.

Autor: Jaroslav Dolejška

Operace Little Flower: Polské speciální síly GROM v bývalé Jugoslávii

27. 05. 2020 Armyweb.cz

V knize Vyšetřovatel vzpomíná český policista ve službách tehdejšího Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu Vladimír Dzuro na to, co předcházelo a jak proběhlo první zatčení válečného zločince ve válce v bývalé Jugoslávii. Za vlastní provedení vojenské operace s krycím názvem Little Flower zodpovídali polští vojáci speciálních sil z jednotky GROM. Níže uvádím průběh celé operace ve vzpomínkách jejich velitele, plukovníka Jacka Kity. Vojenská část slavné operace Little Flower následně přinesla Polsku spoustu věhlasu, stejně jako samotné jednotce GROM.

Foto: Pplk. Jacek Kita během služby | silent.heroes.pl

Co předcházelo

Little Flower byla první operace, která dopadla válečného zločince po Daytonském míru. Učinili jsme tak 27. června 1997, když jsme zadrželi Slavka Dokmanoviče zvaného "Vukovarský řezník", jednoho z pachatelů etnických čistek, k nimž došlo po dobytí tohoto chorvatského města jednotkami jugoslávské lidové armády v roce 1991. Co určitě stojí za zdůraznění je fakt, že se nikdo tímto tématem nechtěl příliš zabývat. Všichni, zejména velitelé NATO, dobře věděli, kdo jsou hlavní váleční zločinci a kde se skrývají, avšak nikdo se nechtěl pouštět do větších akcí, protože se počítalo s vážnými následky takovéto akce. Tento problém se nakonec ve vojenské rovině přehodil na mě. Tehdy jsem si uvědomoval, že GROM potřebuje nějaký výrazný úspěch. Málokdo to ví, ale jako jednotlivci jsme byli pořád pod neustálým tlakem. V té době se neustále kolem GROMu dělo něco špatného. Někteří nás chtěli řešit, jiní nás podporovali, ale celou dobu se nad námi stahovala mračna a ničím jsme si tehdy nemohli být jisti. Tehdy byl velitelem naší jednotky plukovník Marian Soviňský. Při rozhodování o zahájení této operace musím poctivě přiznat, že jsem tehdy riskoval svou kariéru i osud celé naší jednotky. Kdyby se to nepovedlo, lidé by byli zraněni nebo zabiti, znamenalo by to konec můj, ale i celého GROMu. Politici by nás rozebrali na prvočinitele. Úspěšnou akcí jsme však dosáhli fenomenálního mezinárodního úspěchu, který byl v kontextu našich aspirací na vstup do NATO zvlášť důležitý. Na Clintonově stole se hned po úspěšné operaci objevila zpráva o tom, kdo za tím vším stojí, proto, když pak tehdejší americký prezident přiletěl do Polska, chtěl se rozhodně vidět s vojáky jednotky GROM.

Psali jsme: CSG vydává kalendář DANGER GIRLS 2020. Výtěžek z prodeje půjde na charitu.

Foto: Vojáci jednotky GROM během nasazení v Operaci UNTAES Chorvatsko 1997 | grom.mil.pl

Operace Little Flower

Samotná operace nebyla v přípravné části moc složitá. Byla to velmi jednoduchá, nekomplikovaná akce, protože tady předtím všechno zařídili kluci z Haagu. Naservírovali nám Dokmanoviče na tácu. My jsme jen učinili pomyslnou tečku za jejich prací. Museli jsme si však dávat pozor, aby nedošlo k nějakému zranění. Už si nepamatuji detaily, protože od operace uběhla řada let a ještě dalších třináct let jsem byl pak kontraktorem a během té doby se také hodně dělo, takže se mi některé akce mohou míchat. S Dokmanovičem jsme se setkali na mostě v příhraniční obci Erdut nad Dunajem, kde jsme měli i svoji základnu. Plán operace Little Flower byl takový, že Dokmanovič měl být pod záminkou prodeje svého domu vylákán ze své skrýše v Srbsku za hranice země. Vzhledem k silnému soustředění vojenských jednotek na srbské straně bylo podle organizátorů nemožné Dokmanoviče z jeho území unést.

Bylo tedy naplánováno, že bude pozván přímo do Vukovaru k prodeji jedné ze svých četných nemovitostí. Ve stanovenou hodinu na hranici Dokmanovič se svým strážcem přesedl do našeho obrněného vozu značky Chevrolet. Uvnitř jsem seděl v obleku s řidičem, dalším budoucím velitelem GROM. Předstíral jsem, že jsem velitel ochrany gen. JP Kleina. Vzadu nás zabezpečovalo druhé auto s mými kluky na vzdálenost v souladu s pravidly SOP (standartní operační postupy). Abychom minimalizovali dobu případné reakce jeho ochranky, zařídili jsme situaci simulující dopravní nehodu. Ti nakonec seděli za mými zády a já jsem neznal jejich schopnosti a nevěděl jsem, jak rychle a efektivně budou reagovat na vývoj nehody. Navíc jsem vůbec nevěděl, jaké zbraně mohou mít u sebe. Jak pod oblečením, tak ve svých aktovkách. Nemohli jsme je podrobit prohlídce (následně se ukázalo, že měli v taškách krátké zbraně).

Připravil jsem celou akci, aby nám na konkrétním místě, na jedné vybrané křižovatce, do cesty najednou najelo auto značky Zástava. Tento manévr si měl u řidiče našeho auta vynutit oprávněnou a prudkou odbočku do boční uličky. Řidič byl už dříve připraven na čelní náraz a provedení prudké zatáčky, takže bezchybně vjel do boční uličky za předem určený roh naší základny, jak bylo naplánované, aby se pak celá nehoda stala vedle nás. Než se cestujícím podařilo zjistit, o co jde, měli jsme je už na zemi. Vše proběhlo rychle a dynamicky, proto nikdo nestihl ani zareagovat. Scénářů této akce bylo samozřejmě mnoho. O tom, že tuto akci provedeme, se vědělo už v únoru, uskutečnili jsme ji však až v červnu. Proto jsem plán pořád měnil, upravoval, zdokonaloval. Plánoval jsem a organizoval jsem to vše jen s několika svými lidmi, mimo jiné s bývalým velitelem GROM Petrem Hudákem. On mi hodně pomáhal v otázkách překladu, protože výborně mluvil anglicky.

                                                                Foto: Zatýkání | grom.mil.pl

Po akci

Pro naši zemi byla úspěšně provedená operace ittle Flower velký propagandistický úspěch. Jako vojáci jsme byli vnímáni a hodnoceni doslova fenomenálně. Začal mezinárodní poprask, všichni najednou chtěli vojáky majora Kity, na ochranu všech delegací ministrů a důstojníků. Měli jsme obrovské množství dalších úkolů, úplně jiných, než se kterými se počítalo. Do Chorvatska nás původně poslali hlavně na zákroky proti davům při demonstracích. Chtěli nám dát štíty a obušky. Byl jsem tehdy mladý důstojník, politika byla pro mě druhotná věc, málo mě zajímala a viděl jsem, že je to velká výzva a skvělá příležitost pro mě a všechny mé lidi. A mimochodem, jak jsem tehdy kalkuloval, kdybychom uspěli, vyhrajeme boj o to být u nás jedničkou. A taky se tak stalo. Ale až nyní, po dvaceti letech, se o tom veřejně mluví.

Podrobnější informace o celé operaci byly po mnoho let tajné. Oficiální místa měly zpočátku americkému generálovi Jacquesi Paulovi Kleinovi za zlé, že se rozhodl výše uvedenou operaci vůbec provést. Možná mu tak trochu záviděli, že s malými silami "nějakých Poláků" dokázal provést úspěšnou a co je nejdůležitější vůbec první takovouto operaci.

Já jsem až po letech plně pochopil všechna rizika této akce a uvědomil si, jak bylo vše riskantní a nebezpečné. Klein dobře věděl, že má k dispozici mladého důstojníka, kterému jde pára z uší a může ho tzv. "pustit na lov". Využil zkušenosti Napoleona ze Somosierry: "Pro mé Poláky nejsou věci nemožné." Na celou operaci jsme se připravovali opravdu dsvědomitě a dlouho. Dělali jsme neustálé nácviky, abychom vše perfektně zvládli. Jednotliví operátoři skutečně znali každý svůj další pohyb na centimetr. Pro chyby prostě nebyl prostor.

  Foto: Jacek Kita jako soukromý kontraktor v Iráku | silent.heroes.pl

Obávali jsme se také odvetných akcí. Byl to můj černý sen. Toho jsem se totiž bál nejvíc. Měli jsme základnu přímo na hranicích. Protivník měl také své speciální jednotky a k tomu s obrovskými bojovými zkušenostmi. Samotná akce pro mě jako velitele nepředstavovala takový problém jako to, co se může stát po ní. Abych celé podezření, že jsme akci provedli my, vyloučil a udělal si alibi, časově jsem celou operaci zkoordinoval s právě probíhajícími místními sportovními soutěžemi mezi jednotlivými týmy modrých baretů. Podíleli se na nich Belgičané, Jordánci, Rusové, Ukrajinci a další armády. Na soutěže jsem dokonce poslal větší část svých lidí a na splnění úkolu jsem tehdy vyčlenil jen pár jednotlivců.

Krycí manévr se povedl a velmi dlouho nikdo opravdu nevěděl, kdo to vlasně udělal, přestože všichni aktéry operace Little Flower intenzivně hledali. Pamatuji si, jak za mnou přišel generál Epifanov, který byl hlavou ruské rozvědky. Ten byl mimo jiné odpovědný za příjezd ruských sil do Kosova z Bosny přes Srbsko ještě před Američany a silami NATO. Byl opravdu velmi chytrý. Přišel ke mně a ptá se: "To jsi udělal ty?" V rámci přetvářky jsem odvětil - "Já? O čem to mluvíte? S kým bych to měl udělat, když se všichni moji vojáci účastnili soutěží." On si vše pak samozřejmě důkladně prověřil a opravdu zjistil, že na závodě startovala většina naší jednotky. Nevěřil, že bychom operaci zvládli jen se členy jednotky, kteří se tehdy závodu neúčastnili, což trochu oslabilo jeho podezření. To nás zachránilo, protože Rusové tehdy se Srby spolupracovali.

Přestože mi generál Epifanov zcela nevěřil, důkazy neměl. Pomohlo také, že mě měl generál v oblibě, protože jsme pro něj často úspěšně plnili řadu různých obtížných úkolů. Věděl, že se na mě může spolehnout, zejména v rámci obtížných a někdy i neformálních úkolech, které bylo potřeba plnit. Možná proto téma operace Little Flower dál neřešil. Jak jsem již psal, nejvíce jsem se bál odvety, protože já sám i moji kluci dobře věděli, že v nedalekých vesnicích v nepřátelských stodolách jsou pod senem různé zbraně připravené k okamžitému použití. Od minometů až po odstřelovačské pušky, bedny dělostřeleckých nábojů apod. Nebezpečnější však byli samotní výborně vycvičení nepřátelští vojáci s frontovými zkušenostmi, kteří byli v civilu farmáři. Bylo to tehdy velmi čerstvé období, hned po válce, když jsme tam v nárazníkové zóně sloužili. Kdyby tehdy došlo k ozbrojenému konfliktu, byla by to jatka a naše základna by byla pravděpodobně zcela zničena.

Myslím si, že u speciálních sil je utajení klíčem k úspěchu. Po čase jsme za výše uvedenou operaci byli vyznamenáni a myslím si, že právě díky úspěchu operace Little Flower byl brzy poté povýšen (na generála) Marian Soviňský, tehdejší velitel GROMu. Hlavní však bylo, že po této akci byl každý pyšný, že může s Poláky spolupracovat. I obyčejní lidé si často dělali fotky s našimi kluky v uniformách. Také často docházelo k tomu, že jak přicházeli důstojníci do jednotlivých kontingentů mírových sil OSN, tak je vojáci žádali, aby jim ochranu zajišťoval právě GROM a ne jejich vojáci.

Se souhlasem kolegů ze silent.heroes.pl přeložil Jaroslav Dolejška / CZFORCES

Autor: Jaroslav Dolejška

Den, kdy jsme se podruhé narodili: Příběh polských speciálních sil

10. 04. 2020 Armyweb.cz

Když uslyšíme slovo "Karbala", přijde nám hned na mysl několikadenní obrana karbalské radnice (Irák) polskými vojáky (pod velením kapitána Kaliciaka) a bulharskými spojenci před iráckými povstalci z "Mahdího armády". Před 16 lety dne 6. 4. 2004 se konala tzv. "Karbalská podpora", jíž se účastnil 1. speciální pluk Komandosow JWK z Lublince. Účastníci jej označují jako "Den našich druhých narozenin". Přečtěte si reportáž z tohoto dne, kterou sepsal přímý účastník této akce, rotný v záloze Krystian "Wójo" Wójcik.

Foto: Přímý účastník akce, rotný v záloze Krystian "Wójo" Wójcik | silentheroes.pl se souhlasem autora

Za svých 17 let služby v 1PSK / JWK jsem absolvoval spoustu přestřelek, tzv. kontaktů, avšak jen jednou se stalo, že se naše jednotka dostala do tak hluboké defenzivy, na kterou nikdy nezapomenu. Řeknu vám, jak jsem si tento incident zapamatoval. Moje sekce sídlila v karbalském Camp Lima. Byla vyčleněna z roty speciálních sil pro spolupráci s ODA - 5th SFG. Situace ve městě byla už tehdy velmi napjatá a pokračovaly boje o tzv. radnici a naše jednotka společně s ODA "lovila" útočníky Mahdího armády.

Psali jsme: Pietní akt k 70. výročí úmrtí armádního generála Vojtěcha Luži

Foto: 1. speciální pluk Komandosow JWK z Lublince | silentheroes.pl se souhlasem autora

V daný den jsme vyrazili ze základny, abychom se mohli "podívat do města", popovídat si s policií na stanovištích (CP, KPM) a setkat se s vojáky bulharských speciálních sil (BULSOF), kteří "obsluhovali" svou část města. Přibližně v 15:40 jsme s BULSOF a bulharskou jednotkou na BRDMech dojeli do CP na západním okraji města. Po dvaceti minutách rozhovorů s místními policisty na CP jsme se vydali směrem do centra. 3 HMMWV ODA, 1 Honker, 3 Chevrolety BULSOF a 2 BRDMy - bylo nás dost. V čele Bulhaři v Chevroletech poté Američané, pak my a nakonec zase BRDMy. Cítili jsme se silní. Bylo 16:00. Ze vzdálenosti asi 200 metrů jsme byli nepřesně nastřeleni z pickupu, který rychle zmizel v bočních uličkách. Nikdo ani nestihl opětovat palbu. Jak se později ukázalo, byla to takzvaná signalizace, že vjíždíme do oblasti připravené palebné léčky - do smrtící zóny. Vjeli jsme do poměrně husté zástavby tří a čtyřpodlažních budov.

Foto: Najednou na nás začali střílet ze všeho možného ze všech směrů. Granáty z RPG létaly před námi, nad námi i za námi. Z každé budovy a z každé ulice stříleli z kulometů, kalašnikovů, RPG a házeli ruční granáty. | silentheroes.pl se souhlasem autora

Najednou na nás začali střílet ze všeho možného ze všech směrů. Granáty z RPG létaly před námi, nad námi i za námi. Z každé budovy a z každé ulice stříleli z kulometů, kalašnikovů, RPG a házeli ruční granáty. Kanonáda trvala nekonečně dlouho. Výstřely zvedaly tuny prachu. V tu chvíli jsem měl chuť se celý schovat do své helmy. Položil jsem si pušku do ohnutého loktu a vyměnil zásobník tak, že jsem jednou rukou držel volant a sešlápnul plyn až na podlahu. Zahlédl jsem Matta z ODA v HMMWV, jak přede mnou šermuje se zaseknutým granátometem MK19, pak silně zatáhnul, že vytrhl páčku (Matt si zranil bércovou kost).

V té době jsme neměli vůbec žádné informace o tom, co se děje. Náš top gunner Domin to dostal jako první a spadl z "hora" aniž by stihnul vůbec vystřelit. Byl jsem tehdy zdravotník. Sikor v zápětí signalizoval druhé střelné zranění.

Foto: Zničené vozidlo | silentheroes.pl se souhlasem autora

Najednou jsem uviděl, jak na nás letí ruční granát hozený ze střechy, který v zápětí explodoval na mé straně vozidla. Na končetinách jsem cítil, jako by něco vlétlo dovnitř auta. Podíval jsem se na Andreje, který seděl na pravém sedadle. Seděl zády dozadu do směru jízdy a pozoroval svůj sektor. Auto najednou evidentně ztratilo výkon i přes plyn u podlahy. Redukce, nic. Diferenciá, nic. Nic se nechce zapnout. Najednou jsme se skoro zastavili právě uprostřed zóny smrti. Slyším, jak Andrej křičí: "Jedˇ ku*va!!!!". Na chvíli to pomohlo, všechno zas tak nějak naskočilo a naše auto vyrazilo kupředu. Ze smrtící zóny jsme vyrazili v podstatě silou vůle, bez pořádně pracujícího motoru a bez fungujícího řízení. Po opuštění "kill zóny" auto přestalo jet definitivně.

Hned jsem přelezl dozadu, abych splnil svou zdravotnickou povinnost. Slyším spolubojovníka Sikora, jak mi říká: "Ku*va nerozřež vestu!" (je soukromá). Následně probíhá evakuace zraněných a vybavení z nepojízdného vozidla do dalších aut v koloně. V době, kdy jsem se staral o zraněné, mi někdo vzal moji pušku. Tehdy mě napadl "fantastický" nápad. Vezmu si klíčky od auta na památku. Když jsem však šermoval s klíči, které uvízly v zapalování, kolona se rozjela a já tak zůstal bez hlavní zbraně. Nakonec se mi podařilo zastavit poslední bulharský chevrolet a já do něj naskakuji. Na zadním sedadle leží operátor BULSOF, který je zraněn v oblasti břicha. Ošetřuji ho tím, co mi zůstalo po kapsách (hlavní lékárnu mám v jiném vozidle). Mezitím vjíždíme do další palby. Beru si tedy v autě pohotově bulharského kalašnikova, vybiju okno a střílím. Celkově jsme byli pod neustálou palbou na trase o vzdálenosti 1,5 kilometru a časově to netrvalo déle než pět minut - avšak bylo to těch nejdelších pět minut v mém životě.

Foto: Každopádně 6. duben je každoročně pro mě a zbytek jednotky dnem našich druhých narozenin. | silentheroes.pl se souhlasem autora

Ve své sekci jsem měl tři zraněné, Američané jednoho a Bulhaři tři. Nakonec jsme dorazili na základnu JULIET, avšak den ještě neskončil, ale o tom možná někdy jindy. Každopádně 6. duben je každoročně pro mě a zbytek jednotky dnem našich druhých narozenin.

Na základě výše uvedené události vznikl v roce 2015 akční film Karbala, který přibližuje syrovost moderní války a vtahuje diváka do perspektivy jednotlivých vojáků v nejvypjatější možné situaci boje o život. Národní heroismus a profesionální provedení zajistily, že film byl jedním z divácky nejúspěšnějších titulů v polských kinech.

Foto: Na základě výše uvedené události vznikl v roce 2015 akční film Karbala, který přibližuje syrovost moderní války a vtahuje diváka do perspektivy jednotlivých vojáků v nejvypjatější možné situaci boje o život. | Next Film

Autor: Jaroslav Dolejška

Leka Zogu a jeho Albánci, kteří bojovali za Rhodesii

05. 07. 2020 Armyweb

Albánci byli další bojovou silou během rhodéské války v buši, která tvořila divokou část afrických válečných dějin. V polovině 20. století byla Albánie královstvím a země byla pod vládou krále Zoga. Když fašistická Itálie v roce 1939 vpadla do země, Král Zog I. a albánská královská rodina ze země uprchli. V roce 1944, když byly fašistické síly z Albánie vyhnány, upadla země pod komunistickou nadvládu, která měla trvat až do roku 1992. Za vlády nechvalně proslulého diktátora Envera Hodžy, se Albánie stala izolovaným šíleným státem odříznutým od většiny světa. Albánskému lidu vládla hrůzovláda a paranoia definovaná tajnou policií, gulagy, bídou a chudobou.

Leka Zogu se narodil pár dní předtím, než královská rodina uprchla z Albánie. Později se Leka stal korunním princem Albánie. Královská rodina trávila svá exilová léta pohybem po různých zemích, jako je Francie, Egypt a Anglie. Leka Zogu získal ve všech těchto zemích prvotřídní vzdělání. Navštěvoval prestižní Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, kterou absolvoval jako poručík britské armády. Leka Zogu byl zuřivý antikomunista a byl pevně odhodlán obnovit albánské království. Nebyl sám. Těšil se podpoře albánské diaspory, která byla stále věrná královské rodině. Když se v roce 1975 Leka oženil, na seznamu svatebních hostů se objevily postavy z jiných exilových královských rodin, věrní Albánci a blízcí přátelé, kteří si všichni připili "Ať žije král!".

                                 Fotografie:  Následník trůnu princ Leka Zogu a jeho oblíbené zbraně

Leka Zogu se svou ženou se následně přestěhovali do Madridu, kde se spřátelili s králem Juanem Carlosem. Brzy se však zjistilo, že Zogu používal zahraniční žoldnéře jako osobní strážce a navíc měl v domě velké množství zbraní. Proto mu bylo sděleno, aby Španělsko opustil, a Leka tak odešel do Rhodesie. A zde jeho příběh opravdu začíná.

Pro zvrácený komunistický režim v Albánii byla exilová královská rodina stále hrozbou. Na cestě do Rhodesie, Zogovo letadlo přistálo v Gabonu, kde letadlo ihned obklíčili ozbrojení bojovníci najatí komunistickým albánským režimem. Zogu byl z této nepříjemnosti viditelně naštvaný. Velmi špatně naladěný Leka přišel ke dveřím letadla ve svých ikonických brýlích a začal mávat nabitým raketometem. Vojáci ustoupili a Leka Zogu se svým doprovodem následně odletěli a bezpečně přistáli v Rhodesii.

Když vypukla rhodéská válka, Leka Zogu si nehodlal nechat ujít příležitost zabít nějaké komunisty nebo "propadlíky", jak tomu říkali Rhodesiané a k bojům poskytl svou jednotku perfektně vycvičených vojáků. Komunisté nenáviděli bývalé členy královské gardy, kteří pomáhali rhodéským bezpečnostním silám v jejich boji proti komunistickým guerillovým skupinám, jako je ZAPU.

                                     fotografie: Královská garda, v rhodéských maskovacích uniformách

Má se za to, že Leka Zogu tehdy požádal rhodéského premiéra Iana Smithe o pomoc při převzetí moci v komunistické Albánii. Smith však chytře odmítl, protože to poslední co potřeboval, bylo obvinění z financování pravděpodobně katastrofálního vojenského převratu ve vysoce kontrolované a silně militarizované Albánii. Po skončení rhodéské války a nástupu Roberta Mugabeho k moci, Leka Zogu opět odešel do exilu a přestěhoval se na velkou farmu poblíž Johannesburgu v sousední Jihoafrické republice, kde mu tamní vláda udělila diplomatický status. Díky tomu zůstal Zogu v zemi po mnoho let.

V roce 1993 se komunistický režim Albánie zhroutil a Leka Zogu se poprvé po 54 letech vrátil do vlasti na základě pasu, který mu vydal albánský královský exilový soud. Avšak jeho obchodní zájmy v zahraničí a všeobecný chaos a vojenská korupce v postkomunistické Albánii znamenaly, že Leka krátce po svém příletu zemi opustil.

O čtyři roky později, v roce 1997, vypukla v Albánii občanská válka, která vešla ve známost jako Pyramid Scheme Crisis. Válka byla způsobena neúspěchy postkomunistické vlády, která se podílela na pyramidových podvodech týkajících se už tak nízkých finančních prostředků země. Z peněz albánských občanů se tak ztratila celkem miliarda dolarů, což v té době v jedné z nejchudších zemí na světě činilo v průměru kolem 400 dolarů na osobu.

Vládní jednotky podporované OSN následně šly do ozbrojeného střetu s albánskou mafií, vojenskými přeběhlíky a ozbrojenými civilisty. Albánská občanská válka nakonec stála život cca 3800 lidí a kvůli rozkradeným vojenským skladům, zaplavily později zásoby těchto zbraní sousední Kosovo, aby byly nakonec znovu použity v Kosovském konfliktu. V době této krize se Leka Zogu znovu vrátill do Albánie (v roce 1997), kde byl přivítán tisíci ozbrojenými monarchisty zoufale toužícími po stabilitě v zemi. Leka Zogu se vrátil do země ve svých ikonických rhodéských maskáčích.

Foto: Albánská občanská válka nakonec stála život cca 3800 lidí a kvůli rozkradeným vojenským skladům, zaplavily později zásoby těchto zbraní sousední Kosovo, aby byly nakonec znovu použity v Kosovském konfliktu. | Shutterstock

Toho roku Albánie uspořádala referendum o obnovení monarchie, avšak kvůli mocenským pozicím, které dosud zastávali bývalí komunisté, byla obnova zamítnuta. Vzhledem k tomu, že došlo k očividným podvodům při hlasování, Leka vyzval vládu k odstoupení, což vedlo k přestřelce mezi monarchisty a policií. Leka byl opět nucen uprchnout z Albánie a vrátit se do exilu v Jihoafrické republice.

Po odchodu ze země soud odsoudil Zogu v jeho nepřítomnosti ke třem letům vězení. Rozhodnutí však bylo později v roce 2002 zrušeno, když 72 poslanců albánského parlamentu požádalo, aby se královská rodina vrátila do země. Po svém posledním návratu do Albánie toho roku se Leka usadil v hlavním městě Tiraně a o dva roky později zcela odešel z politiky a veřejného života. V roce 2011 Leka zemřel přirozenou smrtí a byl pohřben vedle své ženy a matky na předměstí Tirany. Později byly jeho ostatky přeloženy do královského mauzolea. Vedle Envera Hodži je příběh Leky Zogu nepochybně jedním z nejúchvatnějších příběhů v moderních dějinách Albánie.

Autor: Jaroslav Dolejška

Z příslušníka francouzské cizinecké legie velitelem pluku SAS

28. 10. 2019 Armyweb.cz

Brigádní generál Anthony Hunter-Choat velel 23. záložnímu pluku SAS od konce 70. let do roku 1983 a jeho služba u SAS je stále utajená. Choatova vojenská kariéra začala, když vstoupil do francouzské cizinecké legie ve věku pouhých 19 let. V té době se začal odvíjet neskutečně zajímavý příběh, kterému určitě stojí za to věnovat následující článek.

Anthony "Tony" Hunter-Choat (12. ledna 1936 - 12. dubna 2012) byl britský voják, který sloužil ve francouzské cizinecké legii, v britské armádě (včetně zvláštní letecké služby SAS) a dokonce působil jako velitel speciálních sil sultanátu Omán.

Civilní život před vstupem do armády

Anthony se narodil v Purley v Londýně jako syn Fridricha Huntera-Choata, který pracoval v pojišťovnictví. Jeho matka Iris pracovala jako učitelka. Rodina se později přestěhovala do Ascotu. Navštěvoval střední školu v Dulwich a po ní studoval architekturu na Kingston College of Art. Anthonyho koníčkem, kterému se věnoval během studií, byly jazyky a cestování autostopem po celé Evropě.

Francouzská cizinecká legie

Poté, co si uvědomil, že se nechce živit jako architekt, odcestoval Anthony v březnu 1957 do Paříže, kde vstoupil do francouzské cizinecké legie. Jeho matka se vydala za ním, aby mu v tom zabránila, avšak dorazila pozdě. V době, kdy ho zastihla, byl již Anthony zapsaný. Základním výcvikem prošel v Alžíru, kde zrovna probíhala válka. Hunter-Choat se dobrovolně přihlásil k dalšímu výcviku, aby se stal výsadkářem. Dne 15. října byl zařazen k 1. parašutistickýmu pluku cizinecké legie (1e REP), v němž sloužil dalších 5 let.

                                Foto: Anthony Hunter-Choat jako člen francouzské cizinecké legie

V té době se alžírská válka stala konfliktem vysoké intenzity, který si vyžadoval nasazení asi 400 000 francouzských a koloniálních vojáků, aby v zemi udržovali pořádek. 1e REP byl tak nasazen do četných operací, ve kterých jeho členové zneškodnili mnoho nepřátel, avšak i sami výsadkáři utrpěli četné ztráty. V únoru 1958 se Anthony jako kulometčík zúčastnil bitvy u FEDJE ZEZOUZA a za odvahu v této bitvě projevenou mu byl následně udělen Cross for Military Valour (ve francouzském originále Croix de la Valeur Militaire). Toto vyznamenání obdržel dvakrát, stejně jako Médaille militaire. O necelé dva týdny později byl Anthony během pronásledování jednotek FLN v zalesněném území poblíž tuniských hranic zraněn.

K Alžírskému převratu v roce 1961 se Hélie de Saint Marc, velitel 1e REP, připojil i s celým plukem. Hunter-Choat byl jedním z vojáků, kteří v noci z 21. dubna 1961 obsadili klíčové části Alžíru. Poté, co Charles de Gaulle vystoupil v televizi s projevem proti převratu, byl tento ukončen a 1e REP byl následně rozpuštěn. Anthony se tak vrátil zpět domů do Velké Británie již jako zkušený voják.

Britská armáda

Po návratu domů Anthonyho přesvědčil otec, aby se přihlásil do britské armády. Jeho první žádost, která byla podána v březnu 1962,byla zamítnuta, protože byl starší než obvykle přijímaní vojáci. Avšak poté, co Anthonyho otec v dubnu napsal velení armády dopis, byl Anthony přijat jako "případ zvláštního zřetele." Poté, co absolvoval (jako jeden z nejlepších) kadetní kurz v Monsu, byl Anthony přidělen k 7. pluku Vévody z Edinburghu, který byl sestaven z Gurkhů a spolu s plukem byl následně nasazen v Malajsii. Počátkem roku 1963, byl se svoji jednotkou přemístěn do Bruneje, později na Sarawak a nakonec na Borneo, kde bojoval proti povstalcům. 7. pluk se také účastnil přeshraničních operací do Indonésie a její pobřeží.

                               Foto: Anthony Hunter-Choat jako velitel 23. záložního pluku SAS

Anthony do armády vstoupil na dobu určitou a ta mu končila, chtěl tedy přejít k závazku na dobu neurčitou. Podle armádních pravidel byl však příliš starý pro pěchotu a proto v roce 1964 přešel k dělostřelectvu. Nejdříve zůstal na Borneu jako předsunutý dělostřelecký návodčí (do roku 1966) a poté se opět vrátil zpět do Británie. Od roku 1969 do 1970 pak Anthony navštěvoval školu pro štábní důstojníky v Camberley a následně sloužil v 45. dělostřeleckém pluku. Stal se velitelem baterie a později se stal velitelem 3. pluku Royal Horse Artillery v Hong Kongu. Od roku 1975 do roku 1977 sloužil na velení výcviku v Land Warfare Centre ve Warminsteru.

V roce 1977 mu bylo nabídnuto velení 23. záložního pluku SAS, což bylo neobvyklé pro důstojníka bez předchozí služby u SAS. Anthony tuto nabídku samozřejmě přijal a velel pluku až do roku 1983. O tomto časovém úseku jeho kariéry je k dispozici jen velmi málo podrobností.

Od roku 1983 do roku 1986 byl pak Anthony vedoucím důstojníkem velitelství NATO v Neapoli a poradcem zvláštních sil nejvyššího velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR). Jeho poslední post v britské armádě bylo místo styčného důstojníka náčelníka generálního štábu BAOR. Z armády odešel v roce 1986 v hodnosti plukovníka. Za svoji službu byl vyznamenán řádem O.B.E.

Pozdější vojenská kariéra

Ihned po odchodu z britské armády se Anthony Hunter-Choat stal velitelem speciálních sil sultána Ománu v hodnosti brigádního generála. Jeho povinnosti zahrnovaly zvýšení počtu vojáků působících ve speciálních silách (z méně než 1000 na více než 2000) a celkové zlepšení jejich vybavení a schopností. V roce 1995 Anthony získal vyznamenání Sultan Qaboos - Ománský řád ,,za zásluhy". V roce 1997 odešel z Ománské armády.

Od roku 1998 do roku 1999 pak Anthony pracoval jako pozorovatel v misi v Kosovu. V rozhovoru pro The Guardian v roce 1999 řekl: "Náš postoj není příznivý ani pro srbské jednotky, ani pro povstalce. Snažíme se je prostě přesvědčit, aby neučinili něco hloupého." Později se stal se šéfem bezpečnosti Agy Khana IV.

                                      Foto: Anthony Hunter-Choat v důchodovém věku

Po invazi do Iráku v roce 2003 se Hunter-Choat stal vedoucím bezpečnosti Prozatimní koaliční správy (PMO), která byla zodpovědná za financování projektů obnovy a správy. Byl také podezřelý v údajném skandálu se soukromými bezpečnostními službami, když PMO udělilo největší kontrakt v hodnotě 293 milionů dolarů britské Aegis v čele s Anthonyho známým Timem Spicerem. Nakonec však nebylo prokázáno, že by Anthony Aegis jakkoliv zvýhodnil. Později byl Hunter-Choat zodpovědný za vypracování bezpečnostních plánů pro USAID v Afghánistánu a odpovídal za poradenství v oblasti velení a bezpečnosti.

Ocenění Hunter-Choatovy kariéry

Každé dva roky se v HEREFORDU uděluje nejlepšímu absolventu Combined Cadet Force ocenění pojmenované po Hunter-Choatovi . O tomto výjimečném vojakovi vyšla také kniha.

Soukromý život

Anthony se v roce 1964 oženil s Maureen McCabe, avšak manželství se jim později rozpadlo. V roce 1982 se znovu oženil s Lindou Woodovou. Měl dvě dcery z prvního manželství a dvě dcery a syna z druhého manželství. Jako prezident i generální tajemník Anthony vedl britskou pobočku Asociace Cizinecké legie.

V roce 2001 byl vyznamenán řádem Čestné legie v důstojnickém stupni a ten byl v roce 2011 zvýšen na veltelský stupeň Commandér. Anthony byl členem Royal Society of Arts and a Freeman of the City of London.

Autor: Jaroslav Dolejška

Elitní odstřelovač SAS zničil své cíle na vzdálenost jeden a půl míle

28. 08. 2019 Armyweb.cz

Odstřelovač SAS nedávno zasáhl na vzdálenost jeden a půl míle (zhruba 2413 metrů) nákladní automobil naložený výbušninami - jde o jeden z nejdelších zaznamenaných zásahů vůbec. Střílel britský seržant SAS, který se již v minulosti účastnil zahraničních misí v Iráku a Afghánistánu, kde díky jeho přesné mušce zachránil několik dětí před jistou smrtí.

Foto: Odstřelovač SAS zasáhl na vzdálenost jeden a půl míle (zhruba 2413 metrů) nákladní auto naložené výbušninami - jde o jeden z nejdelších zaznamenaných zásahů vůbec. (Ilustrační foto) | Wikimedia Commons

Předpokládá se, že britský odstřelovač pro svůj úkol použil pušku Barret Light Fifty M82A1. Jde o jednu z nejvýkonnějších odstřelovačských pušek na světě. A to hlavně díky použitému náboji .50 Browning (12,7 mm - původně je to kulometný náboj). Střela má vysoký zastavovací účinek na opravdu velké vzdálenosti (v hlášení amerického odstřelovače z války v Perském zálivu je udán smrtelný zásah cíle na vzdálenost 1850 m).

Foto: Předpokládá se, že britský odstřelovač pro svůj úkol použil pušku ráže Barret Light Fifty M82A1 (na snímku). | marines.mil, Cpl. Corey Dabney

Odstřelovač měl za úkol zasáhnout řidiče vozidla poté, co byla britská jednotka SAS informována o plánovaném útoku sebevražedného atentátníka s kamionem naloženým výbušninami (ve vojenské terminologii VBIED - výbušniny naložené na vozidle) na základnu afghánské národní armády (ANA). Pozorovatelé opravdu objevili v podezřelém objektu továrny poblíž hlavního města Kábulu náklaďák naložený tunami doma vyrobených výbušnin.

Velící důstojník následně rozhodl, že se počká, až podezřelé vozidlo opustí obydlenou oblast. Vybraný elitní odstřelovač SAS dostal rozkaz, aby zasáhl řidiče, až se bude nákladní vozidlo pohybovat na silnici ve volném prostranství. Zkušený veterán ve správný okamžik vystřelil dvě střely do bloku motoru vozu, které způsobily okamžité zastavení vozidla. Podle infomací o průběhu akce pak jeden teroristů vylezl z kabiny vozu, aby se podíval na motor a začal křičet pokyny pro řidiče. Odstřelovač přesně zamířil a eliminoval teroristu jediným výstřelem do hrudníku. Poté zasáhl i řidiče, a to přesným výstřelem do hlavy. Zásah byl tak silný, že teroristova hlava zmizela. Chvíli poté vozidlo explodovalo.

Foto: Britští odstřelovači s puškami L115A1 | Wikimedia Commons

Nejdelším potvrzeným zabitím, jaké kdy bylo zaznamenáno, je neuvěřitelný zásah na vzdálenost 3444 metrů odstřelovačem kanadské jednotky Joint Task Force 2. Odstřelovač eliminoval fanatika z ISIS výstřelem z pušky McMillan TAC-50 během operace v Iráku v květnu 2017. Sniper střílel z výše položeného stanoviště a střela letěla k cíli necelých 10 sekund. Do té doby byl potvrzený zásah na nejdelší vzdálenost držen britským odstřelovačem Craigem Harrisonem.

Foto: Nejdelším potvrzeným zabitím, jaké kdy bylo zaznamenáno, je neuvěřitelný zásah na vzdálenost 3 444 metrů odstřelovačem kanadské jednotky Joint Task Force 2. (Ilustrační foto) | printscreen z YouTube

Ten v roce 2009 zastřelil příslušníka Talibanu puškou L115A3 na vzdálenost 2475 metrů. Předtím držel prvenství kanadský voják, desátník Rob Furlong, který v roce 2002 během operace ANACONDA ze své pušky McMillan TAC-50 zastřelil povstalce ozbrojeného kulometem na vzdálenost 2430 metrů. Před ním pak držel rekord opět kanadský voják, desátník Arron Perry, který během stejné operace smrtelně zasáhl povstalce na vzdálenost 2310 metrů opět z pušky McMillan TAC-50.

Zdroj: thesun.co.uk

Autor: Jaroslav Dolejška

Současní odstřelovači jsou schopni úspěšně zasáhnout cíle na vzdálenost 2000 metrů

06. 10. 2019 ARMYWEB.cz

Ve 21. století se uskutečnilo sedm z osmi nejdelších zásahů cíle a všechny byly na vzdálenost větší než 2000 metrů. Výcvik, přirozené střelecké schopnosti, vysoce kvalitní vybavení a trochu starého dobrého štěstí jsou nezbytné pro zásahy na dlouhou vzdálenost. Střelba na dlouhou vzdálenost se od vynálezu střelných zbraní dramaticky vyvinula. Před dvěma stoletími bylo zasažení cíle na vzdálenost 100 až 200 metrů jediným výstřelem docela výkon. Nyní dobře vyškolení střelci používající nejmodernější střelecké vybavení, jaké kdy bylo vyvinuto, mohou úspěšně zasáhnout cíle na vzdálenost 2000 metrů. Pojďme se na jednotlivé zásahy podívat podrobněji.

Zásah na vzdálenost 2125 metrů

Jeden z potvrzených zásahů, který přesáhl vzdálenost 2000 metrů, byl zásah nejmenovaného jihoafrického odstřelovače. Přestože se jedná o úctyhodný výkon, není tento všeobecně příliš známý. Hlavním důvodem zřejmě bude fakt, že k zásahu došlo v málo známém konfliktu v Konžské demokratické republice během stabilizační mise OSN (Bitva o Kibati).

Během srpna 2013 byli jihoafričtí vojáci napadeni povstaleckými silami a bitva o Kibati trvala několik dní. Jihoafrický ostřelovač (jehož jméno dosud nebylo zveřejněno) právě během této bitvy docílil neuvěřitelného zásahu pomocí své antimateriálové (velkorážné) pušky Denel NTW. Jde o nejdelší potvrzené zabití, jaké kdy bylo dosaženo s municí 14,5 x 114 mm.

                                                  Foto: Denel NTW-20 | Wikimedia Commons

Vzdálenost: 2125 m (2324 yardů)
Státní příslušnost: Jihoafrická republika, Jihoafrické obranné síly (SAW)
Datum: srpen 2013
Zbraň: Denel NTW
Munice: 14,5 x 114 mm
Konflikt: Mise OSN MONUSCO

            Zásah na vzdálenost 2286 metrů

Další úctyhodný výkon předvedl dnes již legendární ostřelovač USMC Gunnery seržant Carlos Hathcock, který měl během války ve Vietnamu 93 potvrzených zásahů, z nichž jeden byl neuvěřitelný zásah, kdy zabil partyzána Vietkongu na vzdálenost 2 286 metrů (2 500 yardů). Hathcock vystřelil z pevné pozice na palebné základně námořní pěchoty ve Vietnamu a použil kulomet M2 Browning .50 cal (podobný tomu na fotografii). Údajně střílel v režimu jednoho výstřelu s puškohledem s desetinásobným zvětšením. Zajímavostí určitě je fakt, že to trvalo více než 35 let, než byl tento rekord překonán a navíc to byl tento zásah jeden z podnětů k vývoji antimateriálových pušek.

                                              Foto: M2 Browning .50 cal | printscreen z YouTube

Vzdálenost: 2286 m (2500 yardů)
Státní příslušnost: Spojené státy americké
Datum: únor 1967
Zbraň: Kulomet Browning M2 s optikou
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Vietnamská válka

Zásah na vzdálenost 2300 metrů

Další úctyhodným zásahem je zásah seržanta (Sgt.) Briana Kremera. Kremerův zásah na vzdálenost 2300 metrů (2515 yardů) je doposud nejdelším potvrzeným zabitím během operace "Irácká svoboda" a současně zabitím na nejdelší vzdálenost, které bylo dosaženo antimateriálovou puškou Barrett M82A1 (v armádě známou jako M107).
Také se jedná o nejdelší potvrzené zabití, jakého docílil americký odstřelovač.

Foto: Příslušník US Marines s antimateriálovou puškou Barrett M82A1 | marines.mil

Vzdálenost: 2300 m (2515 yardů)
Státní příslušnost: Spojené státy americké
Datum: březen 2004
Zbraň: Barrett M82A1 (M107)
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka v Iráku

Zásah na vzdálenost 2310 metrů

Desátník Aaron Perry byl v týmu kanadských ostřelovačů jednotky JOINT TASK FORCE 2, kteří podporovali v Afghánistánu síly NATO během operace ANACONDA v březnu 2002. Šest odstřelovačů týmu mělo dohromady přes 20 potvrzených zabití během několika dnů trvající bitvy. Jedno z potvrzených zabití provedl právě Perry, kdy zásahem na 2310 metrů prolomil 35letý rekord seržanta Hathcocka, o němž jsme psali výše.

              Foto: Americká odstřelovací a antimateriálová puška Mc Millan Tac-50 | US Army

Vzdálenost: 2310 m (2526 yardů)
Státní příslušnost: Kanada
Datum: březen 2002
Zbraň: Mc Millan Tac-50
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 2400 metrů

Tento zásah se povedl kanadskému desátníkovi Robovi Furlongovi. Stejně jako v předchozím případě, voják spadal do týmu odstřelovačů jednotky JOINT TASK FORCE 2, jako jeho kamarád desátník Aaron Perry. Desátník Rob Furlong překonal Perryho čerstvý rekord hned několik dní po něm. Furlongův rekord trval více než sedm let, než byl překonán.

Foto: Rob Furlong | printscreen z YouTube

Vzdálenost: 2400 m (2657 yardů)
Státní příslušnost: Kanada
Datum: březen 2002
Zbraň: McMillan Tac-50
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 2413 metrů

Tento rok se podařil unikátní zásah elitnímu britskému odstřelovači SAS, kdy zasáhl svůj cíl na vzdálenost 2413 metrů. Voják měl za úkol zasáhnout řidiče vozidla poté, co byla britská jednotka SAS informována o plánovaném útoku sebevražedného atentátníka s kamionem naloženým výbušninami (ve vojenské terminologii VBIED - výbušniny naložené na vozidle) na základnu afghánské národní armády (ANA). Pozorovatelé opravdu objevili v podezřelém objektu továrny poblíž hlavního města Kábulu náklaďák naložený tunami doma vyrobených výbušnin.

Velící důstojník následně rozhodl, že se počká, až podezřelé vozidlo opustí obydlenou oblast. Vybraný elitní odstřelovač SAS dostal rozkaz, aby zasáhl řidiče, až se bude nákladní vozidlo pohybovat na silnici ve volném prostranství. Zkušený veterán ve správný okamžik vystřelil dvě střely do bloku motoru vozu, které způsobily okamžité zastavení vozidla. Podle infomací o průběhu akce pak jeden teroristů vylezl z kabiny vozu, aby se podíval na motor a začal křičet pokyny pro řidiče. Odstřelovač přesně zamířil a eliminoval teroristu jediným výstřelem do hrudníku. Poté zasáhl i řidiče, a to přesným výstřelem do hlavy. Zásah byl tak silný, že teroristova hlava zmizela. Chvíli poté vozidlo explodovalo.

Foto: Britský odstřelovač pro svůj úkol použil pušku ráže Barret Light Fifty M82A1 (na snímku). | marines.mil, Cpl. Corey Dabney

Vzdálenost: 2413 metrů (2707 yardů)
Státní příslušnost: Velká Británie
Datum: 2019
Puška: Barret Light Fifty M82A1
Munice: .50 Browning (12,7 mm)
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 2475 metrů

Perfektní zásah si může připsat také veterán válek v Bosně a Hercegovině, Iráku a Afghanistánu, britský odstřelovač Craig Harrison. Ten zasáhl svůj cíl na vzdálenost 2475 metrů. Tento zásah byl pak osm let na prvním místě, než ho překonal v roce 2017 odstřelovač kanadské armády. Harrison zaznamenal svůj zásah v listopadu 2009, kdy zničil kulometný tým Talibanu v provincii Helmand. Během akce eliminoval 2 muže obsluhující kulomet. Pro představu o tom, jak mimořádný byl tento zásah, si představme, že vystřelenému projetilu trvalo více než tři sekundy než zasáhl cíl. Co dělá tento výstřel ještě působivějším je fakt, že tyto výstřely byly vypáleny na vzdálenost o 1000 metrů delší, než je oficiální maximální efektivní dosah této pušky. Bohužel později došlo k odhalení vojákovy identity a Harrison musel ukončit svoji službu v britské armádě, jelikož hrozilo riziko únosu od Al-Káidy. Harrison střílel ze své pušky L115A3, se kterou před tímto výkonem eliminoval dalších 6 cílů. Jeho výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů.

                                                       Foto: Craig Harrison | Wikimedia Commons

Vzdálenost: 2475 m (2707 yardů)
Státní příslušnost: Velká Británie
Datum: listopad 2009
Zbraň: Accuracy International L115A3
Munice: 0,338 Lapua
Konflikt: Válka v Afghánistánu

Zásah na vzdálenost 3540 metrů

O této události není známo moc podrobnosti, avšak má se za to, že nejmenovanýo kanadský sniper byl součástí elitní jednotky JOINT TASK FORCE 2. Podle zdroje Globe and Mail byl sniper ukryt v jednom z horních pater výškové budovy, odkud na svůj cíl pak následně i vystřelil. Na základě výpočtů armádních specialistů se došlo k závěru, že střela letěla celých 10 vteřin, než zasáhla svůj cíl. Zásah zneškodnil teroristu ISIS na opravdu neuvěřitelnou vzdálenosti 3540 metrů, který se chystal zaútočit na jednotku iráckých bezpečnostních sil. Kanadský sniper střílel z odstřelovačské pušky McMillan TAC-50 a před samotným výstřelem si musel pečlivě spočítat vlivem větru, balistickou dráhu apod., což nebylo vůbec jednoduché a svědčí to o jeho profesionalitě.

 Foto: McMillan Tac-50 pod označením MK15, které používá US Navy | Wikimedia Commons

Vzdálenost: 3540 metrů (3871 yardů)
Státní příslušnost: Kanada
Datum: květen 2017
Puška: McMillan Tac-50
Munice: 0,50 BMG
Konflikt: Válka proti ISIS, Mosul, Irák

Určitě by bylo velmi zajímavé znát výkony odstřelovačů naší armády, hlavně z řad speciálních sil jako např. 601.ssk, z minulosti SOG a dalších. Tito vojáci byli a jsou vybaveni velmi kvalitní a moderní výzbroji a pravidelně se účastnili/účastní operací v zahraničí.

                                                  Foto: Odstřelovači 601.skss | 601skss.cz

Autor: Jaroslav Dolejška