ČEŠTÍ VOJÁCI VE VÁLCE-VZPOMÍNKY



Děkujeme Letecké badatelně za zveřejnění příspěvku o nehodě našeho vrtulníku v Bosně a Hercegovině.


Mi-17 výr. č. 108M38

"0838"

mjr. Jaroslav Nasavrcký † - velitel posádky

npor. Rostislav Samec †- pilot - navigátor

kpt. Bohumil Vávrů † - palubní technik

Stipaniči, Bosna a Hercegovina 25.10.1998

Pozdější podoba po úpravě na mise IFOR/SFOR. Zde na základně Mostar (LQMO). /T. Laurent- Airliners.net/. Bílé pruhy byly na vrtulníky aplikovány až na místě, kvůli odlišení od vrtulníků jugoslávské armády. Inspirací byla kamufláž britských strojů.

Jako reakce na válečný konflikt na Balkáně byla 27.11.1991 přijata rezoluce Rady obrany OSN č. 721 a na území bývalé Jugoslávie byly vyslány mírové síly pod názvem UNPROFOR. V roce 1996 je nahradily jednotky NATO v misi "Implementační síly" (Implenentation Force)- IFOR. Další reorganizace přišla v r. 1997 kdy OSN pověřila NATO k vytvoření "Stabilizačních sil"- SFOR.

ČR se od r. 1996 podílela na misích IFOR a SFOR a právě do tohoto časového období spadají i dvě letecké katastrofy vrtulníků našeho letectva. Dne 8. ledna 1998 došlo krátce po vzletu ze základny Bosenska Krupa k pádu stroje MI-17 "0802". Stroj po dopadu naštěstí nezačal hořet, následky by byly v tom případě strašlivé. I tak byla bilance pádu plně obsazeného vrtulníku ošklivá- sedm těžce zraněných, přičemž pilot vrtulníku kpt. Grutman zápasil o život několik týdnů. / nehoda bude popsána později/

Druhou nehodou byla tragická událost z 25. října stejného roku. Při letu v noci, za ztížených povětrnostních podmínek se posádka vrtulníku MI-17 "0828" rozhodla přejít z letu za VFR na let podle přístrojů. Několik chyb posádky při stanovení kurzu pro nastoupání do bezpečné výšky vyústilo v náraz do strmého svahu západně od obce Stipaniči. Stroj byl zcela zničen, tříčlenná posádka na místě zahynula.

Působení českých vrtulníků pod misí SFOR probíhalo od 20. března 1997 z kanadské základny SFOR ve Veliké Kladuši. Mise měla k dispozici dva vrtuníky Mi-17, volací znak ROSEBUD 01 a ROSEBUD 02. /krátce byla posílena až na čtyři stroje- ROSEBUD 01-04/. Rotace pozemního a létajícího personálu probíhala po 3 měsících. Celkem se v misi vystřídalo sedm vrtulníků (0802, 0816, 0828,0836,0838,0839 a 0848). České posádky zajišťovaly v dané oblasti přepravu osob a materiálu, operační požadavky k provádění letů chodily 7. vrtulníkové jednotce SFOR AČR od MND (SW) - MULTI NATIONAL DIVISION (SOUTHWEST). Divize sídlila na základně BANJA LUKA, velení zajišťovali Britové.

Velitel 7. vrtulníkové jednotky SFOR AČR mjr. Nasavrcký obdržel úkoly pro neděli 25.10.1998 od MND (SW) obvyklým způsobem. Bylo to o den dříve, v podvečer, faxem jako vždy. Obsahem úkolu na následující den byl přelet v 15:00 z Velike Kladuše do Divulje (Split). Tam měl nabrat osm cestujících a přepravit je z Divulje do Gorni Vakuf. Přistání v Gorni Vakuf bylo plánováno na 17.10, vzlet z Gorni Vakuf v 17:15 a přistání zpět v Divulje v 17.55. Jednalo se o místní časy, nikoliv o UTC, z důvodu lepší koordinace s pozemními složkami.

Takto naplánované lety měly proběhnout ještě za dne, západ slunce v daném prostoru byl v 17:56.

 Rosebud 01 - limit "Daylight hours only", který byl velitelstvím MND(SW) toho dne porušen. 

 V noci z 24.10 na 25.10 ovšem proběhla změna času ze SELČ na SEČ, tedy posun o jednu hodinu zpět. Na MND (SW) si změnu zřejmě při plánování nikdo neuvědomil, v důsledku změny času tak část úkolu probíhala po západu slunce, za soumraku a v noci.

Mjr. Nasavrcký úkol přijal a stanovil, že jej bude plnit posádka pod jeho vedením. Mezi informacemi, které měl mjr. Nasavrcký k dispozici byla i dvanácihodinová meteorologická předpověď platná od 05:00 UTC pro oblast Bosny a Hercegoviny. Ta opozorňovala na zhoršování počasí v odpoledních hodinách, snižování oblašnosti, silný déšť s možností bouřek. Na základně Divulje byla rovněž k dispozici informace s přehledem aktuálního počasí.

Posádka mjr. Nasavrckého odstartovala ze základny Velika Kladuša již v 11 hodin. Pro dřívější odlet se mjr. Nasavrcký rozhodl kvůli tomu, aby se později posádka nedostala do časového presu. Let byl využit i pro přepravu posádky druhého vrtulníku (Ivoš Stonjek, Zdeněk Heuschneidr a Robert Rajtmajer), která měla plnit úkol z Kladuše o den později. Vrtulník přistál v destinaci po poledni. Obě posádky po přistání probíraly způsob příletu a sestupu na letiště Split za podmínek IMC. Mjr. Nasavrcký si byl vědom, že počasí se zhoršuje a rovněž si byl vědom, že přistání proběhne již v noci. Jako velitel letu měl právo provést konzultaci s MND (SW) a požádat o posunutí času provedení úkolu na dřívější dobu, neučinil ale tak.

Z Divulje vrtulník odstartoval v 16:15. V té době bylo 8/8 oblačnosti se spodní základnou ve výšce 800m AGL, počasí se ale začalo rychle zhoršovat. Na základně Gorni Vakuf přistála posádka po necelé hodině letu, v 17:08, již po západu slunce. Po vystoupení cestujících a naložení několika balíků pošty odstartoval vrtulník bez vypnutí v 17:11 na zpáteční cestu do Divulje. Během letu se počasí výrazně zhoršilo, let v hornatém terénu se stal velmi náročným. Kapitán řešil tuto situaci letem v přízemní výšce, posádka využívala k navigaci místní silnice. K orientaci pak využívala vlastní světlomet i světla aut jedoucích po silnici, velkou pozornost musela věnovat drátům elektrického vedení.

V prostoru obce Stipaniči složitá situace vygradovala. Počasí již neumožňovalo přízemní let za vidu, kapitán se rozhodl, že bude stoupat a přejde na let podle přístrojů. K bodu KAMENSKO to měl vrtulník osm minut letu pod kurzem 270 stupňů, stejným kurzem směřovala i silnice, kterou sledoval. Kapitán nařídil navigátorovi, aby zkontroloval podle mapy výšku kopců pro bezpečný let a ujišťoval se, "Teďka před námi není žádný kopec?" Navigátor zřejmě nezpozoroval, že mezitím se silnice začala stáčet na sever a vrtulník tím změnil směr letu na kurz zhruba 305°. Na oznámení kapitána, že zahájil stoupání mu odpověděl "Dobrý, stoupej zatím 5000 feet". Vrtulník přešel do stoupání 4-5 m/s při dopředné rychlosti asi 140 km/hod. Za dobu necelé půl minuty, kdy posádka přešla na let podle přístrojů uletěl vrtulník asi 1 km a nastoupal o 124 m. Třicet vteřin po zahájení stoupání přišel nečekaný náraz do svahu. K nárazu došlo přesně v 17.35 SEČ, v nadmořské výšce 1200 m, 1 km západně od obce Stipaniči, asi 55 km severovýchodně města SPLIT. Vrtulník narazil do svahu kurzem 305° nejprve příďovým podvozkem a následně kabinou. Celá tříčlenná posádka byla nárazem vymrštěna z kabiny do vzdálenosti 50-70 m od prvního nárazu a zahynula. Torzo vrtulníku pokračovalo ještě asi 50m dopředu, následně se převrátilo po svahu dolů, kde ho zastavily stromy.

 Ačkoliv k nárazu došlo při dopředné rychlosti "pouze" něco přes 100km/hod, pro křehkou konstrukci vrtulníku znamenal totální destrukci.

Trosky stroje na svahu kopce Tušnica. Dole vidět část obce Stipaniči a "esíčko" silnice, která se ostře stáčí směrem ke svahu. Sledování této silnice se stalo české posádce vrtulníku osudné.

V obci Stipaniči nikdo havárii nezaznamenal, vše bylo ukryté v husté mlze a v dešti. Nouzový maják ELT se nárazem nesepnul, což je hodně nezvyklé. Pátrací akce byla vyhlášena v 19:00, kdy vrtulník nedorazil do cíle. Použity byly vrtulníky Lynx AH7 britské 651. Squadrony dislokované na základně Gorni Vakuf. Vzhledem k nepříznivému počasí bylo pátrání v pozdně večerních hodinách přerušeno a obnoveno až druhý den po rozednění. Havarovaný vrtulník byl nalezen britským Lynxem v 10:14. Vzhledem k těžce přístupnému terénu byl na místo slaněn lékař britského týmu, který konstatoval smrt celé posádky.

Nálezem vrtulníku byla pátrací akce ukončena a nastala nejsmutnější fáze celé události - dokumentace katastrofy a úklid trosek. Za tímto účelem britská pozemní jednotka vytýčila přístupovou cestu, provedla kontrolu okolí na přítomnost pěchotních min a uzavřela a strážila prostor. Odpoledne se na místo dostavila vyšetřovací komise určená velitelem vzdušných sil AČR a ve spolupráci s Vojenskou policií AČR ohledala trosky. Z havarovaného vrtulníku byl vyjmut nepoškozený havarijní zapisovač FDR-39H a cívky se zvukovým záznamem palubního magnetofonu MS-61. Ohledání místa pokračovalo ještě další den a poté následovalo stažení trosek ze svahu na přístupovou cestu pod kopcem Tušnica.

Komunikace posádky v poslední fázi letu

Vyšetřovací komise došla k těmto závěrům:

Posádka byla způsobilá pro provádění úkolů, nebylo zjištěno ovlivnění léky nebo návykovými prostředky.

Bezprostředním projevem kritické situace byl vynucený přechod na let podle přístrojů v noci takovým manévrem a režimem letu, který nemohl zabezpečit dosažení minimální bezpečné výšky nad překážkami v prostoru letu.

Příčinou letecké nehody byla série chybných rozhodnutí kapitána vrtulníku a pilota-letovoda během plánování a v průběhu provedení letu.

Kapitán vrtulníku

- neupozornil velitelství MND (SW) na nesprávně stanovený úkol (změna času- let v noci)

- rozhodl se provést plánovaný úkol v noci přesto, že jednotka v té době prováděla úkoly pouze ve dne.

- rozhodl se pro návrat do Divulje přesto, že věděl, že povětrnostní podmínky se výrazně zhoršují

- pro přechod na let za IMC se rozhodl pozdě, bez přesné znalosti podmínek pro bezpečné stoupání.

Pilot-letovod:

- chybně stanovil kurz letu pro trať stoupání a chybně stanovil bezpečnou výšku nad terénem.

Na základě nehody byly vypracovány:

- postupy pro činnost v případě kdy zadání operačních úkolů není v souladu s platnými předpisy AČR a SFOR SOP 3221 HELICOPTER OPERATIONS

- postupy v případě, kdy při plnění bojového úkolu není možné pokračovat v letu v podmínkách VMC ve dne, dále když spodní základna oblačnosti je ve 150 metrech a níž a dohlednost je 1500 metrů a nižší, nebo pokud jsou minima velitele posádky vyšší.

Vrtulník MI-17 evidenční číslo 0838 byl vyroben Kazaňským vrtulníkovým závodem dne 18.5.1988. Od začátku provozu nalétal celkem 1740 hodin. 24.6.1998 byly na vrtulníku ukončena 1. GO v LO Kbely. Po ní měl stroj stanoven resurs 1000 hodin, ze kterého do nehody odčerpal 160 hodin.

Vrtulník byl od 7.8.1998 ve stavu 7. vrt. jednotky SFOR AČR. 30.9.1998 byl přelétnut do ČR k provedení práce PP-2 v 33.LOZ Brno. Ta byla ukončena 10.10.1998 a vrtulník byl přelétnut zpět k jednotce SFOR.

Za zmínku stojí, že "0838" jako první vrtulník českého vojenského letectva přistál 8.5.1997 na palubě briské lodi Fort Grange.

 Na místě tragické nehody dne 10.7.1999 byl odhalen pomník, za účasti ministra obrany Vladimíra Vetchého a náčelníka generálního štábu AČR Jiřího Šedivého. /Roman Míka,www.vrtulnik.cz/

Prameny:

-Zpráva o vyšetřování letecké nehody - Velitelství vzdušných sil AČR /pakliže není uvedeno jinak/

Pavel Krejčí 12.2022

HMS FORT GRANGE, 2018, Rudé moře (přejmenovaná na HMS FORT ROSALIA, vyřazena ze služby 2021)

Letecká badatelna (leteckabadatelna.cz)


Děkujeme Marii Koldinské, PhD. za možnost zveřejnění jejího článku z Deníku N. A za všechno co dělá pro veterány. 

16. ledna 2023 Armáda ČR Historie

Krev, pot a slzy na Karin Plaža. Uběhlo třicet let od chvíle, kdy se začala psát nová kapitola dějin české armády

MARIE KOLDINSKÁ 

Francouzská základna na Karin Plaža. Sem se českoslovenští vojáci v lednu 1993 vydali na záchrannou akci (fotografováno v létě 1993). Foto: Ladislav Páteček 

Historička specializující se na novodobé vojenské dějiny a akce českých vojáků v zahraničí přináší dosud nepublikovaná svědectví příslušníků československého praporu UNPROFOR, kterým se v lednu roku 1993 podařilo z takřka beznadějné situace zachránit třiapadesát francouzských vojáků odříznutých srbskými ozbrojenci na chorvatském pobřeží.


"Je ticho, ale to ticho je tak strašné, že slyším bít svoje srdce. Kam se podívám, tam je tma. Na očích mám šátek, který páchne od nafty. Cítím vlhko a plíseň, kroky se rozléhají jako v katedrále při poslední mši. Vřískot ocelových dveří mi zaráží spánky do hlavy, těžká bota mě udeří do ramene, pažba samopalu se zastaví o moje žebra. Přestanu na chvíli dýchat, mám zavázané oči, ale cítím, jak můj dech vyráží v podobě páry před rty. Další úder pěstí na nos a ústa. Necítím zuby, rty ani nos. Mokro na zemi mě studí do hlavy, boků, ramene. Necítím za chvíli už vůbec nic, omdlel jsem... Za pár hodin jsme v řadě vedle sebe tak, jak se na vojáky patří, jenomže klečíme na kolenou a hlavami ke zdi potřísněné krví. Slyšíme srbochorvatštinu a našeho velitele. Močíme do maskáčů a špína kolem nás naznačuje, že jsme na hranici života a smrti."

Tak vzpomíná na leden 1993 Ladislav Páteček, jeden z vojáků, kteří se zúčastnili záchranné akce na Karin Plaža. Oddíl pod velením tehdejšího majora Petra Pavla a dalších důstojníků složený z příslušníků původně ještě československého praporu mise UNPROFOR zachránil třiapadesát francouzských vojáků zablokovaných Srby v první linii a vyzvedl i ostatky dvou padlých, které roztrhala minometná palba.

Všichni Češi a Slováci se vrátili živí a zdraví. Na jejich základnu v Borje jim pak přiletěl osobně poděkovat ministr obrany Francie Pierre Joxe

"Mám v lednu narozeniny, ale už si nevybavím, zda jsem je tehdy stihl oslavit, protože Karin Plaža zastínila všechny vzpomínky na tu dobu," vzpomíná tehdy čtyřiadvacetiletý Pavel Vymetálek, další voják, který se akce zúčastnil. Páteček měl jedenadvacáté narozeniny slavit začátkem února, ale i on si při vzpomínkách na dobu před třiceti lety vybavuje úspěšnou akci, ne oslavu.

Pavel Vymetálek během svého nasazení v balkánské misi UNPROFOR. Foto: archiv autorky 

Událost byla občas připomínána v médiích nebo v pamětech aktérů. Vzpomínali na ni velitelé - Petr Pavel, Aleš Opata, Karel Klinovský, Stanislav Zaplatílek, nedávno i jeden ze zachráněných Francouzů Eric Zanolini. Mě jako historičku však s blížícím se třicátým výročím záchranné akce zajímal také pohled z druhé strany - očima vojáků, nejen důstojníků.

Před čtyřmi lety jsem začala sbírat materiál k dějinám zahraničních misí Armády ČR po roce 1989 - cokoli, co může posloužit jako pramen k rekonstrukci průběhu takových akcí, jako byla Karin Plaža, ale i každodenního života na misích nebo vyrovnávání se s životní realitou doma po návratu z misí. Původně jsem měla v plánu jen shromáždit podklady k novému vydání knihy Válka a armáda v českých dějinách z roku 2008, kterou jsem chtěla pro potřeby druhého vydání rozšířit a doplnit do ní kapitoly mapující nejnovější historii. Díky mimořádné vstřícnosti mnoha novodobých válečných veteránů mám dnes materiál na několik knih, který jsem už využila i jinak - s režisérem Davidem Slabým jsme natočili tříhodinovou dokumentární trilogii Zahraniční mise, která měla premiéru v České televizi loni v říjnu.

Ruce svázané mandátem OSN

Dokumentace k misím od Perského zálivu přes bývalou Jugoslávii až po Afghánistán a Mali je stejně různorodá jako zkušenosti účastníků a jejich potřeba je sdělovat veřejnosti. Ne každý se chce podělit o traumata, plynoucí z ohrožení vlastního života či životů kamarádů, případně z hrůz, jimž bylo vystaveno civilní obyvatelstvo, a jimž vojáci - zvláště ti vyslaní do zahraničí v rámci mírových sil OSN - nemohli aktivně čelit, protože jejich mandát byl omezený na jejich sektor a zbraně mohli použít jen na svou obranu.

Úvodem citovaná slova Ladislava Pátečka jsou jiného druhu. Své vzpomínky vydal, přičemž vycházel z deníků, které si psal na misích, některé nepublikované texty mi zaslal, jiné zveřejnil na Facebooku. Další vojáci mi poskytli rozhovory, zapůjčili fotky, videa či soukromé poznámky, předali kontakty na kolegy. Z jejich svědectví vyvstává obraz, který je mnohem syrovější než jeho dosavadní mediální prezentace.

                                  Ladislav Páteček na Balkáně v roce 1993. Foto: archiv autorky 

V něčem se však shoduje se vzpomínkami velitelů - v ochotě jít do akce a zachránit francouzské kolegy (protože "oni by to pro nás přece udělali taky"), ve schopnosti improvizovat a empaticky reagovat na chování znesvářených Srbů a Chorvatů, a konečně i v trpném smíření se s faktem, že doma není nikdo prorokem, a že ocenění zásluh často přichází spíše od cizích než od vlastních.

Najít a evakuovat

Československý prapor pod velením podplukovníka, dnes brigádního generála ve výslužbě Karla Blahny působil pod záštitou OSN v bývalé Jugoslávii v rámci mise UNPROFOR od března 1992. Byl nasazen poblíž Plitvických jezer, v překrásných lokalitách známých z filmů o Vinnetouovi. Dnes jde o součást Chorvatska, ale tehdy byla oblast od Kninu na jihu až po Karlovac na severu označována jako Republika Srbská Krajina.

Příslušníci československéko kontingentu měli bránit střetům Srbů a Chorvatů. Budovali kontrolní stanoviště, vyjížděli na patroly, chránili civilisty, spolupracovali s dalšími jednotkami - v jižním sektoru šlo o Francouze a Keňany. Počátkem roku 1993 do života vojáků zasáhlo dělení Československa, které nakonec vyústilo v rozdělení praporu na českou a slovenskou část. A právě v lednu 1993 obdržel velitel praporu žádost o pomoc - cílem bylo najít a evakuovat francouzské vojáky v sektoru, kde na rozdíl od Keňanů a Francouzů mohli díky své schopnosti domluvit se s místními operovat prakticky jen příslušníci československého praporu.

Karel Blahna stanul před těžkým dilematem. "Modré barety", kterým velel, nebyly určeny k nasazení v bojových akcích. Při evakuaci spojeneckých vojáků hrozilo československým příslušníkům mírových jednotek OSN zranění i smrt. Navíc celá mise probíhala až dosud velmi úspěšně a Blahnovo působení se chýlilo ke konci - na jaře ho měl střídat plukovník Vladimír Braun. S vědomím, že za možný neúspěch akce ponese jakožto velitel praporu následky, se rozhodl spojencům pomoci.

Jugoslávie není Alžírsko

Francouzi se do nezáviděníhodné situace dostali do určité míry vlastní vinou. Šlo o vojáky Osmé pěší divize, ne o legionáře, jak se někdy mylně uvádí (prapor Francouzské cizinecké legie působil v Sarajevu, nikoli v sektoru Jih). Schopnost Francouzů dorozumět se se Srby a Chorvaty byla oproti Čechům a Slovákům velmi omezená, a to nejen kvůli jazykové bariéře. "Francouzům pořád nedocházelo, že nejsou v Čadu nebo v Alžírsku. Že tady jim k domluvě s místními nestačí hlaveň kulometu," napsal jeden z veteránů z mise UNPROFOR v diskusi na Facebooku.

Situace, která vygradovala zablokováním Francouzů, pravděpodobně vzešla z nedorozumění. Do oblasti opakovaně vpadlo chorvatské komando, za nímž zůstávaly vypleněné vesnice a často i zabití Srbové. Při jednom z vpádů ho pronásledovala srbská jednotka, ale nedostala se přes stanoviště střežené Francouzi - ti nechali projet jen dvě vozidla, ostatní zadrželi.

Francouzská základna na Karin Plaža, kam se českoslovenští vojáci vydali na záchrannou akci (fotografováno v létě 1993). Foto: Ladislav Páteček 

Francouzská základna na Karin Plaža, kam se českoslovenští vojáci vydali na záchrannou akci (fotografováno v létě 1993). Foto: Ladislav Páteček

Dle veteránů, s nimiž jsem mluvila, Francouzi špatně vyhodnotili situaci, možná i proto, že se se Srby nedokázali dorozumět. Zjevně předpokládali, že zadržením většiny srbského konvoje zabrání konfliktu. Chorvatské komando však přepadlo obě srbská vozidla a jejich osádky povraždilo. Třiadvacet zabitých, z nichž mnozí byli zohaveni, pohřbili Srbové do provizorních hrobů vedle silnice, po níž jezdili příslušníci mise UNPROFOR.

Děsivé memento, evokující hrůzy předchozích krvavých balkánských konfliktů, mělo vojákům OSN připomínat, co si místní myslí o jejich mandátu - jak Srbové, tak Chorvaté od nich očekávali ozbrojenou pomoc, ne snahu vzájemně je izolovat a bránit jim v pokračování bojů.

Zůstaňte na pozicích a braňte se

Po tomto excesu zesílila averze místních Srbů vůči Francouzům i jejich snaha vojáky mírových sil izolovat a zabránit jim v jakýchkoli akcích. Když k velení československého praporu dorazila žádost o záchranu Francouzů z obklíčení, zformovala se jednotka o padesáti osmi lidech v deseti obrněných transportérech, doprovázená několika tatrovkami vezoucími proviant pod velením majora Petra Pavla, který nejen znal lokalitu, ale také uměl francouzsky.

Průběh následujících dní lze skládat jako mozaiku z útržků informací, přičemž každý z účastníků si vybavuje především to, co prožil on osobně.

"Chorvatská ofenziva rozdělila náš oddíl na dvě části. Jedněm se povedlo se na chorvatské straně skrýt i s těžce raněným vojákem, ostatní se ukryli na srbské straně se dvěma mrtvými a čtyřmi zraněnými. Zůstali jsme uvězněni na dvou stanovištích několik dní přímo v první bojové linii... Řekli mi, zůstaňte na pozicích a jenom se braňte. Ale jak se máte bránit proti tankům a dělům, když máte jen rakety, útočné pušky a samopaly?" vzpomíná jeden ze zachráněných Francouzů, Eric Zanolini.

Velitel zachráněných Francouzů Eric Zanolini na snímku ze současné doby. Repro: Deník N 

Úvodem citovaný Ladislav Páteček se dostal přímo na Karin Plaža. "Minometné granáty padaly asi padesát metrů od nás, cítil jsem, jak mi stéká pot po zádech, a přitom mrzlo, až praštilo. Mezi stromy jsme rozpoznávali obrysy základny, která byla v plamenech. Ubytovací buňky byly od minometných granátů jako cedník. Objevili jsme vojáka, kterému chybělo chodidlo pravé nohy. Vytáhli jsme obvazy, vložili je do rány a pevně zaškrtili nohu pod kolenem. Fixem jsem na jeho tvář napsal čas zaškrcení, poté jsme se vydali na cestu ke shromaždišti. Ostatní nakládali další raněné a my jsme naložili našeho vojáka. Minometný útok ustal, podíval jsem se na hodinky, bylo po třetí hodině ranní. Major zkontroloval počty Francouzů a spojil se s operačním důstojníkem, zda počty souhlasí. Poté spočítal osádky obou vozidel a vyrazili jsme do nejbližší nemocnice."

Aleš Opata vzpomíná, že stihli naložit i těla dvou padlých francouzských vojáků. Ostatky v černých pytlích zmasakrované minometnou palbou si jejich spolubojovníci vzali při převozu mezi sebe.

Sbírali je po kouskách do pytlů

Podle Petra Pavla byli Francouzi zablokováni na celkem čtyřech místech. Pavel Vymetálek, tehdy už veterán z operace Pouštní bouře, řídil jeden ze dvou "skotů" (OT-64 SKOT, tj. střední kolový obrněný transportér, pozn. autorky) směřujících pro další skupinu Francouzů. V každém jelo nejvýš pět lidí včetně velitele vozidla a srbské tlumočnice - muselo tam zůstat místo pro část evakuovaných, až se je podaří najít.

"Když jsme pro ně přijeli, trvalo to celé nanejvýš patnáct nebo dvacet minut," vzpomíná Vymetálek. Obě "otéčka" se zachráněnými Francouzi pak dorazila na základnu UNPROFOR u města Benkovac.

"Bylo mi čtyřiadvacet a v tom věku člověk neřeší, že by se smrt mohla týkat i jeho," vysvětluje Vymetálek, proč se obratem hlásil znovu do akce. Velení se ale snažilo rozložit míru rizika mezi všechny přítomné a nevystavovat bezprostřednímu ohrožení opakovaně tytéž vojáky. Osádka Vymetálkova "otéčka" doplněná o dva příslušníky keňského praporu měla místo záchrany další skupiny odjet na Karin Plaža, odkud už byli mezitím všichni přeživší Francouzi odvezeni do bezpečí.

Jeden z obrněných transportérů SKOT, s nimiž se českoslovenští vojáci vydali na záchrannou misi. Foto: archiv autorky 

Zbývalo vyzvednout francouzský obrněný transportér VAB a poslední zbytky těl obou padlých. "Keňané, kteří tam přijeli s námi, je sbírali po kouskách do pytlů," vzpomíná Vymetálek na pláž, která dnes patří k oblíbeným letoviskům, ale tehdy prý byla eldorádem vyhladovělých toulavých psů.

Protože se všechny Francouze během několika dnů podařilo evakuovat do Benkovace a celá operace zatím nebyla detailně popsána, vzniká občas dojem, že "prostě přijeli, naložili je a odvezli", jak se nedávno vyjádřil jistý diskutující v jedné z facebookových skupin zaměřených na průběh mise UNPROFOR. Z výše citovaného svědectví Ladislava Pátečka plyne, že realita byla mnohem drastičtější.

Vzpomíná na to i jeden z důstojníků Stanislav Zaplatílek: "Když jsem měl dvacet minut samopal u hlavy a srbský voják mi říkal, že mě zabije, protože se právě dozvěděl, že mu zabili ženu a dvě děti, a že je mu to jedno, že už nemá co ztratit."

Se samopalem v týle

Rozvaha, vyjednávací schopnosti velitelů i empatie vůči frustrovaným Srbům - ona schopnost přesně odhadnout, kdy je čas na vstřícnost a kdy je naopak lepší na slovní agresi odpovědět slovní agresí, která se ale nesměla zvrhnout ve fyzický atak - vyústily v úspěch celé akce. Petr Pavel vzpomíná na srbský samopal ve svém týle v momentě, kdy spolu se svými muži posloužil Srbům jako živý štít na dostřel od chorvatských pozic.

Podobnou zkušenost popisují i Aleš Opata a Karel Klinovský. O jeho schopnosti "seřvat" v kritických chvílích kohokoli mluví účastníci akce s obdivem dodnes. Od svých mužů si vysloužil přezdívku "Klíňák", od Srbů "Jebiga" podle vulgární nadávky v jejich jazyce, kterou při dohadování s nimi nadužíval tak efektivně, že to údajně vždy fungovalo.

Místo zvané Karin Plaža. Mezi stromy prosvítá mořská zátoka. Foto: Ladislav Páteček 

Velící důstojníci i vojáci se shodují v pocitech po úspěšné akci. Na francouzské základně se jim dostalo okázalého přivítání. Petr Pavel vzpomíná, jak špinaví, zarostlí a zcela vyčerpaní procházeli špalírem Francouzů v nažehlených polních uniformách s bílými šátky a rukavicemi. Nechybělo šampaňské v lahvi s hrdlem obřadně odseknutým šavlí.

Pavel Vymetálek si vybavuje, jak v kinosále na základně popíjel s francouzskými vojáky pivo z plechovek a sledoval televizi, v níž běžela reportáž z Paříže o přistání letadla s ostatky dvou padlých vojáků, které krátce předtím vyzvedli na Karin Plaža.

A nečekat vděk

Příjezd na československou základnu UNPROFOR vrátil všechny zúčastněné z euforie do reality. Nepřivítal je nikdo, dostali den volna, aby se mohli oholit a odpočinout si před návratem k běžné služební rutině. Major Petr Pavel byl pokárán, že se během akce pravidelně nehlásil svému nadřízenému. Karel Blahna vzpomíná, jak velký kámen mu spadl ze srdce, když viděl všechny své vojáky živé a zdravé.

Podle Ladislava Pátečka hrozilo velitelům údajně odvolání zpět do Česka za to, že se účastníci akce dostali načas do zajetí, a v Praze se tudíž objevila snaha vyhodnotit ji jako neúspěšnou: "Kalachy u hlav a na kolenou... Ovšem to, co se podařilo našim velitelům, je nevyvratitelný fakt... Major přinesl to nejlepší pití, co se dalo sehnat, a načal s námi první lahev jednadvacetileté skotské."

Hrozba zpochybnění celé akce z vlastních řad se rozplynula ve chvíli, kdy na československou základnu Borje přiletěl ministr obrany Francie a osobně poděkoval velícím důstojníkům. Později se stali prvními československými občany od druhé světové války vyznamenanými francouzským válečným křížem.

V záchranné akci uplatnili naši vojáci vše, v čem na misích od Perského zálivu přes bývalou Jugoslávii až po Afghánistán vynikali a díky čemu se i z riskantních operací vraceli zpravidla v pořádku. Empatie vůči často nevyzpytatelným protivníkům, schopnost improvizace, ale i síla překonat zklamání z toho, jaký respekt umí prokázat spolubojovníkům cizí a jakou přezíravost vlastní lidé - to vše se jim mělo ještě mnohokrát hodit.

Po třiceti letech i ti tehdy nevyznamenaní sice často odbydou své vzpomínky mávnutím rukou, ale přece jen připouštějí, že "by bylo příjemný" dostat nějaký ten "plíšek", sejít se a zavzpomínat na chvíle, kdy krev, pot a slzy na Karin Plaža začaly psát poslední kapitolu z historie československé armády a první kapitolu z historie nově se formující armády samostatné České republiky.







Děkujeme důstojníkovi jednotky SOG za zveřejnění jeho vzpomínky z nasazení v Afghanistánu. www.harrant.cz

Na prázdný šuplík nechcípnu

7.8.2022

Vzpomínka na rok 2007 u SOG...Tento týden jsme doplnili stav zásobníků na prodejně, jak Magpul PMAG Gen3, tak 60tky od Schmeisseru. Pochopitelně jsem neodolal, hned jsem si uzmul i pro vlastní potřebu a začal jsem páskovat co se do nich vejde. Zvuky, který vydávaly náboje zapadající do útrob toho plastového šuplíku společně s odlesky zapadajícího slunce v okně, ve mně vyvolaly jednu konkrétní vzpomínku na dobu, kdy jsem ještě sloužil a bojoval.

"Na prázdný šuplík nechcípnu"

Psal se rok 2007 a já se spolu s brášky z jednotky SOG nacházel na malé FOB (Forward Operating Base - předsunutá operační základna), uprostřed zaprášené afghánské pustiny někde v Hílmandu. Den předtím jsme akorát čerstvě přistáli v operačním prostoru a obratem k nám nakráčel kolega od amerických Zelených baretu, že by pro nás měl prácičku. Úkol zněl jasně, zajmout nebo eliminovat několik místních velitelů hnutí Tálibán, kteří se měli sejít v nepříliš vzdálené vesnici. Byla to naše první společná operace s Green Berets, a tak jsme se chtěli na celý ten cirkus co nejlépe připravit. Pucovali jsme zbraně a chystali výstroj. Vzhledem k tomu, že nás měla až do vzdálenosti asi dva kilometry od cíle dopravit vozidla, mohli jsme pobrat podstatně víc materiálu, než kdyby nás tam hnali pěšky. Kolem desáté večer byly přípravy ukončeny a my se vrhli na lůžka, abychom urvali aspoň několik hodin spánku. Zhaslo se a za chvíli už všichni pomalu usínali. Všichni vlastně ne. Po pár minutách se z jedné z postelí začalo ozývat nezaměnitelné cvakání. Jednoznačné znamení, že ona osoba, a to v téměř absolutní tmě, láduje další krmivo do zásobníků. Protože jeho hlasitá činnost, probrala některé z kamarádů z dřímoty, dostalo se ládovači několika ostrých dotazů, co a proč to dělá. Odpověď byla stručná a jasná:

"Na prázdný šuplík nechcípnu."

Po vteřině ticha se mu dostalo pár kamarádských rad a "proseb" o ticho, které se také vzápětí ve stanu rozhostilo. Nevydrželo však dlouho. Kolegova věta rezonovala v hlavách všech kluků. Za několik minut se začalo cvakání ozývat postupně i z dalších míst, a nakonec vesele ládoval celý stan.

Jak známo, jedna věc je plán a druhá akce samotná. Nejinak tomu bylo i toho dne. Jedno z aut, které tvořilo naši kolonu, najelo na IED. Naštěstí výbuch nezpůsobil ztráty. Nám ale způsobil, že jsme z aut museli vyskákat ne dva, ale podstatně více kilometrů před cílem a dál šlapat po svých. A tak jsme se za ranního rozbřesku prodírali mimo cesty, krajinou plnou zavlažovacích příkopů a kamenných zdí, oddělujících jednotlivé pozemky. Vzdálenost měřená na kilometry nebyla zase tak značná, ale terén byl děsný, pochod byl v naprosté tmě a my neměli jen obvyklou výzbroj a výstroj. Jako pověstná cihla v batohu nás tížily stovky kusů těžké munice, kterou jsme v noci aktivně naládovali do plecháčů a nastrkali do výstroje. A tak jsme se, klopýtající a tiše nadávající, posouvali kupředu. Nakonec jsme přes mlžný opar pár set metrů před námi uviděli obrysy prvních hliněných vesnických domů. S úlevou jsme náš tým zastavili, abychom provedli poslední koordinaci před spuštěním samotné operace. Volný čas nám však nebyl dopřán. Z jakési zapadlé chatrče, stojící v políčku asi sto metrů od nás, se ozvalo několik výstřelů. Nějaký sebevražedně odvážný muž zamířil svůj kalašnikov směrem k nám a zapálil něco střelného prachu. Ještě navíc nezapomněl přidat mezi střely stopovky, takže bylo jasně vidět odkud to přišlo. Nebyl čas, ptát se kdo je kdo. Ten krátký moment, byla jeho největší a poslední životní chyba. Hlavně našich M4, které v týmu byly, se natočily k chatrči. Vteřinku na to se rozpoutalo peklo. Hnacím momentem nebyly jen nadrilované postupy, ale také to neuvěřitelné ulehčení, že právě teď nastal ten pravý okamžik , kdy se lze účelně zbavit šíleně těžké munice. Odhaduji, že za dobu naší kanonády bylo vystříleno tolik munice, kolik měla ČSLA v dobách své největší slávy přidělenu pro výcvik jednoho celého ročníku vojáků základní služby.

Když po krátké, ale vysoce intenzivní palbě nastalo ticho, stačilo jen rychle zkoordinovat další postup s leteckou podporou a téměř okamžitě jsme přešli do finále plánované operace. Nebylo na co čekat , protože nešťastník byl pravděpodobně předsunutou hlídkou, která neodolala pokušením místo toho, aby jen zahlásila naši přítomnost. Navíc tohle představení ohlásilo náš příchod všem v okolí lépe než hlášení obecního rozhlasu.

Z této dnes už nyní zábavné vzpomínky jsem si odnesl jedno ponaučení. Láduj jen tolik, abys toho později nelitoval.



Děkujeme Stanislavu ,,Stanu" Gazdíkovi za zveřejnění vzpomínek z nasazení jeho 2. výsadkového pluku Cizinecké legie tzv. REP 2 (2ème Régiment éntranger de parachutistes)   v roce 1993 v Sarajevu, zveřejněném na stránce jeho společnosti . https://iaodg.cz/sarajevo-story-muj-denik-1-dil/

                                                                   SARAJEVO STORY 1993 - můj deník

                               1. Díl

Cizinecké legie poprvé ve své historii vystupuje pod modrými barety ONU. Dostali jsem to jako dárek, protože jsme si v tu dobu říkali, že je to lepší než nic. Je 13.01.91 a my přistáváme na letišti v Zagrebu. Těsně před přistáním vypukla v letadle menší panika, která byla zapříčiněna pohledem z oken letadla, kde jsem každý čekaly rozbombardované domy a ono nic. Po válce v Zagrebu ani stopy. Další menší panika na palubě letadla byla, když jsme si museli nasadit námi tolik odmítané modré barety. Někteří měli problémy dokonce i s veliteli, jak tvrdošíjně odmítali dát si to na hlavu. Reptali jsme, že naše legie nemá modré, ale zelené barety, že jsme na ně hrdí a ta modrá nám prostě nesedla. Někteří z nás na protest modré barety nožem rozřezali. Po přistání nás převezli do tábora jednotek OSN v Zagrebu. Zde jsme měli možnost se střetnout s vojáky z různých států světa a také jsme zde potkali české i slovenské bratry. Čekali jsem na naše letadlo pro odvoz do Sarajeva. Byli jsme rozděleni do tří skupin. První letěla v 10 hod ráno, já byl až ve třetí skupině. Náš let byl naplánován až na 14h. To docela šlo, jelikož jsme si mohly zajít na oběd a s překvapením byla strava jako u nás doma, řízky a salát. Byli jsme připraveni na letišti pro náš let a od 14 hod do 17 hod, jsme čekali na místě, ono stále nic. Přišli k nám ruští piloti, jelikož jsme měli letět jejím letadlem Iljušinem a řekli nám, že jsou dneska již unaveni a že teda poletíme až zítra. Tak jsme se vrátili do tábora OSN čekat na druhý den. Večer jsem si zašli do foyer (kantýny), kde jsem potkali kolegy francouzské armády, kteří zrovna opouštěli Sarajevo po několika měsících. Prohodili jsme pár slov u pivka o tom, jaká je tam vlastně situace. A řeknu vám, že dle slov nám v tu chvíli do chuti moc nebylo.

Druhý den ráno v 9 hod a my již a opět jsme připraveni a čekáme na naše letadlo. Odletěli jsem až ve 12 hod. Let měl trvat cca jednu hodinu a všichni jsme se těšilo na to peklo. Konečně odlétáme. Při nastupování do letadla jsem zahlédl, jak někoho vynášejí na nosítkách z jiného letadla, ale nebyl čas na otázky. Až později jsme se dozvěděli, že to byl jeden poddůstojník zrovna od nás. Polák, který byl při vystupování z letadla v Sarajevu zasažen kulkou do nohy, takže se na místě otočil a vrátil zpátky. My přesně jednu hodinu dle předpovědi jednoho člena ruské posádky, co jsem přistávali na letišti v Sarajevu. Letadlo už mělo kola těsně nad zemí, když muselo náhle opět stoupat! Koukáme po sobě a říkáme si, co se zase děje? Bylo to tím, že začali po nás pálit z těžkého kulometu. Ruský člen posádky na nás koukl a v klidu nám říká, to je tady normální, dáme ještě jeden okruh na víc. Přistáli jsme a když jsem vystupoval ze zádi letadla, tak mě i ostatní přivítala těsně nad hlavou dávka z kulometu. Rychle jsme se přesunuli do úkrytů vybudovaných na letišti.

Naši četu poslali se ubytovat do místnosti, která dřív sloužila pro odbavování zavazadel. Předešlá jednotka ji už upravila na obytnou zónu, kde se spalo. Pro nás legionáře nic moc, takže jsme si ji hned předělali po svém. Jsme naučení něco vydržet, ale také si umíme bleskově vytvořit ty nejlepší možné podmínky. Naše velitelství převzalo parametry, týkající se zabezpečení letiště a začalo přemýšlet, co a jak se změní, přestěhuje a podobně. My sami jsme se ani nestihli pořádně ubytovat a už nám začala nová služba a stráže v přiděleném sektoru. Při každém pohybu bylo povinné nosit modrou přilbu a neprůstřelnou vestu. Bez nadsázky se dá říct, že s tou modrou přílbou jsme chodili i na záchod.

Situace v zóně letiště

Srbové

Muslimové


Muslimové

Letiště

Srbové


Srbové

Muslimové



Hned naše první služba byla pěkně divoká. Nevěděli jsme, o co tady přesně jde. Řekli nám, že máme zabezpečit neprůchodnost letištní plochy. Situace byla takováto: Letiště bylo obleženo Srby i muslimy. Přitom muslimové kvůli svým strategickým a etnickým pozicím museli, přímo byli povinni chodit přes letiště. Neměli jinou možnost, jak dostávat potraviny a zásoby do středu města Sarajeva. Srbové ponechali OSN letiště za podmínek, že OSN zajistí právě jeho neprůchodnost. Tím pádem OSN může přijímat humanitární pomoc.

Srbové této taktické výhody využívali a snažili se likvidovat všechny, kteří se pokoušeli přejít tuto neutrální plochu, hlídanou jednotkami OSN. My jako modré přílby, jsme tedy měli zabránit masakrům. Chytali jsme narušitele a převáželi na výchozí pozice s tím, že se střílelo jak po nás, tak po všem, co se na letišti pohnulo. Dneska zrovna vybuchl minometný granát cca 20m od vstupní brány uvnitř našeho objektu a dva naši byli zraněni, jeden těžce a druhý lehce. Poté přišla zpráva, že se Srbové omlouvají, že to byla pouze regulační střelba. Bylo naprosto normální a pravidlem, že jsme zde byli bombardováni a odstřelováni. Označení našich pozic prapory OSN naprosto nikoho nevzrušovalo, muslimové i Srbové vždy pouze argumentovali, že jde o pouhé zaměřování jejich zbraní. Sice jenom zaměřovali, ale my už měli první raněné. V žádném případě nám nebylo povoleno opětovat palbu. Jsme přeci jednotky OSN!

Naše další mise i mimo jiné spočívá zde v Sarajevu v eskortu všeho humanitárního materiálu přivezeného z celého světa. Eskort novinářů a všech, kteří se o tento problém zajímají. Poprvé, když jsem eskortoval druhého ministra Bosňaků do Sarajeva, jelikož toho prvního zastřelili přímo v jednom transportním vozidle OSN, měl jsem i možnost poprvé na vlastní oči spatřit tuto zpustošenou oblast ve válečném konfliktu. Žádný příjemný pohled, mohu vám říct, to nebyl.

Náš denní program vypadal během, těch šesti měsíců asi takhle: v 6.20 umístění transportéru na check point na Stup (1 transportér VAB + 1 družstvo), v 7.00 kontrola letištní plochy, v 7.30 transport srbských inspektorů do měst Lukavica, Voikovici, Ilidza. 1 VAB trajekt 45 minut, 8.30 výjezd kontrolních vozidel do Dobrinje, Nedarici, Ilidzy, Butmiru. V 9.00 humanitární konvoje do Dobrinje, Ilidzy, Butmiru, plnění vodních nádrží. 10.00 kontakt na PTT OSN hlavní štáb v Sarajevu, ve 13.00 návrat humanitárních konvojů a vozidel s vodou. V 16.00 návrat inspektorů, v 17.00 uzavření průjezdního check pointu Stup a začátek nočního zabezpečení letiště, zvaného TARMACK. A mnoho dalších služeb mimo povinnou rutinu.

Našel jsem si v naši obytné zóně i jedno místečko, které jsem si upravil pro cvičení. Sice moc volných chvil nebylo, ale i přes to jsem se potřeboval odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Zavěsil jsem si boxovací pytel, udělal činky z betonu, jelikož o krásném fitcentru, jsem si mohl nechat jenom zdát. Je 17h00 a já jdu na noční službu. Jezdíme po letištní ploše v obrněném transportéru VAB. Celá plocha je zabarikádována ostnatými dráty, které mají omezit pohyb narušitelů. To byla naše mise těch celých šest měsíců. Byl tady trochu chaos, protože jsme nevěděli, kdo je kdo a procházelo nám tudy naprosto všechno. Lidé z Butmiru chodí do Dobrinji pro jídlo, léky a kvůli návštěvám rodinných příslušníků a ti zase chodili za nimi pro vzájemnou výpomoc. My jsme museli každého z nich zastavit, vrátit do výchozích pozic a pořád dokola říkat "nesmíte, zakázáno!" Účelné to dvakrát nebylo.

Nás navigovala termická kamera, umístěná na kontrolní věži. Udávala nám pozice přecházejících lidí, všechno se registrovalo a zapisovalo. My jako modré přilby, jsme se cítili jako zajíci na lovu, když myslivci na nás střílejí ze všech stran. Však hned při první službě jednoho kolegu, když utíkal za přecházejícími lidmi, zasáhli ho přímo do dlaně. Byl převezen okamžitě na ošetřovnu. Byli jsme si vědomi toho, že ti obyčejní lidé nemohou za to, co se kolem nich děje. Kolikrát jsme přivřeli oči a některé převezli, kam potřebovali. Třeba jako jednou večer, když jsme chytli šest starších žen mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Plazily se v blátě jako partyzáni, s ruksaky plnými šatů a věcí. Neměly žádné náboje ani zbraně a tak jsme se jen zeptali jako v taxíku, kam to bude a převezli jsme se. Ony nám za naši ochotu zpívaly po čas převozu lidové písně a při výstupu nás zlíbali, jako naše mámy. Jsme přeci jenom lidé! Vždy mám z toho špatný pocit, jelikož chytáme děti dospělé, staré, raněné a i mrtvé, které chtějí přenést na druhou stranu, aby je mohli čestně pohřbít.

Srbům se to samozřejmě nelíbilo a pro každý večer umístili několik odstřelovačů pro přímou likvidaci narušitelů. Odstřelovač nekoukal na věk ani na pohlaví, likvidoval naprosto vše. Kolikrát se stalo, že lidi kolem nás padali. Kulky lítaly tak blízko, že jsme měli sakra štěstí, že nás taky nedostali. Brzy jsme měli na starosti tyhle osamělé střelce najít a taky se stávalo, že i já jsem odpovídali povolenou střelbou na skrytého střelce. Další signál z kontrolní věže, na páté hodině máte skupinu lidí, ihned ZASTAVIT! Jedeme na místo otevřeme dveře transportéru a v naší blízkosti přímo před očima lidé padají jeden po druhém. Je černá tma, žádné světlo, jelikož to by byla pouze výzva pro střelce, zastřel i mě. Jdu k jednomu a snažím se mu pomoct, cítím jeho bezvládné tělo a vidím, že jde o muže kolem 70 let. Pomáháme naložit jeho tělo a já ještě říkám počkejte má tady beranici. Vezmu ji do ruky a zdá se mi nějak těžká, posvítím do ní a přešla mě chut' , byl tam mozek toho starého pána. Tyto večerní služby byli na denním pořádku, bylo mi 23 let.

Bývalo tu až mínus dvacet i více. Do našich povinností patřily, také převozy mrtvých na hřbitovy podle národností. Aby se katolíci dostali na svůj hřbitov a muslimové také. Nebylo to nic příjemného, asi bych se nikdy k pohřebákům nedal. Jeli jsme opět do Sarajeva na PTT building. Je to budova, kde jsou umístnění novináři a všechny velké ryby, které koordinují zdejší situaci. My jsme měli za úkol, čekat až nás zavolají na něco, nebo někoho eskortovat. Zavolali nás tentokrát pro eskort k Srbům, nakládali jsme jejich mrtvé do našich kamiónů, které potom odjeli, kam to však nevím.

Při večerní službě na Tarmaku, mi přišla celá jedna četa bosenských bojovníků. Mířili na mne několika protitankovými střelami a křičeli, že musejí jít na druhou stranu, že mají raněné. Já jim klidně řekl, že to prostě nejde. Jestli těch raněných nechtějí mít víc, ať jdou zpátky. Dohadovali jsme se pěkně dlouho, ale nakonec se otočili a odešli. Za tu dobu jsme si tady už vydobyli svou profesionalitou nějakou reputaci, takže kolikrát opravdu stačilo jenom domluvit. Další den jsem měl docela divoký, skončil jsem noční službu v 7h00 ráno a ihned jsem zaútočil na druhou. Tentokrát šlo o identifikování střel z určeného sektoru. Museli jsme zapisovat každou střelbu a její směr i ráži, a bylo dnes ve střelbě docela rušno.

A je to tady, přišla chvíle, které se každý z nás vyhýbal a na kterou nechtěl myslet, "Setkání se smrtí". Byl jsem na stráži 11/02/93 a něco kolem 13.20 slyším svištět minometný granát. Bylo to tak blízko, že jsem radši šel k zemi. Za chvíli slyším výbuch, spadlo to několik metrů ode mne. Myslel jsem, že to mám za sebou. Ne, nebyl jsem to já. Minometný granát spadl přímo k nám do sektoru na jeden náš transportér. Naši kluci zrovna na něm pracovali pro příjezdu z eskortu. Tři z nich byli těžce zraněni, jeden měl přetrhnutou tepnu na noze, druhý měl vytrhnutou část čelisti a ten třetí vyvázl z těžkým šokem. Je to již náš desátý zraněný tento měsíc. Jsme zde všichni velice podrážděni a také chceme již opětovat palbu a ne jenom nechat po sobě střílet. V ten černý den zahynul můj slovenský kamarád Rastislav B. a druhý kolega, Polák, ztratil nohu. Třetí byl těžce zraněný. Je to krutý výsledek humanitární pomoci!

Začala narůstat mezi námi nervozita. Dá se říct, že se objevovala i nenávist vůči všem okolo, kteří se nacpali do téhle války. Bylo to hodně tvrdé. Voják přece cvičí, aby zneškodnil nepřítele, ale jen zřídka ho někdo připravuje na to, že se po něm bude jenom střílet ze všech stran a on nesmí ani odpovědět střelbou, protože má modrou přílbu. Na co je potom veškerý náš výcvik, když tady trčíme jako na pouťové střelnici? Byla to nesmírně náročná a psychicky vyčerpávající doba.

Dnes další služba, tentokrát najít odstřelovače. Již víme z jakým pozic střílejí, ale opět nemáme žádné povolení ke střelbě. Jenom tento týden zabili sedm lidí a mnoho dalších těžce zranili. Dnes k nám dorazila skupina čtyřiceti zraněných dětí, které budou čekat na převoz do Francie. Byli to děti z Bosny a Hercegoviny. Na druhý den ráno jsme dělali čestný doprovod k letadlu padlému kamarádovi Rosťovi Benkovi, chlapec z Povážské Bystrice, který letěl zpět do Francie. Kolik nás ještě bude, přišla myšlenka?

A je tady další den. Mám toho plné zuby, přiznávám. Mám dva dny po sobě 24h službu, dnes jsem měl službu i v kuchyni. Tato služba je od 8h do 22h. Služba v kuchyni nebyla nikdy tou dobrou a vyhledávanou. Člověk je celý den na nohou a nemá ani čas si odskočit. Dnes zde byla i návštěva Francouzského a Egyptského generála, takže jsme kolem nich lítali k jejich spokojenosti. I přes tuto všechnu únavu, jsem si našel malinkou chviličku pro sport, dobíjím tím baterie. Rychlá sprcha a zpět do služby. Noční služba od půl noci do sedmi rána a od sedmi do sedmi dalšího dne navazuji na další službu. Asi si člověk říká, jak to zvládáme? No pravda je, že zde se nás na to nikdo neptá! Tady se člověk nemá čas ani "pardón" pořádně vysrat. Takže, tak je to tady v tomto bordelu.

Další týden tohoto chaosu mám za sebou, týdenní kolotoč služeb 24h a když by si mohl člověk odpočinout, tak velení vymýšlí další blbosti. Každý den na večerní službě chytáme narušitele, a pravda je, že toho máme všichni plné zuby. Je velká zima, všude plno sněhu, nám v ubikacích odstavili vodu, takže se již přes týden nekoupeme. Máme také pohotovost stupně III., což znamená, že se nesmí opustit úkryt. Žijeme tady, jako zalezlé krysy. Večer při službě nevycházíme ani z vozu, jelikož střelba je tak intenzivní, že by došlo k velkým ztrátám i na naši straně. Jednu dobrou zprávu, ale mám, dostali jsme do naší ubytovací zóny automatickou pračku, hurá. Jo vlastně neteče voda?

Neustála velká zima, narušitelé také nepolevili. Malinko srandovní je, že jak nosí vajíčka v ruksacích, tak mi jim z toho nechtěně děláme omelety. Dnes jsme naložili skupinu sedmi lidí a jednoho na nosítkách. Říkali, že je pouze raněný. Všiml jsem si, že nemá ponožky v tak velké zimě? Naložili jsme ho a já vidím na světle, že je nějak moc bílý. No nic jedeme a já s kolegou si děláme srandu, co myslíš je mrtvý nebo živý? Nevím chytneme ho za nohu a uvidíme! Při výstupu nám jeho doprovod sdělil, že je již několik dní mrtvý, dostal kulku do hlavy a že ho převážejí na hřbitov. V tu noc jsme převáželi na ošetřovnu ještě dva těžce postřelené. Zajištovali jsme jim zdravotní pomoc. Ten jedem mi při převozu říká, že je postřelen do stehna. Kouknu na stehno a nevidím žádnou krev. Nesmím zapomenout, že venku bylo - 25C. Tak mu říkám, že kecá. On říká, šéfe nekecám a strčil si celý prst do průstřelu, uvěřil jsem.

K tomu nám velení sdělilo, že přijede ještě jedna další naše rota z 2 REP k posílení stavu. Nám řekli, že se máme přestěhovat do nově určeného prostoru a to co jsem budovali přes dva měsíce, máme přenechat jim. Takže opět nás čeká kolotoč, služba, práce, služba, práce. A aby toho nebylo málo, Srbové zvýšili ofenzívu a nedovolují nikomu pohyb na letišti. V noci střílejí světlice a opravdu likvidují vše co se na letišti pohne. Sbíráme mnoho mrtvých těl. Dobrá zpráva je, že za dna dny odjíždíme na jeden týden do Splitu na takovou malou mohu říct, že zaslouženou dovolenou a odpočinek.

Odletěli jsme ze Sarajeva přímo do Splitu. Byli jsme ubytováni v pěkném hotelu, asi 50km západně od Splitu a to v městečku Primošti. Půjčili jsme si s kolegy auto a jezdili do Splitu se odreagovat. Je pravda, že zde ve Splitu po válce nebylo velkých stop, pouze to, že lidé zde chodili ozbrojeni. Vešli jsme na jednu diskotéku a bylo srandovní, že místo kabátů v šatně vyseli samé zbraně. My jsem pořádně odpočívali, opalovali se, hráli tenis a chodili jsme si zaběhat do přírody. Hodně našeho žoldu padlo také na dobré jídlo v místních restauracích. Žrali jsme, jako nikdy. Komunikovali jsme s místníma a povídali si o situaci v zemi celkově. Bylo to náročné jelikož, každý má svůj názor a problém. Každý chce zde zabít každého! Tak jsem šli radši na pivo. Náš čas volna byl naplánován na pouhých šest dní. Žádná služba, prostě krásný klid.

Přišla další zpráva, že odstřelují intenzívně letiště v Sarajevu a my se nemůžeme vrátit. V našich tvářích by jste nepoznali, že by to komukoliv vadilo. Čekali jsme čtyři dni, než pro nás přijeli transportéry pro náš návrat. Návrat byl kouzelný, jeli jsme dva dny a k tomu defekt, píchlá pneumatika, vybyté baterie a poslední třešínka na dortu velitel zabloudil v terénu. Naše štěstí bylo, že nedaleko byli Angličané a ti nám zajistili technickou i lidskou podporu. Začal opět padat sníh a přes noc napadlo půl metru sněhu. Angličané nás odtáhli do svého kempu a nechali nás u sebe přespat. My neměli ani spacáky, však jsme jeli na dovolenou k moři! Při návratu na nás všichni čekali a my za odměnu ihned dostali večerní službu.

Měli jsme již dost zraněných a naše velitelství dalo rozkaz a POVOLENÍ k otevření palby proti identifikovaným střelbám do našeho směru. Ten můj kolega, co ho hned na začátku trefili do dlaně, šel na svou druhou noční službu a dostal to znovu, tentokrát do ramene. Takže se zase vrátil na ošetřovnu. Byla to zatraceně těžká doba ze všech hledisek. Šli jsme ze služby do služby, jako mladí jsme ještě obstarávali úklid a já navrch pracoval jako překladatel, takže toho bylo až nad hlavu.


Neustále nám tady padá sníh, za dva dny napadlo více jak 60 cm. Je to paráda, jelikož já mám sníh rád a od té doby, co jsem v legii, tak jsem si ho moc neužil. Minulou zimu, jsem byl na misi v Africe na Djibouti. Tady v Sarajevu je neustálý kolotoč, ted' se zaměřujeme na dva základní úkoly, a to bud' vyrábíme saky s pískem pro bunkry, nebo odhazujeme ze střech sníh. Střecha má pouhých 50 m na délku a 20 m na šířku. Z pytlů s pískem naše velení chce, asi postavit nový dům nebo co. Děláme jich mraky. Vyztužili jsme s nimi celé první patro a jak bylo hotovo, tak jsme to museli zase sundávat, jelikož naši architekti nedomysleli tíhu těchto pytlů. Celé patro začalo praskat, takže to byly velké fofry vše přesunout o 4 m dozadu. Na večerní službě žádné velké změny, Srbové opět intenzívně střílejí a my sbíráme plno raněných a mrtvých. Každý večer více než deset. 

Další problémy nastali tím, že jsem přestali dostávat teplé jídlo, jelikož došly v kuchyni zásoby jídla. Letadla nemohly přistávat a my byli na suchu. Ještě, že jsme měli velké zásoby rácií, neboli strava v konzervách. Po večerní službě se nám někdy stane, že zůstane nějaký ten batoh se salámem nebo vajíčky, po těch co neměli štěstí. Říkáme jim, smrtící salám nebo krvavá vajíčka. Sníh pomalinku opět taje a z terénu je jedna velká břečka. Z domu mi rodina poslala turistický katalog a tak pomalinku plánuji, kam se zajedu podívat, až to tady skončí. Zde se nadá psát deník každý den, tak to jsou jenom také úryvky a situace, které mi zůstali v paměti a o kterých mám chuť psát. Večer jsme nakládali opět tři ženy, které neměli štěstí. 

Byl jsem vybrán pro mezinárodní zápas v sálové kopané. V našem týmu jsme byli my, Ukrajinci, Egypťané a hráli jsme proti Bosňakům. Prohráli jsme 3:1. Není to jednoduché přepnout na rychlý pohyb, když člověk nemá tolik možností pro sport. Naše velení neustále a asi z nudy vymýšlejí různé nesmyslné věci, nad kterými člověku začíná rozum stát. Za měsíc přijede další posila cca 160 mužů z 2 REP a my se budeme opět stěhovat, to nám dnes sdělilo velení. Zbývají do konce mise už jenom 3 měsíce ze šesti celkových.

Byli jsme nasazeni také při dalších misích, jakými byla například výměna vojenských zajatců, různé humanitární zásobování směrem do prostorů dosti izolovaných a nepřístupných. Srbové byli hlavní překážkou a dělali všechno proto, aby se nikdo do těch míst nedostal. Takže jsme například doprovázeli humanitární konvoj do Goražde, vyslaný z Bělehradu. Jeli jsme pěti transportéry a třemi kamiony, naloženými jídlem, léky a věcmi. Cesta byla obtížná, po neupravených cestách. První kontrolu jsme měli na místě Podromanija, kde srbští vojáci dělali všechno pro to, aby konvoj neprošel. Kontrolovali čísla osobních kart OSN, čísla zbraní, čísla vozidel, prostě hledali všechno pro vrácení tohoto konvoje zpátky. Nenašli nic, tak jsme mohli pokračovat v cestě. Po dvou hodinách jsme dorazili do Rogatici, kde byl další check point Srbů. Tentokrát se tam dostavila i policie, vojsko a vysocí srbští představitelé. Srbové žádali ještě více podrobností, bylo to úmorné a nekonečné. Už se začínalo stmívat a tak náš kapitán přikázal, že tady na tom místě budeme nocovat. Zabezpečili jsme svůj sektor přes noc a na druhý den ráno se naši velitelé snažili objasnit důvod tohoto konvoje a museli vyjednávat. Neúspěšně. Museli jsme odbočit ve směru do Sarajeva a vrátit se s neúspěchem na letiště.

Srbové si dělají, co chtějí, ale právě u naší jednotky bystře pochopili, že nás nemusejí moc provokovat a my můžeme kdykoliv, dokonce s radostí, vyměnit modré barety za naše prestižní zelené, které jsme měli vždy všichni v boční kapse kalhot. Přesto se situace napínala do krajností. Srbové zvýšili ofenzívu a na letišti jsme to poznali také. Každý týden bylo nejméně sedm mrtvých a hodně raněných. Když se to dalo, odváželi jsme raněné na naši ošetřovnu, dali trochu dohromady a odvezli na správné místo. Mrtvé osoby jsme nakládali do našich vozidel a nebylo to nic příjemného. Každé mrtvé tělo vlastně znamenalo střípek naší prohry, kus naší bezmoci, kterou už nejde napravit. Byli jsme zde nasazeni abychom pomáhali.

Čím dál víc se začínalo mluvit o demilitarizaci. Já osobně jsem se podílel jako tlumočník na dosti vysokých jednáních, například francouzského generála Morillona. Měli jsme možnost se kouknout zblízka na pozice znepřátelených stran, odhalit minová pole a hlavně vidět zblízka, co přináší válka. Vše je zničeno a rozbombardováno, lidé nejsou lidé. 

My už máme po několikátém přestěhování a tentokrát jsme se ubytovali mimo hlavní budou v jednom hangáru letiště. Nakonec je to zde lepší, jelikož máme soukromí a nepohybuje se zde tolik lidí jako v hlavní budově. Nemáme žádná okna, takže takový krásný betonový bunkr. Já dostal za úkol vymalovat místnost pro relax a jídelnu. Práce mi šla docela od ruky a bylo rychle docela obstojně vymalováno. Jinak situace v Sarajevu se přitvrzuje, mluví se neustále o demilitarizaci (odzbrojování) a také se začalo více mluvit o vojenské intervenci ochranných složek.

Dnes jsem byl s naším kapitánem, jako tlumočník na jednání všech skupin Srbové, Bosňaci a Muslimové. Měli jsme za úkol prohlídnout určený terén pro demilitarizaci. Přecházeli jsme první linii, kde právě proti sobě bojují tyto tři skupiny. Cesta, která rozděluje válečný terén a my jsme se podívali do okopů a zákopů na místě. Při prvním kontaktu s místními bojovníky, kteří na nás koukali jako na blázny a pouze nám sdělili, nevystrkujte moc hlavy, kulky zde lítají jako komáři. Ty nikdy nevíš z které strany přiletí a kam tě kousne. Zde jsou pozice, kdy zákopy jsou rozdělené mezi sebou na krátkou vzdálenost, jako v normální vesnici mezi sousedy. Rozdíl je pouze ten, že zde sousedi mezi sebou bojují v zákopech a všude. Všude okolo ležela nevybuchnutá munice a granáty, člověk nevěděl, kdy to může vybouchnout. Je to divný zážitek, když ve 20 století můžeme vidět a být osobně ve válečné zóně. Vše je zničené, rozstřílené a vybombardované. Nenechali nás jenom tak, dvakrát po nás vystřelili. Dávka ze samopalu se mihla těsně kolem nás. S námi to ani necuklo, za tu dobu jsme se již přizpůsobili.

Další den začíná klasikou, budíček 6h30, následuje hygiena a snídaně. Na snídani máme většinou cereálie s mlékem nebo kávu s tím co zbyde v kuchyni. Dnes hned po snídani opět rána od našich velitelů, že se musíme urychleně přestěhovat. Celý den, kdo nebyl ve službě, přidal ruku ke stěhování. Tentokrát se výjimečně zapojili i velitelé. Večer opět do služby, dnes mám od 21h do 00h. Narušitelé neustále se snaží přejít uzavřený prostor letiště a my je neustále musíme sbírat a vracet do výchozí pozice.

Dnes pro mě ještě nečekaná situace. Těsně před koncem služby, jak se říká a doslova za pět minut dvanáct. Jeli jsem vyložit narušitele, co jsme chytili a když řidič najížděl mezi vysoké valy hlíny pro ochranu všech, už se asi viděl v posteli a nacouval více na jeden val a náš transportér se s námi všemi převrátil na střechu. Transportér VAB má 13tun. Já seděl na straně, která měla delší cestu letu. K tomu při převratu se otevřeli střešní okna a já měl namále, abych přes jedno nevypadl a transportér mě nepřimáčkl k zemi. Bylo nás ve voze celkem 11. Nastala panika narušitelů. Já se pokusil vylézt jako první, právě přes to otevřené střešní okno. Nešli nám totiž otevřít dveře zevnitř. Lidé byli otřeseni a někteří nám to tam i pozvraceli. Jedna žena si rozbila hlavu v tom kosmickém letu a ostatní měli malinké pohmožděniny. Já se teda protáhl přes to střešní okno a podařilo se mi otevřít dveře transportéru. Snažil jsem se uklidnit situaci a všem jsem říkal at' vystoupí a počkají na straně. Narušitelé se ale všichni začali rozbíhat do všech stran, jelikož na nás začali Srbové střílet. My s velitelem vozu začali pod palbou přemýšlet, jak může naši nepříjemnou situaci převrácení před kapitánem utajit.

Na situaci jsme se dohodli takto, píchli jsme pneumatiku aniž bychom o tom věděli. Transportér má sice automatické dohušťování , ale stát se to může. No a při nájezdu na haldu s defektem jsme se převrátili. Defekt jsme udělali střelbou z našeho samopalu. Vše pro nás dobře dopadlo, hlavně bez zranění. Po návratu jsem si dal pivo, v ten den jsem slavil již dva roky v cizinecké legii.

Naše služby byly pořád náročnější, přibývalo stále více raněných v našich řadách. Jeden transportér od 1 roty měl v zadních dveřích 71 zásahů. Tyhle dveře zachránily nejednu osobu. Tohle Sarajevské peklo se táhlo šest měsíců. Měl jsem za sebou už dva roky v legii a musím říct, že to utíká strašně rychle. Koncem června jsme se vraceli na Calvi a určitě se nikdo nediví, že hrozně rádi.

Po návratu na Calvi jsme dostali měsíční dovolenou a jeden jako druhý si ji opravdu krásně užívali. Já jsem pozval svou rodinu na Kanárské ostrovy. No a po návratu zase honem do práce. Měli jsme v plánu hodně stáží a já se už podílel jako instruktor na stáži sniperů. Práce mě strašně bavila a zajímala. Po naší misi Kobra v Jugoslávii, jsem měl značné zkušenosti ohledně střeleb a vyhledávání izolovaných střelců.

Konec.

                                                                                              Vyznamenání
                                                                                                  Řádu divize

Byl nasazen od 13. ledna 1993 ve francouzském praporu Ochranných sil OSN v Sarajevu, a zvláště se projevil v noci 11. března na letišti.
Navzdory přímé palbě zachránil dva bosenské civilisty, těžce zraněné, svým klidem a odhodláním je zachránil před jistou smrtí.
Zaslouží si být uveden jako příklad.
Toto vyznamenání je uděleno s válečným křížem hodnoty se stříbrnou hvězdou.




Děkujeme Lumíru Němcovi, za možnost zveřejnit jeho vzpomínky z nasazení jednotky SOG VP v Afghanistánu. 

SOG Afghánistán 2007 - První setkání s nepřítelem, Lumír Němec



V červnu 2007 jsme byli v Afghánistánu již téměž dva měsíce a čekali jsme na materiál. Podle původního plánu, měla transportní letadla s vozidly a zbraněmi dorazit krátce po našem příjezdu, ale někde se stala chyba. Nějaký úředník něco podělal v papírech a let byl zrušen. S odstupem času si myslím, že i tento krok nebyl náhodný a byl součástí snahy některých "pánů" o co největší znesnadnění působení jednotky SOG. Každopádně vybavení nakonec dorazilo a my jsme se mohli zapojit do operačního působení v provincii Helmand.

Zprovoznili jsme vozidla, některé i na místě dovybavili podle potřeby. Maskovací nátěr a sítě na Toyoty nebo přídavné panceřování na kabiny Tater. Podle požadavků plukovníka Riacharda Westleyho jsme měli operovat ze základny blízko města Gershk, MOB Price. Plni elánu jsme se rozloučili s camp Bastion a přemístili se do camp Price. Naše počáteční nadšení trochu zkalilo nové ubytování. Viděli jsme jak jsou Britové ubytováni v Bastionu a očekávali jsme něco podobného. "Slíbili klimatizované stany pro šest osob a místo toho nás šoupli do velkého stanu, s nedostatečnou ventilací, kde se nás musí naskládat dvacet." Nadávali vojáci po příjezdu na MOB Price. Není se čemu divit. Při neustálém vystavení stresu každý ocení, když si po návratu z akce může někam zalézt , kde je sám pouze se svými myšlenkami. Příští hodiny však myšlenky na lepší ubytování rychle vytlačily. Přišla první ostrá akce.

Krátce po příjezdu navštívil plukovník Richard Westley velení SOGu a oznámil nám, že americká SF, která je také na základně, již tři dny čeká s operací na nás a chtějí naši spolupráci. "Vím, že jste tady pár hodin a operace začíná zítra v noci, ale půjdete do toho?" Zeptal se plukovník Westley. Odpověď byla jasná: "Od toho jsme tady". Následovalo setkání s Američany a seznámení s operací. Ve stanu amerických SF nás přivítal usměvavý poručík s pokérovaným předloktím. Nalil nám panáka, odplivnul na zem černou slinu a začal.

"Pozítří se očekává nepřátelský útok na FOB North. Chceme útoku předejít a vypálit je přímo v hnízdě. Víme, že se budou připravovat ve dvou místech. Jedno je mešita, tam půjdeme my, druhé je jejich safe house, místo kde si lížou rány, tam půjdete vy." "A co bude našim úkolem?" "Vniknete dovnitř, vyčistíte objekt, zaujmete obranou pozici a udržíte to místo 48 hodin proti případným protiútokům." "Budeme mít nějakou podporu?" "Vnější perimetr, vám zajistí četa Britů. V čase 02.00-04.00 bude ve vzduchu C 130 gunship, F1 sedí na letišti v Kandaharu a čeká na zavolání, bude tam do 15 min. S nějakým větším útokem z venku vám pomohou, ale do těch jejich děr musíte sami. Jde do toho s námi? Na přípravu a plánování máte 22 hodin."

Podívali jsme se s Čombrem ( jeden z velitelů SOG) na sebe a oběma se nám honila hlavou stejná myšlenka. Když to odmítneme tak už nikdy takovou příležitost nemusíme dostat. Na druhou stranu jsme potřebovali připravit materiál, udělat plán a 22 hodin je kurevsky málo. Když to poděláme tak máme z ostudy kabát a dopadneme jako Jordánci, kteří hlídají bránu na Bastionu. Po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli, že do toho půjdeme.

Vrátili jsme se do českého sektoru. Začaly horečné přípravy na naši první akci. Štáb začal obstarávat co nejpřesnější zpravodajské operace. Naše nasazení bude v místě, kde jsme nikdy neoperovali a prostředí neznáme, takže každá maličkost mohla mít obrovský význam na úspěch operace. Příslušníci speciální skupiny začali plánovat samotnou operaci.

Plánování u SOGu probíhalo jinak, než je tomu zvykem u jiných útvarů AČR. Na vytvoření plánu operace se zúčastnili všichni " bojovníci", kteří byli do akce nasazeni. Mělo to několik výhod, nemuseli jsme se řídit plánem, který vymyslelo pár moudrých hlav na základě armádních příruček. A tím, že se každý bojovník podílel již na samotném vytváření plánu operace si jej dokonale zapamatoval. Nejprve se celý tým seznámil se zadáním, následně jsme se rozdělili do několika skupin a každá připravila vlastní variantu zásahu. Pak jsme se všichni opět sešli a vybrali tři nejvhodnější varianty. Musí se počítat s tím, že murphyho zákony fungují naprosto spolehlivě a co se má podělat se podělá. Proto se vždy připravuje několik různých variant provedení operace. V poslední fázi plánování operace se vojáci rozdělí do dvou skupin, na hodné a zlé. Za pomoci různých pomůcek , jako jsou krabičky od sirek, cigaret, kamínky atd. se vytvoří plastická mapa místa operace. Hodní útočí, zlí se brání, snažíme se najít všechny možnosti, které mohou nastat a reagovat tak, jako bychom reagovali při samotné realizaci. Když je plán hotov, přednese se veliteli kontingentu ke schválení a začne se s přípravou materiálu, techniky, zbraní, munice a všech dalších věcí, které jsou pro následnou operaci potřeba...


Plán je hotov a teď jej obhájit před britským velením. Na poradu s plukovníkem Westleym jsme šli se smíšenými pocity. Měli jsme obavu, že to bude probíhat stejně jako už několikrát v minulosti, kdy jsme obhajovali naše plány před štábem AČR v Iráku ( nebyli to důstojníci SOG) a vždy byl obrovský problém prosadit si něco nekonvenčního, něco co nevycházelo z armádních příruček. O to větší bylo naše překvapení, jak vše proběhlo hladce. Britové si nechali vše vysvětlit, neptali se jestli je naše jednání v souladu s armádním řádem a jestli náhodou neporušujeme nějaký předpis. Položili nám několik věcných otázek a asi po hodině nám řekli, že máme zelenou a můžeme jít do akce.

Po návratu jsme klukům oznámili, že jdeme na to a večer vyrážíme na místo srazu PB North. Dohodli jsme se, co kdo udělá a v kolik bude poslední instruktáž. Celý den se připravoval materiál. Úkol zněl vyčistit a obsadit safe house a následně jej udržet 48 hodin. Každý voják si do akce nese svůj osobní materiál - zbraně, munici, neprůstřelnou vestu, zásobu vody a jídla. Dále si mezi sebe musí rozdělit potřebný pyro materiál, kulometné pásy, zdravotní materiál a také dvě rušičky rádiového signálu. O ty speciálně nebyl zájem, " běž s tím do háje já tady budu nosit půl roku rušičku na zádech a až se vrátím domu tak se mi už nepostaví" byla nejčastější odpověď. Takže jsme zavedli systém střídání, abychom na tom po návratu domů byli všichni stejně a nemohli si nic vyčítat.

Než vyjedete do akce, honí se vám vždy hlavou různé myšlenky. Přemýšlíte jestli jste něco nezapomněl udělat, jestli máte všechno a snažíte se zapudit myšlenky na to, že se taky může něco stát a už se nemusíte vrátit. Než vyjedete do první akce, kde se setkáte s nepřítelem přidává se ještě jedna obava. Je to obava ze selhání, obava z toho jak budete reagovat až to začne a vám proletí kolem hlavy první střela, která vás měla zabít. Je to zlomový okamžik v životě každého vojáka, je to ta chvíle, kdy se ukáže co ve vás opravdu je. Během výcviku procházíte situacemi, kdy jste vystavován různému stupni rizika a stresu, ale nikdy vás nikdo nechce opravdu zabít. To že situaci zvládnete si můžete myslet, můžete si věřit, ale skutečnou pravdu zjistíte, až ta chvíle přijde.

Odjezd je stanoven na 22.00. Pojedeme za britskými vozidly. Přijeli jsme včera, takže cestu na PB North neznáme. Navigace v poušti je mnohem obtížnější než by se mohlo zdát. Nejsou tam žádné orientační body, kterých se můžete chytit a velmi snadno sjedete s cesty.

Vozidla jsou naložena, každý je na svém místě, probíhá kontrola radiospojení a do pet lahví na anténě každého vozidla se umísťují IR "Lighsticky". Je to jedna z těch malých "vychytávek", která vám usnadní přesun noční pouští. Vozidla jsou sice vybavena IR světly, při přesunech po silnicích vidíte vozidlo před sebou a můžete jej následovat, ale při přesunu po písku je situace odlišná. Kolona zvíří takové množství prachu, že nevidíte na 5 metrů dopředu a nevidíte, kam jedete. Pouze IR lighstick umístěný nad vozidlem svítí jako hvězda, která vám ukazuje cestu a vy ji "slepě" následujete ve víře, že ten maník před vámi ví kam jede.

Celá kolona je postavena a čeká se rozkaz k odjezdu. Velitel českého kontingentu, lidé ze štábu i plukovník Westley se přišli rozloučit a popřát nám hodně štěstí. Je z nich cítit nervozita. Nikdo neví co se může stát. Krátce po 22 hodině se kolona začíná pohybovat a my se vydáváme na naše první velké dobrodružství.

Problémy nastávají krátce po výjezdu ze základny při přejezdu silnice H1, která je výrazně výš než okolní terén. H1 je označení jediné skutečné silnice, která vede z Kabulu až na jih Afghánistanu. Dálnice je dost silné slovo. Byla to cesta kde byl místy asfalt. Jinak se jezdí pouze po prašných cestách. K přejezdu silnice se vždy využívá jiné místo. Je to z důvodu ochrany před IED. Talibán má mnoho pomocníků, kteří pozorují výjezdy a příjezdy vojenských kolon. Snaží se monitorovat jejich trasy a následně umístit IED. Při pohybu v poušti je pro ně situace dost složitá, protože jednou kolona může jet 100 m vpravo a podruhé 100m vlevo, takže umístění IED je problematické. Existují však určité "uzlové body", kritická místa, kterým se nemůžete vyhnout. Jedná se zejména o přejezd vyschlých koryt řek, mostů nebo právě této silnice. Tatra a britská vozidla nemají žádný problém, ale naše Toyoty musí hledat místo kde silnici mohou přejet. Naštěstí to netrvalo dlouho a my jsme mohli pokračovat.

Další problém byl s některými noktovizory. Měli jsme dva typy. Novější binokulární a starší monokulární. Právě monokulární začaly v prašném prostředí dělat problémy. "Vidím úplný hovno, připadám si jako Hanuš u Orloje!" křičel vztekle "Talián"( přezdívka jednoho z vojáků) a snažil se držet vozidla před námi. "Drž hubu a řiď! Co sis nafasoval to máš" dostal okamžitou odpověď od staršího kolegy. "A že jsem asi mohl vybrat, to lepší jste si rozebrali vy a na mě zbyla tahle sračka!" odsekl vztekle Talián.

Najednou se celá kolona zastavila. Že bychom už byli na místě? Ale GPS ukazuje něco jiného, k PB North to je ještě asi 4 km. " Jedno z britských vozidel zapadlo do písku, musí se vyprostit", oznámil nám britský důstojník, který byl přidělen k SOG. Po půl hodině se kolona opět rozjela a my jsme dorazili na PB North.

PB North byla britská předsunutá základna. Tyto základny Britové stavěli na strategických bodech vždy, když se jim podařilo vytlačit Talibán z určité oblasti. Byl to čtvercový prostor o hraně asi 50 m, který byl ohraničen "defence vaky" ( velké kontejnery naplněné pískem a postavené do několika řad na sobě). V každém rohu byla strážní věž s kulometem a uvnitř byly čtyři minomety. Úkolem těchto základen bylo demonstrovat sílu a přítomnost britských vojáků v oblasti. V případě potřeby poskytnout palebnou podporu britským patrolám a zabránit bojovníkům Talibánu obsadit zpět danou lokalitu.

"Změna plánu" oznámil nám velitel základny po našem příjezdu. "Na cestě, po které jste se měli přesunovat dnes večer zabilo IED ( nástražný výbušný systém) dva vojáky ANA ( afghánská armáda). Nevíme, jestli tam není další, musíte to obejít". To znamená místo tří kilometrů devět, s plnou zátěží a ještě pěkně svižně, protože nás tlačí čas. Hezky nám to začíná, pomysleli jsme si, válka je holt plná zvratů...


Krátce po půlnoci jsme vyrazili na pochod, šli jsme za britskou patrolou, která znala prostor a měla nás zavézt do místa útoku. Procházeli jsme spící afghánskou vesnicí. Nikde ani živáčka, kromě psů, kteří na nás štěkali. Pozorovali jsme každý stín, jestli se nepohne a nevyklube se z něj talibanec. Bylo to něco jiného než noční pochody v Boleticích, kde na vás vyběhne z křoví maximálně divoké prase. Ztichlá vesnice působila zlověstně, jako by byla předzvěstí něčeho hrozivého, co má přijít. Během nočního pochodu musíte udržovat mezi jednotlivými muži takové rozestupy, abyste viděli na chlapa před sebou, ale zároveň byli dostatečně od sebe vzdáleni pro případ napadení nebo vyšlápnutí NVS

(nástražný výbušný systém v angličtině IED). Zároveň musíte kontrolovat i chlapa za vámi, jestli se neztratil ve tmě. Pochod byl o to nebezpečnější, že jsme šli do tzv. Green zone, oblast podél řeky Helmand a museli jsme se pohybovat po cestách, na rozdíl od pohybu v poušti, kde si v podstatě můžete zvolit libovolnou cestu k dosažení cíle a tím snížit možnost vyšlápnutí NVS.

Během našeho pobytu v Afghánistánu se každý nejvíce obával NVS a sebevražedných atentátníků. Když po vás někdo začne střílet, tak se můžete bránit, ale proti NVS to v podstatě nejde. Zkrátka musíte věřit, že vám se to nestane nebo že to schytá někdo jiný. Když se vyráží do válečné operace tak má každý strach, jde jen o to jej překonat, protože víte, že se kolem vás umírá a víte, že to může potkat i vás. K překonání strachu má každý svou metodu. Někdo věří v boha, někdo má talisman pro štěstí někdo si nechá vyložit karty, ale každý věří, že on to přežije.

Náhle z dálky zarachotila střelba a nad hlavou nám prolétlo několik střel, z nichž některé byly trasovací (svítící). Okamžitě jsme se rozeběhli do stran a zaujali obranné postavení. Srdce se vám rozbuší a zrychlí se tep. "Tak už je to tady, už o nás vědí" proběhne vám hlavou a ještě více hledíte do tmy a snažíte se zachytit jakýkoli náznak nepřátelské aktivity. Po chvíli ticha a očekávání dostáváme od Britů pokyn, že můžeme pokračovat v cestě. " To byl kalašnikov asi někdo střílel nazdařbůh" řekl nám britský důstojník, který k nám byl přidělen." Jak to asi poznáš, když vidíš stejný hovno jako já" pomyslel jsem si... Po pár týdnech jsem se mu v duchu několikrát omluvil. AK 47 má skutečně tak nezaměnitelný zvuk, že ho bezpečně poznáte podle sluchu. Několikrát jsem si vzpomněl na film Bojové nasazení, kde seržant americké námořní pěchoty říká nováčkům: "To je AK 47, zbraň vašeho nepřítele, zapamatujte si ten zvuk". I my jsme měli později mnohokrát příležitost ten zvuk slyšet a vždy, když jsme jej uslyšeli nám bylo jasné, že přichází problém.

Kolona se dává opět do pohybu... Nyní se již pohybujeme mezi keři v poměrně husté vegetaci a častokrát musíme překonávat zavlažovací kanál. Překonávat tyto kanály není žádná legrace. Jsou tři až čtyři metry široké a asi dva metry hluboké, většinou je přes ně položen padlý strom. Za normálních okolností by to nebylo nikterak těžké, ale pohybovat se ve tmě a s čtyřiceti kg zátěže po tenkém kmeni stromu není tak jednoduché.

Přede mnou šel "Lolit", přezdívka nejmladšího příslušníka útvaru, najednou uklouznul a zmizel v kanále. Jeho jediným štěstím bylo, že vzhledem k hustotě vegetace jsme museli zkrátit rozestupy, takže jsme od sebe byli pouze několik metrů a mohli ho vytáhnout, než úplně zmizel pod hladinou.

" Ty vole já nemohl dělat vůbec nic, táhlo mě to dolů jako kámen" řekl nám, když se oklepal.

V té době jsme používali americké vesty bez možnosti odhozu materiálu a než by se z toho vymotal, tak by se s největší pravděpodobností utopil. Asi o měsíc později se v kanále utopili dva Britové, kteří se nedokázali včas zbavit neprůstřelných vest. Později jsme na základě těchto zkušeností začali vyvíjet vlastní neprůstřelnou vestu, která je vybavena dvěma odhozy, tak aby se voják i ve stresové situaci dokázal zbavit materiálu.

Po další hodině pochodu jsme se přiblížili k zájmovému objektu. Všude bylo ticho a pouze z dálky jsme slyšeli zvuk motorů "gunshipu". Jedná se o letoun AC 130, který je vybaven dvěma šestihlavňovými kulomety v ráži 7,62, jedním 40 mm automatickým kanonem a upravenou 105 mm armádní houfnicí.

" Dál už musíte sami" oznámil nám důstojník britské patroly. Začali jsme postupovat podle připraveného plánu. Rozdělili jsme se do dvou skupin a pomalu jsme se přibližovali k Safehousu. Asi po patnácti minutách jsme byli na místě. Tedy doufali jsme, že jsme na místě. Protože "Compoundy"

(název pro afghánské obydlí) vypadají všechny stejně. Jedná se o menší či větší dům uplácaný z hlíny a rákosu a celý pozemek je obehnán vysokou zdí, která může dosahovat výšky až čtyř metrů. Je problém je rozeznat i ve dne, protože se nemáte čeho chytit, žádná barva, žádný viditelný markant, natož v noci. Jediným vodítkem je mapa, GPS souřadnice a víra, že jste neudělali někde chybu. Zaútočit na špatný Compound by byla neodpustitelná chyba, která by mohla mít nedozírné následky a ještě by jsme ze sebe udělali blbce.

"Máte zelenou", opakuji "Máte zelenou, jděte na to." ozvalo se z vysílačky která měla spojení s velením britských sil pro danou oblast. Poslední kontrola připravenosti, kulomet přichystán, nálože přiloženy. Každý člen týmu ukazuje rukou, že je připraven k zahájení akce. Začíná odpočítávání 5, 4, 3, .....

Když stojíte před objektem, na který máte zaútočit a kde očekáváte odhodlaného nepřítele, který se rozhodně nechce vzdát, honí se vám hlavou různé myšlenky. "Co mě čeká za tou zdí, kolik jich tam bude, budeme mít štěstí a přežiju to?" Celé tělo máte napnuté jako strunu,

jste napumpováni adrenalinem, mísí se ve vás strach s očekáváním z nadcházejících událostí. Plně se soustředíte a očekáváte explozi, která oznámí začátek útoku.

Speciální vojenské i policejní jednotky používají různé mechanizmy k vytvoření vstupu do zájmového objektu, od mechanických jako jsou beranidla, nebo palice, přes brokovnice, hydrauliku, až po výbušniny nebo speciální vodní děla (nejedná se o vodní dělo, které se používá proti demonstrantům). Jejich výběr záleží jednak na druhu materiálu, proti kterému mají být použity (dveře, bezpečnostní dveře, okno, zeď, atd.) a také se zohledňuje ohrožení lidí uvnitř objektu. Například použití plastické trhaviny na místnost, kde se nachází rukojmí, by mohlo být kontraproduktivní a velmi lehce by se mohlo stát, že už nebude koho zachraňovat. V Afghánistánu se používá pouze výbušnina. Důvody jsou dva; za prvé se musí počítat s umístěním IED na vstupních dveřích a použití výbušniny odpálí i IED a za druhé výbuch působí jako "odpoutávací" manévr, vnese zmatek do řad nepřátel a útočící tým získá moment překvapení, několik vteřin, které mohou rozhodnout o úspěchu celé akce, nebo o životě a smrti.

Při přípravě jsme měli k dispozici satelitní snímek, takže známe rozložení budov uvnitř Compoundu, ale přesné umístění vstupů do jednotlivých objektů neznáme. Plán je jednoduchý. Jsme rozděleni do dvou týmů Alfa a Bravo, po vniknutí do Compoundu tým Alfa "čistí" levou část budov a tým Bravo pravou část. ...2, 1, prásk, ozve se ohlušující exploze. Vojáci SOG vnikají do objektu Safehousu. Snažíme se dělat svou práci co nejrychleji a nedat nepříteli čas na zaujetí obranného postavení a započetí palby.

Při vstupu do objektu se k odpoutání pozornosti běžně používá "flashbang", jedná se o zábleskový granát, který způsobuje silný světelný záblesk a hluk, aby odpoutal pozornost od vstupujících vojáků. V Afghánistánu je však použití těchto granátů značně problematické. Nezpůsobí jenom záblesk a hluk, ale také zvednou obrovské množství prachu, které zaplní celou místnost a v podstatě ji učiní neprůhlednou. Vidíte sotva na metr a postupujete takřka poslepu a čekáte, jestli na nepřítele náhodou šlápnete. Samozřejmě dá se použít ruční granát, ale pak už do místnosti nemusíte chodit. A vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné informace, jestli se v objektu nenachází i ženy nebo děti, museli jsme být velmi opatrní.

Propátráváme místnost po místnosti, nikde není žádný pohyb. Při této činnosti se neběhá, ale rychle chodí. Důvod je prostý. Pokud místnost pouze proběhnete, máte velkou šanci že něco přehlédnete nebo si vyšlápnete IED. IED je v Afghánistánu plno. Talibánští bojovníci jsou úžasně kreativní ve výrobě těchto "strojů na zabíjení". Používají vše co je k dispozici od ručních granátů, přes výbušniny až po minometné miny nebo dělostřelecké granáty. Takové IED můžete očekávat všude, ve vstupních dveřích, na podlaze nebo pod krabicí na stole. Dalším velkým rizikem jsou úložné prostory. Většina domů v této oblasti je postavena z bláta a rákosu a zdi jsou velmi silné, místy i jeden metr a více. Afghánici většinou nepoužívají klasický nábytek, jak jej známe my, skříně nebo police, ale vytváří si v obydlích úložné prostory přímo ve zdech. Tyto prostory jsou metr, ale i tři metry hluboké, někdy jsou přímo ve zdi obytné místnosti, někdy tvoří meziprostor, jakousi půdu mezi střechou a obytnou částí. Jsou tak velké, že bez problému umožní úkryt ozbrojenému chlapovi, který vám pak ustřelí hlavu z blízkosti. Často jsou zakryty kobercem nebo záclonou a přehlédnout je můžete velmi snadno. Takže opatrnosti není nikdy dost a být příliš rychlý se opravdu nemusí vyplatit.

Po pár minutách se ozývá do vysílačky "Alfa prostor čistý, Bravo prostor čistý." "Máte něco?" "Jo, ohniště ze kterého se kouří, několik misek s čajem a nějaký papíry, jinak nic. Někdo jim asi dal echo, že se blížíme, tady mají i stromy uši a oči. Měli jsme použít vrtulník, tak jak jsme chtěli, nemuseli jsme se tak plahočit a jim bychom nedali čas zdrhnout." "Udělejte kompletní prohlídku objektů, zajistěte veškeré materiály, které nás mohou zajímat, zavolejte na HQ, oznamte situaci a zjistěte další úkoly." Jestli máme hlídat prázdný barák nebo se vrátit zpět". Vzduchem letí rozkazy. "Pojďte sem, něco jsem našel, mají tady perfektní únikovou cestu." V zadní části compoundu byla pod zdí, vyhrabaná díra, která vedla do vyschlého zavlažovacího kanálu, ze shora byla zakryta hustými křovisky, takže nebylo vidět, kdo se tam pohybuje. "Jestli zdrhli touhle dírou tak by je možná viděla jenom thermo kamera, jinak jsme byli bez šancí", konstatoval jeden z vojáků. Tentokrát měli kliku, tak příště. "Provádíme prohlídku celého objektu, najednou vidím jak na druhé straně dvora pyrotechnik táhne zápalnou šňůru od nálože na dveřích, které jsou uzamčeny a schovává se za roh. "Počkej vole, já jsem tady!", chci vykřiknout, ale už to nestihnu. Rána, záblesk a tlakovka mi dá facku, že druhou chytnu o zeď. "Ty č....., kolik jsi tam toho dal!?", řvu na něj poté, co se zvednu ze země. "Tři pruhy, sorry nevšimnul jsem si tě", dostávám odpověď doprovázenou hlasitým smíchem.

Teď už máme konečně hotovo, jsme naplněni euforií, že jsme vše zvládli, na druhou stranu cítíme zklamání, že nám zdrhli před nosem. Vojáci posedávají a odpočívají, vychutnávají chvíle oddechu. "Sedíte tady jako banda idiotů, jste zralí na jeden granát! Zaujměte obranné postavení, nejsme tady na výletě!" Zařve jeden z velitelů. Čekáme na rozkazy, co dál.

Po krátké chvíli přichází rozkaz z HQ. Britská četa se u Rahim Kalay dostala do kontaktu s nepřítelem. "Nechte Safehouse Britům a okamžitě se přemístěte na PB North, kde dostanete další rozkazy." Zvedáme se, tělu se nechce, jsme unaveni po celonočním pochodu a také začíná být horko. Ale nejsme tady na školním výletě. Vydáváme se směrem k Rahim Kalay v očekávání, co nám přinese další den v Afghánistánu.

Lumír Němec.  VP SOG


Reflexe boje českých vojáků o malijský hotelový komplex Le Campement Kangaba očima velitele jednotky majora Bedřicha Hýži

06. 06. 2021

"Když jedete ven jako voják, do oblastí, které nejsou letoviskem, tak poznáte tu surovou realitu."

Vojenský historický ústav Praha seznamuje veřejnost s výsledky svého orálněhistorického výzkumného projektu s názvem Paměť vojáka - příběhy zahraničních operací prostřednictvím autentických příběhů a událostí z nasazení českých vojáků v zahraničních operacích ve světě. Na boj o hotelový komplex La Campement Kangaba, jehož se zúčastnili vojáci 9. Úkolového uskupení AČR v operaci Evropské unie v Mali, vzpomíná tehdejší velitel jednotky major Bedřich Hýža.

,,Španělský důstojník, který velel skupině zabarikádovaných vojáků v hotelovém komplexu a bránil před teroristy devět svých kolegů střelbou z pistole, oficiálně poděkoval českým vojákům za záchranu jejich životů: "V momentě, kdy jsem uslyšel střelbu a dunění českých zbraní a kulometů, jsem se na svoje lidi otočil a řekl jim, to jsou naši kluci a přišli si pro nás. Neumřeme. Do konce svého života nezapomenu na zvuk vašich zbraní. Bylo to jako hlas andělů z nebes."Jak celou akci shrnuje velitel jednotky major Bedřich Hýža? "Naši tam naběhli brzo a reakce byla rychlá - okamžitě jsme navázali bojový kontakt s teroristy. Ti přestali útočit na hotelové hosty. Ti měli díky tomu šanci se někam schovat, nebo z komplexu utéct. Takže pak říkali, že jsme jim zachránili život. Že neví, jak by to tam dopadlo..."

K čemu 18. června 2017 v Mali došlo? Toho dne zaútočila skupina džihádistických teroristů z islamistické militantní organizace AQIM (Al-Qaeda in the Islamic Maghreb) na luxusní hotelový komplex Le Campement Kangaba, nedaleko hlavního města Bamako. V tu dobu se zde dvanáct příslušníků z mezinárodního velitelství vojenské mise Evropské unie v Mali (EUTM Mali - European Union Training Mission Mali) účastnilo odpočinkového programu. Někteří z nich byli při tomto zákeřném a nenadálém útoku teroristů zabiti nebo zraněni.

K potlačení ozbrojených teroristů a osvobození obklíčených příslušníků z mezinárodního velitelství EU a civilistů byly neprodleně aktivovány a vyslány z Bamaka dva týmy rychlé reakce složené z vojáků 9. Úkolového uskupení AČR EUTM-M, kteří v té době plnili úkoly spočívající v ochraně velitelství operace a poradní a výcvikové činnosti pro malijskou armádu. Každý tým byl složený z devíti českých vojáků. Společně s francouzskými a malijskými silami se po příjezdu na místo teroristického útoku příslušníci 9.ÚU AČR EUTM-M zapojili do osvobozovací operace, která trvala až do následujícího dne.

Čeští vojáci se v jejím průběhu dostali do přímého boje s teroristy na velmi krátkou vzdálenost. Útok islamistických teroristů si vyžádal celkem pět lidských životů. Teroristé zastřelili obklíčeného portugalského vojáka z velitelství mise EUTM Mali a tři civilisty z Mali, Gabonu a Číny (jeden z civilistů mohl zemřít na infarkt v důsledku stresu). Při protiteroristické operaci zahynul jeden ze zasahujících malijských vojáků na následky střelného poranění. Čtyři z deseti teroristů byli zabiti a dva zajati. O zbývajících čtyřech nejsou zprávy, pravděpodobně unikli v průběhu nočního boje. Vojáky z mezinárodního velitelství mise EU a civilisty se podařilo úspěšně osvobodit.

Vybrané úryvky z rozhovoru se současným náčelníkem oddělení výcviku školního pluku Univerzity obrany majorem Bedřichem Hýžou a přidané komentáře reflektují celou událost z pohledu velitele jednotky, který z hlavního místa velení na velitelství mise EU v Bamaku řídil operaci a velel podřízeným jednotkám nasazeným v hotelovém komplexu Le Campement Kangaba.

* * *

Profesní dráha majora Hýži, absolventa Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově, oboru velitel ženijních jednotek, byla od začátku spjata se 7. mechanizovanou brigádou "Dukelskou". Od roku 2005 až do současnosti prošel Bedřich Hýža sedmi zahraničními operacemi v Iráku, Kosovu, Afghánistánu a Mali, kde získal řadu cenných zkušeností. Od roku 2016 působil v hodnosti kapitána jako velitel velitelské roty 71. mechanizovaného praporu v Hranicích. V roce 2017 byl vybrán a ustanoven velitelem 9. Úkolového uskupení AČR EUTM-M.

Major Hýža si vybavuje první okamžiky po třetí hodině odpolední, kdy na velitelství v Bamaku přišly zprávy o přepadení hotelového komplexu v Kangabě. V té době ještě nebyl znám rozsah útoku a jeho reálný dopad na přítomné vojáky a civilisty: "Prvotní informace byla taková, že jsou tam pouze příslušníci velitelství mise EU a že je tam nějaká střelba... Generál nám nařídil aktivovat QRT (Quick Reaction Team, tým rychlé reakce, pozn. autora). Samozřejmě člověk, pokud už má nějaké mise za sebou, si to může vyložit více způsoby. Když jsme byli v Kosovu nebo Afghánistánu, tak se tomu říkalo happy shooting. Když byly narozeniny nebo svatba, tak si tam někdo vystřelil a tím to skončilo - to byla oslava."


Po deseti minutách bylo přijato hlášení z místa incidentu a v tu chvíli si lidé na velitelství uvědomili reálný rozsah a povahu útoku: "... že se tam opravdu střílí po lidech, že tam naběhla skupinka lidí, kteří střílí po hotelových hostech. Takže náš tým tam byl vyslán: měl devět lidí a dvě vozidla, Iveco a Kajman. Předtím, než vyjeli, tak jsem jim předal instrukce. Ukázal jsem jim, kde to zhruba je. Naštěstí jsme tam měli dobrou zpravodajskou skupinu, takže nám na geografickém systému vytiskli plánek hotelu a místa. Kluci nejeli naslepo, ale věděli, jak je hotel členěný, jaký terén je okolo. Po příjezdu měli za úkol v prvé řadě zjistit z venku, jaký je stav, co se děje a rekognoskovat prostor. Bylo nám oznámeno - na základě pozorování a hovorů s místními, z nichž někteří naštěstí uměli anglicky - že se tam vede střelba a jsou tam nějací zranění. Tak to bylo zahlášeno. Na základě toho velící belgický generál nařídil aktivovat další QRT, k němu se přidala i sanitka z Role 1 (rozsah zdravotnické péče je v takovém případě na úrovni praporního obvaziště - pozn. autora), kterou měli na starost Bulhaři. Takže se k nám přidali do kolony a také k nám byl přičleněn i belgický QRT, který v té době byl na velitelství."

Major Hýža dále zmiňuje, jak chtěl se svými vojáky vyjet na místo incidentu a velet akci přímo na místě. Velící generál byl proti: "Nechtěl mě tam pustit s tím druhým QRT. Říkal, ať zůstanu na operačce. Celou operaci tak nechal na mě - měli jsme jeho plnou důvěru."

Major Bedřich Hýža řídil operaci a velel podřízeným jednotkám nasazeným v hotelovém komplexu z hlavního místa velení na velitelství mise EU v Bamaku. Za této situace se ocitl pod značným tlakem. Musel řídit činnost podřízených jednotek a mít neustále ucelený přehled o situaci v Kangabě. To vše za souběžné komunikace v českém i anglickém jazyce: "Na operačce byl generál, zpravodajci, styčáci (styční důstojníci, pozn. autora) i z ostatních armád a ze star lightu, což byla letecká záchranná služba z Jihoafrické republiky a zdravotní služba. Všichni byli na operačce, celou operaci jsme dostali na starost. Složité to bylo v tom, že všichni chtěli nějaké informace. Samozřejmě okamžitě... Podávali jsme je, ale je těžké velet v češtině a zároveň v angličtině, nějak to zkoordinovat. Takže co se týče kooperace na malém prostoru v reálném čase, je to docela složité."

V této souvislosti je zajímavé srovnání Hýžových zkušeností z Afghánistánu a z Mali. V případě Mali zmiňuje Hýža absenci možnosti použití bezpilotních prostředků - při řízení operace se neobešel bez mapy a taktického zákresu v ní. Zde se naplno projevily zkušenosti z předchozího nasazení v zahraničních operacích: "Bohužel jsme tam neměli takové prostředky, jako jsou v Afghánistánu. Díky nim má člověk reálný obraz o situaci a je schopný koordinovat postupy a posuny jednotek. Takže jsem se musel spolehnout na spojení, při kterém mi kluci říkali, kde jsou a já jsem si do mapy kreslil podklady, kde se jednotky pohybují. Musel jsem si určit jednotlivé hranice prostoru, aby nedošlo k tomu, že se jednotky postřílí navzájem."

Ve chvíli, kdy dorazil druhý QRT z hlavního velitelství mise EU v Bamaku do Kangaby, provedl už první QRT rekognoskaci vnějšího prostoru areálu hotelu a spojil se na místě s malijskou speciální jednotkou. Bedřich Hýža dále popisuje: "Vydal jsem povel, aby začali postupovat dovnitř. Po zhruba třech až čtyřech minutách postupu vozidly, kdy zjistili, že v hotelovém komplexu se nedá všude projet autem, z nich museli sesednout a vytvořit pěší sestavu ve spolupráci s Malijci. Po dalších třech až čtyřech minutách se dostali do prvního kontaktu s nepřítelem."

Českým vojákům ztěžovalo boj červnové žhnoucí slunce a vysoká vlhkost vzduchu, typická pro malijské klima. Každý z vojáků spotřeboval během jedné hodiny až tři litry vody. I přes probíhající střelbu bylo nutné bojující vojáky stále zásobit vodou, mnohdy velmi komplikovaně. Jeden z vojáků, který obsluhoval kulomet, musel být vystřídán. Překážku rovněž představovala váha výstroje a výzbroje (cca 30 kilogramů), nastupující únava, členitý terén a samozřejmě stres z boje. To všechno znamenalo dosažení fyzických a psychických limitů u každého z českých vojáků.

Celá operace začala zhruba v půl čtvrté odpoledne a skončila okolo půl páté ráno dalšího dne. V tu dobu se česká jednotka vrátila na základnu v Bamaku. Major Hýža k tomu uvádí: "Musí se provést kontrola materiálu a lidí. Musí se udělat debrífink. Zpravodajci chtěli zpravodajské vyhodnocení a nákres situace - to se posílá i do Prahy. Důležité bylo promluvit si s lidmi, protože někteří z nich byli poprvé na misi a hned se dostali do bojového kontaktu. Měli v očích, že to nebylo ono... Žádné úsměvy, byli takoví zaražení... To jsme pochopili hned, když jsme si s nimi začali mluvit. Přestože byly ranní hodiny, neposlali jsme je spát, ale sedli jsme si s nimi na balkon a rozebírali jsme to. Kdo kde byl, jak to prožíval, jestli se dostal do přímého kontaktu, jestli vystřelil, jestli na něj stříleli. Nejdéle jsme zůstali s těmi, na které byla vedena střelba a kteří také vystřelili a věděli, že někoho zabili. S nimi jsme to rozebírali víc. Myslím, že takový debrífing se nám povedl. Do konce mise nebyl žádný psychický problém nebo kolaps."

Po úspěšně zvládnutém boji o hotelový komplex Le Campement Kangaba získali čeští vojáci velký respekt svých koaličních partnerů. Příslušníci z mezinárodního velitelství mise EU si byli vědomi, že se na českou jednotku mohou spolehnout i v těch nejtěžších okamžicích. Španělský důstojník, který velel skupině zabarikádovaných vojáků v hotelovém komplexu a bránil před teroristy devět svých kolegů střelbou z pistole, oficiálně poděkoval českým vojákům za záchranu jejich životů: "V momentě, kdy jsem uslyšel střelbu a dunění českých zbraní a kulometů, jsem se na svoje lidi otočil a řekl jim, to jsou naši kluci a přišli si pro nás. Neumřeme. Do konce svého života nezapomenu na zvuk vašich zbraní. Bylo to jako hlas andělů z nebes."

Jak celou akci shrnuje velitel jednotky major Bedřich Hýža? "Naši tam naběhli brzo a reakce byla rychlá - okamžitě jsme navázali bojový kontakt s teroristy. Ti přestali útočit na hotelové hosty. Ti měli díky tomu šanci se někam schovat, nebo z komplexu utéct. Takže pak říkali, že jsme jim zachránili život. Že neví, jak by to tam dopadlo..."

O příslušnících 9. Úkolového uskupení AČR EUTM-M, kterým velel v Mali, major Bedřich Hýža, říká: "Rád bych poděkoval všem, kteří se na splnění této mise podíleli, ať přímo nebo nepřímo. Dále bych chtěl připomenout profesionalitu, odvahu a bojové mistrovství všech, kteří se této operace zúčastnili. Významným faktorem bylo rovněž štěstí, které nám v průběhu celého nasazení přálo. Bylo mi ctí s vámi sloužit."

* * *

Deset dní po tomto teroristickém útoku vyslal Vojenský historický ústav Praha příslušníka oddělení monitoringu zahraničních operací do Bamaka v Mali, aby provedl orálněhistorický výzkum, jehož účelem bylo zachycení osobních vzpomínek českých vojáků, kteří v Kangabě bojovali. Jádro výzkumu realizovaného v Mali a ČR bylo zaměřeno na zkušenost z boje - co vojáci dělali a co zažili, čemu čelili, co cítili a s čím se vyrovnávají. Šlo o zachycení komplexního obrazu celé bojové akce a její dokumentaci.

Prvotní výsledky výzkumu byly VHÚ Praha prezentovány v roce 2018 na 20. mezinárodní konferenci Světové asociace orální historie (IOHA) na Univerzity of Jyväskylä ve Finsku v příspěvku nazvaném "The Battle of Kangaba: An Oral History of The European Union Training Mission in Mali (EUTM MALI) by the Czech soldiers who fought in it." Následně pak v roce 2019 na VI. mezinárodní konferenci České asociace orální historie na Univerzitě Palackého v Olomouci, a to v příspěvku "Bitva o Kangabu: orálněhistorický výzkum českých vojáků z vojenské operace Evropské unie v Mali"

Detailnímu popisu záchranné akce v hotelovém komplexu Le Campement Kangaba doplněném o osobní svědectví vojáků, kteří na místě bojovali, se věnuje odborná studie s názvem Boj o Kangabu - Čeští vojáci v boji ve vojenské operaci Evropské unie v Mali. Její závěry budou publikovány v roce 2021 v odborném časopise VHÚ Praha Historie a vojenství.

kpt. Pavel Stehlík

Nahrané rozhovory vznikly v rámci orálněhistorického výzkumného projektu VHÚ Praha s názvem Paměť vojáka - příběhy zahraničních operací. Od roku 2017 probíhá systematické nahrávání rozhovorů s našimi novodobými válečnými veterány a veteránkami. Jde o vojáky v různých hodnostech a s různými odbornostmi, kteří působili v Zálivu, na Balkáně, v Afghánistánu, Iráku, Mali i v mnoha dalších konfliktních oblastech.

Zdroj: https://www.vhu.cz/reflexe-boje-ceskych-vojaku-o-malijsky-hotelovy-komplex-le-campement-kangaba-ocima-velitele-jednotky-majora-bedricha-hyzi/?fbclid=IwAR1-WStP3wkihSV_lwKjsMz09x5H8KnSFUdxW7jf1Omdp7tOBNkimuJRMFc


Poslední padlý Česko-Slovenského praporu UNPROFOR 

Rtm. (ppor. i.m.) Igor Rigo

Připomínka posledního padlého vojáka Česko-Slovenského praporu UNPROFOR, za pár dní měl přejít do Slovenského ženijního praporu UNPROFOR, ale to válku nezajímá...

 ,,22. apríl 1993 - Počas pôsobenia v misii UNPROFOR, na území bývalej Juhoslávie (teraz Chorvátsko), zahynul slovenský príslušník Česko-slovenského pešieho práporu - rotmajster Igor Rigo, počas mínometnej paľby medzi Srbmi a Chorvátmi."

"Igor se přihlásil do vojenské mise, protože mi chtěl pomoci se splácením úvěru. Ale aby mě nestresoval, řekl mi, že jde pracovat do pizzerie v Rakousku," Zavzpomínala maminka Eva Rigová, jejíž syn Igor byl 16. listopadu na setkání s novodobými válečnými veterány v bratislavském divadle Nová scéna uveden in memoriam do Síně slávy.

Podporučík in memoriam Igor Rigo patřil k prvním slovenským mírotvůrcům, kteří reprezentovali mladou Slovenskou republiku jako vojáci nasazení v operacích mezinárodního krizového managementu. Od 22. února 1993 sloužil v misi UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, kde již v roce 1992 působil společný československý prapor. První samostatný slovenský ženijní prapor sem vycestoval v květnu 1993. I po lednu 1993 zde společně s Čechy působilo několik Slováků. Samozřejmě už se slovenskými znaky na uniformách. Očekávali příchod ženistů ze Seredě, aby se mohli začlenit do jejich struktur. Igor Rigo už to štěstí neměl. Padl o deset dní dříve, při dělostřeleckém útoku dne 22. dubna 1993. Neměl ani 24 let.

                                                           Fotografie: Igor Rigo, vzadu s hrnkem

"Byli jsme příslušníci 3. roty druhého praporu mírových sil UNPROFOR a naše třetí četa měla sídlo na Podlapači. Hlídali jsme bod označený Tango 27 - Kuzmanovača, což byla stará osamocená farma v takzvané Pink zóně. Tak se označovala válečná zóna mezi bojujícími Srby a Chorvaty," Ozřejmil nám Petr Smola, který sloužil v osudný den s rotmistrem Igorem Říhou a byl řidičem obrněného transportéru. "Byli jsme s Igorem nahoře na pozorovatelně. Když na svahu u našeho postavení vybuchl první dělostřelecký granát, utíkali jsme se schovat. Igor měl s sebou i psa Bodyše. Podával mi ho. Pes byl vyděšený, takže Igor, který ho dokázal uklidnit, ho snesl z pozorovatelně v náručí. Pak ho běžel schovat do unimobuňky. Kdybych to se psy věděl i já tak jako Igor, asi by osudná střepina dostala mě..."Přeruší povídání. Po chvíli popisuje, že když vybuchl druhý granát, zasáhl roh torza farmy. Jejich postavení zasypaly střepiny. "přeletěli přes unimobuňku přes hlavu kamaráda Zíky, který se právě sehnul. Další zasáhli Pavla Klementa. Ten stihnul vyběhnout a skrýt se za obrněný transportér, ale i tak dostal zásah do nohy. Mě nic nezranilo, a tak jsem běhal za igorem. Zboku pod otevřenými dveřmi unimobuňky jsem nejdřív uviděll jen jeho ruce. A krev. V tu chvíli jsem si nepřipustil, že je to krev mého dobrého kamaráda. Myslel jsem, že zásah dostal pes. 'Vzhůru, vstaň, rychle do OT-čka, nasedáme a hned pryč!' Křičel jsem na něj. Goro, tak jsme Igora volali. Pro jeho lásku ke psům, podle psa z japonského seriálu. Vzápětí jsem už za dveřmi zpozoroval ležícího Igora. V tom šoku jsem na něj ještě jednou křičel "Goro, slyšíš mě, vstaň! "No to už jsem pochopil, že mu odražená střela zezadu roztříštila hlavu." "

                                                         Fotografie: Tělo padlého rtm. Igora Riga

V Bratislavě dne 4. července 2017. "V bytovce v bratislavském Ružinově jsme měli starou paní na vozíčku jejíž muž měl silnou cukrovku. Velké nákupy jim Igor nosil ještě jako školák," Vzpomíná paní Eva Rigová na svého syna. Hrál s kamarády na ulici fotbal a ráno ho vozila na zimní stadion, kde trénoval hokej. Vychovávala ho sama. Byli si oporou jeden druhému. "Chodil i do jazykové školy a své první peníze si vydělal, když jako osmák o prázdninách tlumočil nějakým americkým sportovcům a doprovázel je po městě. Za to, co mu dali, si koupil svého prvního psa. Paní Eva vzpomíná i na to, jak byl na dvouleté základní vojenské službě v Táboře a chodily od něj dopisy s podpisem Igor a Agar. "Agar, který se v těch listech podepisoval otiskem tlapky, byl dříve nezvládnutelný vlčák a Igora vzali mezi psovody jen proto, že si ho dokázal získat," Říká Eva Rigová, která ví, že i poslední chvíle synova života mají spojení s jedním z jeho čtyřnohých kamarádů. O tom, že odchází jako voják do bývalé Jugoslávie, Igor řekl jen svým nejlepším kamarádům a přítelkyni. Měli dávat pozor na maminku, kterou nechtěl stresovat. Ta se měla doma co obracet, aby vládla splácet úvěr, za který si v malé privatizaci odkoupila prodejnu drogérie. Proto si vymyslel příběh o práci v rakouské pizzerii. "Když se to stalo, uklízela jsem prodejnu a někdo zaklepal na dveře. Byla tam kopa důstojníků a řekli mi, že jsou od vojska a donesli mi špatnou zprávu: − že zahynul můj syn. A já jsem absolutně nevěděla, co se děje. V Je to už dávno, ale když vidí muže v Igorově věku, jak kráčejí se svými rodinami a s dětmi, vždycky jí je do pláče. Má dva vnuky od mladší dcery Sašky a ten starší je prý celý Igor. "Velmi si vážím toho, že jsou i další lidé, kteří na něj nezapomínají. Když mi volali z Unie válečných veteránů, že by chtěli navrhnout mého syna do Síně slávy ministerstva obrany, byl to dobrý pocit, že si na něj někdo vzpomněl. I ta slavnost v divadle byla velmi důstojná. Jen mě mrzí, že jsem v tom stresu neudělala to, co jsem měla. Zapomněla jsem se všem za sebe i za Igorka poděkovat. 

Text: Pavel Vitko


                      Fotografie:  Pamětní deska ppor. IGORA RIGA, Bratislava



Tuto vzpomínku na stránku dáváme i jako poděkování z druhé vlasti vojákovi s velkým V , navíc jsme ji doplnili o komentář, který pod článkem napsal jeden z našich veteránů, který s ním sloužil v misi KFOR. Děkujeme.

Šílený doktor u britských parašutistů

22. 06. 2021,  ARMYWEB

Tento příběh výjimečného českého rodáka a britského vojáka elitních speciálních sil je jakési poděkování za jeho službu. Příběh podplukovníka Toma Pollaka alias "Šíleného doktora paras", jak mu přezdívali chlapi v jeho praporu, byl neobvyklý tím, že Tom byl praktikujícím lékařem (majorem, později podplukovníkem) a zároveň velitelem roty britských parašutistů. Podplukovník Tom Pollak bohužel nedávno zemřel ve věku 74 let.

Foto: Jeden z britských důstojníků Toma popsal jako "postavu Petra Pana, který nikdy nevyrostl," jiný důstojník se nechal slyšet, že "Tom si prostě užíval naprosto všechno, co dělal a velmi rád pomáhal svým bližním." | Toma Pollak / CC BY-NC-ND

Thomas Edward Pollak se narodil 29. ledna 1947 ve Varnsdorfu, v tehdejším Československu, českému otci a anglické matce. Manželé se potkali za války v Anglii, kde otec sloužil v naší armádě. Když bylo Tomovi 17 let, vrátili se, spolu s jeho matkou, do Velké Británie. Po příjezdu na ostrovy uměl Tom jen málo anglicky, avšak díky jeho posedlosti dělat vše pořádně a tvrdě vše rychle dohnal a osvojil si v dobrém slova smyslu pravé anglické způsoby, což ho pak provázelo celý život.

Psali jsme:Operace Rädda Danmark: Švédský plán na záchranu Dánska před komunismem

Tom byl opravdu houževnatým studentem, což potvrzoval i fakt, že byl přijat ke studiu medicíny na Sheffieldské univerzitě. S jeho původem by se mu toto doma nepovedlo. Během studia, se také přihlásil do kurzu pro přípravu budoucích důstojníků (OTC) a po jeho absolvování si vybral jednu z elitních složek, kdy byl přijat do roty B "BRAVO" 4. výsadkového pluku v Oldhamu. 4. výsadkový pluk byla záložní jednotka složená ze záloh s profesionálním velením. U výsadkářů tehdy nesloužil jako lékař.

Podle následného hodnocení byl Pollak rozený voják s výjimečnou fyzickou zdatností a bojovností. Tom však kromě své vojenské kariéry miloval i medicínu, proto zároveň pracoval v nemocnici HNS jako lékař. Vedle toho si užíval služby v záložní jednotce výsadkářů, kde měl rád tvrdost výcviku, výzvy, ale i ducha kamarádství. Časem se Tom propracoval až na velitele roty výsadkářů a dosáhnul hodnosti majora..

To mu ovšem nestačilo a v roce 1978 se rozhodl splnit si další sen. Na nějaký čas opustil medicínu a ve svých 31 letech zahájil přípravu na velmi náročné výběrové řízení k nejlepším z nejlepších - k SAS. Prvním krokem jeho příprav bylo, že rezignoval na svoji dosavadní funkci a hodnost a narukoval jako obyčejný voják v hodnosti svobodníka do pravidelného výsadkového pluku, kde byl zařazen do 3. pluku paras.

V roce 1980 se pak zúčastnil výběrového řízení k elitním SAS, kde prošel nejtvrdší počáteční fází. Ovšem zpravodajské složky si pak uvědomily, že Tom jako občan narozený v socialistickém státě za železnou oponou, kde byl členem SSM, nemůže projít bezpečnostní prověrkou. Byl tedy poslán zpět ke své původní jednotce, a to i přes splnění nejnáročnější části výběru k SAS. Ve svých 33 letech byl tak zpátky u výsadkovému pluku, což byla pro Toma velká rána

Od pluku pak po čase přestoupil do RAMC (Královského zdravotní armádního sboru), a odjel do zámoří sloužit na 4 roky jako zdravotní důstojník pluku u sultánovy speciální jednotky v Ománu, což byla další běžná etapa kariéry vojáků speciálních a elitních sil, kde tito bojovali proti povstalcům. Tam si Tom pořídil sbírku jedovatých hadů, tarantulí a solifug.

Po návratu z Ománu se pak Tom vrátil zpět k výsadkářům, kde velel rotě 16 (Lincoln), 4. pluku paras. Zároveň také pracoval jako anesteziolog pro NHS.

V letech 1990 až 1997 sloužil Tom u 23. výsadkové záchranné složky v různých funkcích, včetně formování a velení jednotky speciálních sil. Tom byl také hlavním konstruktérem mobilního operačního sálu pro použití speciálních sil, který byl schopen přepravy letadlem Hercules C-130.

Jeden z britských důstojníků Toma popsal jako "postavu Petra Pana, který nikdy nevyrostl," jiný důstojník se nechal slyšet, že "Tom si prostě užíval naprosto všechno, co dělal a velmi rád pomáhal svým bližním." Např. když Tom zjistil, že cholesterol některého důstojníka byl poněkud vysoký, doporučil vypít červené víno a pohotově svého kolegu vzal do vinárny poblíž Charing Cross, kde si oba pochutnávali na několika lahvích Bordeaux.

Ať Pollak dělal cokoli, dělal to dobře. Byl proslulý svou vynikající fyzickou kondicí a kromě toho byl zkušeným horolezcem a lyžařem. Také absolvoval více než 50 horských maratonů.

Pollak se kvalifikoval jako praktický lékař v roce 1990 a později jako instruktor praktických lékařů. Na konci 90. let byla u Toma diagnostikována leukémie, avšak Tom i během léčby pokračoval intenzivně ve své práci a znovu získal neuvěřitelnou kondici a vrátil se ke svým povinnostem.

V roce 1997 byl Tom povýšen na podplukovníka, sloužil na Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (Supreme Headquarters Allied Powers Europe, zkratka SHAPE) a později jako velitel Medical London District. Během své aktivní služby Tom absolvoval mise v Kosovu, Afghánistánu a Iráku. Před svým posledním armádním postem jako SMO ve Wellingtonských kasárnách byl Tom vyšším lékařem u 16. lékařského pluku v Colchesteru.

Vzpomínka, českého vojáka, který s podplukovníkem Pollakem sloužil v misi KFOR:,,

Rejmi

Měl jsem možnost s LTC Pollakem sloužit v roce 2002 - 2003 šest měsíců v Kosovu na MNB (C) v Prištině, byl to opravdu neobyčejný člověk a špičkový voják. Sloužil tam jako šéf zdravotníků mezinárodní brigády a já jsem sloužil u PSYOPS. Několikrát jsem měl možnost s ním vylézt i na vrcholky zimních hor v Kosovu. Byl vzorem důstojníka, na rozdíl od některých našich českých výsadkových důstojníků. Ať je mu země lehká."

I ve svých šedesáti letech Tom stále skákal padákem. Pollak odešel do důchodu v roce 2011, kdy byl pokládán za držitele rekordu v nejvyšším počtu seskoků padákem Static line. Tom byl nesmírně hrdý na to, že byl celých 41 let aktivním vojenským parašutistou.

V roce 2020 Tom zažil šest krušných týdnů, kdy se vypořádával s virem covid-19, avšak ze všeho se vzpamatoval a v červenci téhož roku se již opět vrátil ke své praxi jako místní praktický lékař. Tom zemřel 15. března 2021.

Zdroj: msn.com

Autor: Jaroslav Dolejška

Rusko-český incident v rámci mise KFOR v Kosovu roku 2000

18. 05. 2021 ARMYWEB

Na zahraničních misích bývá běžné, že je dlouho klid a pak najednou nastane akce, ve které člověk neví, zdali vůbec přežije. Jeden takový příběh se stal v rámci operace KFOR (Kosovo 2000), který se odehrál u vesničkySekirača a jeho účastníky byla naše 2. česká průzkumná rota a kolona ruských výsadkářů působících v misi KFOR.

Naše rota působila v prostoru mnohonárodní brigády STŘED v podřízenosti britského bojového uskupení s velitelstvím v Podujevu na území severozápadní části provincie Kosovo. 2. česká průzkumná rota KFOR, byla třetí rotace v misi KFOR. Koncem července 2000 vystřídala v misi 4. průzkumnou rotu. 2. průzkumná rota byla převážně tvořena vojáky 2. průzkumného praporu z Vimperka, vojáky dalších útvarů 2. mechanizované brigády "Dunkerské" ze Strašic, Písku, Janovic nad Úhlavou a Klatov. Čety hloubkového průzkumu a průzkumná četa byly pak doplněny vojáky 4. průzkumného praporu z Bechyně.

Foto: Společné střelby s Brity, kde si navzájem zkoušíme své zbraně, autor vzpomínky.

Psali jsme:Poslední bojující voják japonské císařské armády, který se vzdal až v roce 1974

Ruský vojenský kontingent nebyl v misi KFOR nasazen poprvé. Na území bývalé Jugoslávie byl již nasazen v misi UNPROFOR a SFOR, kde byli nasazení ruští vojáci (převážně výsadkáři), veteráni z kavkazských válek a někteří ještě i z Afghánistánu. Má osobní zkušenost s nimi začala už v Bosně v misi SFOR. Tam se daly, bohužel, podle toho, co jsem viděl, některé kontingenty rozlišit podle své náklonnosti k jednotlivým národnostem, mnohdy vycházejícími z historie. Turci tak převáželi ve svých vozidlech muslimy (Bosňáky). Řekové, Francouzi a Rusové pak sympatizovali se Srby. Rusové ještě měli takovou zvláštnost. Jejich základny byly zodolněny pouze proti jednotkám SFOR, avšak již ne na srbskou stranu, a Rusové asi nás nepovažovali za své spojence.

Český prapor se choval ke všem stranám stejně, což je asi ten nejlepší způsob, jak zvládnout misi. Při službách na spojovacím stanovišti 01B nad základnou 1. mechanizované roty na Starim Majdanu jsme často v noci na vysílačkách slyšeli provoz ruských patrol i kolon. Vzhledem k tomu, že jsem před misí sloužil u radioelektronického boje u 1.smp REB (dnes EW) v Kolíně, tak jsem si v noci krátil službu (a nebyl jsem sám) tím, že jsem jim zarušoval části nebo celé relace a nebo po odposlechnutí volacích znaků se vydával v ruštině za jednoho z účastníků provozu a trochu jim dělal paseku v přesunech tak, jak nás cvičili v Kolíně. Bylo pak zajímavé pozorovat, jak se nad ránem Rusové vykašlali na radiovou disciplínu a začali používat jména a nadávky, když se ocitli trochu někde jinde, než měli původně být. Ve škole jsem na ruštinu nebyl, ale armáda mě rychle naučila znát jazyk protivníka.

No, a právě z tohoto kontingentu vznikl základ jejich jednotky v KFOR tím, že jim Srbové umožnili volný průjezd do Kosova, kde na sebe narazili s Brity u letiště v Prištině. Naštěstí tehdy nedošlo k použití zbraní. Ovšem první jednotka, která vstoupila oficiálně na území Kosova v roce 1999, byla naše 6. průzkumná rota pod velením plk. Karla Klinovskýho. Ruský kontingent se časem rozrostl na 3 600 vojáků a za rychlý volný průjezd Srbskem jim Putin zvedl služné na 1 000 USD (pouze těm co projeli). Když jsme se pak se skupinou Rusů bavili na základně BOND STEEL, tak to byli většinou bývalí vojáci základní vojenské služby, kteří podepsali kontrakt a sloužili dlouho v kuse, bez dovolené a mnozí z nich až od roku 1996 (v Bosně), kdy pak v roce 1999 přejeli přes Srbsko do Kosova. Brali 600 USD měsíčně, což bylo 2x méně než naši vojáci na základních funkcích, ovšem na poměry v tehdejším Rusku to bylo hodně. Celou dobu byli bez dovolené. Opravdu nebylo nic, co jim závidět. Téměř všichni měli tehdy nezapomenutelný "ocelový" úsměv, ke kterému přišli při šikaně ("dědovštině"), kdy jim během prvního roku zuby vybili mazáci, a tak měli kovové zuby, v Kosovu měli i svůj MASH.

                                             Foto: Madˇarské BTR na základně BOND STEEL 


Kvůli pochopení souvislostí jsem musel výše uvedené popsat trochu ze široka, aby bylo jasné, proč k níže popsanému vlastně došlo. Rusové v té době neměli moc peněz, a tak veškerou logistiku a zásoby měli v Bosně a Hercegovině u jejich původního praporu SFOR a na základě dohody mezi velením mise KFOR a jejich vládou si pro ně jezdili přes předem stanovené přechody do Srbska. Tyto přechody se nazývali GATE. Byly očíslované (v našem sektoru to byl např. přechod GATE 3) a Rusové tehdy kdy jeli přímou trasou po BULLu (vojenské kódové označení cesty) přímo z Kosovské Mitrovice.

V té době již v Rusku v podstatě vládl V. Putin, tehdy ještě jako předseda vlády, a tak Rusové začali znovu zkoušet, co si mohou dovolit. Jednoduše pokračovali ve své osvědčené hybridní taktice, kterou prováděli už od 50. let a občas nedodrželi domluvenou trasu a zkoušeli projet přes jiné trasy. Velení KFOR to však netolerovalo, a tak se stalo, co bylo nevyhnutelné a padlo to tehdy na naší rotu zařazenou pod britské velení v mezinárodní brigádě.

Bylo to někdy ke konci léta, i když v Kosovu byly jen dva druhy počasí: ku.evsky velká vedra nebo ku.evsky tvrdá zima. Na Sekirači byla zrovna 3. průzkumná četa se svými BVP-1. Naše 3. skupina hloubkového průzkumu byla ten den na mobilní patrole s Land Roverem v prostoru mezi základnou Šajkovac a jezerem Batlava ve složení: velitel prap. Zsoltan Keken (2.pz prapor), starší průzkumník pprap. David "Marína" Marek (2. pz. prapor), náčelník stanice (spojení) pprap. Jaroslav "Doly" Dolejška (4. pz. prapor), řidič LRD rtm. René "Maxa" Kopal (řidič tanku 24. mpr.), průzkumník čet. Jan "Boris" Schejbal (4.pz. prapor) a rtn. Jan "Čejen" Čejka (2. pz. pr.). Někdy po obědě jsme zachytili zvýšený provoz ve vysílačce v autě s tím, že se něco děje na Sekirači. Chvilku potom jsme dostali rozkaz, okamžitě všeho nechat a vyrazit na Sekiraču, stejně jako další skupiny, co byli venku.

Foto: Část naší skupiny (zleva "Marína", uprostřed Zsoltan Keken, vpravo "Čejen")

Maxa sešlápl plyn a velmi rychle jsme projeli kolem Batlavy a po polních cestách dojeli před Sekiraču. A tam jsme uviděli, do čeho jsme to vlastně vlítli. To je na misích běžné, že je dlouho klid a pak najednou akce. Vyjeli jsme ze zatáčky a před námi se objevilo několik ruských kolových transportérů ověšených výsadkáři se zbraněmi a cestu dál přes Sekiraču do Srbska, jim pro změnu blokovaly naše tři BVP-1 plus nějaká terénní auta. My jsme se zahlásili a dostali jsme od velení rozkaz zablokovat cestu zpět. Na jedné straně tak byly naše bevka s našimi vojáky se zbraněmi, uprostřed se nacházely ruské transportéry s jejich vojáky se zbraněmi a na konci jsme byli my.

Následně se odehrávala válka nervů, kdo s koho. Rusové trvali na průjezdu a naše velení (už si nevzpomínám, kdo tenkrát velel, jestli velitel 3. čety nebo už tam byli ze základny) jim dokola opakovalo rozkaz velení brigády i KFOR, že tudy neprojedou, a že pokud se otočí, tak jim uvolníme průjezd a oni se vrátí na původně stanovenou trasu, která byla úplně jinde. Celý incident trval neskutečně dlouho, alespoň se to tak zdálo a Rusové si pořád hráli se svými zbraněmi. My měli své zbraně také v pohotovostní poloze a věže obrněnců mířily na sebe. Situace pořád eskalovala, my jsme nemínili ustoupit, oni také ne a my se jen mezi sebou tiše bavili, jak to celé asi skončí.

S přibývajícím časem a vedrem stoupala i nervozita všech zúčastněných. Pak náhle, nevím, zdali Rusové dostali rozkaz nebo jim došlo, že se Češi prostě nevzdají, nám Rusové oznámili, že žádají o možnost odjezdu zpět. My jsme pak dostali rozkaz jim uvolnit cestu a ruské transportéry se neochotně otočily a v koloně zamířili zpět kolem nás do Kosova.

                                                 Foto: Mapa z mise s označením cest | Oto Žallman 

Když Rusové odjížděli, byla na jejich tvářích vidět zlost, ale i respekt. Zkusili to, my jsme se postavili, nevyšlo jim to a tak odjeli. Kus cesty měli snad i doprovod a my jsme ještě chvíli čekali na místě, jestli Rusové nezkusí zkrze nás opětovně projet. Když pak přišla zpráva, že jsou Rusové na cestě zpět na svoji základnu, také jsme se otočili a jeli zpět za naším cílem.

Odjezd Rusů ovšem proběhl nakonec jinak, než to vypadalo v okamžiku našeho odjezdu, ale to předávám slovo kolegovi rtn. Pavlovi S., který mnou výše uvedený text doplnění a upřesnění z druhé strany přehrazení. Naše skupina byla složena z vojáků ze 4.průzkumného praporu z Bechyně a velel ji mjr. Juraj Schwartz. Celý incident pro nás na Sekirači začal tak, že pozorovací stanoviště OKO na Sekirači zachytilo kolonu asi 40 obrněnců a dalších vozidel na obzoru nad kosovskou vesnicí. Pak "prohučelo" ruské BTR směrem k hranici - zkoušeli, jestli to půjde. Za ním ihned vyrazil hotovostní Land Rover Defender, s hotovostní jednotkou (QRT). My jsme si mezitím na sebe na Sekirači navlékli full gear, přichystali "kobylky" (RPG-75, protitankový reaktivní granát) a munici.

Hotovost v Land Roveru dojela BTR, donutila ho zastavit a vrátila se s ním na Sekiraču. Na ní měl velení kapitán G. (2.mb), který byl kovaný v ČSLA a vše na východ bylo super, ale klasicky neuměl pořádně rusky. Tak se velení a jednání chopil kpt. Schwartz (v Bosně u nás měl přezdívku GAPA), a to byl jiný kalibr. Provedl přehrazení z naší strany a vedl komunikaci s mezitím zastavenou ruskou kolonou přes OKO a pak s naší základnou na Šajkovaci a s kolegy co bránili druhou stranu zátarasu.

Po několikahodinovém dohadování, vyhrožování zbraněmi pak došlo se všemi stranami k dohodě, že se kolona před Dragomirovou kučou a u Jakovlevičů otočí zpět do Kosova a pojede stanovenou trasou na GATE 3 kolem Batlavského jezera. Dohlédnout a doprovodit ze "Sekiry" je měl kpt. G.

První bodem akce bylo, že se stáhlo zadní zajištění, proto jste se otočili a odjeli pokračovat v patrole. Mezitím se kolona seřadila a za kpt. G. vyrazila k Jakovlevičům. Ten ovšem nesplnil rozkaz a pustil je do Srbska a ještě jim salutoval. Takže na podruhé jim to vyšlo. Kapitán byl za tento čin potrestán 15 % ze svého českého platu. Nejlepší bylo, že se to celé snažil hodit na naše kluky na OKU (pozorovací stanoviště). Ti ovšem byli pečliví, všechno přesně zapisovali do deníku spojení, takže mu to nakonec nevyšlo. Celá akce tak skončila poněkud ostudně, ovšem vinou jednoho konkrétního kapitána. Rusové se pak už nikdy znovu přes nás nepokusili projet, vzhledem k tomu co předcházelo. Dodnes vidím, jak ruský důstojník v koloně polkl nasucho, když na Sekirači viděl připravené roztažené kobylky a hromady munice.

Autor: Jaroslav Dolejška


Mise UNPROFOR 1992: Napadení transportérů s francouzko-českými osádkami

25. 01. 2021 kategorie: ARMYWEB

V roce 2014 byl na těchto stránkách zveřejněn můj článek s názvem "Vzpomínka". V něm jsem v krátkosti popsal svoje působení v Pink Zone, které se dělo pod hlavičkou mírové mise UNPROFOR. Ústředním tématem se stal incident, způsobený výbuchem granátu poblíž transportérů naší patroly. Dnes otevírám toto téma podruhé, a to pohledem Marka Vítka, člena osádky velitelského transportéru této hlídky. Marek mě totiž na základě mého článku kontaktoval a poskytl mi tak dodatečně svoje svědectví. Oceňuji v něm jeho snahu o rozbor celé události, včetně vypracované situační mapky. Velice zajímavá se mi také jeví fotografie, která byla pořízena přímo v době výbuchu! A je na ní zachycen nejen náš VAB (No.6873 0118) s velitelem vozu Sergentem Henry, ale i vlastní exploze. A dle mého názoru se za transportérem objevuje v prvopočátku i další!

Datum: 23. června 1992 (úterý)
Mise: UNPROFOR, Na základě rozhodnutí rady bezpečnosti OSN č. 721 ze dne 27.listopadu 1991.
Místo: Evropa, Jugoslávie, Čista Mala (Šibenicko - kninská župa), 43.87938, 17.77463
Čas: 19:32
Kdo: Dva transportéry V.A.B. Renault se smíšenými francouzko-českými osádkami příslušníků mírových sborů OSN v Jugoslávii a chorvatské dělostřelectvo (dle provedeného vyšetřování).

Pro začátek uvádím, že jsem byl od 14. 6. 1992 přidělen do 4. Pink zóny do osádky transportéru V.A.B. francouzské armády. Moje první osádka byla náhradní, protože osádka, se kterou jsem měl sloužit, najela na pěchotní minu a měla poškozený transportér. Nicméně 18. 6. 1992 byl transportér opraven a já se tedy stal členem osádky transportéru V.A.B. Renault č. 6873 0137 operujícím v Pink zóně č. 4 v jižním sektoru v oblasti Benkovace. Již několikátý den jsme se, společně s posádkou dalšího transportéru č. 6873 0118, pohybovali a prováděli monitorovací a průzkumnou činnost v nám přidělené oblasti. Patroly jsme prováděli buď jako dvě osádky, nebo individuálně. Již několikátý den jsme se pohybovali v oblasti, kde byla zaznamenávána zvýšená činnost a pohyb jak srbských, tak i chorvatských jednotek. Náš pohyb byl více na straně obsazené srbskými jednotkami, jelikož přesun do oblastí výskytu chorvatských vojenských uskupení byl problematický díky velkému zaminování a spoustě nástražných systémů. Každopádně několikrát se nám podařilo dostat se i na stranu Chorvatů.

Psali jsme: Kerčsko-feodosijská operace aneb jak jeden generál zcela zpanikařil

Foto: Část osádek transportérů Renault VAB (No.6873 0118 a 6873 0137 ) | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)

Zde spatřuji i vznik drobné změny v chování srbských vojáků, se kterými jsme do té doby celkem bez jakýchkoliv problémů jednali. Pravděpodobně měli pocit, že můžeme předávat informace o jejich pozicích a vybavenosti protistraně, ale totéž se domnívali i Chorvati. I přes vstřícné jednání z jejich strany (Srbů) bylo cítit, že něco není v pořádku. Chorvaté měli totiž pár dní do první oslavy jejich nezávislosti (ta byla vyhlášena 25. 6. 1991) a Srbové to vnímali jako vlastní selhání. Chorvaté taky již několikátý den prováděli výpady na srbskou stranu a podařilo se jim obsadit několik vesnic. To ale nebylo v našem sektoru, spíše jižně od nás. Nervozitu a zvýšenou agresivitu na straně Srbů jsme vnímali. Myslím, že to bylo 21. 6.1992, kdy se objevily nové jednotky a příslušníci JNA, kteří se v oblasti objevili jako posila. Dle vyjádření a informací, od nám již z dřívějška známých vojáků, se mělo jednat o nějaké zvláštní či více specializované jednotky, ale kdo ví. Ze strany Srbů jsme několikrát zaznamenali i jistou agresi a nevoli k naší přítomnosti.

Foto: Tank náležející ozbrojeným silám RSK | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)

Od rána jsem společně s posádkou, ve které jsem byl členem a s posádkou dalšího transportéru č.6873 0118, prováděli monitorovací činnost. Ráno jsme vyjeli společně a v průběhu dne jsme se rozdělili. V odpoledních hodinách jsme se opět setkali na stanovišti OSN, kde byli dislokováni Keňané. Tam mimo jiné proběhla krátká porada a bylo rozhodnuto, že v podvečer vyrazíme na společnou patrolu. Pokud by to bylo jen trochu možné, měli jsme se pokusit dostat se na Chorvatskou stranu a přespat někde v sektoru (což by nebylo poprvé). V podvečer jsme vyrazili a prováděli patrolování. Nejsem si jistý, ale myslím si, že to bylo někde v okolí vesnice Medare. Tam jsme se dozvěděli, že v okolí vesnic Čista Velika a Čista Mala se v posledních dnech ozývala střelba. Vydali jsme se tedy do této oblasti, abychom provedli monitoring. Již několik dní před touto událostí byla prověřována informace o tom, že se v této oblasti vykytuje Srbská vojenská jednotka. Bylo rozhodnuto, že provedeme kontrolu v obci a jejím okolí, přičemž ukážeme svou přítomnost v této lokalitě. Před obcí Čista Velika jsme zastavili a změnili pořadí transportérů. Proč k této výměně došlo nevím. Naše osádka byla v dané oblasti již dva dny před incidentem a znali jsme daný prostor. Taktéž osádka druhého V.A.B. již v této vesnici několikrát byla. Dohodli jsme se, že se podíváme na samotu, která byla na konci vesnice Čista Mala vpravo cca 500-800 m za posledním stavením. Projížděli jsme přes Čista Velika a vjeli do Čista Mala. Vše probíhalo standartně, jen s odstupem času si uvědomuji, že ani to málo obyvatel, kteří zde i přes časté přestřelky zůstali, nebylo vidět. Míjeli jsme hřbitov, po pravé straně několik domů a blížili se ke křižovatce, na které stála benzínová čerpací pumpa. My jsme se drželi vpravo a odbočovali na pravou stranu. Minuli jsme čerpací stanici a projeli křižovatkou. Když jsme byli pár metrů za ní, uslyšel jsem bzučivě pištivý zvuk a reagoval jsem tak, že jsem rychle zapadl do nitra transportéru. Vzápětí se ozval výbuch a ihned další v naší blízkosti. Přes zadní otevřené okno transportéru jsem viděl, jak druhý V.A.B. zastavuje a klesá na levé přední kolo.

Foto: Renault VAB (No.6873 0118) v době výbuchu granátů. Čas 19:32 hod. | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)

Nikdo v tu chvíli nevěděl, co se děje. Po několika vteřinách jsme začali couvat a když jsme se přiblížili k našemu druhému transportéru, uviděl jsem, že dva naši vojáci vytahují ven z vozidla mého českého kolegu Mirka N. Drželi ho z pravé a levé strany u ramen za neprůstřelnou vestu, jeho hlava byla zakloněna a bezvládně visela mezi rameny. Ihned jsme s mým francouzským kolegou Frankem vytáhli lékárničku a běželi ošetřovat našeho druha. Potom, co jsem se k němu sklonil, jsem uviděl, že nás vnímá. Díval se na nás, na levé tváři měl přiložený nějaký hadr či co to bylo. Po jeho odstranění se v Mirkově levé tváři objevily dvě hluboké krvácející rány, kterými byly vidět zuby a kosti. Z úst mu také vytékalo velké množství krve. Rychle jsme mu na tvář přiložili obvazy a začali ošetřovat zranění a omotávat hlavu. Zraněný byl chvílemi při vědomí a chvílemi upadal jako by do šoku a ztrácel vědomí. Mezitím, co se náš transportér otáčel, jelikož nebyl tak výrazně poškozen jako 0118, se odněkud začali vynořovat Srbští vojáci. My jsme rychle přeložili Mirka do našeho transportéru a okamžitě s ním osádka vyrazila směr Benkovac. V dobu, co jsme ošetřovali Mirka, dopadl nedaleko nás další šrapnel. Bylo to dle mého odhadu nedaleko nás někde vlevo před námi, pokud budu brát směr našeho cíle. Situace na místě nebyla vůbec veselá, a tak jsme i my (kteří jsme zůstali na místě, osádka 68730137 a řidič poškozeného V.A.B ) rychle nasedli do poškozeného transportéru V.A.B. č.68730118 a vyrazili také zpátky do Benkovace. Chvíli po našem odjezdu z místa (řádově vteřiny) se ozvaly další dva výbuchy šrapnelů, dle dýmu to bylo z těsné blízkosti místa, kde jsme stáli a ošetřovali zraněného kolegu. Při cestě zpátky se již okolo cesty vyskytovali vojáci, někteří drželi v rukou zbraně a někteří nám i hrozili. Takto se chovali cca ve třech následujících vesnicích. Poté, co jsme se vrátili do Benkovace, jsem podal hlášení na velitelství jižního sektoru a další den ráno si mě vyslechl někdo od MP. Ještě tentýž den jsem byl převelen ze 4. do 5. zóny. Tam jsem se stal členem osádky transportéru V.A.B. 68130183, ale to už je zase jiná historie.

Foto: Četař Marek Vítek, chvíli před výjezdem do Pink Zone No.5 | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)

Na závěr bych chtěl uvést, že po návratu ze zóny, jsem zbytek mise dosloužil společně se svými druhy u 3.čety 3.RRN v obci Podlapač. O Mirkovi jsem jen věděl, že byl ošetřen a následně převezen do republiky, kde se podrobil dalšímu léčení. Tento chlap mi navěky utkvěl v paměti. Po vyvolání fotografií doma z fotoaparátu, který jsem měl zavěšený na levém rameni neprůstřelné vesty jsem zjistil, že mám vyfocený okamžik dopadu střely. Jak k vyfocení došlo nevím.

S odstupem času se domnívám, že nebylo náhodné, že jsme byli pod palbou. Nemyslím si, že by toto bylo ze strany Chorvatů - jelikož jejich dělostřelecká palba se ozývala více na jih od naší polohy, a to také později v noci. Vnitřně si myslím, že to byla demonstrace Srbské síly proti nám vojákům OSN. Nemohu tvrdit, jestli byl útok předem připravený (jelikož jsme byli úmyslně několik dní do této oblasti směřováni), nebo jestli se jednalo o spontánní akci nějakých Srbských vojáků. Pravdu se dnes již nikdo nedozví. Jsem si téměř jistý, že to nebylo dělostřelectvo Chorvatů, ale že to byl Srbský minomet, kdo nás napadl. To si ale jen myslím a nemohu to nijak dokázat.


Foto: Situační mapka, Čista Mala dne 23. 6. 1992 | Mapy.cz

Na úplný závěr musím dodat, že se kolegové z patroly zachovali naprosto profesionálně a na této "horké půdě" učinili, bez ohledu na ohrožení vlastního života, pro mojí záchranu maximum! A za to jim patří můj respekt a poděkování!!!

Autor: Mirek Netušil a Marek Vítek


Služba v misi SFOR II.

5. 1. 2006

Rád bych se podělil o své zážitky v misi SFOR II na území bývalé Jugoslávie v Republice Bosna a Hercegovina v sestavě 1.mechanizovaného praporu AČR v období říjen 1999 - duben 2000. Myslím, že prostý popis běžné denní činnosti pomůže osvětlit pohled na tolik diskutovaná témata, jako je plat českých vojáků v zahraničních misích, případně obtížnost takové služby.
Vynechám přijímací proces do mise, neboť ten je rozdílný pro každou misi, shodné většinou je pouze zdravotní vyšetření, včetně psychologického vyšetření, které má za cíl snížit případná rizika selhání vojáka v misi. I Vlastní příprava před odjezdem do zahraničí je rozdílná, takže i tu vynechám.Osobně jsem odsloužil celou misi, tedy 166 dní. Sloužil jsem na pomocném spojovacím uzlu, umístěném nedaleko města Donja Ljubija. Tato základna se skládala z několika poškozených budov, jedné hygienické buňky a dvou heliportů. Osádka čítala 12 osob.

                                                                  autor před odletem do mise


Hlavním úkolem tohoto stanoviště bylo zabezpečit radioreléové spojení v rámci českého praporu a dále retranslaci rádiového spojení v okolí dosahu spojovacího uzlu. Takové stanoviště byly v rámci českého praporu ještě dvě, které se v některých detailech lišily, ale o tom není tento příspěvek.Je pochopitelné, že takové stanoviště musí být do jisté míry soběstačné, takže si 12 lidí musí zabezpečit plný chod základny samo, včetně strážní služby. Vzhledem k tomu, že prakticky vše včetně vody se na základnu muselo dovážet a někdy byl některý příslušník uzlu na dovolené, zbývalo na vlastní provoz zpravidla o něco méně osob než předepsaných 12.

                                                                 fotografie:,,Hamburger Hill" Radioreleová stanice
Směny na rádiovém spojovacím prostředku se střídali po 12 hodinách, radioreléová stanice nevyžadovala neustálou přítomnost operátora. Taktéž strážní služba se střídala po 12 hodinách. Já jsem celkem odsloužil 95 strážních směn.
Na tomto příkladu chci poukázat na první výrazný rozdíl mezi službou v České republice a v zahraničí. V souladu se českým Základním řádem je možné i to, že se do stráže nastupovalo prakticky denně. Jinak považuji za samozřejmé, že zbraň a munici jsme měli neustále u sebe a v případě poplachu by všichni příslušníci základny zaujímali kruhovou obranu. Z výše uvedeného je tedy jasné, že i z hlediska zákona jsme byli v neustálé pracovní pohotovosti. Při službě v ČR bychom zcela běžně dostávali příplatky za práci v noci, za práci o víkendech případně svátcích. Pochopitelné by bylo také čerpání náhradního volna. Vzhledem k tomu, že jsme v podstatě neustále byli na svém pracovišti jistě bychom dostávali i příplatky za pracovní pohotovost. Tyto všechny náležitosti jsou příslušníkům zahraniční mise kompenzovány tzv. zvláštním příplatkem, který je vyplácen v amerických dolarech ( zčásti na místě a část jde vojákovi na účet v ČR ). Výše příplatku je závislá na funkci a je předem dohodnuta před odjezdem do zahraničí. Je nutné si také uvědomit, že výše příplatku je zpravidla neměnná ( tudíž při klesající ceně dolaru, vlastně voják dostává méně peněz ). Při mé misi byla základní výše tohoto příplatku stanovena na 1250 měsíčně ( což v té době bylo cca 40 000 Kč ). V tomto případě je ale také nutné přihlédnout k faktu, že při výjezdu do zahraničí je v mnoha případech vojákovi ( z důvodu zařazení na jinou funkci než vykonává v ČR ) změněn platový výměr. V mém případě jsem z platové třídy 8 klesl na platovou třídu 5. Samozřejmě po celou službu v zahraničí jsem musel platit všechny své závazky v ČR jako kdybych pobýval v republice ( mám na mysli nájem a další podobné poplatky, včetně povinného rušení auta, telefonu apod. ) a hlavně jako většina vojáků v zahraničí jsem se nechal pro službu v zahraničí pojistit, což byla také výrazná částka. V souhrnu těchto informací již lze jen těžko tvrdit, že vojáci jsou v zahraničí přepláceni. Pochopitelně mají vyšší plat než při běžné službě v ČR, ale běžná služba v ČŘ je zpravidla v rozsahu 42,5 hodiny týdně, kdežto služba v zahraničí se skládá z celého týdne, tedy ze 168 hodin. Osobně se domnívám, že při obdobně dlouhé pracovní době v ČR by plat vojáka také výrazně narostl, jak jsou toho ostatně důkazem platy osob zařazených do hotovostí s velmi krátkou dobou dosažitelnosti a s velkým počtem přesčasů. Osobní volno nelze v zahraničí brát až tak úplně jako svoje osobní volno. Tímto jsem chtěl vnést trochu pořádku do diskuse na téma "velmi dobře placení vojáci".

                                                                  Posádka a Royal Marines
V druhém příkladu chci ukázat takzvanou pracovní náplň vojáka v misi. Dobu mimo výkon služby nebo stráže voják vyplňuje výcvikem, prací a osobním volnem. Výcvik je rozdílný u každé mise. Nemusí být tak rozsáhlý jako při službě v ČR, ale může být jistě i mnohem fyzicky náročnější. Co se práce týká, může se tomu říkat pracovní směna, ale toto označení by prostě nemohlo vystihnout obsah této činnosti. Na našem spojovacím uzlu se veškeré práce "točily" okolo udržování těch několika budov vcelku, včetně všech ochranných a obranných zabezpečení. Většinu prací tvořilo tzv.pytlování ( plnění pytlů zeminou nebo štěrkem za účelem výstavby obranných valů ). Tuto činnost zná jistě každý účastník mise a bylo by velkým omylem se domnívat, že na začátku mise se základny postaví a na konci zase zboří. Díky povětrnostním vlivům se obranné stavby rozpadaly již zhruba po třech měsících, takže udržování těchto zařízení byla prakticky denní činnost těch vojáků co nebyli ve službě. Vzpomínám na případ v období vánočních a novoročních svátků, kdy spadl jeden ochranný val, právě z důvodu poškození pytlů. Nenašel se nikdo, kdo by odmítl nastoupit na jeho opravu, protože si každý uvědomoval, že absence tohoto valu by znamenala ohrožení všech. Samostatnou kapitolou by bylo odklízení sněhu v zimním období z heliporů. 24 hodin denně musely být tyto plochy schopné přijímat vrtulníky, a to bez jakéhokoliv ohledu na pohodlí příslušníků základny. Podobná činnost se odehrávala prakticky na všech základnách praporu a týkala se drtivé většiny příslušníků praporu. Tato činnost totiž sloužila k ochraně nás všech a údržbářské práce na místech, kde se bydlelo, vařilo a odpočívalo by za zbytečnost asi považoval málokdo.

                                                                Posádka a velitel kontingentu
Zbytek denního času, tedy osobní volno každý využíval po svém. Bylo samozřejmé, že tento čas každý využíval například pro praní a ošetřování výstroje, čištění zbraní nebo pro případné učení angličtiny, pro což jsme měli skvělé podmínky, neboť na základně v Donje Ljubiji byli britští vojáci, kteří byli svolní ke konverzaci.
Volný čas se dal také využívat v omezeném rozsahu ke sportování v posilovně, sledování videa či čtení. Jedinou podmínkou byla dosažitelnost vojáka a ta byla pro většinu osob na základně, vzhledem k možnému vyhlášení poplachu okolo dvou minut.
Za celou dobu služby jsem se nesetkal s tím, že by po někom byla vyžadována jakákoliv "zbytečnost" se kterou jsem se setkal při službě v ČR ( jako třeba natírání obrubníků na bílo apod. ). Každý voják si byl vědom toho, že nepořádkem nebo nedbalostí by omezil nebo ohrozil své kolegy a podle toho se všichni chovali.
Tento můj příspěvek zdaleka nepopisuje vyčerpávajícím způsobem činnosti vojáka v zahraniční misi. Psal jsem ho z prostého důvodu, abych poskytl základní materiál do sporu, který se nyní rozhořel, kdy je velitel 6.polní nemocnice plk.Sitta a jeho náčelník štábu mjr.Pecha obviněn ze šikany svých podřízených. Myslím si, že veřejnost je málo informována o běžném životě vojáka v zahraničí. Většina příspěvků, které jsou v tisku nebo na internetu dostupné se točí okolo výcviku případně návštěv vyšších funkcionářů u těchto jednotek. Z tak mála informací může potom vzniknout dojem, že vojáci v zahraničí berou extrémně velké finanční částky, cvičí tak jak by museli i v ČR, odmítají plnit rozkazy, případně se bouří nebo žádají o návrat do ČR. Jenže toto je velmi povrchní pohled na činnost vojáků v zahraničí a už vůbec takový pohled neodpovídá pravdě.

                                                                              Pohled od heliportu


Je nutno si uvědomit, že někdo může považovat za málovýznamnou i drobnou práci, která však ve svém celku je nezbytná pro celý chod základny. Je nutno si uvědomit, že velitel, který nese za celek odpovědnost určuje co je důležité a co se bude, kdy dělat. Předpokládám, že se jen stěží najde někdo, kdo by nevěřil tvrzení, že voják v zahraniční misi je jen kolečkem ve velkém stroji, ale selhání jednotlivce může poškodit celý stroj.
Pravdou je, že výběr do zahraničních misí se neustále zkvalitňuje, stejně tak jako materiální zabezpečení vojáků v zahraničí. Česká republika se v žádném případě za své vojáky nemusí stydět neboť až na zcela zanedbatelné výjimky ( které však média patřičně zviditelňují ) si vojáci perfektně plní nejen své povinnosti, ale svojí službou v zahraničí plní i mezinárodní závazky České republiky.
Pro většinu vojáků v bývalé Jugoslávii bylo jistě zadostiučiněním setkání s místními dětmi, kdy tyto je žádali o sladkosti slovy " imaš-li ovo ?", což by se dalo přeložit jako "máš tohle ?" a mávali obalem od českých sušenek. Chci si jen myslet, že se jim špatně vyslovovalo české jméno sušenek, nerad bych si totiž myslel, že sladkost pro české děti zcela běžná, je těm v Bosně natolik cizí, že pro ni ještě neměli jméno.

                                                                                   Rozcestník


Jsem zcela přesvědčen o tom, že pro drtivou většinu českých vojáků, kteří se účastní zahraničních misí je ctí, že mohou reprezentovat Českou republiku a Armádu České republiky, tak jako tato služba byla ctí pro mne. A že v žádném případě pro tyto vojáky není rozhodujícím jejich finanční ohodnocení a materiální zabezpečení. Prostě žijeme v materialistické době, kdy je zcela běžné, že za špičkovou práci jsou lidé dobře placeni. Dobrý plat nesnižuje čest, hrdost ani pocit odpovědnosti a vlastenectví. Je to jen další důkaz toho, že Česká republika si již svých vojáků váží a že dokáže ocenit jejich namáhavou službu tak, jak tomu mělo být bez výjimky vždy.


autor: Martin Brynych https://vets.estranky.cz/clanky/Historie/Sluzba-v-misi-SFOR-II_.html



Mé vzpomínky na Jirku "Regiho" Schamse: Jak vznikla jeho přezdívka a naše společné zážitky z vojenské služby

14. 10. 2020 ARMYWEB

Spolu s pozvánkou k odhalení první pamětní desky válečnému veteránovi Jirkovi "Regimu" Schamsovi, který zemřel na následky zranění v rámci zahraniční mise, se zde budu snažit Jirku připomenout formou vlastních vzpomínek. Naváži tak na dřívější seriál uveřejňovaný zde na Armywebu jeho sestrou Petrou Schamsovou. Pokusím se krátce doplnit něco z počátků Jirkovy vojenské služby včetně vysvětelní, jak vznikla jeho přezdívka "Regi".


Foto: Jirka byl v Afghánistánu jako člen naší bývalé elitní jednotky SOG (Special Operations Group) | archiv rodiny Jirky Schamse

S Jirkou jsem sloužil v průběhu základní vojenské služby v Kolíně, pak se Jirka opět objevil jako doplněk našeho praporu v misi SFOR v Bosně-Hercegovině, později jsme spolu občas mluvili po vojenských linkách a po jeho zranění jsme se viděli v nemocnicích po Praze a jednou u něj v bytě na Lukách v Praze.

Jirku jsem poprvé viděl druhý den mé základní vojenské služby 6. ledna 1993 ráno v 06.10 hod, když nás vyhnali na naší první rozcvičku v kasárnách 1. smp REB (smíšený pluk Radioelektronického pluku) v Kolíně, kde jsme se objevili po nočním přesunu od 2. smp. REB v Lipníku nad Bečvou a "dlouhém" tříhodinovém spánku, kdy nám bylo po příjezdu řečeno, že o to budeme spát déle. Ve vojenské řeči necelé 3 hodiny. Venku byla tma, sníh a mráz, ideální vojenské počasí. Skupina velitelů družstev, kteří byli na vojně o tři měsíce až rok, déle než my, nás jako masu zelenáčů vyhnali poklusem na rozcvičku, dnes by se řeklo "jogging". Běhali jsme pár kilometrů, kliky, sed-lehy, trakaře, žabáky (v dřepu co nejrychleji) kolem fotbalového hřiště, a pak, za zvracení některých z nás, po schodech na rotu.

Při snídani, kterou jsme chtěli časově pojmout jako civilní, jak jsme byli zvyklí doma, se téměř hned po dosednutí ke stolu ozvalo: "Vztyk odchod!". Nastoupili jsme tedy na nástupišti (v armádní řeči na "buzerák") a byli jsme ,,uvítáni" u VÚ 1544 Kolín, 6. SPS REB. Část z nás šla na ŠDZ (Školu důstojníku v záloze), další část (včetně mě) šla na poddůstojnickou školu a poslední skupina šla na řidiče. Seřadili nás do družstev, ve kterých budeme fungovat 10 týdnů. Před naším družstvem, zařazeným do 1. čety, stál svobodník Jiří Schams, který byl toho času už celé 3 dlouhé měsíce na vojně. Černé vlasy, vystříhané na ostrůvek, lenonky.

Jak jsme se brzy dozvěděli, jeho přezdívka byla "Ranger". V tu dobu jsme ještě nevěděli proč, ale brzy nám to došlo. Jirka totiž velmi rád citoval z polních manuálů Rangers. Když jsme na výcviku v mrazu našli smradlavou bahnitou tůň, mohli jsme si být jistí, že se s ní potkáme osobně, ale na rozdíl od ostatních nadřízených Jirka do ní vlezl nebo se v ní plazil s námi. Příslušníci amerických Rangers v Americe, ani netušili, že mají své odloučené družstvo v Kolíně :)

Foto: Přísaha prvních vojáků nové republiky, konec ledna 1993, 1. četa SPS (REB) (PŠ). Jirka Schams uprostřed | archiv autora

Když jsme měli v březnu závěrečné cvičení před návratem k útvarům, přesouvali jsme z posádkového cvičiště Konárovic do kasáren v Kolíně. Během přesunu nás nesměli jako družstvo objevit naši nadřízení vojáci z povolání, kteří hlídkovali po trase. Jirka chtěl, abychom byli nejlepší, tak se rozhodl zaimprovizovat a "zrekvíroval" motorový vlak. Bez jízdenek se v noci naše družstvo na jeho povel nacpalo do posledního motoráku plného unavených, rozespalých a vyjevených cestujících. Jirka během jízdy pořád přes ty své lenonky mžoural z okna a hlídal. Náhle uviděl "vejtřasku" (nákladní vozidlo Praga V3S) s velitelem školy a zařval: "K zemi!" Neváhali jsme a všichni špinaví v jehličí s Sa-58 a plnou polní jsme popadali na zem mezi cestující. Když jsme pak vystupovali, civilní cestující nám fandili. Po vystoupení z vlaku jsme rychle vyrazili do kasáren a byli jsme první.Jediná výjimka, kdy jsme nebyli spolu, byl výcvik na technice. Jirka byl náčelník stanice RUP (Pavel) a my, jeho družstvo, jsme byli RUD (David), což byly prostředky radiolektronického průzkumu na podvozku PV3RS. Byli jsme za něj rádi, i když mnozí velitelé družstev Jirku moc nemuseli, byl pro ně "guma", nepil a oni jeli "mazáckou vojnu". Já a někteří další jsme ji odmítali, nikde jsem ji v základních řádech nenašel. Jednou Jirku donutili, ať si ode mě nechá udělat jídlo a pití, říkalo se tomu "bufet a sahara". Tehdy bylo vidět, že je mu to proti srsti. Když jsem mu pak ten "bufet a saharu" donesl, řekl jsem mu, že být jím bych to nejedl a nepil, protože neví, co v tom je. Tím to skončilo a už nikdy nic nechtěl. Po letech, když na to došla řeč, jsem mu pak řekl, co v tom bylo. Říkal, že ho to nepřekvapilo .Často jsme se pak spolu bavili, on o Rangerech, já o našich letcích a vojácích v Anglii, které jsem znal.

Jelikož jsem měl schopnost, řečeno klasikem z filmu Černý jestřáb sestřelen, psát na stroji všemideseti prsty, psal jsem písemné přípravy pro velitele čet a výkonného praporčíka.

Foto: VÚ 1544 Kolín 6.PSP REB, kulturní místnost. Vlevo Jirka,"Ranger" Schams, vpravo por. Koprnický | archiv autora

Na vojně se Jirkovi říkalo "Ranger" i proto, že ve volném čase rád nosil jejich maskáče, uměl nazpaměť jejich manuály a v civilu byl součásti reenactingové jednotky Rangers v Praze. Taky vzpomínám, když si Jirka koupil airsoftovou M-16, to se pak chodba mezi ložnicemi změnila v bojiště. Jirka byl takový klasický "Rangers lead the way!"

Po čase jsme odjeli zpět k útvarům. Když jsem se po třech měsících z Lipníku nad Bečvou vrátil do Kolína, tak jsme se s Jirkou bavili již jako staří známí. Když Jirka odcházel do civilu (tři měsíce přede mnou), ptal jsem se ho, proč jde jako četař, když ostatní velitelé družstev z jeho útvaru, kteří nebyli tak dobří jak on, odcházejí jako rotní. Odpověděl mi, že v americké armádě jsou seržanti páteř armády, že četař je sergeant, tak proto. Potom jsem ho neviděl. Oba jsme nastupovali na vojnu na 18 měsíců, ale nakonec díky zkracování odsloužili jen 12.

Následně bez jednoho měsíce uběhly 4 roky, když jsem v září 1997, 6 měsíců na své první misi SFOR v Bosně a Hercegovině, zastupoval na naší 1. mechanizované "neporazitelné" rotě výkonného praporčíka a četl rozkaz velitele praporu a pročítal jména s novými vojáky na doplnění. Mezi jmény jsem nalezl i četaře Jiřího Schamse. Šel jsem za velitelem roty npor. Bulantem, řekl jsem mu důvod, požádal o landrover a řidiče a vyrazil na velení praporu na Dolnji Ljubiji. Tam mě poslali do patra ke spojařům a řidičům, naštěstí jsem v té džungli narazil na Tomáše Kubátiho. Říkám mu: "Hledám Schamse." "Koho?", "Schamse.", "Neznám." , "Je to nováček, rád spí.", "Jo toho znám, zrovna spí, jako medvěd." a šel ho vzbudit. Po chvíli přišel Jirka, už bez lenonek a mžoural. Okamžitě jsme se začali smát. "Co tady děláš?", "Nic, čekám půl roku na tebe." Tak jsme pokecali. Našetřil si na operaci očí, aby ho vzali do armády. Sloužil v té době ve Zbirohu. U praporu jezdil s jeepem jako řidič velitele praporu pplk. Pavla Jiráčka. Jednou s ním přijel na naši základnu a sháněl se po mně. Kluci od nás z čety: "To neuvěříš, co má." Tak jsem tam šel a koukám, na Sa-58 si namontoval osvětlovací raketu ROSS. Říkám: " Na co to máš?", "Jsem řidič a zároveň ochrana velitele praporu, tak násobím palebný účinek." To je blbost. Pod druhé už to tam neměl. Posledního listopadu jsme vyrotovali do republiky a Jirka pokračoval se 7. mechanizovanou brigádou do léta 1998. To byl pořád ještě "Ranger". Jde to vidět i na tom, jak nosil baret z medajlovačky jejich rotace, což je vidět na fotografii od jeho spolubojovníka.

Foto: Medajlovačka 6.mpr SFOR 1998 | archiv autora

Za dva roky na to už jsem sloužil u 4. průzkumného praporu a volám do Prostějova k 6. skss Jardovi M. Nedávno se vrátili z první mise KFOR z Kosova a my jsme se tam chystali střídat náš prapor. Telefon zvedl Jirka. Říkám: "Co tam děláš?", "Sloužím, a ty jsi kde?". Tak jsme se zas s Jirkou potkali a občas po telefonu pokecali. V Prostějově také vznikla jeho současná přezdívka "Regi", kdy jeho původní přezdívku "Ranger" zkrátili a přehodili písmenka.

V roce 2010 jsem byl na MO na Valech v Praze na schůzi válečných veteránů a najednou tam přivezli vousatého veterána na invalidním vozíku. Nějak moc jsem to nevnímal. Až druhý den, když jsem četl noviny, jsem zjistil, že se jednalo o Jirku. Na fotce byl Jirka, tehdy už REGI, byla s ním mamka a asi už i Dan. Na SVV ČR jsem se pak dozvěděl více. Jirka zase udával směr "Rangers lead the way!" Potom mi to sám v ÚVN vyprávěl. Díky němu se konečně váleční veteráni vzchopili. Už bylo dost zraněných vojáků z misí, jejichž zraněním končila jejich služba a vše s tím spojené. Jak sám Jirka říkal, po útoku IED ho odvezli z Afghanistánu zpět do ČR, kde ležel 3 měsíce v umělém spánku v ÚVN. Nikdo nepočítal s tím, že se probere. Jirka to ovšem zase dal. Když se probudil, u jeho postele stál nějaký chlap v uniformě. Jirka myslel, že to souvisí se službou, že má podepsat papír, tak ho podepsal. Až pak se zjistilo, že podepsal vlastní propuštění do civilu ze zdravotních důvodů. Mamka ho na vycházku dostala v modré armádní teplákovce a obyčejném vozíku. Muselo to být hrozné. Tak začal bo j- nic pěkného. Nakonec se řeklo, že Jirku takhle dovezeme před parlament a kolem budou stát ostatní veteráni v uniformách s vyznamenáními s tím, že si tu ostudu nikdo neriskne. A nerisknul. Po boji jeho rodiny, spolubojovníků a dalších veteránů, SVV ČR, byl Jirka přijat zpět do armády, dostal propuštění pro pracovní úraz (nejsem úředník, jmenuje se to jinak) a armáda mu hradila i další kompenzace. A tím Jirka "Regi" Schams otevřel nový civilizovaný přístup státu k dalším stejně zraněným veteránům, jako Miroslav Lidinský (zraněný spolu s ním), Jirka, Lukáš "Hiro" Hirka, Ivan Vorel, Robert Chudý, Jaroslav Mevald a mnoho dalších.

Foto: Navzdory svému osudu se Jirka stále usmíval | army.cz

Nejvíce času s Jirkou trávila jeho rodina, kamarádi a spolubojovníci ze SOGu (Special Operations Group). Ti za ním chodili pořád po různých nemocnicích, pár mě jich představil, přece spolu prožili nejvíc. Bylo to čerstvě po rozpuštění jednotky a nikomu moc nevěřili (a měli k tomu důvod). Po mém seznámení s nimi už to bylo v pohodě. Jednou jsem za ním byl večer v ÚVN. Už od dveří bylo neskutečný, jak má Jirka vrchní část těla zase nabušenou. V hlavě měl sice střepinu, ale už mluvil trochu lépe, jen trvalo delší dobu než řekl nějaké slovo. Ležel a na klíně měl notebook. Když mě spatřil, hned ho zavřel. Říkám mu: "Porno?", "Jo", smál se. "Tak už jsi na dobré cestě." Jednou jsem se ho zeptal, co by chtěl nejvíc? Jirka odpověděl: "Dát se do kupy a nazpět do války." Byl prostě pořád stejný.

V bytě na Lukách měl Jirka sbírku válečných knih, zbraní a četnické věci, pokud se nepletu po dědovi. Přesto, čím si Jirka prošel, byla s ním velká sranda. Jediné, co ho vždy spolehlivě připravilo o náladu, bylo zneužití jeho jména a pár s tím spojených věcí. Kromě své rodiny, ošetřovatele Dana byl Jirka stále v kontaktu s VP, SOGem i 601. skss.

Naposledy jsem Jirku viděl na podzim 2014 na výstavě Future Soldier v Letňanech, seděl u stánku Vojenské policie a bavil se s kluky (asi) ze SOGu. Netušil jsem tehdy, že bojuje s další těžkou nemocí, byl úplně vyhublý. Říkal jsem si, že nebudu rušit, asi zase někde "bojoval" nebo "honil holky". Říkal jsem si, že mu pak napíšu na mobil a domluvíme se na schůzce. Byla to chyba! Už jsme to nestihli.

Foto: Petra a Jirka Schamsovi - Sourozenci a nerozluční spolubojovníci | archiv rodiny Jirky Schamse

Když jme pak založili spolek na podporu válečných veteránů, došli jsme k plánu vytváře pamětní desky těmto hrdinům. Řešili jsme, kdo bude první. Nakonec jsme se odhodlali ozvat Jirkově rodině. Z následného posezení s jeho sestrou Petrou byl nakonec, místo očekávaného smutku, veselý podvečer plný vzpomínek. Plno se jich nedá publikovat, například jak měl Jirka zabezpečenou chalupu, jak ji jeho kamarádi EOD z ex-SOG čistili podle jeho plánu, kdy jim tam něco neškodného schválně nenakreslil. A smál se, jak je dostal. Typický Ranger, vždy něco v záloze.

Foto: Pamětní deska | archiv autora

Jirkova rodina s vytvořením pamětní desky souhlasila. Číslo na Jirku mám dodnes a jak ho znám, tak až se jako vojáci zase setkáme na onom světě, bude se Jirka zas tiše usmívat a udávat směr.

Autor: Jaroslav Dolejška


Zahraniční služební cesta do Afghánistánu

17. 6. 2008Zahraniční služební cesta do Afghánistánu


Zdravím všechny bojovníky. Ne každý v misích bojuje a já jsem jedním z těch, kteří dělají svou práci technika - systémového inženýra. Vrátil jsem se z Afghánistánu. Bohužel ne z mise, ale z dvouměsíční zahraniční služební cesty.
Spolu se šesti dalšími kolegy jsme tam byli vysláni v rámci, samozřejmě nepřipravené a špatně koordinované, hurá akce vystavět komunikační a informační infrastrukturu pro český kontingent. Jako první češi na základně jsme zprvu působili dost exoticky a nejvíc jsme američany vyvedli z míry, když zjistili že důstojníci za pětadvacetistupňových mrazů v noci sbíječkou rozbíjejí makadamovou cestu pro uložení kabelů. Prostě nás k tomu nutila stavovská čest a zvyk českého vojáka uplést z hovna bič. A také to, že jsme se zdokonalili v angličtině. Velice rychle jsme totiž pochopili, že výraz "No problem" - oblíbené rčení amerického správce základny - je třeba z americké angličtiny přeložit jako "Seru na vás". Úkol jsme splnili a vrátili se domů, abysme se dva měsíce nato dozvěděli, že v jiné části Afghánistánu zase někdo něco při výstavbě základny zazdil, spojař/informatik sloužící v misi něco svými silami nezvládne a tak musíme opět vyrazit na zahraniční služební cestu. Okamžitě a střelhbitě, nejlépe včera.
Proč zdůrazňuji termín Zahraniční služební cesta? Aby si účastníci misí uvědomili, že v okamžiku, kdy oni z jakýchkoli důvodů něco sami nezvládnou.
Vyráží do týchž oblastí po celém světě jim na pomoc skupina specialistů. Vyráží beze zbraně (zařídit vojenský pohřeb je jednodušší než nám dát zbraně), a hlavně, díky rozhodnutí naší milé paní ministryně, bez příplatků. Tedy ne tak docela. Naposledy jsme dostali celých 16 dolarů na den jako kapesné!
Tedy shrnu-li to. Za "hovno hrušek" odletět např. do Afghánistánu, týden bivakovat ve stanu pro 200 lidí na letišti a čekat na přepravu na základnu, na základně odvést svou práci (buď v 25ti stupňových mrazech, nebo 40ti stupňových vedrech), následně být ze základny vykopnut opět na letiště a zde zase zhruba týdenní bivak, v lepším případě ve stanu pro 100 lidí.
Rozhodně nemluvím jen za sebe, když tvrdím, že sloužím v armádě, v mém případě spíš pracuji, pro peníze. A vůbec se za to, že peníze potřebuji, nestydím. Musím splácet hypotéku, živit rodinu... . A tak nějak nechápu, jaký je rozdíl mezi námi, kteří odvádějí svou práci ve stejném místě jako "misaři" a nimi. Myslím že se nám nemůže nikdo divit, že na další nabídky podobných cest za stávajících podmínek máme sto chutí odpovědět slovy klasika: " TEDY CHTĚL BYCH JENOM ŘÍCT, JESTLI JEŠTĚ NĚKDY BUDE PŘÍLEŽITOST, A JÁ BUDU POŽÁDÁN, TAK SE VÁM NA TO VY...."

Pavel

https://vets.estranky.cz/clanky/valecni-veterani/zahranicni-sluzebni-cesta-do-afhanistanu.html


Mikulášská aneb jak se česká 3. skupina hloubkového průzkumu KFOR znovu narodila

07. 12. 2020 AEMYWEB

2. česká průzkumná rota KFOR, byla třetí rotace v misi KFOR. Koncem července 2000 vystřídala v misi 4. průzkumnou rotu. 2. průzkumná rota byla převážně tvořena vojáky 2. průzkumného praporu z Vimperka (ti se během mise dozvěděli, že jejich útvar bude rušen), vojáky dalších útvarů 2. mechanizované brigády ,,Dunkerské" (zanedlouho také zrušené) ze Strašic, Písku, Janovic nad Úhlavou a Klatov. Čety hloubkového průzkumu a průzkumná četa byly doplněny vojáky 4. průzkumného praporu z Bechyně, kteří měli původně pod velením majora Juraje Schwartze tvořit jednu z čet hloubkového průzkumu, ale nakonec byli rozděleni mezi tyto výše uvedené čety. Průzkumná rota se skládala z velení roty, 1. a 2. čety hloubkového průzkumu, 3. průzkumné čety, čety zabezpečení a velitelské spojařů, EOD týmem ženistů, zpravodajci a VP AČR.

Čety hloubkového průzkumy byly vybaveny terénními vozidly Landrover a OT-64 SKOT s kulometem ve věži. Průzkumná četa měla vozidla UAZ a BVP-1. Základna byla umístěna na vodárně v Šajkovaci a další odloučená základna na SEKIRAČI s pozorovacím stanovištěm OKO, kde se hlídala malá srbská enkláva. Spolu s námi byli na základně (a také s námi vyjížděli na patroly) britští vojáci 40. Royal Marine Comando. Byli jsme opět dle tradice součást mezinárodní brigády STŘED (MNB(C)) pod britským velením.

Velitel naší 3. skupiny hloubkového průzkumu byl tehdy na dovolené v České republice. Dovolené jsme si tehdy hradili sami včetně cesty a létalo se ze Skopje do Curychu letadlem JAK 40 snad afrických aerolinek, což byl takový malý adrenalin včetně letušek komunikujících s námi "znakovou řečí". Poté se letělo s ČSA do Prahy nebo Vídně. Naše 3. skupina hloubkového průzkumu resp. 1. četa hloubkového průzkumu (velitel npor. Doubek 2. pz. pr) byla ten den v následujícím složení: starší průzkumník pprap. David "Marína" Marek (2. pz. prapor, na druhé misi), náčelník stanice (spojení) pprap. Jaroslav ,,Doly" Dolejška (4. pz. prapor, na druhé misi), řidič OT-64 SKOT rtm. Petr "Yannout" Janoušek (24. mpr. tankista, na 6. misi), průzkumník čet. Jan "Boris" Schejbal (4.pz. prapor), rtn. Jan "Čejen" Čejka (2. pz. pr., náš další řidič LRD), rtm. René ,,Maxa" Kopal (řidič tanku 24. mpr.) měl údržbu, tak s námi nejel.


Horší bylo, že naše zpravodajská skupina, která dokonale znala operační prostor (ve složení kpt. Kříž a kpt. Trněný, které jsme znali už z Bosny) byla pryč. Ráno 5. prosince šel náš zastupující velící Marína, jen na operační skupinu pro Rozkaz pro patrolu. To nebylo moc dobré, operační skupina se nedala porovnat se zpravodajskou, pro kterou jsme nejčastěji plnili úkoly (někdy i za administrativní hranici). Marína tehdy dostal rozkaz provést průzkum nové trasy na DELTĚ, na hranici se Srbskem s úkolem zjistit, co se děje za ní. Průzkum jsme měli provést obrněným transportérem OT-64 SKOT, což Marína odmítal a chtěl, abychom jeli land roverem vzhledem k faktu, že mnoho dní pršelo a terén byl dost podmáčený. "Operačka" tam nikdy nebyla, nejednalo se o cestu do Podujeva nebo na BOND STEEL. Marínův návrh byl nakonec odmítnut. Yannout tedy připravil OT-64, Boris zkontroloval kulomet ve věži, já frekvence a volací znaky, nabití RF 13 a kontrolu spojení se spojaři (ANC /PRC 1099,,PRCinu" od HARISU s terminálem Nokia jsem bohužel nevzal) a Renda mi pomohl doplnit proviant. Nabili jsme a vyrazili něco málo po obědě. OT-64 bylo před tím v údržbě, takže v něm nebyly některé věci na svém místě, hlavně asi 20 kilová bedna (nejspíš s heverem). Chtěli jsme ji přidělat, ale Yannnout nás ujistil, že teď ne, že to uděláme, až přijedeme na místo.

Yannout řídil, Marína vedle něho a Boris byl ve věžičce za kulometem. Vzadu jsem jel já a Čejen. Hned na začátku jsme se s Čejenem chytli, když chtěl nechat otevřené krovky (do stran se otevírající vrchní dvoukřídlé průlezy). Zrovna nepršelo a já nevím proč jsem ho tehdy donutil krovky zavřít. Pak jsme se vzadu natáhli na sedadla a transportér vyrazil. Byla to klasická patrola v Pačuánii, sjeli jsme s kopce s vodárnou naše základny (my jsme takticky drželi vodárnu a Britové drželi jedinou uhelnou elektrárnu v Kosovu. Takže když kosovští Albánci vyváděli, tak jim Britové vypli elektriku a následně se provedly zátahy v jejich čtvrtích nebo obydlených místech. Oni se báli tmy, což byla naše doba.

Následně jsme vyrazili na hranici po cestách na DELTU do terénu mezi lesy. Tam se navíc hledali dřevorubci a povozy s dřevem. Dřevorubci načerno plenili lesy srbské pravoslavné církve a navíc pod dřevem často vozili zbraně, což někdy vedlo ke konfliktům. Během patroly se nic zajímavého nedělo, jen jsme byli na spojení. Marína opět neomylně navigoval a tehdy jsme ani nezpívali svými vybranými hlasy písničky od Kryla nebo Landy.


My vzadu jsme nic neviděli a tak jsme jen čekali, co bude nebo nebude. Najednou na nás Boris za kulometem ve věži houknul, že jsme v cíli. Zastavili jsme, popojeli dopředu, pak dozadu a potom jsem prý jen zařval, ,, jsme v pi.i", což bylo v době, kdy se s námi začal transportér otáčet na bok. Boris, jak jsme se později dozvěděli, tehdy duchapřítomně skočil z věže dovnitř a tím si pravděpodobně zachránil život. Během otočky se otevřely krovky a my jsme se otočili vzhůru koly, přitom jsme jako zázrakem nevypadli ven, kde by nás krovky přesekli vejpůl nebo nás nerozdrtil samotný transportér. Během pádu začaly z transportéru vypadávat ven naše zbraně, výstroj a vše co nebylo upevněné. Já jsem si v ten okamžik vzpomněl na dvacetikilovou bednu a v tom okamžiku mi tato přistála na žebrech. Poté se náš transportér otočil na druhý bok a pak zas na všech osm kol.

V tu dobu jsme si pomysleli, že je to konečně za námi, ale to jen byl krátký nádech před opakováním další otočky. To celé se pak opakovalo ještě čtyřikrát a my jsme čtyřikrát lítali vevnitř doslova jako prádlo v pračce. Poté jsme definitivně dopadli na dno rokle. Marína potom říkal, že vždy, kdy jsme dopadli na kola, tak se Yannout za volantem snažil kroutit do protisměru, aby zastavil náš další pád, prostě frajer.

Foto: Naše převrácené OT-64 | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Celá akce musela trvat pár desítek vteřin, avšak pro nás to byla věčnost. Transportér skončil koly vzhůru a já se vyhrabal ven a snažil se nadechnout. Začal jsem hledat, kdo přežil. Nechtěl jsem si představit, že bych byl jediný, co přežil. Vedle mě se z vozidla vysoukal Čejen, pak se objevil Yannout a poté všichni jsme se začali hledat Borise. O jeho duchapřítomném skoku dovnitř transportéru jsme tehdy nic nevěděli (Později jsme si ho dobírali, že lezl pro piškoty. Při prvním seskoku padákem, měl totiž pod blůzou plno piškotů a po dopadu už z nich měl jen strouhanku). A pak ho Marína přivedl. Boris byl v šoku. Když jsme dopadli, vysoukal se přes věž ven a začal utíkat směrem dopředu. Marína to viděl, doběhl ho a složil na zem. Následně ho přivedl k nám. Jelikož jsme nevěděli, co mu je, uložili jsme ho a přikryli.

Foto: Borisova věžička po dopadu | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Poté jsme posbírali naše zbraně (Sa 58, UKL vz. 59, RPG 75, SVD Dragunov, granáty, nefunkční Piv z. 52 jsme nenonosili). Marína začal dávat dohromady souřadnice a já SITREP a MEDEVAC. Povedlo se mi dát do kupy RF 13 a začal jsem volat (s prcinou bych se spojil až do Ameriky jako v Údolí stínů - těžké nevděčné baterky, ale dobrá na spojeni). S RF 13 jsem byl rád, že jsme se dovolali na OKO na SEKIRAČU, které bylo mezi námi a ŠAJKOVACEM.

Kluci drželi kruhovku kolem převráceného otečka a já (volací znak naší skupiny 14) začal volat na OKO (volací znak Pozorovatel): ,,Pozorovatel zde 14 mám SITREP a MEDEVAC příjem," jsem zopakoval asi třikrát, když se ozvalo OKO: ,,14 zde Pozorovatel, vyčkejte, máme tady svoji akci, doktor chodí po místních, příjem". Znovu jsem je tedy vyvolal, teď už naštvaně a opět stejná odpověď. Po třetím navázaní spojení jsem řekl naštvaně, že dávají pačuáncům přednost před MEDEVACEM: ,,Ku.va, transportér se 4 krát převrátil, mám MEDEVAC, 1 asi středně těžce zraněný, 4 lehce, příjem". Po chvíli pro nás měli zprávu ze ŠAJKOVACE, vydržte a vyčkejte do 3-4 hodin je u vás pomoc, vrtulník nemůže vzlétnout pro oblačnost.


Foto: Moje a Čejenovo místo, roj a krovky po dopadu | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

V té době jsme si všichni pořádně uvědomili, že žijeme. Srbové to k nám měli sice kousek a bylo by tedy veselo, ale stejně jsme se rozchechtali až rozeřvali a udělali pár památečních fotek. Borise jsme umístili do relativního tepla a každý se zbraní hlídal jednu stranu, vysílačka byla na příjmu.


Foto: V té době jsme si všichni pořádně uvědomili, že žijeme. Srbové to k nám měli sice kousek a bylo by tedy veselo, ale stejně jsme se rozchechtali až rozeřvali a udělali pár památečních fotek. Zleva: Marína, Doly (autor článku), Čejen a Boris. | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Asi po hodině či dvou jsme uslyšeli zvuk motoru, tak jsme zpozorněli. Po chvíli se naštěstí objevilo policejní terénní auto, za volantem český policista a náš major Juraj Schwartz. Slyšeli nás vysílat, našli si nás na mapě, obrátili auto a hnali se za námi. Byla to úleva. Jura nás hned obešel, zjistil stav a šel volat. Za pár hodin se objevila celá kolona vozidel ze základny. Marína podal hlášení, bylo zajištěno místo, naložili nás do aut vojenské policie a odvezli zpět na základnu.

Na základně nám dali hned všem dejchnout, výsledky byly samozřejmě negativní. Pak nás nechali sedět na chodbě a nikdo se s námi nebavil. Mezitím dávali dohromady stráž na střežení otečka. Po nějaké době, už nevím kdo (jestli doktor) nás vzal do britského M.A.S.H. To byla jiná liga. Personál byl složen z profíků a záložáků, kteří hned začali kolem nás lítat. Personál pouze "rozhodila" jména na naších jmenovkách a my jsme následně nesměli svá jména používat, takže jsme dostali přezdívky. Sestřičky pak byly rozhozené z mojí přezdívky DESPERÁDO (Schwartz měl BAD BLOOD) apod. Udělali nám rentgeny, a plno dalších věcí. Mně obvázali hrudník s tím, že mám mít klid, ostatní kluky dali taky do kupy. V noci jsme se pak vrátili na základnu.

Foto: Mjr. Juraj Schwartz na jiné patrole s jinou britskou jednotkou | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Na základně stále panovala "tichá domácnost", tak jsme šli k nám na corrimek. Stavil se za námi akorát Ota Žallmann (EOD) a objevil se Renda Kopal s nějakým hrozným vínem v lahvi od limonády (bůhví kde ho sehnal). Pak přišli dva britští commandos, s kterýma jsme drželi. Udělali jsme jim černý sypaný čaj, vytáhli sušenky a kecali až do noci.


Foto: Na LRD je náš druhý řidič Renda | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Ráno šel Marína na štáb. Přišel naštvaný s tím, že to na nás chtějí hodit, hlavně na něj a Yannouta, i když před patrolou upozorňoval, že to je trasa pro landrover a ne pro 13 tunovou rakev. Dále jsme byli upozorněni, že pokud budeme nemocní, tak to zhorší situaci. Marína s Yannoutem později odjeli pro otečko. Před tím jsme sundali obvazy a šli jsme běhat kolem základny. Já v tričku a kraťasech (10 km), ostatní taky něco, aby bylo vidět, že jsme fit. Bolelo to jako čert a ještě dalších 5 let se naražená žebra ozývala - ostatně přesně tak, jak tehdy řekli doktoři v M.A.S.H. Marína navíc běhal jako vždy s pneumatikou od traktoru (14 km).

Původně měl převrácené OT-64 postavit na kola nebo přepravit na základnu americký létající jeřáb, ale kvůli oblačnosti a sněžení nemohl. Proto Britové předvedli léta své praxe za pomoci páky a lana.


Foto: Britové chystají lana na páku | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Kluci nevěřili svým očím (zkusili si to Marína i Yannout), jak to funguje a po čase postavili transportér opět na kola.

Foto: Marína s Yannouthem u páky | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Kupodivu až na ohnutý kulomet byl pojízdný, takže se dojelo na základnu po vlastní ose. Na základně pak transportér zůstal ještě pár dalších let, televize ho pak ráda dávala na záběrech naší základny z Kosova.

Foto: OT-64 je již skoro na všech osmi kolech | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Tenkrát jsme měli obrovské štěstí, později nám někdo říkal, že jsme snad první osádka, co přežila takovou nehodu v otečku, že jsme se v podstatě znovu narodili. Ten večer u nás v republice chodil Mikuláš s čertem a andělem, my jsme si ho "vybrali" v Kosovu, od všech tří něco. Letos to máme dvacet let.

Foto: Převrácené OT-64 je zpátky na svých kolech. Yannouth (na snímku) je spokojený. | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Za necelé dva roky po našem incidentu, den před návratem z mise KFOR, už takové štěstí v převráceném OT-64 neměli šrtm. Severa a nrtm. Hendrich. Riziko patří do povolání vojáka a na misi ve válce to platí dvojnásob. Voják může umřít, být zraněn v boji, při nehodě, minou, IED nebo při živelné pohromě. My dobře víme, proč to děláme a žádné peníze vám to nevykompenzují. Jsme rádi, že žijeme dál. Možná jsme si to tehdy vybrali dopředu i za další kolegy a nikdy na tento zážitek a na ně nezapomeneme.

Autor: Jaroslav Dolejška


Služba v misi IFOR

10. 2. 2007MISE IFOR-SFOR INa požádání kamaráda Martina o napsání článku o službě v Bývalé Jugoslávii u 6.Mech.praporu se tímto pokouším něco sepsat.
O penězích,službách a věcí kolem již bylo napsáno v článku od Martina "SLUŽBA V MISI SFOR II ".
Mise IFOR měla za úkol od sebe rozdělit znepřátelené strany na území Bývalé Jugoslávie.Tomu také odpovídal mandát OSN. Jednotky měli a úkol odzbrojovat polovojenské jednotky a zabavovat ilegálně držené zbraně mezi lidmi v hojném počtu od lehkých pěchotních až po těžké. Dále se stále nacházely minová pole které se za pomoci místní armády odminovávaly.V Květnu 96 jsem po absolvování výběrového řízení které probíhalo v zimě,nastoupil do výcvikového tábora OSN v Č.Krumlově jako st.řidič kde probíhal výcvik jednotek odjíždějících do Jugoslávie
Výcvik trval 2.5 měsíce, první 3 týdny probíhal po učebnách kde se učila poznávat mentalita a náboženství národů v místě nasazení,jelikož se plnily úkoly mezi Muslimy a Srby. Dále se učily poznávat druhy zbraní,munice, různé druhy min a nástražné systémy. Mezi tím probíhalo soustavné zlepšování fyzické kondice jako běh, výcvik Musada-MCS. Někteří pak odjeli na další výcvik se zaměřením na jejich funkce. Řidiči podstoupily KŘK ( krátkodobý řidičský kurz ) na získání vojenského řidičského průkazu,jelikož většina řidičů jsme byli ze zálohy.


Po skončení výcviku jsme dostali týden volna na zařízení nezbytných věcí a rozloučení s rodinami.
V červenci začalo střídání jednotek v Bosně-Hercegovině která probíhala ve dvou etapách.
Prvních 14 dní jsem strávil na základně Donja Ljubija kde bylo též velitelství praporu.Tam jsme byli ubytováni ve škole která byla zdevastována. Po opravě kterou zajišťovali češi opět slouží dětem.
Pak jsem byl přeřazen na spojovací uzel,který se nacházel nad Bosanskou Krupou,jehož základ tvořilo 12 lidí.Tam se bydlelo ve vypáleném baráku o 5 místnostech,který byl opraven klukama kteří tam byli první, z dostupných zdrojů za což jim patří dík.


Krom stráže kterou jsme vykonávali všichni až na obsluhu převaděče která sloužila ve 12 hod.službách. K dalším povinnostem patřilo jezdit 2x denně pro jídlo (oběd,večeře) na základnu do Bosanské Krupy, pytlování zeminy na obranný val okolo převaděče, střílen atd. a jiné práce pro chod uzlu (sekání dřeva na zimu,mytí nádobí oprava baráku a jiné ).
Při jízdě mimo základnu se jezdilo ve 2 lidech a při zvýšené boj.pohotovosti ve 3. Pokaždé v plné zbroji.Takhle to pokračovalo až do dubna 97 kdy jsem se vrátil z Mise domů.

Olda Tetur  https://vets.estranky.cz/clanky/Historie/sluzba-v-misi-ifor.html


Vzpomínka

13. 06. 2014 ARMYWEB

Píše se červen 2014 a v reakci na nedávno zveřejněné videozáznamy, které byly pořízeny na východě Ukrajiny, mi náhle mozek začíná podsouvat i další obrázky. Vypadají téměř totožně, avšak byly zaznamenané již před více jak dvěma desetiletími! Pocházejí také z Evropy, ale pro změnu z její jižní části, z území bývalé Jugoslávie. V té době jsem totiž sloužil jako voják Československého a následně i Českého praporu v mírové misi UNPROFOR.

Foto: Dvojice VAB na keňském Check Pointu, chvíli před výjezdem do Pink Zone

Ale nejen proto teď sedím u klávesnice svého notebooku. Nedávno mě totiž oslovil kamarád Aleš s prosbou, zda by bylo možné na těchto stránkách zveřejnit alespoň část ze vzpomínky, kterou jsem sepsal v roce 2008 pro svého bývalého kolegu z mise, Zdeňka Šťastného. Jelikož se tato vzpomínka nedlouho poté dostala i na veřejnost, nemám důvod Alešovi nevyhovět. Pro zjednodušení jsem však některé pasáže původního textu vypustil a jiné v reakci na nově vyzískané informace tomu doupravil. Článek je také doplněn o několik nově vybraných fotografií.


...Počátkem června 1992 zažádalo velitelství sektoru "Jih" náš prapor o uvolnění cirka 30 vojáků. Důvodem k této žádosti bylo rozhodnutí o zřízení mezinárodních pozorovacích týmů, které měly operovat v oblasti Pink Zone. Ta byla rozdělena do několika sektorů, které zahrnovaly kromě frontové linie i území bezprostředně na ní navazující. Podmínkou pro službu v těchto plánovaných mobilních, a i ozbrojených týmech byla dobrovolnost, alespoň částečná znalost anglického jazyka a profesní samostatnost. Tyto kritéria jsem splnil a s nadšením jsem s novým úkolem souhlasil. S několika dalšími dobrovolníky jsem byl chvíli poté převezen do Benkovace. V bývalých kasárnách JNA zde byla totiž umístěna nejen jednotka krajinských Srbů, ale především část Keňského praporu včetně jeho velení. Nově se zde nacházelo i několik osádek francouzských obrněných transportérů VAB.

Tyto osádky se staly základem pro sestavení jednotlivých týmů. Veškerá technika používaná mírovými sbory v místě jejich nasazení, musela být přestříkána bílou barvou s jasně viditelnými symboly UN. Tak tomu bylo i v případě těchto transportérů. Avšak při jejich bližším ohledání vystupovala místy na povrch i pískově žlutá barva. Tato jednotka námořní pěchoty, jak jsem se dozvěděl později, totiž sloužila nedlouho před tím ve slunné Africe. Mým přímým nadřízeným se stal pro tento čas velitel VAB, do jehož osádky jsem byl přidělen, Sergent Henry. Se svými novými druhy ve zbrani jsem se okamžitě spřátelil a měli jsme si hodně o čem vyprávět. S angličtinou jsme na tom byli zhruba stejně, a když někdy nastala ona jazyková bariéra, pomáhaly nám jí odbourat ruce, nohy i naše grimasy.

Služba v Pink Zone byla velice náročnou, ale určitě zajímavou prací. Na mnoha místech jsme se objevili jako zástupci OSN vůbec poprvé. K našim hlavním úkolům patřilo, kromě vlastní demonstrace síly UN v přiděleném prostoru, hlavně sledování dodržování příměří na obou stranách. Když bylo toto porušováno a k tomu bohužel docházelo velice často, snažili jsme se o zklidnění situace. Díky podobnosti slovanských jazyků, a i mojí částečné znalosti angličtiny, jsem v těchto případech často figuroval jako tlumočník. Všechna vzájemná jednání však byla velice složitá.

Foto: V Pink Zone umístěný tank T-34 náležející ozbrojeným silám RSK

Obě strany k nám mnohdy přistupovaly skoro až nepřátelsky s tím, co se vůbec pleteme do jejich záležitostí, neboť si to dokážou vyřídit sami mezi sebou i bez naší přítomnosti. K dalším našim úkolům patřilo monitorování prostoru, ve smyslu sledování počtů a identifikace vojska, a zároveň s tím i množství a typu techniky a jejich případné přesuny. Tuto činnost jsme však prováděli převážně jen na srbské straně, neboť přejezdy na tu chorvatskou byly velice komplikovanými a nezřídka kdy byly spojeny i s překonáváním částečně zaminovaných území. O veškeré naší činnosti se podávalo hlášení, které zpracovávalo nejprve francouzské velení. Od něho jsme také dostávali, v reakci na to, další doupřesňující rozkazy. Důležité informace pak byly přeposílány na velitelství našeho sektoru "Jih", a ty nejzásadnějšího charakteru následně i velení mise UNPROFOR.

Foto: M. Netušil a keňský kuchař Chumba u polní kuchyně jednoho z Check Pointů

V Pink Zone jsme trávili dny i noci. Často jsme přespávali přímo v obrněném transportéru, nebo jen tak na celtách pod ním. Někdy jsme se na noc vydali na některý z keňských Check Pointů a měli jsme tak možnost blíže poznat úplně odlišný život těchto vojáků z rovníkové Afriky. Na základnu do Benkovace jsme se dostavovali pouze z důvodu doplnění pohonných hmot a nafasování proviantu. Stávalo se tak zhruba jednou za tři dny. Zde byla také možnost vysprchovat se a najíst v kasárenské jídelně. Paráda! Po několika hodinách klidu jsme však opět zamířili do místa střetů mezi Srby a Chorvaty...

Jednoho odpoledne, při průjezdu Pink Zone No 4, jsme byli zastaveni Srby s tím, že nedaleko odtud dochází k častému ostřelování jejich frontového pásma, a i řídce civilisty obydleného zázemí. Jelikož jsme měli pro tento den jiné rozkazy, bylo nám řešení tohoto problému svěřeno až na další den. Psal se 23.červen 1992, když jsme v počtu dvou VAB vyrazili do oné Srby nahlášené oblasti. Ale ještě dříve, než jsme tam dorazili, jsme se dostali pod dělostřeleckou palbu Chorvatů. Naštěstí nebyla četná, a ani soustředěná a všechny granáty tak dopadaly v bezpečné vzdálenosti od nás.

Foto: Krov budovy poznamenané okolními boji

Zanedlouho poté jsme projížděli obcí Čista Mala. V ní se již civilní obyvatelstvo prakticky nevyskytovalo. Když jsme byli na úrovni bývalé benzínky, došlo k nenadálé explozi těsně vedle našeho VAB! Domnívám se však, že tento výbuch neměl nic společného s výše zmiňovanou palbou, neboť ta byla vedena daleko za naší současnou pozicí. Když jsem se pak po čase nad touto situací znovu zamýšlel, zaujal jsem podezření vůči jednomu srbskému pozorovacímu místu. Toto stanoviště bylo mimo jiné osazeno i minometem a byl z něho dobrý výhled právě naším směrem. Vím to, neboť několik dní před tím se nám tam notně opilí Srbové snažili ukázat, jak vypadá válka. Prý až to vypukne mezi Čechy a Slováky, tak již budu vědět co a jak...

Z dění v době výbuchu a následně poté, mám v paměti jen několik krátkých sekvencí. Ale naštěstí zahrnují téměř všechny důležité okamžiky. A jelikož některé z nich obsahují i velice silné prožitky, hluboce se mi do paměti vryly. A tak i část z nich teď mohu použít. Pamatuji se, jak to najednou nalevo od nás siklo a zároveň s tím se v ohlušující ráně zablesklo. Pojednou vše pohltil tmavý hustý dým. Byl to mžik sekundy. A protože jsem se v době výbuchu nacházel v levém zadním horním průlezu VAB, byl jsem zároveň s tím obrovskou silou sražen na podlahu transportéru. Zvonilo mi v uších, hučelo v hlavě, cítil jsem horko v obličeji a vše kolem mne probíhalo jako ve zpomaleném filmu.

Foto: M. Netušil s jedním z keňských výsadkářů sloužícím v misi UNPROFOR

Můj pohled přitom ulpěl na kolegovi z Francie, který dřepěl v protějším rohu VAB a držel se za obě uši. Okamžitě mě napadlo jenom to, že je pravděpodobně také hluchý, stejně tak jako já. Francouz zvedl pomalu svůj zrak, podíval se na mě a začal téměř hystericky řvát. Pravděpodobně tím chtěl zalarmovat kolegy z přední části transportéru, do které vedl od nás jen úzký průlez kolem bloku motoru s převodovkou.

Jeho křik a ani slova jsem však neslyšel. Uvědomoval jsem si pouze jeho otevřená ústa a příšerně vystrašený obličej. Podvědomě jsem si přiložil dlaň k tváři a pocítil na ní cosi divně mazlavého. Když jsem se pak na ní podíval, byla celá zamazaná krví. A nejen ruka. Do červena se už začala zabarvovat i moje neprůstřelná vesta, na kterou mi z čerstvě utržené rány stékala krev a přetékala z ní pak následně na podlahu transportéru. Chvíli na to jsem upadl do bezvědomí. Zdál se mi při tom odporný sen, ve kterém jsem se něčím dusil. Na okamžik mě to probralo a zjistil jsem, že to vlastně sen není, ale že se jedná o skutečnost. Do plic mi totiž natékala krev a nutilo mě jí to vykašlávat. Pomalu jsem si také začal uvědomovat to, k čemu před malou chvílí došlo a i svůj okamžitý stav.

Foto: Interiér transportéru Renault VAB (No.6873 0118), jehož velitelem byl Sergent Henry

Žít bylo najednou tak namáhavé, lákalo mě zemřít, neboť s tou myšlenkou přicházel pocit obrovské úlevy a vysvobození... Ještě jsem se tak nějak podvědomě zamyslel nad svým dosavadním životem. Ničeho jsem v něm nelitoval a byl jsem s ním spokojen. Z ničeho nic mi však na mysl přišla úplně jiná věc a to, že v tuto chvíli vůbec nejde o mě, nýbrž o mamku, přítelkyni a ty další. Co ti na to řeknou, když zemřu? Jak to ponesou? Před výjezdem na misi jsem jim dal totiž slib, že se v pořádku navrátím zpět! To jim přeci nemohu udělat, nesmím zemřít!!! Následný "návrat" do života byl pak velice bolestivým...

To co následovalo poté, byly opět stavy částečného vědomí a bezvědomí. Pamatuji se, jak mě Francouzi vytahovali z transportéru. Dva z nich si mě pak vzali mezi sebe a táhli kamsi. Snažil jsem se jim sám za sebe pomoci, ale nějak se to nedařilo, nohy mě neunesly. Najednou se kolem nás seběhla skupinka Srbů. Vybavují se mi jejich zablácené uniformy i přilby, které měly dokrášlené travou a kdo ví čím dalším. Některým z nich dokonce plandala přes obličej i maskovací síťka.

Jeden z těchto vojáků vyndal odkudsi zelené obinadlo a začal mi stejně špinavýma rukama, jako byla jeho uniforma, obvazovat krk a hlavu. Moc mu to ale nešlo a tak mu začali vypomáhat i jeho spolubojovníci. V mdlobách mi celý tento výjev přišel, nevím proč, velice směšným a tak trochu i absurdním. Tma.

Opět jsem se po nějakém čase probral a znovu mě má osádka přesouvala z VAB. Někdo mě najednou vysvlékl a jako holé tělo jsem byl předán do stanu, který byl vybaven jako operační sál. Lékaři na mě zpočátku hovořili francouzsky, ale když zjistili, že jim nerozumím, přešli do angličtiny. Jako první je zajímala moje totožnost, a poté mi pokládali ještě nějaké další otázky. S rozdrcenou čelistí a nesmírnou únavou se mi však velice těžko odpovídalo.

Foto: To co zbylo ze srbského stavení, které chvíli před tím vyhodili Chorvaté do vzduchu

Zaregistroval jsem ještě uniformu příslušníka naší vojenské policie. I jemu jsem se snažil něco říci, ale pak jsem již jen zvedal palec pravé ruky na důkaz toho, že cítím, že je vše OK. Pojednou mi byla nasazena maska s rajským plynem a okamžitě usínám... Svoje francouzské kamarády z osádky jsem tak ten den viděl naposledy, více jsem se s nimi již neshledal. Naštěstí, jak jsem se dozvěděl později, se nikomu z nich nic vážného nestalo. Vděčím jim opravdu za hodně, minimálně za záchranu svého života!!! Díky kluci, kéž bych se Vám mohl někdy revanšovat!!!

Ve francouzské polní nemocnici mi vojenští lékaři podvázali poškozenou tepnu, vyrovnali dosavadní ztrátu krve a učinili další nezbytná opatření, která byla nutná z důvodu dalšího transportu. Ten se uskutečnil vojenskou sanitkou a dohlížel v ní na mě jeden dánský zdravotník. Sanita směřovala do špitálu v hlavním městě Republiky srbská Krajina, do Knína. Ale z důvodu toho, že se i toto město ocitlo před náhlou dělostřeleckou hrozbou, mě tamní srbští lékaři odmítli převzít. Prý nechtěli suplovat riziko mého případného úmrtí. A tak se pokračovalo dál. Postupně jsem tedy cestoval z keňského sektoru přes francouzský, československý, polský a skrze "severní frontu" na chorvatské území. Naším novým cílem se totiž stala nemocnice v Zagrebu. Společnost mi tentokráte dělala jedna britská lékařka v hodnosti majora. Po dobu transportu mě držela za ruku a dodávala mi tím sílu a pocit bezpečí. Její chování bylo velice vstřícné a navštívila mě i poté, co jsem se již nacházel jako pacient na čelistním oddělení zagrebské nemocnice. Zde jsem prodělal další z operací, kdy mně byla mimo jiné fixována i ona následkem výbuchu rozdrcená čelist, provedena tracheostomie a vyjmuta jedna ze střepin, kterou jsem pak obdržel od ošetřujícího lékaře "na památku". Další mini střepinku si nosím v měkké tkáni krku dodnes. Ta je snad "pro štěstí"!

Zhruba po desetidenním pobytu v Zagrebu jsem byl sanitou převezen nazpět do ČSFR, tentokráte do pražské ÚVN. Zde mi byla poskytnuta další lékařská péče. Po několika dnech jsem se však zotavil na tolik, že další hospitalizace již zde nebyla nutná a byla mi tak nadále umožněna domácí léčba s pravidelnými kontrolami ve Střešovicích.

Po ukončení této, někdy začátkem října 1992, jsem nastoupil opět do kasáren v Českém Krumlově, a ještě v závěru tohoto měsíce vycestoval nazpět za svými kamarády na území bývalé Jugoslávie. Ve službách míru jsem pak odsloužil další rok. Avšak k mé lítosti již byly patroly mezinárodních týmů, v té podobě jak jsem je znal, pouhou minulostí...

Autor: Mirek Netušil


Operace Šiva: Čeští vojáci proti nejvycvičenější protiteroristické jednotce srbské policie

21. 09. 2020 kategorie: ARMYWEB, ONWAR.EU

Operace Šiva byla v průběhu IFOR a SFOR největší akcí od vstupu koaličních jednotek na území Bosny a Hercegoviny. Patrně šlo o první operaci od skončení 2. světové války, kdy čeští vojáci provedli útočnou operaci s cílem obsadit, zajmout nebo zničit. V úvahu je třeba také vzít fakt, že i přes na tu dobu nejlepší výcvik, nikdo z nás neměl zkušenosti s CQB (boj v uzavřených prostorech a na krátkou vzdálenost).

Do té doby se většina operací odehrávala v prostoru odpovědnosti zahraničních jednotek. Ať už šlo o odzbrojování všech tří stran konfliktu (Bosňáků, Chorvatů a Srbů) na základě Daytonských dohod nebo o odminování, přesuny uprchlíků, kontroly deklarovaných míst (kasárna, sklady vojenské techniky a munice), incidenty se střelnými zbraněmi a minami, granáty, úmyslně zakládané požáry, zločinnost, střelbu, zabavování vojenské techniky, hledání masových hrobů, pomoc orgánům Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) při dokumentaci, hledání válečných zločinců a jiné. Například při nepokojích 19. dubna 1996 v dopoledních hodinách využilo volného pohybu osob přes hraniční linii v městě Otoka několik muslimských rodin.


Foto: Část 1. čety po akci.(zprava npor. R. Náhončík, autor tohoto článku sedí za ním) | archiv spolku CZFORCES


Operaci Šiva předcházely dlouhotrvající neshody mezi křídlem prezidentky republiky Srbské v Bosně a Hercegovině Biljany Plavšić se sídlem v Banja Luce a křídlem Radovana Karadžiče s centrem v Pale, kterého zastupoval předseda parlamentu Momčilo Krajišnik (zemřel 15. 09. 2020). Byly to spory o televizní vysílání, o odposlechy, o rozpuštění parlamentu, které anuloval Ústavní soud a které později vyvrcholily obsazením vysílačů jednotkami SFOR (účastnily se i české jednotky SFOR - 1. mechanizovaná rota obsadila vysílač Lisina, Operace KEY STONE), Operací TANGO vojáků SAS v Prijedoru (zatčení Simo Drljači a Milana Kovačeviče) a dalšími.

Do operace Šiva, dne 20. srpna 1997, nasadilo velení SFOR, pod velením velitele SFOR generála Erica K. Shinsekiho, pozemní jednotky složené z přibližně 350 českých a britských vojáků s 50 obrněnými vozidly, podporované americkými a norskými vojáky. Leteckou podporu zajišťovaly vrtulníky AH-64 Apache a další letecké síly NATO. Operace se uskutečnila v Banja Luce (220 000 obyvatel), hlavním městě republiky Srbské v Bosně a Hercegovině.

Příprava operace Šiva

Měsíce před zahájením operace dostávalo velitelství SFOR průběžně informace o připravovaném převratu proti prezidentce Biljaně Plavšić. Ten měl proběhnout v hlavním městě srbské části federace Banja Luce, kde se měly shromažďovat zbraně a výzbroj pro křídlo Radovana Karadžiče. Velení SFOR rozhodlo o nasazení zálohy velitele SFOR, kterou tvořila 1. mechanizovaná rota, 6. mechanizovaného praporu AČR. Ta byla od počátku nasazení v silách SFOR. Kromě plnění svých běžných operačních úkolů byla cvičená i na tyto možnosti nasaz

  • aeromobilní výsadky (vrtulníky UH-60 Blackhawk, CH-47 Chinook) za podpory vrtulníků AH-64 Apache z 1st Battalion, 1st Aviation Regiment "Gunfighters")
  • zákroky na vlastních BVP-2 pod jednotným velením ve spolupráci s britskými dělostřelci ze základny Donji Kamengrad, vyzbrojenými samohybnými děly AS90.

Průběh Operace Šiva

  • 18. srpna 1997 - proběhla rotace části vojáků na dovolenou a z dovolené v ČR;
  • 19. srpna 1997 - čtyři vojáci byli na spojovacím retranslačním stanovišti 01B (Igraliště). Sedm vojáků ve stráži na základně. Kolem 22.00 přichází na spojovací stanoviště roty zpráva, že se má velitel roty a velitelé čet připravit na odlet;
  • 23.00 - velitel roty a velitelé čet odlétají vrtulníkem LYNX na MND SW v Banja Luce. Tam, jak vzpomíná velitel 1. čety npor. Roman Náhončík (dnes brigádní generál), bylo sice rozebráno, o jakou operaci se jedná, ale jen mlhavě. Například bylo sděleno, že na vyčištění budovy Policejní akademie jsou zapotřebí tři týmy, ve skutečnosti by jich bylo třeba šest a podobně. Velitel praporu pplk. Pavel Jiráček, k tomu bezprostředně po akci pro Lidové noviny uvedl: O celé akci jsme se dozvěděli až bezprostředně před jejím začátkem". Později k tomu dodal, že o operaci jej velení SFOR uvědomilo, až když letěl ve vrtulníku spolu s generálem Jiřím Šedivým do Záhřebu;
  • 20. srpna 1997 v 02.00 - je vyhlášena záloha velitele SFOR. Jsou buzeni vojáci a výkonný praporčík organizuje poradu se zástupci velitelů čet. Probíhá střídání vojáků na strážních stanovištích na základně a na 01B (Igraliště). Přijíždí náčelník štábu 6. praporu (dnes generál) mjr. Miroslav Žižka, později i zástupce velitele praporu pplk. Vladimír Podlipný. Před základnou se do proudu řadí šest BVP-2 (1. Mechanizovaná rota), Warior a Land Rover sanita 1. mechanizované roty. Později přijíždí BPzV "Svatava" (BVP-1 BPzV "Svatava") s průzkumným družstvem z průzkumné čety (VČ pprap. Josef Křivánek), velitelské roty (velitel npor. Ladislav Janda), R-5 Bečva, jeden vyprošťovací automobil AV-15, jeden Land Rover Vojenské policie z velitelské roty praporu ze základny Donja Ljubija a při přesunu se připojuje jedno BVP-2 od 3. Mechanizované roty, 2. čety, 2 družstvo, volací znak 322 SIERA ( pod velením velitele roje čet. Ivana Bindíka, SOP des. Milan Brůna, pancéřovník Bohuslav Polák a další) ze základny Bosanská Krupa. Na základně a na spojovacím stanovišti O1B zůstává jako zastupující velitel výkonný praporčík rtm. David Michut spolu se stráži obou stanovišť, asi 20 vojáky, třemi BVP-2 až do příjezdu mechanizovaného družstva z 3. mechanizované roty 6. českého mechanizovaného praporu ze základny Bosanská Krupa a norské roty ,,Vikingů" z Telemark Battalion dislokované až u Sarajeva;
  • zhruba ve 03.00 - po kontrole spojení a nasednutí přichází rozkaz: Vpřed! Pro většinu vojáků byl cíl neznámý. Vpředu kolony jede Land Rover Vojenské policie. Kolona velkou rychlostí projíždí po trase Stari Majdan-Koprivna-Prijedor-Banja Luka;
  • 07.00 - kolona přijíždí na kraj Banja Luky ze směru od Prijedoru k odbočce vedoucí k HQ MND SW ("Metal Factory"), kde čeká Velitel roty a velitelé čet. Velitel roty vydává bojový rozkaz, sděluje, že cíl je Policejní Akademie Republiky srbské a hlavně v ní sídlící protiteroristická jednotka. Ztráty velení divize odhaduje na 30-60 procent vojáků účastnících se operace. Poté osádky nasedají do BVP-2 a do čela kolony se zařazuje britský obrněný FV107 Scimitar;
  • 07.15 - kolona projíždí velkou rychlosti Banja Lukou. U policejní akademie FV107 Scimitar pokračuju rovně směrem od akademie. První BVP-2 velitele 3. čety npor. Ladislava Sokola prudce otáčí a zastavuje před branou akademie a řidič čet. Oldřich Hymlar "rozhoupává" BVP-2. Strážní otevírají bránu, klekají na zem, pokládají své zbraně (útočné pušky Zastava M-70) a zvedají ruce nad hlavu. Roj vyskakuje a část míří na zajaté policisty. Ti se vzdávají. Vojáci zvedají závoru a rtn. Libor Smékal dobíhá k akademii, kde zaklekává a míří na vchod. Část kolony složená ze sedmi BVP-2 , BPzV "Svatava" a Warrioru vjíždí na prostranství před akademii. Roje sesedají, řadí se do tří zástupů, poklekávají na jedno koleno otočeni k budově, řidiči a střelci operátoři zůstávají v BVP-2 a kanony míří na budovu.

Foto: BVP-2 po akci na velení divize | archiv spolku CZFORCES

Na povel velitele roty vnikají zástupy do budovy, zajišťují schodiště, mezipodlaží, vojáci otevírají nezamčené pokoje a po zabouchání i zamčené pokoje, kde jsou ubytování policisté a příslušníci protiteroristické jednotky. Zajatci jsou odváděni na nádvoří na druhé straně budovy, kde poklekají s rukama za hlavou a přebírají si je policisté Interantional Police Task Force (IPTF). V přízemí vpravo dole zůstává jako zajištění u kulometu rtn. I. Š. V jedné z kanceláří jsou u partie šachů zajištěni dva z vyšších velitelů jednotky. Po srbských a anglických povelech rtn. Víti Mrázka a rtm. Jaroslava Dolejšky odevzdávají zbraně (pistole), povstávají, zvedají ruce nad hlavu a jsou odvedení na dvůr. Rotný Mrázek zůstává na chodbě a rtm. Dolejška pokračuje dál. V další kanceláři po levé straně je sekretářka a za dveřmi vedoucími z její kanceláře je velitel jednotky generálmajora Mendela. Oba jsou zajmutí a odvedení rtm. Dolejškou po zajmutído vstupní haly, kde si genmjr. Mendela přebírá IPTF.

Souběžně s tím probíhá čištění pater. Některé týmy zajišťují schodiště a mezipatra, další čistí místnosti, odzbrojují a odvádějí zajatce a dobývají se do uzamčených dveří. Policisté jsou shromažďováni na nádvoří, kde IPTF provádí jejich lustraci a třídění. Poté se začínají prohledávat jednotlivé místnosti a pokoje vybavené patrovými postelemi a skříněmi. Přitom se nachází zbraně, schované na různých místech pod matracemi, postelemi, za skříněmi a podobně. Po přebrání a odvezení, nebo propuštění zajatých policistů příslušníky IPTF, vjíždí na zadní nádvoří budovy zbytek kolony. BVP-2 a Warrior se rozmisťují do obranných postavení.

Vzpomínka rtn. Ladislava Blatného, řidiče BVP-1 BPvZ Svatava průzkumné čety: "V noci jsme dostali rozkaz k výjezdu, ale neměli jsme přesné informace co nás čeká. Při dojetí a zařazení do kolony na základně Stari Majdan, jsme vyjeli. Před Banja Lukou celá kolona zastavila a dostali jsme potřebné informace a kolona se rozjela do města k policejní akademii. Byli jsme okamžitě středem pozornosti. Při dojetí na místo, jsme hned zaujímali postavení před a okolo budovy, tak aby byla zajištěna ze všech stran. Začal výsadek a obsazování budovy. Já jako řidič BVP si pamatuji, jak jsme byli obklopeni místními lidmi a střelec po chvilkách pohyboval věží...pro demonstraci síly...tím jsme si udrželi lidi od BVP. Po obsazení jsem se s vozidly přesunuli za budovu na dvůr. Pak začalo prohledávání celé budovy. Hledání zbraní, munice atd. Naše průzkumná skupina byla ... myslím v druhém nebo třetím patře, na levém křídle budovy a monitorovali jsme pohyb okolo budovy a příjezdovou silnici z leva, kde snad byl ještě nějaký malý most. Hlásil se každý pohyb, zastavení jakéhokoliv vozidla atd."


Foto: Budova policejní akademie | archiv spolku CZFORCES

Vojáci se ubytovávají v ložnicích, opravuje se a zavírá brána a jednotka začíná strážní činnost. Rozestavují se BVP-2, strážní jdou k bráně a odstřelovači na střechu. Při obdobném zákroku britských jednotek v dalších objektech dochází k vykopávání dveří.

Z velení divize přivážejí hotová anglická jídla. Po šoku způsobeném Srbům a hlavně překvapeným odzbrojeným policistům, kterým začíná docházet, jak rychle přišli o všechno, začínají místní monitorovat prostor před akademii a shromažďovat se v hloučcích. Propuštění policisté se dožadují vpuštění do objektu pod různými záminkami, hlavně pro věci a vyhrožují použitím granátů. Posilují se stráže;

  • Srbové shromáždění před plotem s televizními štáby, které vše natáčejí, začínají připomínat, že 21. srpna 1968 bylo stejně přepadeno ČSSR. A v srbských televizích začínají dávat mediální masáž, kde prostříhávají záběry z roku 1968 na Václavském náměstí se záběry na vojáky a techniku jednotky v Banja Luce. Jako součást PSYOP prováděného Karadžičovými silami jsou jednotky SFOR přejmenovány na SS-FOR. Dokonce byl natočen i videoklip: While simultaneously keeping the peace between the two warring political factions in the Republika Srpska in accordance with an international view of relevant legalities, moving aggressively to gain control over both the RS civil and Special Police, and continuing to address the hostility brought about by the threat of sealed war crime indictments, COMSFOR and the High Representative addressed another vexing problem: controlling the television media in the Republika Srpska. These issues too became intertwined as the Srpska Radio Televizija (SRT), the dominant RS television network, began to portray international actions as reflections of the Nazi occupation. The president of the SRT was none other than Serb Tri-President Momcilo Krajisnik.
  • Noc probíhá ve strážích za srbských verbálních pokusů o provokace.
  • 21. srpna 1997 v 07.15 - probíhá vystřídání britskými vojáky a jednotka se i s technikou přesunuje na Policejní prezidium, kde spolu s britskými a americkými vojáky (část z nich jsou příslušníci speciálních sil) střeží budovu a pokračují v demonstraci síly;
  • 22. srpna 1997 v 15.00 - probíhá střídání jednotky a její přesun na MND SW v Banja Luce, kde zůstává v záloze COMSFOR. Ubytována je v hale válcovny a vojáci spí na a v technice;
  • 25. srpna 1997 v 03.15 - budíček a přesun na Policejní prezidium, kde spolu s britskými commandos probíhá střežení a při přesunech probíhá demonstrace síly. Ve 20.00 je akce ukončena a jednotka se vrací zpět na MND SW;
  • 27. srpna 1997 - ošetření techniky, zbraní a odjezd na domovskou základnu na Stari Majdan. Tam mezitím vypomáhají vojáci 3. mechanizované roty a norští vojáci z 11. Telemark Batalionu se svoji technikou. Při průjezdu jednotku zdraví velitel praporu, který ji pak přezdil na "1. Neporazitelnou";
  • 28. srpna 1997 - ráno probíhá společná patrola s norskými vojáky. Češi jsou v norské technice a naopak;
  • 29. srpna 1997 - přilétá velitel SFOR, čtyřhvězdičkový generál Eric Shinseki, kterému je představena česká jednotka i s britskými spolubojovníky a provedena ukázka výzbroje. Na závěr předá velitel SFOR vyznamenání vojákům roty, kteří mají za sebou pět měsíců nasazení. V pozdějších dnech probíhají další akce například obsazování vysílačů.

Operační plán se v podstatě skládal z pěti bodů:

  • Překvapit (což se povedlo načasováním);
  • zneškodnit (zajmout nebo zabít, pokud by kladli odpor podle Pravidel nasazení - Rules of Engagement);
  • zajistit;
  • obsadit a
  • předat moc silám loajálním prezidentce RS.

Nasazené jednotky splnily všech pět bodů plánu. Při operaci bylo zabaveno velké množství zbraní. Podle provedených inventur bylo součásti až 12 tun různého vybavení, včetně automatických pušek, pistolí, pušek, odstřelovacích pušek, RPG, munice, granátů, min, které měly sloužit pro vybavení 2 000 příslušníků sil věrných vládě v Pale a Radovanu Karadžičovi. Zabavené zbraně odvezly dva nákladní "DAFY" SFOR na velení divize v Banja Luce, kde byly vystaveny).


Foto: rtm. Miloš Španěl u části zabavené výzbroje | archiv spolku CZFORCES

Závěr

Velitel 6. českého mechanizovaného praporu SFOR pplk. Pavel Jiráček (plk. v. z.) k tomu po 16 letech řekl:
"1. mechanizovaná rota byla v roce nejvydrilovanější rota AČR, která byla speciálně vybíraná a cvičená mnohem víc než ostatní jednotky. To vyplývalo z jejího unikátního místa operačního nasazení. Každá jednotka operovala jen na jedné straně, buď na srbské, na muslimské, nebo na chorvatské, pouze 1. mechanizovaná rota měla operační prostor na území všech tří stran konfliktu. Základna Stari Majdan ležela v demilitarizované zóně. V Majdanu a jeho okolí se nacházelo 27 tisíc tun min v minových polích. 1. rota byla zařazena jako záloha velitele SFOR pro celé spektrum operací a byla nakonec i nasazená, přestože velitel divize genmjr. Ramsey měl k dispozici britské jednotky se zkušenostmi ze Zálivu a Severního Irska. K tomu mi po akci řekl: "Jste mladá demokracie a potřebujete hrdiny." Do akce rota šla bez jakýchkoliv podrobných informací, snímků (ty jsme viděli až mnohem později), proti nejvycvičenější protiteroristické jednotce srbské policie složené z nejlepších válečných veteránů válek na Balkáně.

Velení britské 7. obrněné divize ,,DESERT RATS" ocenilo vojáky 1. mechanizované roty, zúčastněné jednotky a celý český prapor za výkon při operaci s právem nosit nášivku "DESERT RATS", stejně jako jejich předchůdce ve společných bojích u Tobruku.Dne 27. února 1998 byla americkou vojenskou delegací slavnostně předána nadporučíku Pavlu Bulantovi (brig. gen. v. z.) medaile Za zásluhy (Army Commendation Medal), kterou mu udělil velitel jednotek SFOR generál Eric K. Shinseki.

Nadporučík Pavel Bulant tuto medaili dostal za výjimečné zásluhy v operaci Šiva 20. srpna 1997, kdy působil jako velitel 1. mechanizované roty 6. českého praporu SFOR v Banja Luce v Bosně a Hercegovině. Vzorně vedl své vojáky, a i když musel jednat pod tlakem, prokázal vysokou rozhodnost. Rota se pod jeho vedením chovala příkladně a v duchu nejlepších vojenských tradic. Nadporučík Bulant, který v současné době slouží v Bechyni, a jeho vojáci se zasloužili o dobrou pověst, jak sil SFOR, tak AČR. To bylo jediné ocenění, které se vojákům dostalo za operaci Šiva, od vlastní armády nic.


Foto: Udělení Army Commendation Medal veliteli 1.mr., npor. Pavlu Bulantovi | archiv spolku CZFORCES

Když proběhl v Praze sraz roty po 16 letech, nadrotmistrovi Liboru Smékalovi se ozval i velitel dělostřeleckých návodčích, kteří byli součastí roty, kapitán Phill Mooney. Ten napsal: "It is great to hear from you. Sorry I have not replied earlier but I've been away for the last few weeks and this is the first time I've had time to get back to you. Thank you for the invitation to the reunion but unfortunately I will not be able to attend. I have great memories of our time in Bosnia and often wonder how you and the others are doing. Thanks for the photos. I am still in the Army, but many of the others have now left. What are you doing now? I hope you and the others have a great time tomorrow and wish that I could be there. Please send my best regards to everybody and let me know how it all goes. I hope that we keep in touch and I can get over to visit."

Proč jsem to napsal? Ani ne tak kvůli tehdejšímu nadšení z akce, pocitu strachu, když jsme seděli v uzavřeném roji v BVP-2 po sdělení cíle operace a odhadované výši ztrát v akci, následované adrenalinem v akci a pak radostí, že jsme všichni v pořádku a zvládli to (zajatých bylo mnohem více, než nás) a nakonec všeobjímající únavě. Na to nikdy nezapomeneme. Napsal jsem to proto, že 6. český mechanizovaný prapor SFOR zařazený do British 7th Armoured Division, The Desert Rats pod velením pplk. Pavla Jiráčka (velitel 44. Průzkumného praporu , 4. Brigády rychlého nasazení v Bechyni), zástupce velitele pplk. Vladimíra Podlipného a náčelníka štábu mjr. Miroslava Žižky (genpor., v. z.) ( tvořený 600 vojáky a vlastní vrtulníkovou jednotkou podle hodnocení koaličních spojenců v operaci SFOR: ,,Plní své úkoly tvrdě, tiše, bez velké publicity a humbuku."

Bosna vypadala jinak, než se o ní kolikrát oficiálně psalo, což se ostatně asi týká i všech operací, kde jsou nasazování čeští vojáci od roku 1990 do dnes. Napsal jsem to i proto, že někteří vojáci se mají dobře, jiní hůř, někteří jsou snad i bez domova, prostě běžný chleba veteránů. Ale hlavně jsem vylíčil tento příběh kvůli, těm co už nejsou mezi námi a přeskupují se jinde: rotnému Jirkovi Hrdličkovi z 1. mechanizované roty, který byl s námi v Banja Luce, zástupce velitele 1. mechanizované ,,NEPORAZITELNÉ" roty mjr. Juraje Schwartze, rtm. Martina Tioky a třeba i na počest Jirky "Regiho" ("Ranger") Schamse, který byl později vážně zraněn v Afghánistánu, který přijel jako doplněk 6. mpr. na podzim 1997.

Jak říká klasik: ,,Válka je droga"

Nasazené jednotky a výzbroj:

1. mechanizovaná rota 6. českého mechanizovaného praporu SFOR doplněná o výše uvedené vojáky a techniku dalších rot praporu a Warriorem britských dělostřelců;
• Royal Regiment of Fusiliers, s 15 obrněnými vozidly a jednotka z D Squadron, Household Cavalry (obsadila Police Security Center);
• 79 Commando Battery, Royal Horse Artillery (obsadila 3 policejní stanice);
• letecká podpora: americké vrtulníky z 4th Brigade, 1st Infantry Division a
• operační záloha: mechanizovaná rota norského Telemark Battalion vyzbrojená obrněnými vozidly Patria XA-188.
1. mechanizovaná rota 6. Českého praporu SFOR
• byla dislokována na základně Stari Majdan (https://www.celysvet.cz/mesto.php?i=139365&n=Stari%20Majdan) v zóně separace oddělující všechny strany konfliktu v budově bývalé školy. Rotu tvořily tři mechanizované čety, každá četa se skládala ze tří družstev, spojovacího a hospodářského družstva, polní ošetřovny, velení roty, dělostřeleckého návodčího a styčného důstojníka. Šlo o 100 vojáků. Dále jednotku tvořili britští spojaři a návodčí s jedním Wariorem a jedním Land Roverem pod velením kpt. Phila Mooneyho a zhruba šesti vojáky ze základny Donji Kamengrad;
• Automobilní technika: 7x Land Rover LRD 110 Tdi, 1x Land Rover LRD 130Tdi, 6x UAZ, 1x PV3S Poka, několik vozidel Tatra 815 (8×8, 6×6 a 4×4), jedno spojovací R-6p, jedna T-815 CITRA, jedna T-815 CAP a jedna PV3S;
• Výzbroj roty: 10 BVP-2+ jeden AMBS;
• Výzbroj vojáků: Sa-58V, Sa-58P, Pi-vz 52, UKL vz.59, RPG 7, 9 x RPG-75, 9x odstřelovací pušky SVD Dragunov 7,62 (ve skladu byly mimo jiné i střílecí tužky);
• Spojovací prostředky: RF-13, RST Grundig.
• personálně byla složena z jedné třetiny z vojáků z povolání a ze dvou třetin vojáků v záloze. Část vojáků byli veteráni z misí UNPROFOR, UNCRO, IFOR a UNGI.

Až při samotném psaní mě zarazilo, že u nás není o operaci Šiva prakticky žádná zmínka. V zahraničí je však literatury nepřeberně.

Autor: Jaroslav Dolejška


Čeští vojáci patrolují kolem základny Bagrám dvakrát denně

21. 05. 2016 kategorie: ARMYWEB

Bagrám - Více než 150 vojáků ze 43. výsadkového praporu Chrudim se na americké základně Bagrám v Afghánistánu zabydlelo a naplno se chopili svých povinností, které na ně coby členy 6. strážní roty připadají.

Foto: Vyvádíme auta ze základny před nočním výletem / autor: Daniel Hlaváč

"Příslušníci strážní roty jsou každý den konfrontováni při patrolách mimo základu přímo se zdejším nestabilním bezpečnostním prostředím. Každý den vyjíždí spolu s příslušníky afghánské armády v průměru na dvě patroly, ať již je jejich úkolem udržování kontaktů s místními obyvateli a samosprávou či přímo preventivní působení v místech ze kterých dochází k odpalům raket na základnu," uvedl náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Josef Bečvář během návštěvy českých vojáků přímo v Afghánistánu.

Foto: Se čtyřnohým parťákem / autor: Daniel Hlaváč

"Typické denní i noční patroly příslušníků strážní roty trvají obvykle 4 až 8 hodin. Během nich se vojáci pohybují jak na vozidlech, tak i po sesednutí pěšky prochází stanovenými oblastmi," uvedl velitel 6. strážní roty kapitán Marek Štěpánek.

Foto: Naši a M2HB .50 cal / autor: Daniel Hlaváč

Dron strážný

Významným pomocníkem českých vojáků je bezpilotní průzkumný systém Scan Eagle, který Armáda České republiky obdržela loni v dubnu. Tento relativně malý, nicméně velmi efektivní průzkumník vydrží ve vzduchu i více než 20 hodin.

Foto: Na denním "výletě" / autor: Daniel Hlaváč

Pomocí kamer může velmi rychle a efektivně monitorovat například trasy patrol, kontrolovat rizikové oblasti i dokumentovat samotný průběh činnosti vojáků. Scan Eagle se tak pro jednotku stává cenným párem očí navíc, neboť poskytuje v přímém přenosu přehled o širším prostoru, než který mohou obsáhnout samotní vojáci v terénu.

Zdroj: chrudimsky.denik.cz

Autor: Lukáš Vaníček


Čeští vojáci pod praporem OSN

13. 08. 2020 kategorie: ARMYWE

Tak už to je 25 let, kdy 4. srpna 1995 zahynuli a byli zraněni naši vojáci a začala chorvatská ofenzíva "OLUJA" (Bouře) s cílem dobýt zpět území, které v předchozím konfliktu obsadili místní Srbové a které nazývali Republika Srbská Krajina. Slovo "obsadili" není tak úplně přesné, poněvadž srbská menšina žila na území Chorvatska už přibližně 450 let.

Tuto ofenzívu zažila necelá tisícovka českých vojáků - dobrovolníků, buď jako vojáci z povolání, nebo vojáci v "další činné službě", kteří sloužili pod praporem OSN a účastnili se mírové operace UNPROFOR - UNCRO. Většina vojáků sloužila na tzv. Tangách, což byly opevněná pozorovací, nebo propouštěcí a kontrolní stanoviště (check pointy) umístěná v "zóně separace", která sloužila k oddělení znepřátelených stran, to je, srbských a chorvatských jednotek a bylo to v podstatě území nikoho, většinou silně zaminované, což někteří naši vojáci poznali na vlastní kůži a technika na vlastní plechy. Tanga byla rozmístěna po celé zóně separace v různé vzdálenosti od sebe (několik set metrů i kilometrů). Jejich počet byl několik desítek. Český prapor střežil prostor přibližně o rozloze 1918 km2 a délce do 100 km. Jeho úkolem byla především patrolovací činnost a humanitární pomoc.

Foto: OT-64 českých UN po nájezdu na minu, v pozadí Tango 12, řidič i velitel vozu byli zraněni, avšak přežili. | archiv autora


Foto: Pohled do prostoru velitele vozu. Jako otevřená konzerva, že? | archiv autora

Hlavní velitelství českých jednotek bylo umístěno v kempu v Borje, základna 4.roty pod kterou jsem patřil, byla umístěna v kempu v Jezercích poblíž Plitvických jezer. Příslušníci 4.roty sloužili na stanovištích: Tango 10 "Markovac" (check point), Tango 13 "Naprte satelit", Tango 12 "Naprte", Tango 31 " Zorišnjak" a Tango 32 "Budimka". Na ostatních "Tangách" mimo svoji rotu jsem nikdy nebyl, mimo stanoviště "Klapavica", kde byly dílny ve kterých se opravovala naše vojenská technika a kterou jsem jako řidič obrněného transportéru OT 64 několikrát navštívil, a stanoviště průzkumné roty Babin Potok, které bylo po cestě ve směru Otočac - Borje - Udbina - Klapavica. Na Tangu 12 byli umístěny 2 družstva, na Tangu 32 - 1 družstvo (11 vojáků), na ostatních stanovištích, mimo hlavní základny, to bylo podobné. Zpravidla mělo každé Tango jedno "otéčko" a jeden UAZ, na základnách roty to byly terénní vozidla, většinou zn.JEEP.


Foto: Jen o pár metrů dál, kousek od cesty, výbuchem zničený transportér. V pozadí hora Podum. | archiv autor

Prapor českých jednotek byl pouze lehce vyzbrojen. K patrolovací činnosti sloužili zastaralé kolové obrněné transportéry OT 64 s věžičkou nebo bez, které už byly dávno za zenitem. Do věžiček se lafetovaly univerzální kulomety 7,62mm vz.59, průzkumná rota měla těžké kulomety 12,7mm. Vojáci byli vyzbrojeni samopaly vz.58, velitelé měli osobní zbraně 9mm pistole vz.82., každé družstvo mělo po jednom RPG-75 a univerzální kulomet. Na opasku se nosil bodák a útočný nůž.

Foto: Tango 12 Naprte | archiv autora

V době od listopadu 94 do listopadu 95, kdy jsem sloužil, se výstroj skládala z maskáčů vz.95, kanad, modré kevlarové přilby (modrého baretu, nebo čepice s nášivkou UN), proti střepinové vesty do které se vkládaly čtvercové neprůstřelné desky. U nás na Tangu ty desky letěly ven, byly dost těžké a při pěší patrole v horách bylo cítit každé kilo navíc, zvláště v letním vedru. Bral jsem to tak, že pokud šlápnu na minu, tak je mi stejně vesta prd platná.
Tudíž vzhledem k rozmístění jednotek a jejich počtů na stanovištích, výstroje a výzbroje se v žádném případě nedá hovořit o českém praporu jako o bojové jednotce, kterou ostatně ani nebyl, protože, jak již jsem uvedl, plnil úkoly podle mandátu OSN.

Foto: Tango 13 Satelit | archiv autora

Takže, jestli si ještě dobře pamatuji slova našeho velitele, pokud se k vám blížila skupina jedné ze znepřátelených stran, kdy jeden z těchto vojáků na vás zahájil palbu, měli jste zakřičet: " UN, stani, ili pucam" (stůj, nebo střelím), pokud by to nepomohlo J, tak napřed vystřelit do vzduchu a potom opětovat palbu za předpokladu, že trefíte pouze toho útočníka z celé skupiny. No a pokud byste tohle nějakým zázrakem přežili, tak jste mohli buď vzít do zaječích, nebo se nechat zajmout a tvářit se jako, že vy nic, anebo se radši sám zastřelit, protože by vás pak čekalo vyšetřování, proč jste se zachoval, tak jak jste se zachoval (zasvěcení, kteří zažili stažení našich vojáků z pozorovacího stanoviště u letiště v Udbině, které bylo bombardováno letadly NATO, ví o čem píši).


Foto: Tango 31 Zorišnjak (na vrcholu kopce byla pozorovatelna, ono to tak nevypadá, ale byl to pěkný "krpál") | archiv autora

Chorvatská ofenzíva mě zastihla na Tangu 31 "Zorišnjak" kam jsem byl zapůjčen z "mého" Tanga 32 "Budimka". Měly podstav a já tam měl být dva, tři dny, než se jim vrátí jejich dovolenkáři. Mě to nevadilo, protože většinu kluků jsem znal a byla to vítaná změna. Tango 31 bylo umístěno pod kopcem, poblíž chorvatských pozic u liduprázdné, válkou zničené osady Staro Selo. Nad Tangem byla na vrcholu kopce Zorišnjak vybudovaná pozorovatelna, na které se po 24 hodinách střídala dvoučlenná osádka. Odsud byl výborný výhled na zónu separace, která se táhla po srbské straně podél Budimky k Podumu až k Tangu 10 a po chorvatské straně kolem Otočace a podél Zorišnjaku. Byl zde výhled jak na zákopy a bunkry chorvatské armády, tak na pozice krajinských Srbů. Z vojenského hlediska se jednalo o strategickou kótu. Přibližně měsíc před ofenzívou bylo stanoviště na kopci doplněno o další pytle s pískem, které ručně, kus po kusu vynosili nahoru příslušníci Tanga 31 a okolních stanovišť, mákli si v tom vedru pěkně.


Foto: Tango 10 Markovac (check point) | archiv autora

Nad ránem 4.srpna jsem měl hlídku na stanovišti, sloužil jsem, ne právě oblíbenou službu od 2:00 - 6:00. Byla horká letní noc, všichni spali, zkrátka klid a mír. Přibližně ve 4:00 zachrastila vysílačka a bylo nám oznámeno, že přecházíme na oranžový stupeň (zelený: klid, oranžový: pohotovost, červený: bojový poplach). Zůstal jsem klidný, protože takových "oranžád" jsem už zažil dost, kluky jsem nechal spát a šel jsem vzbudit zástupce velitele, protože velitel byl právě na dovolené v republice. Oba jsme stáli venku a pozorovali ranní svítání a oblohu bez mráčků. Zarazilo nás, že bylo absolutní ticho, jindy touhle dobou cvrlikaly cikády, ozýval se štěkot psů z nedalekého Otočace a doslova řvali ptáci. Vysílačka se ozvala znovu a ohlásila přechod na červený stupeň, s tím, že se očekávají bojové akce mezi chorvatskou a srbskou armádou.


Foto: Tango 32 Budimka | archiv autora

To už jsem běžel vyhlásit klukům bojový poplach, což teda kamarádi nesli nelibě a z postelí se jim moc nechtělo (ani jsem se jim nedivil, všelijakých poplachů už bylo fůra a člověk otupí), to už bylo něco kolem 5:00. Všude kolem pořád panoval klid, jenom v dáli, ve směru od Gospiče, bylo slyšet ozvěny hromů. Teď už přesně vím, co znamená úsloví: "klid před bouří", příroda poznala, že se žene zkáza, to co jsme slyšeli, nebylo hromy, ale dělostřelecká příprava na začátku chorvatské ofenzívy pojmenovaná Oluja (Bouře). Během chvíle už začaly hvízdat dělostřelecké a minometné granáty i v našem úseku. To už zcela probudilo i ty, kterým se nechtělo z postelí a teď se ve spěchu oblékali do maskáčů, brali si vesty a přilby, zbraně a mazali do krytu.


Foto: Opravna techniky v Klapavici | archiv autora

Všude kolem se ozývaly detonace výbuchů, to už se přidali i srbští vojáci, kteří začali palbu opětovat a pálili na chorvatské pozice. Když jsme se probrali z počátečního šoku, začali jsme se pomalu z krytu vytrácet, nikomu se tam zůstat nechtělo, bylo tam vedro a bylo to tam docela klaustrofóbní. Většina z nás si našla místečko někde za pytlem z písku nebo defenzvalem a pozorovali jsme něco, co jsme viděli maximálně v televizi a bezpečí domácí pohovky. Těžko to popsat a najít ta správná slova, co se venku dělo. Jednoduše to byla válka v přímém přenosu a zatím jsme měli štěstí, že si nás Chorvaté ani Srbové nevšímali. Po celý den až do večera trvala dělostřelba obou stran, pokud vybuchl granát poblíž stanoviště, bylo cítit, jak se země chvěje, do toho se ozývala palba z kulometů a lehkých pěchotních zbraní. Večer, když už byla tma, bylo velmi dobře vidět, jak na srbské straně hoří domy a statky kolem úpatí Podumu a srbská vojenská postavení. Myslel jsem na gazdu a jeho rodinu, kteří žili v Naprte a ostatní srbské civilisty, jestli se jim podařilo uprchnout.

Foto: Vojáci Tanga 31 s vlajkou UN, krátce po opuštění pozorovatelny na vrcholu Zorišnjaku. (autor ve stoje druhý zprava) | archiv autora

Jestli jsem měl strach? No samozřejmě ano, byl jsem zvyklý na střelbu z kulometů a samopalů, ale ne na dělostřeleckou a minometnou kanonádu. Napřed mě ochromila hrůza, časem, jak jsem se zklidnil, tak se na povrch dostával adrenalin nebo nějaká jiná chemická látka, to by byla spíš otázka na nějakého psychologa, jak ta chemie v těle pracuje a k tomu se připojila obyčejná zvědavost.

5. srpna boje pokračovaly a my jsme se dozvěděly, že máme raněné a padlé vojáky na Tangu 23 Repetitor. Bohužel tato zpráva se během dne potvrdila a my jsme se dozvěděli, že Petr Valeš a Luděk Zeman zahynuli při ostřelování stanoviště a další tři kamarádi byli zraněni. Tango bylo v místě, které bylo strategické pro obě strany a tvrdě se o ně bojovalo. Z které strany přiletěl ten osudný granát, to se přesně neví a už se to asi ani nedozvíme. Čeští vojáci, kteří sloužili na Tangu 23 se každoročně scházejí u hrobů obou padlých vojáku, aby uctili jejich památku. To jsou chvíle, na které se nedá zapomenout do konce života.


Foto: Znehybněný chorvatský tank po nájezdu na minu před Tangem 32 | autor: J. Skalka

Po této smutné události se velení praporu rozhodlo stáhnout vojáky z pozorovatelny na Zorišnjaku. Vojáci na ní posbírali co se dalo, stáhly ze stožáru vlajku UN a dorazili k nám na Tango 31. Přes Tango 12 vedla silnice z Otočace na Škare, velitel Tanga nechtěl umožnit postupujícím Chorvatům průjezd stanovištěm. Ti nechtěli stanoviště obcházet, protože okolí bylo silně zaminované, na to doplatilo v předchozím roce jedno naše OT-64. Poté, co pohrozili našim vojákům, že na ně zaútočí, naše velení nařídilo umožnit Chorvatům průjezd. I na Tangu 32 byla situace vážná, protože lesní cestou z chorvatské strany se blížil tank a pokud by se dostal až k Tangu 32 na silnici, která vedla z Naprte na Dabar, mohl ostřelovat pozice krajinských Srbů a tím by ohrozil naše vojáky na stanovišti, které bylo bezprostředně u cesty. Pro osazenstvo stanoviště bylo štěstí, že pár metrů od Tanga 32 najel na protitankovou minu a byl znehybněn.

Nepamatuji si přesně, jestli to byl třetí, nebo čtvrtý den od začátku ofenzívy, kdy se na Tangu 31 objevili první chorvatští vojáci. Byli veselí a šťastní, protože už bylo jasné, že krajinské Srby porazily na hlavu. Oni slavili vítězství, my jsme byli rádi, že jsme živý a zdraví. V tuto dobu byla činnost našeho stanoviště paralyzovaná, měli jsme sice kontakt s velením pomocí vysílaček, ale nedostali jsme se vzhledem k bojům ven z Tanga a byli jsme odříznutí od okolních stanovišť, plnili jsme pouze roli statistů. Jídlo se dováželo z Tanga 12, kde byl kuchař, což teď nebylo možné, takže jsme jedli ,,kádéčka", s pitnou vodou jsme museli šetřit, takže žádné mytí několik dnů a spali jsme maskáčích a kanadách a vůbec jsme neměli tušení, kdy se k nám dostane zásobování s jídlem, vodou a palivem do elektrocentrály na kterém bylo stanoviště závislé. To samozřejmě nebylo nic proti hrůzám, které zažilo civilní obyvatelstvo, které prchalo před chorvatskou armádou do Bosny a Srbska. Ještě dlouho poté, co byla celá oblast pod kontrolou Chorvatů, hořely srbské domy a po okolí pobíhala domácí zvířata.

Někdo se zeptá, byla vojska UN v tzv. Republice Srbská Krajina k něčemu? Já na to nedokážu odpovědět, to je otázka pro vrcholné politiky evropských zemí, proč to nechali dojít tak daleko a komu se tato situace hodila. Osobně si myslím, že v době příměří se dařil mandát OSN plnit, probíhala humanitární pomoc, patrolování a monitorování atd. ovšem bylo pouze na libovůli obou stran co vojskům UN dovolí. Pokud se Srbové nebo Chorvaté rozhodli, že nepovolí kontrolu svých vojenských postavení, vezmou si vojáky UN jako rukojmí, pravidelně se budou ostřelovat, udělali to. Chorvaté využili příměří k vybudování výkonné armády a jejímu vyzbrojení (za velké podpory západních zemí). Během ofenzívy etnicky vyčistili svoje území až k bosenským hranicím, vypálili nebo vyhodili do vzduchu domy, které patřili Srbům, a tím jim znemožnili návrat zpět do svých domovů a takto si vyřešili problém se srbskou menšinou do budoucna (bohužel nemám informace o tom, zda probíhají nějaké návraty srbských uprchlíků zpět do Chorvatska). Je naprosto iluzorní si myslet, že vojska UNPROFOR - UNCRO mohla chorvatské ofenzívě vojensky zabránit, na to neměla dostatek vojáků, těžké techniky ani mandát.

Čeští vojáci vycházeli s civilním obyvatelstvem, ať to bylo na chorvatské, nebo srbské straně velmi dobře. Nevím o žádných závažnějších konfliktech, možná to bylo i tím, že máme slovanské kořeny, jazykově se dalo domluvit a spousta Čechů Chorvatsko před válkou navštívilo jako turisté. S vojáky to bylo horší. Chorvaté nás nazývali SRBOFOR s tím, že straníme Srbům a naopak srbským vojákům se nelíbilo přejmenování z UNPROFOR na UNCRO (cro-croatia-chorvatsko), že prý podle názvu jsme na straně Chorvatů.

I po srpnové ofenzívě OLUJA, zůstal český prapor v Chorvatsku a plnil další úkoly OSN, já jsem tam zůstal až do listopadu 1995, kdy proběhla rotace zpět do ČR a vrátil jsem se domů, ale to už je jiný příběh...

Na misi UNPROFOR-UNCRO byla zraněna řada českých vojáků a bohužel někteří se už nikdy domů nevrátili:
rtn. Ivan RIGO (ČSFR)
ppor. Václav MARTÍNEK
mjr. Josef SKÝBA
čet. Petr HOS
kpt. Jozef PALOV
ppor.i.m Luděk ZEMAN
ppor.i.m Petr VALEŠ

Čest jejich památce.

Je to už dlouhých 15 let, člověk už ledacos zapomněl, ale některé zážitky vymazat z paměti nejde a hlavně je nejde popsat. Pokud si tento článek přečte některý bývalý příslušník mise UN, může ho doplnit, popřípadě popsat svoje vlastní zážitky...

Autor: Pavel Antl


Operace PIPER: Čeští vojáci všechny situace proti přesile davu, útokům granáty i IED ustáli

29. 07. 2020 ARMYWEB

Operace 6. českého mechanizovaného praporu SFOR byla operace s cílem tvýšit bezpečnost při operaci vedené proti Prijedorské trojce po pokusu o zatčení Drljači dne 11. 7. 1997. Jednalo se o střežení hotelu Prijedor ve stejnojmenném městě (kde byli ubytování zaměstnanci OSN a IPTF-Mezinárodní policie) a silné hlídkování u domů, kde byli ubytováni pracovníci CIMIC, OSCE, JCO (Týmy britských a amerických speciálních sil, jejichž úkolem bylo hledání a zatýkání válečných zločinců). Tato opatření trvala až do konce působení našeho 6. českého mechanizovaného praporu SFOR. Na tomto operačním úkolu se podílely hlavně 1. mechanizované roty ze základny Stari Majdan a 2. mechanizované roty ze základny Brezičani, po zahájení operace ŠIVA velitelské roty z Dolnji Ljubije. Během této operace proběhla dne 19. 7. 1997 operace TACLE, která měla za úkol v souvislosti s pohřbem Sima Drljači monitorovat město Prijedor, okolí a komunikace ve směru na Banja Luku.

Předchozí bouře

Operace českého praporu přímo navazovala na operaci TANGO britských SAS. 10. července po předchozím sledování provedeným nejspíše 14th Intelligence Detachment ("The Det") v operaci schválené NATO (SFOR) na základě zatykačů vydaných Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, dva pětičlenné týmy SAS ve stejný čas udeřily proti srbským válečným zločincům spojeným s nechvalně proslulými koncentračními tábory Omarská, Keraterm a Trnopolje, kde byli vězněni a týráni zejména muslimští vězni, ale i další národnosti včetně Srbů (často kvůli majetku).

                                          Foto: Hotel Prijedor | archiv Tomáše Slámy

Do operačního prostoru se dostali vrtulníkem Chinook 7. perutě RAF. Cíl číslo jedna byl doktor Milan "Mico" Kovačevič, bývalý starosta Prijedoru. V době zatčení byl Kovačevič ředitelem nemocnice v Prijedoru a pohyboval se pouze se silnou ochrankou v mnoha vozech. Jediné místo, kde byl podle sledování bez ochranky, byla právě nemocnice. Tým SAS v civilu s ukrytými zbraněmi pod oblečením do areálu nemocnice pronikl ve vozech Lada Niva označených červeným křížem jako sanitky (které jsme později nafotili už v britské kamufláži na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce). Překvapený Kovačevič nekladl žádný odpor. Po zatčení byl přepraven vrtulníkem UH-60 Black Hawk na americkou základnu v Tuzle a odtud pak letounem C 130 Hercules do Haagu, aby stanul před soudem. K soudu však nikdy nedošlo, neboť Kovačevič zemřel ještě před jeho konáním ve vazbě s podezřením na infarkt.


Foto: Později jsme nafotili vozidla už v britské kamufláži (na snímku) na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce | archiv autora

Cíl číslo dva byl Simo Drljača, bývalý policejní velitel v Prijedoru, který byl podezřelý ze zorganizování etnických čistek muslimského obyvatelstva Prijedoru, kdy původní počet zhruba 50000 převážně muslimských obyvatel města byl díky čistkám snížen na téměř nulu. Drljača oficiálně pracoval jako asistent bosenskosrbského minstra vnitra, avšak to bylo jen krytí, jeho hlavní úkol bylo krytí Ratka Mladiče a dalších válečných zločinců z pozice šéfa rozvědky bosenských srbů. Drljača zároveň ovládal podsvětí. S Kovačevičem byli švagři. Kovačevič byl nenápadný, ale Drljača byl známý svou extravagantností. Byl také podezřelý z napomáhání dalším podezřelým válečným zločincům v rámci poskytování falešných dokladů a bezpečných domů. Když se první tým SAS tehdy přesunul k nemocnici, druhý tým se na základě informací přesunul do blízkosti Drljači, který se také zásadně pohyboval s velkou ochrankou. Jediné jeho slabé místo podle zjištění JCO byl společný rybolov se svým synem Sisou a dalším švagrem. Tato rodinná rybaření probíhala na Drljačově rybářské chatě u jezera Grandine pod ochranou pouze jednoho bodyguarda. Jeho sledováním byl pověřen tým Thorn Victor (naše stanoviště SPIDER 11) v rámci jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU. Když vojáci SAS opustili vrtulník UH 60, Drljača zahájil na vojáky palbu a lehce zranil jednoho vojáka na noze. Vojáci SAS palbu okamžitě opětovali a několikrát zasáhli Drljaču do hlavy. Zbývající tři přítomní se následně vzdali, byli zatčeni a později byli propuštěni bez obvinění.


Třetímu z Prijedorské trojky, lékaři Mojmiru Stakičovi, cíli číslo tři, který byl jako předseda krizového výboru v Prijedoru, stejně jako ostatní dva obviněn z genocidy a zločinů proti lidskosti, se v den plánovaného provedení operace s velkým štěstím podařilo uprchnout do Srbska, kde byl po čtyřech letech zatčen a vydán do Haagu.

Jak fungovaly jednotky SFOR v boji s válečnými zločinci? Neměli jsme ještě karty s válečnými zločinci všech tří stran, ale na základnách jsme měli na chodbách vyvěšené seznamy s fotografiemi a informacemi všech známých zločinců. Před vydáním bojového rozkazu jsme dostávali zpravodajskou informaci o jejich pohybu v našem prostoru odpovědnosti s tím, že je máme zadržet buď sami nebo s pomocí IPTF (INTERNATIONAL TASK POLICE FORCE) OSN. Pokud nebylo zbytí, mohli jsme použít zbraně podle ROE (Rules Of Engagement - pravidla použití síly pro misi SFOR). Pravidla pro použití zbraní u misí NATO byla naštěstí výrazně jiná než u misí OSN.

Foto: Seznam válečných zločinců se postupně rozšiřoval | archiv autora

Mise pro český prapor

Pravděpodobně 11. 7. 1997 ráno, už si nevzpomínám přesně, jsme tam jeli z roty první (pokud ne, tak jedni z prvních). Velitel první čety, npor. R. Náhončík, po vydání denního rozkazu velitele roty instruoval, že rota dostala další úkol, při kterém se budeme střídat s 2. mechanizovanou rotu. Úkol budou plnit tři vojáci, z toho bude vždy jeden britský voják z jednotky našich britských dělostřeleckých návodčích. Bylo nám řečeno, že se dozvíme více při vydání bojového rozkazu velitelem roty npor. Bulantem, který proběhne po obědě.

Při vydání bojového rozkazu jsem se dozvěděl, že byla zřízena dvě strážní stanoviště, jedno označené jako SPIDER 2, které se nacházelo před hotelem Prijedor a stanoviště SPIDER 11, které bylo pár kilometru před Prijedorem. Obě stanoviště byla na srbské straně. Byl jsem přidělen ke stanovišti SPIDER 11, spolu s řidičem rtn. Mirem ,,Bejčkem" Czechem, veterána z mise UNPROFOR a jedním z našich anglánů (přesně si nevzpomínám se kterým, snad se jmenoval Jay).

Na stanovišti SPIDER 2 jela do Prijedoru obdobně složená hlídka nejspíše z 2. mechanizované roty. Střežilo se od večera do rána v kuse. Na SPIDER 2 jsme se střídali s 2. mechanizovanou rotou obden.

Foto: Před hotelem Prijedor/Oty Holinky

Po večeři jsme naložili do Land Roveru další radiostanici, batohy, RPG 75, munici navíc, abychom byli připraveni na všechno. Po kontrole spojení se spojaři na R6S jsme vyrazili na stanovenou trasu přesunu Stari Majdan - Koprivna a před Prijedorem po přejetí bodu 4/17 na koordinátech 32 950 78 200 jsme měli nepozorovaně odbočit doleva a po polní cestě dojet k osamělému neomítnutému cihlovému domu obklopenému ze všech stran vzrostlým kukuřičným polem - to byl náš cíl SPIDER 11. Tam na nás měli čekat Američané. Minuli jsme několik minových polí (jen kolem Stariho Majdanu bylo položeno 25 tun min) a v Koprivné jsme přejeli zónu separace z muslimské strany na srbskou. Cesta byla asfaltová, tak jsme jen klasicky sledovali, jestli někde není položený nový asfalt. Za války takhle "vylepšovali" stav vozovky protitankovými minami, klidně i třemi nad sebou. Cesta uběhla rychle a v klidu, podle GPS jsme nepozorovaně odbočili a zmizeli cestou v kukuřičném poli. Po pár set metrech se před námi vynořil náš cíl obklopený trávníkem a dokola vzrostlou kukuřicí. Dojeli jsme na místo, avšak nikde nikdo. Vylezli jsme s anglánem z auta ven a uvažovali, co budeme dělat. Po Američanech ani stop. Ověřili jsme si naši pozici, přičemž jsme si od anglického kolegy vyslechli řadu nadávek na "americké bratrance", že nebýt Angličanů, tak neumí vůbec nic. Angličan byl hodností sice desátník, ale jeho jednotka se čerstvě před Bosnou vrátila ze Severního Irska, stavila se v Německu na své základně pro těžkou techniku a hned pokračovala směr Bosna, takže náš anglický kolega byl poměrně zkušený z bojů v Severním Irsku. Já měl tehdy po základní vojenské službě a dvaceti měsících jako výkonný praporčík u 1. smp REB v Kolíně. Angličan mě tehdy s úsměvem ubezpečil, že jsem velitel a že mi věří. Se připravenými zbraněmi jsme obešli barák. Nikde nikdo. Najednou se v patře domu otevřela okenice a někdo na nás hvízdnul, ať počkáme, že jde dolu. Za chvíli se objevil chlápek v civilu s vyhrnutými rukávy, potetovaný a s neuvěřitelně velkými bicepsy. V ruce měl plechovku piva. Vůbec jsme nevěděli, co je zač, čekali jsme uniformu. Představil se křestním jménem a řekl, že nás chvíli pozorovali, jestli za námi nikdo není a že jsme v cíli. Sdělil nám náš úkol, což bylo střežit dům zvenčí až do rána s tím, že oni si ho ohlídají zevnitř. Bylo nám také řečeno, že kdybychom cokoliv potřebovali, máme dát vědět, že není problém. Řekli jsme mu, že na ně nemáme spojení, tak jim nemůžeme dát nic vědět. Zasmál se a řekl, že náš úkol je, že pokud uvidíme nebezpečí, máme vystřelit tím směrem a okamžitě zalehnout, že o zbytek se postarají oni. Z druhé strany jsem slyšel zase anglické nadávky a Amík se zeptal, co furt Angličan mumlá, tak jsem se raději vymluvil na svoji špatnou angličtinu, i když mu to bylo nejspíš jasné. Američan se tomu jen zasmál a pak hvízdnul. V tom se v patře vyvalila dřevěná okenice směrem dolů a objevil se další přeposilovaný Amík, ovšem před sebou měl rotační kulomet (minigun). Další anglický polotichý výklad o nevděčných bratrancích tak rychle skončil. Oba jsme ve vteřině leželi na zemi, mířili před sebe a byli co nejmenší. Dozvěděli jsme se, že máme od výstřelu jen pár sekund než se rozezní rotační kulomet. Ten by za pár minut pokosil všechnu kukuřici široko daleko. Dále jsme byli poučeni zásadně nic nefotit. Potom nám Američané nabídli steaky a pivo. To první jsme vzali na druhé jsme měli prohibici (suchý zákon). Pak jsme do rána pokračovali ve střežení okolí domu, ale nic se nestalo. Fotku z tohoto místa bohužel nikdo nemá.

Později po letech jsme zjistili, že se jednalo nejspíše o tým JCO Thorn Victor jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU, který zabil Drlaču. Martin Hrebeň 1.mr doplňuje: "Oni tam měli Amíci natažený za domem drát s plechovkami s kamínky, kdyby se přes nás někdo přeci jen proplížil. No, a jak jsem tak strážil s Jardou ,,Sergejem" Babkou samozřejmě jsem o to zavadil a z okna se na mne vyklonil amík za hlavní rotačního kulometu. Po zjištění, že jsem to já, jen řekl OK a smál se od ucha k uchu. Asi ho pobavil můj výraz, když jsem se mu díval do hlavně minigunu. Po nějaké době za mnou přisel a chtěl vidět naše noční vidění a pak přinesl jejich noční vidění. Naše klára byl oproti tomu starověk. Bylo vidět jako ve dne plus laserové měření vzdálenosti. Jo a nabízené pivo jsme odmítli, tak jako všichni, suchý zákon."

Druhý tým vyrazil střežit stanoviště SPIDER 2, které se nacházelo přímo v Prijedoru před stejnojmenným hotelem, kde stejně početný, vystrojený a vybavený tým chránil v hotelu ubytované zaměstnance OSN, IPTF a další členy mezinárodních organizací. Tam už jsme samozřejmě mohli fotit, nebyli to vojáci jako na stanovišti SPIDER 11. A to bylo možná to, proč bylo stanoviště SPIDER 11 zvoleno pro srbský útok granátem proti českým vojákům. Stalo se tak při nasazení našich vojáků 2. mechanizované roty ze základny BREZIČANI.

CIMIC house - Velitelská rota nastupuje do akce

Dále již vzpomíná Pavel Ježek, voják velitelské roty ze základny Dolnja Lubija a veterán mise UNPROFOR: "Velitelská rota pod velením npor. Ladislava Jandy hlídala dvě stanoviště ve městě Prijedor a to SPIDER 2 před hotelem Prijedor a další SPIDER před budovou CIMIC. Už je to docela pěkná řádka let, co jsme sloužili v Bosně. Na "pavouky" mám určitě vzpomínky a pamatuji si celkem vše, až na jména, která mě již vypadla z hlavy, takže složení hlídek už jmenovitě neřeknu. Těch hlídek jsem zažil několik a to jak u hotelu v Prijedoru tak na stanovišti kde se nacházel CIMIC v Prijedoru. Tam to bylo nejhorší, protože po akci SAS to byl vlastně terč místních obyvatel a mezi nimi byli samozřejmě i vojáci srbské armády, kteří se tehdy ještě snažili zvrátit vývoj v Bosně a celá ta akce SAS jim nahrávala do not. Dnes víme, že se jim to nepovedlo. Ale zpátky k "pavoukům". Tehdejší útok na hotel začal tím, že tam bylo hozeno několik granátů na vozidla UN, jelikož tam byli ubytováni jejich příslušníci a zaměstnanci. My jsme tam vlastně dělali ochranu UN a zabezpečovali bezpečnost okolí. Šlo to těžce, ale zvládli jsme to. Místní k nám neměli důvěru už na pohled, ale co čekat, takže se něco dozvědět nebylo lehké. U CIMICu jsme byli, myslím, v pěti a dopředu jsme byli varováni, že může dojít k napadení v rámci odvety za předchozí akci SAS. K tomu nechybělo hodně. Tehdy přišlo podle mých odhadů tak 500 osob, začali před námi zapalovat svíčky. My jsme stáli v řadě vedle sebe, zády k budově CIMIC, kam chtěli proniknout. Byli jsme v plné polní, měli jsme nabito a jen jsme čekali kdy to začne. Já byl radista a stále jsem volal o posily, avšak můj požadavek byl vždy zamítnut (dodnes si to nedovedu vysvětlit). Tehdy chybělo velmi málo, nepatrný pohyb jedné ze stran a byl by to nejspíš náš konec. Ale zázrakem jsme to ustáli, myslím psychicky. Pamatuji si, jak se mně třásl napětím hlas do vysílačky a to jsem toho měl jako radista již hodně za sebou (více než rok v UNPROFOR). Situace se nakonec uklidnila. Chtěl bych ještě říci, že jsem u nich viděl zbraně i granáty a myslím si že byli připraveni k jejich použití, jen čekali na naši chybu, ale je to jen můj osobní názor. Na místě byli přítomni i vojáci amerických speciálních sil a když jsme je požádali o pomoc, odmítli se slovy, že je to náš prostor a jedná se tedy o naši věc. Následně sedli do aut a odjeli, čímž mě tehdy velmi zklamali. Následně jsme patrolovali v Prijedoru, pocit nic moc, ale ustali jsme to."

Pavel Ježek vzpomíná na ještě jednu dokreslující situaci, typickou pro balkánskou proměnlivou situaci: "Úsměvná věc, která se stala při hlídce u hotelu Prijedor. Hlídkovali jsme, myslím, od 18:00 do 06:00, snad to byla sobota. Když jsme zaujali pozici před hotelem, nic zvláštního se nedělo, až tak kolem 23:00 se k hotelu začali najednou scházet místní lidi. V první chvíli jsme nevěděli, co se děje a co se hlavně bude dít, ale pak jsme pochopili. Normálně otevírala místní diskotéka, která začínala o půlnoci. Překvapilo nás, že diskotéka v takovéto situaci vůbec funguje, ale zaměstnanci OSN a místní se prostě chtěli bavit. Proč to ale píšu. Kolem půlnoci jsme najednou uviděli 3 osobní auta, které se hnaly přímo před hotel. Překvapilo mě, že auta měla švýcarské poznávací značky. Když vozidla zastavila, vystoupilo z nich asi 10 lidí, tedy 10 chlapů, ale pořádných. Měli na sobě civil a tak jsme si říkali, je to tady, bude problém. Ten nejstarší, ve věku asi 55 až 60 let. se okamžitě hrnul k nám. Hned jsme zpozorněli a zaujali pozice kolem vozidla. Už z dálky na nás volal, že se nemáme ničeho obávat. Mluvil rusky a když k nám přišel, okamžitě jsme na něj uhodili, kdo je a co tady dělá. Moc se mi tehdy hodila ruština, kterou jsem si myslel, že již nikdy nepoužiju. Muž se představil a ukázal mně ID kartu vojáka SFOR. To mě docela vyvedlo z míry. Následovala otázka, proč přijeli a co mají v plánu. Na to mě odpověděl, že mají dovolenou. Hned si všiml vlajky na mém rameni a začal, že Česko velmi dobře zná z roku 1968 (mimochodem byl i v Afghánistánu v 80 .letech). To mě docela pobavilo a muž byl velmi přátelský. Okamžitě jak přijeli, místní ochranka se stáhla, i když do té doby byla velmi nekompromisní. Z toho jsme usoudili, že se znají, anebo oni je znají, ale je to jen můj dojem. Muž dále říkal, že slouží na základně v Tuzle, že je ruská vláda neplatí a nedostali zaplaceno již 3 měsíce, tak cvičí srbské výsadkáře a speciální jednotky za jiné peníze. Nevím proč mě to říkal a já jsem si pomyslel, že vlastně Rusové mohou vše a se Srbáči jsou největší přátelé a nějaké Daytonské dohody jsou jim šumafuk. Rusové se pak odebrali dovnitř hotelu a chtěli jen, abychom jim dali pozor na jejich auta a když prý budeme něco potřebovat, stačí říct. Je pravda, že ostatní kolem staršího muže běhali, z čehož jsme usoudili, že je opravdu jejich velitel, což se následně potvrdilo. Pokud si vzpomínám, byl podplukovník. Byli tam až do rána, potom vyšli ven (překvapivě nebyli opilí), nasedli do aut, poděkovali a byli pryč. Nevím, co si o tomo incidentu mám myslet. Možná se jednalo o výsadkáře, možná členy Specnaz, ale co dělali v Prijedoru v civilních autech? Měli jsme s sebou UAZ, což ho tenkrát velmi pobavilo. Po dobu, co byli Rusové v hotelu, jsme se cítili tak nějak bezpečněji. Možná proto, že tehdy těm srbským gorilám něco řekl a pak přišel k nám s tím, ať nemáme obavy, že jsme v bezpečí. My ale byli raději celou noc mimo vozidlo z obavy útoku granátem."

Situace na "pavoucích" byla proměnlivá. Velitel družstva 1. mechanizované roty, rtm. Oto Holinka, vzpomíná: "U hotelu jsme zažili demonstraci po zatčení Drljači, nic příjemného. Seděli jsme v autě s nataženými zbraněmi, jednoho člena patroly jsem nechal venku za autem. V autě jsme seděli proto, že bylo nařízeno nevystupovat v případě demonstrací, které se očekávaly a neměli jsme vystupovat nijak agresivně a to ani náznakem. Jen samotná naše přítomnost venku z vozidla se zbraněmi by mohla někoho provokovat. Přesto jsem ale chtěl mít krytá záda a někoho, kdo by nám v případě nutnosti umožnil opustit vozidlo a stanoviště. S vozidlem by to nešlo, museli bysme skrz dav. Když demonstrující odešli, měli jsme poplivané auto a přiletělo i několik kamenů, ale všechny byly hozeny tak, aby nás ani auto nezasáhly. O pár dní později byla nalezena nálož pod jedním z vozidel IPTF."

A ještě i po našem odjezdu z Bosny si naši následovníci užívali na "pavoucích", jak vzpomíná Rostislav Laurenc ze střídající 1. mechanizované roty: "CIMIC Prijedor jsem jednou na 2 dny hlídal. Před dům jsme nesměli, takže jsme byli uvnitř budovy. Byl tam se mnou celý můj roj (celkem 4 vojáci). Kolem poslední kontroly v noci jsme spatřili oheň v jednom z Humvee, tak jsme tam vlítli a borce jsme vytáhli, byl podělaný strachy. Tehdy jsem v tom fofru vzal jenom sapík a zapomněl jsem na přilbu i vestu. Kolegové Žemlička a Dostálek zalehli na balkóně ke kulometu. Dolů k hořícímu vozidlu jsem utíkal s J. Kindlem za notného řevu, abych sobě dodal odvahu. Amerického kolegu jsme rychle vytáhli a to, co bylo ve vozidle dalšího, ať se třeba podělá... Do té doby nás Amíci nijak nebrali, ale po této události bylo všechno jinak a my dostávali málem i snídaně do postele. Později jsme se dozvěděli, že v tom autě Američané měli nějaké drahé satelitní přijímače."


Foto: Rostislav Laurenc. Tím oknem do CIMICu tenkrát proletěl granát | archiv autora

Závěr

Pro vojáky, co sloužili v Bosně, musel být velmi úsměvný americký seriál Neznámé příběhy Navy Seals, konkrétně díl sedmý s názvem Bosna, kde příslušníci SEAL popisují, jak se nad ránem dostali přes kontrolně propouštěcí místo srbské armády před Prijedorem. Jedná se samozřejmě o pohádku, kterou by v reálu nikdy síly SFOR žádné místní armádě nedovolili, pánem Bosny bylo tehdy NATO a SFOR.

                                Foto: Nášivky praporu a jednotek 6.mpr.| archiv Josef Pýcha

Co říci na závěr. Čeští vojáci všechny situace proti přesile davu, útokům granáty i IED ustáli. Nikomu z nich se nic nestalo a určený prostor udrželi. Tento článek je malou připomínkou vojáků, co tam tehdy sloužili, i těch co už nejsou mezi námi, jako např. velitel 2. mechanizované roty mjr. Jiří Slinták z Velké Hleďsebe. Za podklady děkujeme veliteli z 6. mpr., pplk. Pavlu Jiráčkovi.

Autor: Jaroslav Dolejška


Otoka 1996: Jen pár týdnů po příjezdu do Bosny a Hercegoviny čekal české vojáky nejtvrdší křest

19. 04. 2020 ARMYWEB


Při vyslovení slova Otoka si mnozí z nás vybaví střet mezi Srby a Muslimy (, který museli po prvních pár týdnech nasazení řešit naši vojáci mise IFOR (The Implementation Force). Byla to první mise NATO, které se naše armáda účastnila, jejím mandátem bylo silou prosadit mír ve válkou zničené Bosně. Česká republika vyslala do operace 6. mechanizovaný prapor, který byl 12. února 1996 začleněný pod 2. kanadskou mnohonárodní brigádu v rámci britské mnohonárodnostní divize. Prapor měl kolem 850 vojáků s těžkou výzbrojí.

Foto: Bojový patch mise IFOR | archiv vojáků 3. mr, 2. mr, SPVV/CZFORCES


Kromě vojáků co tam tehdy sloužili, vlastně ani moc nevíme, jak to celé probíhalo a co vojáci prožívali a o tehdejší zahraniční misi jsou k dispozici zpravidla pouze oficiální strohé zprávy. Musíme si uvědomit, v jaké situaci se naši vojáci ocitli, co jí předcházelo, jaká to byla jednotka a co následovalo. Takže ze získaných vzpomínek v rámci náhodných diskusí na veteránském fóru s přímými účastníky (včetně mnoha telefonátů a fotek) snad doplníme i tuhle část mozaiky v historii naší armády a to pohledem přímých účastníků.

Foto: "Snajpr MuDr" ( QRT z 3. mechanizované roty) přijíždí do Otoky


Před 24 lety, dne 19. 4. 1996, se odehrál incident, který známe pod názvem "Otocký incident". Avšak ve skutečnosti celá událost začala už předchozího dne, kdy vojáci 2. mechanizované roty, které velel kpt. Petr Miller (jeden z prvních našich vojáků, který prošel Ranger kurzem americké armády v roce 1994), měli za sebou testovací střet. Rota i celý prapor byly stavěny na základě 71. výsadkového praporu z Chrudimi čerstvě vzniklé 4. Brigády rychlého nasazení.

Foto: Velitel 2. mechanizované roty kpt. Petr Miller


Střelci operátoři BVP byli z 42. mpr., další vojáci z 6. speciální brigády z Prostějova, řidiči BVP-2 absolventi VSŠ v Nitře. Vojáci praporu i roty byli kromě vojáků z povolání, vojáků v záloze včetně zkušených veteránů z předchozích misí (UNPROFOR, UNCRO aj.) hlavně vojáci, kteří čerstvě skončili základní vojenskou službu a podepsali závazek k další službě po dobu přípravy a nasazení. Právě z jejich vzpomínek byl sepsán tento článek a na jejich přání často beze jmen nebo s přezdívkami nebo iniciály. Jednalo se o první misi, kdy mnozí z nich měli za sebou 12 měsíců tvrdé základní vojenské služby u výsadkářů 4. BRN a 2 měsíce tvrdé přípravy na VVP Boletice v krutém mrazu. Avšak ani toto vás úplně nepřipraví na válečnou Bosnu čerstvě po vyhlášení příměří.

                                                    Foto: Dan Římánek a další spolubojovníci

Den před

Desátník Aleš Gavel, velitel družstvaspolu s dalšími dvěma spolubojovníky tvoříme osádku BVP-2, která střeží check point (KPM) u mostu v Otoce, který je umístěn na opuštěné muslimské straně. Na straně druhé hlídají příslušníci srbské MUP o síle 10-12 mužů ve svých typických tmavých uniformách. Jedná se o veterány balkánských válek. Na srbské straně se šikuje dav 200 lidí, začínají nadávky na IFOR, české vojáky, českou armádu a naše rodiny: ,,Jebiga tvoju matˇ, "Česky vojnik, slabi vojnik" apod. To samé se děje na muslimské straně. Taková místní klasika, řev, výhružky, schované zbraně. Nejvíc ze všech řve jeden opilý muslim, dav se blíží, tak dáváme výzvy, řveme po nich, jsme jen 3 s BVP- 2 a jich asi 200. Většinu obou davů tvoří bývalí vojáci.

To si nenechám líbit, dávám Šáchovi svoji neprůstřelnou vestu a zbraně. Kluci mě jistí a já si to jdu tím drzým opilcem rozdat. Mlátíme se, ale mám převahu. Chytám ho pod krkem a řvu, že je idiot, že ho hodím do řeky. On že mi pak uplave, tak na něj řvu, že ho utopím. Následně to opilec vzdává a vrací se ke svým a já si beru zpět vestu a zbraně. Díky tomu, že jsme se nedali a naše zbraně byly stále na skupinu namířeny se skupina po domluvě MUP stahuje a rozchází. Nejspíše to byla jen předehra, testování naší síly a odhodlání. MUP si potom v klidu opéká prase. Prostě Bosna.

Den střetu - pátek 19. 04. 1996

Situace v prostoru odpovědnosti : V dopoledních hodinách se rozhodla část muslimských rodin využít volného dne k návštěvě příbuzných žijících za demarkační linii. Postupně tak přes most přešlo asi 300 osob. Kolem jedenácté se Muslimové shromáždili na hlavní komunikaci spojující Otoku s Novým Gradem a napadli srbskou policejní stanici. Poté postupovali pod muslimskými vlajkami dál na Novi Grad, a to až do okamžiku, dokud se nesetkali se stejně početným davem Srbů.

Foto: Mario Candus, ženijní rota/6. mpr. : "Já ten most stavěl s 3. muslimskou brigadou. Byl jsem za IFOR a s AD dvacítkou jsem jim tam dával traverzy

Na našem CP (Check point, dnes KPM) jsme pořád v síle 1 BVP-2, já Aleš Gavel, Piskač a Stáňa Šácha. K našemu stanovišti se blíží první skupina srbů, chtějí navštívit své domy na druhé straně, MUP je opět nechává projít. Nemůžeme je pustit. Dáváme výzvy, Srbové však odmítají upustit od svého záměru, tak spouštíme, po dohodě mezi sebou, výstražnou palbu do vzduchu z našich Sa vz.58. To je dočasně zastavilo, avšak po chvíli Srbové začnou někam volat mobily a vysílačkami. Na druhé straně se začínají srocovat muslimové. Voláme o posily na Bosanskou Krupu, kde sídlí naše rota. Autobusy začínají přivážet další srby, v reakci na to přibývají na druhé straně Muslimové. Posily pořád nikde. Většina srbů a muslimů jsou opět veteráni balkánských válek v civilu.

Foto: Čeští vojáci střeží check point (KPM) u mostu v Otoce


Postupně přijíždí stovky Srbů, postupně se jejich počet šplhá až do tisíce. Mezi nimi se objevuje také srbský generál v černé uniformě ověšené metály, pod černým pláštěm uniformy má plno pistolí a skupinu organizuje. Jsme sami ve střehu asi 3 až 4 hodiny. Objevují se angličané s Wariorem a kanadský důstojník s terénním autem, který se snaží za pomoci amplionu uklidnit situaci. Davy na obou stranách houstnou. Najednou se vedle na poli objevují naši. Ptáme se důstojníka, který jim velí, kdo je za námi poslal a říkáme jim, že nevíme, jestli to pole není zaminované. Byli to ženisté s lehkou výzbroji, o ničem nevěděli, a tak se radši stáhli. Nálada je výbušná, do toho přijíždí kpt. Miller s naší rotou v BVP-2 a na tatrách a hned se rozmísťují na pozice, aby udrželi od sebe obě znepřátelené strany. Ze základny 3. mechanizované roty v Brezicani, přijíždí na pomoc hotovostní jednotka (2x OT-64, 1x BVP-2) a hned se zapojuje do akce. Zadržují technikou a lidským řetězem obě strany na svém úseku.

Foto: Des. Aleš Gavel (2.mr): "Držíme je od sebe"

"Snajpr MuDr" (3.mr) vzpomíná: "Taky si vzpomínám, že "Srbáči" nám chtěli přes pole vpadnout do zad během toho, co jsme zadržovali "Muslimáče", a tak jsem jim to pokropil pod nohy a fofrem se stáhli zpět". Srbové se rozhodnou akci dál eskalovat a vyráží naším směrem. Nereagují na výzvy, a tak po vzájemné domluvě spouštíme výstražnou palbu na zem z našich Sa vz.58 a kulometů UK vz.59. Dav se však dál přibližuje a nezastavuje, tak nakonec všichni střílíme do vzduchu, včetně BVP-2. MUP jde s nimi. Blíží se, Piskač náhle vybíhá a posílá srbského generála, který jde v čele skupiny, na zem. Srbové se konečně zastavují. Hodinu je pak klid, pak se však najednou všechno opakuje a my zase střílíme ze všech zbraní do vzduchu. Je děsný zmatek, improvizace, bordel, každé bevko, každý voják za sebe od kapitána až po posledního z nás. Nakonec naše odhodlání neustoupit a naše střelba donutí skupinu upustit od jejich plánů a obě strany vyčkávají na svých stranách. Napočítali jsme, že celkem bylo vystřeleno asi 1200 nábojů.
,,Mira Mira (2.mr)" první tam byl kpt.Miller, pak dorazila Arapuša ,byl ve věži BVP a prohodil ke mě pár slov, bo si mě pamatoval jako VZS (byl jsem na koberečku)rozvinuli jsme se, a pak začalo byt husto. Po pár hodinách se objevili Opatovci a až po nich beze zbraní, chlapi z Bosanské Krupy (ženisti) a zahustili jsme střed mezi oběma stranami. Nakonec jsme, až se všichni unavili , doprovodili muslimáky za řeku, a pak už byl, klid, následovně po se zjistilo, že se otevřeli bedýnky s munici a vykoňák musí vybrat nepřidělenou munici jinak by to bylo nedovolené ozbrojování, vykoňák nebyl šťastny, alespoň náš z Arapuši (Výkonný praporčík 2. mr Petr Galaj)"
V devět hodin večer se podařilo českým a kanadským styčným důstojníkům domluvit setkání zástupců srbské a muslimské strany, které naštěstí přispělo k celkovému uklidnění situace. Událost si vyžádala vyhlášení bojové pohotovosti na všech základnách českého praporu.
Dohra
11. 5. 1996 dochází v Bosně ministrem obrany Holáněm k ocenění 20 vojáků, kteří se podíleli na akci. Vojáci dostávají hodinky Lorus s nápisem věnuje Ministerstvo Obrany, avšak nebylo správné, že ocenění nedostali všichni, co tam byli.

Foto: Check point u mostu v Otoce po skončení akce
Paradoxní je, že podle přímých účastníků, prvních šest oceněných důstojníků z velení praporu a jiných jednotek na místě střetu ani nebylo. Zarážející také je, že svými vojáky oblíbeny a respektovaný ranger velitel 2. mechanizované roty kpt. Petr Muller (71. vpr.) mezi oceněnými vůbec nebyl. Následně proběhlo setkání vojáků s delegací poslanců, kde došlo k dalšímu sporu. Dodnes není znám důvod, proč kpt. Miller po šesti měsících předal velení roty a vrátil se zpět do republiky. Vojáci 3. mechanizované roty, kteří tvořili posilu naší roty, dostali akorát poděkování od jejich velitele roty kpt. Opaty, a jak vzpomínají, toho si váží více než hmotných darů.
Rota skončila svoji misi po 14 měsících s ukončením mise IFOR a vrátila se domů. Mnozí z vojáků odešli do zálohy, další slouží, ale na Otoku, misi a svého velitele pořád vzpomínají. Je to vzpomínka na ty, co tam skutečně byli i na ty z nich, kteří už se přeskupují ve Valhalle.
Na závěr uvádím zhodnocení celé výše popsané akce zkušeným výsadkářem a veteránem mnoha válek, naším velitelem divize (MND SW), britským generálem sirem Michaelem Davidem Jacksonem (GCB, CBE, DSO, DL) v rámci návštěvy velení české praporu 22. 4. 1996, kdy ocenil profesionalitu českých vojáků při střetu: "Kdyby vaši vojáci profesionálně nezasáhli, došlo by ke střetu obou davů. Jsem přesvědčen, že vzniklá situace by se neobešla bez obětí na životech."


Autor: Jaroslav Dolejška SPPV/CZFORCES na základě vzpomínek účastníků.

P.S. ,,Muslimové" - Bosňáci (bosensky Bošnjaci/Бошњаци) jsou jihoslovanský národ s islámskou tradicí, který obývá především Bosnu a Hercegovinu a území kolokviálně nazývané Sandžak. Jejich etnogeneze je příčinou mnohých sporů, zvláště mezi národně orientovanými srbskými a chorvatskými historiky. Jednalo se o místní slovanské obyvatelstvo (srbské a chorvatské), které přijalo muslimské náboženství, aby získalo vedoucí místa v osmanské správě.
Bosňáci své pojmenování odvozují od Bosny, která byla mezi 15. a 19. stoletím součástí osmanské říše. Pro pochopení národotvorných procesů v jihovýchodní Evropě je nutné uvést, že ne všichni slovanští muslimové na Balkáně jsou Bosňáci. Jedná se například o islamizované obyvatelstvo Kosova (Goranci), Severní Makedonie (Torbeši) a Bulharska (Pomaci), které nepřijalo národní identitu většinové populace a nadále si uchovává své specifické etnonáboženské vědomí.
Bosna a Hercegovina je domovem tří "konstitutivních národů", mezi které patří Bosňáci, Srbové a Chorvati, plus několik menších skupin, včetně Židů a Romů


Vzpomínka většina vzpomínky byla sepsána na základě vyprávění desátníka Aleše Gavla, bohužel si nedávno v únoru 2021 vzal život ve Švýcarsku, kde žil. Modré nebe válečníku, R.I.P.  


Vzpomínky českého vojáka: Nikdy nezapomenu na ty měsíce, které jsem na Koranském mostě strávil

04. 03. 2020 kategorie: ARMYWEB

Mise UNPROFOR byla ustanovena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN č. 721 ze dne 27. listopadu 1991. O účasti naší armády v mírových misích na území bývalé Jugoslávie rozhodla vláda tehdejší České a Slovenské Federativní republiky svým usnesením č. 27 ze dne 16. ledna 1992, Původním místem určení připravovaného praporu byla mise OSN UNTAC v Kambodži. Hned na to se ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově urychleně stavěl československý prapor v síle 500 osob začleněných do tří rot a velení praporu.

Foto: 3. četa 1. RRN při budovaní check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Do jednotky byli zařazováni jen vojáci-dobrovolníci, kteří byli ochotni plnit úkoly nasazení na vysoké profesionální úrovni se schopností plně se podřizovat rozkazům a nařízením, které vyplývaly z mandátu OSN pro danou mírovou operaci. Prapor byl tvořený z menší části profesionálními vojáky a z větší části vojáky základní služby, většinou z VZ MS OSN v Českém Krumlově, kteří podepsali závazek k Další činné službě a vojáky v záloze. Dnem 7. března 1992 vstoupil v platnost mandát Organizace spojených národů pro ČSFR a 11. března téhož roku vydalo Federální shromáždění ČSFR souhlas k vyslání jednotky. O dva dny později odletěla první skupina patnácti důstojníků Čs. armády do bývalé Jugoslávie. Pět z nich bylo určeno pro štáby UNPROFOR a deset tvořilo kontaktní skupinu důstojníků praporu mírových sil. Pod velením pplk. Karla Blahny, obsadil prapor prostor odpovědnosti v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska (oblast tehdejší Republiky srbská Krajina - RSK). Příslušníci praporu působili v sektoru JIH, spolu s francouzským a keňským praporem mírových sil.

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

K nejdůležitějším úkolům zde patřilo vybudování a zabezpečení činnosti na desítkách kontrolních a propouštěcích stanovištích (Check point), organizování mobilních pozorovacích týmů, vybudování pozorovacích míst (TANGA), dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran, ochrana obyvatel chorvatské obce Podlapač, patrolovací činnost a humanitární pomoc. Ta spočívala například v ostraze a materiálním zabezpečení dočasného tábora pro přesídlence u osady Dolní Lapač, kromě toho byl zabezpečován i doprovod konvojů s humanitární pomocí nebo konvojů s uprchlíky z RSK do Chorvatska.

3. Četa 1. roty rychlého nasazení (RRN), ve které jsem sloužil, dostala za úkol vybudovat check point u Koranského mostu, na samém začátku Plitvických jezer. To bylo strategické místo, protože most byl umístěn na hlavní silnici z chorvatského Karlovace do Titovy Korenice a také to byl první check point na území, které bylo pod kontrolou československého praporu. Silnice byla velmi frekventovaná, ať už místními obyvateli, srbskou milicí, nebo jednotkami UNPROFOR.

Budování začalo v květnu a check point byl dokončen na přelomu června a července. Jako místo pro check point bylo vybráno odpočívadlo na konci mostu ve směru na Plitvice. Úmysl byl takový, že se hlavní silnice uzavře a průjezd vozidel bude odpočívadlem. Nejdříve byl proveden ženijní průzkum v jeho okolí. Jako první se začal budovat bunkr zhruba uprostřed odpočívadla. Byl ve tvaru kruhu asi 2 m hluboký, z toho 1 m byl z pytlů písku, zbytek byl v zemi, průměr byl asi 2,5 m a střecha byla z dřevěných prken pokrytých pytli s pískem a zakryta zelenou plachtou s nápisem UN, stejně tak byly označeny ostatní bunkry. Tento bunkr sloužil při budování stanoviště i jako místo pro stráž, která pozorovala a hlídala okolí, většinou to byl 1 voják s kulometem.

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Další etapou bylo postavení první ochranné zdi, která chránila vnitřní prostor stanoviště. Základem zdi byly kameny a na nich byla postavená stěna z pytlů s pískem se střílnami, byla cca 20 m dlouhá a 2 m vysoká. Na konci zdi byl pak ve směru na Plitvice vykopán další, tentokrát čtvercový, bunkr zhruba stejných rozměrů jako předchozí bunkr. Vstup do bunkru byl z vnitřního prostoru stanoviště.

Pak se pokračovalo s budováním místa pro vojáky ve službě a kuchyně, která byla i jakousi společenskou místností a jídelnou. Základnou této stavby byl velký dřevěný poutač na Plitvická jezera. Při stavbě kuchyně nám byli velkými pomocníky vojáci z Roty oprav techniky a jejich TATRA 815 8x8 AV-15 s jeřábem, který celý poutač rozebral, takže zůstaly jen zabetonované dřevěné pilíře původního poutače, které pak sloužily jako základ pro prkenné zdi kuchyně. Ty byly následně z vnější strany také obloženy pytli s pískem. Vojáci z této roty nám také vyrobili velice pěknou závoru pro check point. Místo závory se také používalo dřevěné prkno s provazem, pobité hřebíky. Využití automobilu AV-15 byla jediná pomoc mechanizace při stavbě check pointu, jinak se vše dělalo ručně, což bylo velmi náročné. Zvlášť náročné bylo pak hloubení bunkrů ve skalnaté půdě, či takřka přímo na silnici, nebo i taková běžná věc jako bylo vykopání jámy pro záchod.

Foto: Check point na Koranském mostě, červenec 1992 | archiv autora

Naplnění stovek pytlů s pískem, které sloužily ke stavbě bunkrů a ochranných zdí, byla také nekonečná a úmorná práce. Pytle se používaly většinou francouzské jutové nebo igelitové německé, tuším od firmy BASF. Kvůli těmto německým pytlům jsme měli jeden docela nepříjemný konflikt s pravoslavným popem, který nás dost sprostě seřval, že používáme pytle z Německa a máme je okamžitě odstranit, protože Němci jsou spojenci Ustašovců (Chorvatů). České pytle byly pro stavbu více či méně nevhodné, jelikož byly moc velké a těžké a když zmokly, tak se trhaly, proto se používaly v nejmenší míře.

Další vykopaný bunkr, byl umístěn vně check pointu před kuchyní a budoucím stanovištěm spojařské Pragy V3S, takže bunkry tvořily takový obranný trojúhelník.


Foto: Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. | archiv autora

Poslední etapou výstavby check pointu bylo samotné přehrazení hlavní silnice. Na to byly použity plechové kontejnery, které byly naplněny pískem. Na nich se pak postavily ochranné zdi z pytlů se střílnami a navrch byl pak natažen kruhový ostnatý drát, dodaný francouzskou armádou. Ten byl mimochodem natažený i kolem celého stanoviště.

Následně byl postaven stan, který sloužil jako ubikace pro vojáky, zatloukání kolíků do asfaltové silnice také nebylo právě jednoduché. Později byl stan nahrazen unimobuňkami, které dovezli finští vojáci. Pro ochranu stanu byla postavena ještě jedna vnitřní ochranná zeď. Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. Maskovací síť jsme bohužel po několika týdnech museli odstranit, protože jsme prý byli moc maskovaní a to vojáci OSN být nesmějí.


Foto: Česky voj. konvoj při průjezdu check pointem, červenec 1992 | archiv autora

Check point byl také chráněn betonovými retardéry pro zpomalení automobilů. Tuto ochranu bylo nutné později zesílit o další retardéry pomocí 3 hromad písku, které byly vysypány na silnici ve směru od Plitvických jezer. Bylo to z toho důvodu, že stanoviště bylo na konci dlouhého klesání a místní řidiči kamionů v rámci šetření paliva nahoře na kopci tzv. vyhodili rychlost a dole pak už nebyli schopni včas zabrzdit. Kvůli tomu se tak check pointem prohnalo několik kamionů. Naposled to byl kamion, který vezl živé krávy a během své jízdy zdemoloval betonové retardéry, velmi těsně minul bunkr, ve kterém jsem zrovna byl, prorazil a zničil kovovou závoru. Závorou si poškodil olejovou vanu motoru a zůstal tak odstaven tři dny i s krávami u našeho stanoviště, což bylo v letním vedru velmi nepříjemné. Naštěstí se při těchto incidentech nikomu z vojáků nic vážného nestalo, i když k tomu bylo někdy velmi blízko, když například museli přeskakovat plot z ostnatého drátu, aby se vyhnuli srážce s rozjetým kamionem.

Foto: S anglickými vojáky na check pointu, červenec-srpen 1992 | archiv autora

Ke stavbě check pointu se váže také historka, kdy na check point přijel na kontrolu keňský generál Robb, velitel našeho sektoru JIH. Náš check point se mu vůbec nelíbil, že je prý až moc opevněný a zvláště mu vadila dlouhá ochranná zeď, kterou nařídil zbourat, protože prý musíme být vidět. Tím nám zcela vzal veškerý elán do další práce. Naštěstí v jeho doprovodu byl jeden holandský důstojník, který naši práci pochválil a řekl, že náš check point je vynikající a generála Robba ať neposloucháme, že tomu vůbec nerozumí. Check point začal plnit svou funkci na přelomu června a července, vojáci sloužili v klasickém třísměnném provozu po 8 hodinových směnách: stráž, pohotovost, odpočinek.

Stanoviště bylo doslova náš domov a na to jakým způsobem jsme ho postavili, jsme byli velmi hrdí. Každý voják přispěl, jak nejlépe uměl. Jeden byl v civilu zedník, další truhlář atd. Přísloví o českých zlatých ručičkách se zde opravdu potvrdilo. Snad bych k němu přidal ještě jedno ryze vojenské přísloví "voják se stará, voják má". Check point jsme přece stavěli pro sebe, pro svoji bezpečnost a i pohodlí.

Foto: S francouzskými vojenskými novináři | archiv autora

Toto stanoviště bohužel fungovalo přibližně jen půl roku a pak bylo zrušeno (duplicita s check pointem polského praporu, který byl asi o 1 km dál ve směru na Karlovac). Ale i za tu krátkou dobu jsem na něm zažil několik velmi vážných situací. Např. střelbu odstřelovače na naše stanoviště. Opravdu se nejedná o nic příjemného, když slyšíte létat střely kolem své hlavy a ani nevíte odkud. Dalším zážitkem bylo poměrně složité a vyhrocené vyjednávání se srbskou milicí, která měla svoje stanoviště asi 50 m od našeho. Srbská milice chtěla obsadit naše bunkry a použít je v boji proti skupině chorvatské armády, která byla vysazena v okolí našeho stanoviště. My jsme však byli neústupní a srbským vojákům jsme důrazně vysvětlili, že naše bunkry v žádném případě použít nemohou. Znepřátelené strany budovaly svá stanoviště poblíž pozic MS OSN hlavně z důvodu jejich monitorování, kvůli palbě mezi sebou, kterou díky vzdálenosti často odnesli i naši vojáci na těchto stanovištích. Důvodem byla také potřeba stavět stanoviště na strategické místech.

Dost složité bylo také vyřešení konfliktu mezi dvěma skupinami srbské milice, jejichž příslušníci se do sebe pustili. Nejdříve šlo o slovní potyčku, poté došlo i na fyzický kontakt přímo na našem stanovišti. Tuto situaci nakonec vyřešil můj kolega střelbou do vzduchu. Až po této výstražné střelbě se obě skupiny uklidnily.

Foto: Check point na Koranském mostě | archiv autora

Asi nejvážnější incident, jaký jsem tam zažil, bylo napadení mne a mého kolegy ve službě posádkou vozidla, která na nás po kontrole začala z odjíždějícího auta střílet. Jednali jsme s kolegou automaticky. Okamžitě jsme zalehli a chtěli jsme střelbu opětovat. Byli jsme přeci napadeni a měli právo se bránit. Avšak v tu samou chvíli k nám přiběhli srbští vojáci, kteří byli opodál a začali na nás křičet, ať nestřílíme. Na to jsme na ně s prstem na spoušti křičeli my, že se přeci nenecháme zabít. Ale to už střelba ustala a auto bylo pryč. Následně nám Srbové vysvětlili, proč se nám tak moc snažili zabránit v opětování střelby. Šlo o to, že kdybychom posádku auta zranili nebo dokonce usmrtili, nikdo z místních by nevěřil, že jsme byli v právu a chtěli by se nám za ně mstít. Daný incident byl pak nahlášen a řešen jak naší vojenskou policií, tak i srbskou.

Dnes jsem rád, že jsem tenkrát s kolegou nevystřelil. Možná bychom tu už nebyli, i když tehdy jsem to viděl trochu jinak. I takové situace jsme museli řešit a nebylo to vůbec jednoduché.

Foto: Autor článku u mostu spolu s psím maskotem. Pejsek se jmenoval Jugo a zemřel později na psinku. Druhý pes v pozadí zemřel později na setkání s minou. Válka... | archiv autora

Ale byly i veselejší chvíle, zejména když na našem stanovišti zastavili vojáci ostatních armád působících v rámci UNPROFOR. Jednalo se hlavně o francouzské vojáky, Keňany, Kanaďany, ale třeba i Rusy, Finy apod. Velmi rád vzpomínám na to, když na check pointu zastavili francouzští důstojníci, novináři vojenského časopisu a velmi obdivovali to, jak jsme check point vybudovali a udělali s námi takový minirozhovor a přitom si fotili nás i náš check point. Slíbili mi, že se v tom vojenském časopisu určitě objevíme a že mi pošlou výtisk. To se bohužel nestalo, ale jak jsem se později dozvěděl od jednoho našeho vojáka, který sloužil na velitelství sektoru v Kninu, tak jsme v tom časopisu nakonec opravdu byli. Škoda že ho nemám.

Foto: Nášivky se znaky mise, praporu, 1 RRN a návlek na rukáv | CZFORCES

Nikdy nezapomenu na ty měsíce, které jsem na Koranském mostě strávil s bezvadnou partou vojáků, na které jsem se mohl ve všem a kdykoliv spolehnout.

Autor: Martin Prokop


Velmi netradiční oběd tří spojeneckých armád přímo v poli

13. 02. 2020 ARMYWEB

,,Vsadím se, že já a mí tři přátelé posnídáme právě v baště u Saint Gervais a zůstaneme tam jednu celou hodinu, ať se děje, co se děje . Hm to zní zajímavě..." Alexandre Dumas Tři mušketýři

Když jsem četl jako malý Tři mušketýry a smál jsem se tomuhle příběhu, netušil jsem, že o tři století později nám, vojákům 1. mechanizované ,,Neporazitelné" roty, 6. mpr. SFOR ze základny Stari Majdan (Bosna a Hercegovina) včetně mě, bude v roce 1997 umožněno zažít tuhle situaci v českém provedení a provést ji jako žert kanadským vojákům.

Během společné patroly s našimi britskými předsunutými dělostřeleckými návodčími přidělenými k naší rotě (pod velením kapitána Philla Moneyho) dostali vojáci 2. mechanizované čety naší roty dne 2. září 1997 hlášení o zapadlém kanadském kolovém obrněném kolovém transportéru (KOT) Grizzly na souřadnicích (,,gridech") GR XK 278 426 s rozkazem vyprostit ho.

Foto: Vojáci 2. mechanizované čety naší roty dne 2. září 1997 obdrželi hlášení o zapadlém kanadském kolovém obrněném kolovém transportéru (KOT) Grizzly (na snímku) | archiv autora

Na místo naši vojáci dorazili rychle pod velením velitele roty npor. (brig. gen. v. z.) Pavla Bulanta, který začínal svoji službu v armádě u tankistů, než přešel k průzkumu, takže měl dost zkušenosti. Grizzlyho jsme vyprostili za použití tzv. vláčku. Vepředu byl britský WARRIOR zapřažený před vyprošťovaným transportérem a naše BVP-2 bylo zapojeno za ním prostřednictvím silných ocelových lan. Třetí BVP (na fotografii s řidičem rtm. R. Sládkem) pak jistilo vyprošťovaný transportér z boku, aby se nepřevrátil. Během vzájemné spolupráce všech 4 osádek jsme nakonec vyprostili kolový transportér Grizzly a odtáhli na polní cestu.

Během vyprošťování dostal velitel roty, npor. Bulant, spolu se svým zástupcem, kpt. Jurajem Švarcem, nápad a poslali nás v Land Roveru na základnu roty, abychom přivezli jídlo pro všechny vojáky, včetně kanadské osádky vyproštěného transportéru. Ovšem jídlo nemělo přijít do klasických polních ešusů, ale měli jsme dovézt stoly, židle, ubrusy, kořenky, umělé kytky ve vázách, příbory, porcelánové nádobí a nastrojené kuchaře, aby slavnostně vydali oběd přímo v poli.

Foto: Třetí BVP (na fotografii s řidičem rtm. R. Sládkem) pak jistilo vyprošťovaný transportér z boku, aby se nepřevrátil. | archiv autora

Cestou jsme samozřejmě nadávali, co to je za nápad, o to víc pak nadávalo hospodářské družstvo na základně. Ovšem, když jsme se pak se vším vrátili na to rozbahněné místo, výraz kanadských vojáků stál za to. Vojáci nevěřili svým očím, když jsme začali vynášet stoly a židle uprostřed kruhové obrany, začali prostírat ubrusy, příbory, talíře a mísy, a do toho všeho přišli vyšňoření kuchaři a začali kanadské vojáky (i všechny ostatní) obsluhovat u stolu včetně polévky a dalších chodů. Během tohoto aktu pak velitel roty včetně jeho zástupce Kanaďany přesvědčovali, že se takto česká armáda běžně stravuje v poli a my všichni jsme se tvářili, že to je samozřejmost.

Angličané v tom jeli s námi, jako ostatně ve všem. Prostě tradice už od 2. světové války. Už byli za ty měsíce zvyklí a výše popsaný kanadský žertík v duchu tří mušketýrů v českém podání byl pro ně příjemným zpestřením.


Foto: Později dostal velitel 6. mechanizovaného praporu pplk. Pavel Jiráček od velitele kanadské jednotky, která spolu s námi sloužila pod britským velením v MND SW (mnohonárodní divize Jihozápad), jako poděkování vlaječku z vyprošťovaného kanadského transportéru i s datem, koordináty a označením jednotky. | archiv pplk. Pavla Jiráčka

Později dostal velitel 6. mechanizovaného praporu pplk. Pavel Jiráček od velitele kanadské jednotky, která spolu s námi sloužila pod britským velením v MND SW (mnohonárodní divize Jihozápad), jako poděkování vlaječku z vyprošťovaného kanadského transportéru i s datem, koordináty a označením jednotky. Fotografie z vyprosťování jsou majetkem autora, za fotografii vlaječky děkujeme pplk. Pavlu Jiráčkovi.

Autor: Jaroslav Dolejška


Neuvěřitelný útěk českého příslušníka elitní jednotky SAS

24. 11. 2019 ARMYWEB

Special Air Service (SAS) jsou speciální jednotky britské armády. Byly založeny v roce 1941 jako pluk a později v roce 1950 reorganizovány na jednotky. SAS dodnes provádí celou řadu úkolů včetně skrytého průzkumu, boje proti terorismu, přímé akce, záchranu rukojmích a shromažďování informací.

Co není až tak známé, je fakt, že v SAS sloužili i naši krajané. Jedním takovým českým vojákem sloužícím v SAS byl Serge Vaculík, který se narodil jako Stanislav Vaculík 28. září 1919 v Olomouci-Hodolanech. Před válkou odešel studovat do Paříže, kde ho zastihla kapitulace Francie, proto se zapojil do odboje, avšak koncem roku 1940 utekl přes Španělsko do Anglie, kde se v lednu 1940 v Londýně nechal zapsat do armády Svobodných Francouzů. V srpnu 1943 se stal kvalifikovaným výsadkářem, jeho výcvik proběhl na vojenských základnách v Largu a Hardwicku. Po jeho absolvování byl 8. srpna 1943 povýšen do hodnosti desátníka. Nastoupil službu u 2nd Parachute Chasseur Regiment, později vedla jeho cesta do nově vznikajícího 4. francouzského pluku SAS, kde sloužil v hodnosti desátníka. Před vyloděním v Normandii byl přeložen k 1. pluku SAS. Hlavním důvodem byla jeho znalost francouzštiny a celkové situace v okupované Francii. Vaculík prošel eskadrami A, D. S eskadrou D. 1. pluku SAS přišly jeho nejslavnější dny, kdy projevil neuvěřitelnou odvahu, chytrost, iniciativu a vlastenectví. Níže si můžete přečíst o jedné z jeho neuvěřitelných akcí.


Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | archiv autora

Velení naplánovalo vysazení jednotky jako součást OPERACE GAIN na noc 5. července 1944, měsíc po dni D. Rommelova 5. a 7. armáda v té době stále drží spojenecké armády na předmostí v Normandii a stále hrozí, že budou spojenci smeteni do moře. Proto spojenecké velení zahajuje OPERACI GAIN, ve které mají jednotky SAS ve spolupráci s francouzským hnutím odboje Maquis narušovat týl německých jednotek bránícím spojeneckým jednotkám na vyloďovacích plážích v dalším postupu do vnitrozemí. OPERACE GAIN byla zahájena výsadky 14. a 15. června 1944, kdy vysazené jednotky SAS spolu francouzským hnutím odporu zřídily své základny v lese Fointainebleu a následně bojovali v týlu nepřítele.

Eskadře D, složené z 12 vojáků, pod velením kpt. Patricka Garstina, byli téměř všichni nováčci. Až na desátníka Toma Gingera, který bojoval už v L-Detachmentu v Africe a Čecha desátníka Sergeho Vaculíka, který byl již předtím vysazen ve Francii. Dalšími členy byli svobodníci William Young, Joseph Walker, Thomas Barker, Norman, Morrison, Castelow, desátník Howard Lutton, seržant Thomas Varey a nakonec zástupce velitele eskadry poručík Jean "Johny" Wiehe. Dva dny před vysazením dostal velitel jednotky od velitele OPERACE GAIN, majora Iana Fenwicka, rozkazy, ve kterých jeho jednotka dostala za úkol vyhodit do vzduchu všechny dvojkolejné železnice spojující vyloďovací pláže s městy Orleans, Tours, Le Mans, Argentan a dále i všechny jednokolejné tratě křižující oblast.


Foto: Příslušníci SAS v roce 1944 | Wikimedia Commons

Eskadra D následně přelétla nad měsícem ozářeným mořem v upraveném bombardovacím letadle Short Stirling. Hodinky ukazují 01:45 hodin, 5. července 1944. Dispečer Sadler vyhlíží ospalýma očima v kopuli řeku ozářenou měsícem a hledá záblesky světel od přijímající skupiny makistů, čekajících dole v lese. Najednou se cítí velmi zranitelný. Uběhla dlouhá doba, kdy jako desátník navigoval první úder L-Detachmentu zakladatele pluku Davida Stirlinga a Paddyho Mayna na SIRTE-TAMET v severní Africe. Při tomto výsadku je jeho úkolem zajistit jako dispečer úspěšné vysazení eskadry D ve výsadkové zóně poblíž La Ferté-Alais (cca třicet kilometrů od Paříže). Na všech výsadkářích je patrná nervozita.

Najednou Sadler uviděl, jak se rozsvítila tři světla, rozestavěná sto metrů od sebe. Deset metrů napravo od posledního světla začalo blikat morseovkou písmeno "B". Pilot ověřil kód, který souhlasil a nasadil bombardér na okruh pro poslední přiblížení. V trupu letadla si mezitím výsadkáři SAS na sebe nasadili výstroj, zahákli lanka padáků a řadili se pro vysazení z kruhového průlezu uprostřed podlahy.

Rozsvítilo se zelené světlo. Dispečer zařval "Go, jeden po druhém ven". Hned po veliteli vklouzli otvorem v podlaze ven do náruče tmy všichni ostatní vojáci. Najednou dispečer otvorem, ze kterého před chvílí vyskočili jeho kolegové, uviděl z doskokové zóny nezaměnitelný záblesk výstřelu z ruční zbraně. Zalapal po dechu. Výsadek byl ohrožen někým, kdo znal kód pro jejich výsadek. Mezitím pilot otočil letoun a mířil domů. Sadler věděl, že už není nic, co by mohl z letadla pro své spolubojovníky dole udělat. O okamžik později spatřil Sadler vyšlehly z 20mm kanónu nočního stíhače Messerschmitt Bf-110. Střely roztříštily kabinu letadla, pilot ve snaze německému sníhači uniknout neustále strhával svůj stroj do únikových manévrů. Nakonec se mu to podařilo a Sadler s pilotem opustili území okupované Francie.

Patrik Garstin slyší, jak po dním bzučí náboje, vidí záblesky výstřelů a uvědomuje si, že byli zrazeni. Němci na ně čekají. Jeho nožní zásobník se dotkl země. Chvilku po něm dopadá další výsadkář a nad ním jsou další vrchlíky padáků. Ze stínů lesa se k nim blíží muži v civilních oděvech a křičí "Vive la France!". Garstin rychle vytahuje karabinu M1 a natahuje závěr, když se z lesa ozvala dávka z kulometu. Desátník Howard Lutton je zasažen, Tom Barker zraněn, jeho zástupce por. Johny Weihe je také zasažen do zad. Sám Garstin ucítil bolest v krku a z paže mu teče krev.

Devět vojáků z jeho eskadry bylo zajato, z nichž čtyři byli zraněni. Pouze Morrison, Norman a Castelow, kteří skákali poslední a díky tomu přistáli dál v lese, unikli obkličujícímu kordonu a zmizeli za pomoci makistů. Podle poválečného vyšetřování polohu výsadkové zóny tehdy udal Němcům jeden z makistů. Na základě jeho informací pak Němci sami zřídili dopadovou zónu včetně světel (majáků) a správného kódu. Skutečnost byla o to horší, že místní sekce britské SOE (Special Operations Executive - Oddělení pro zvláštní operace) byla již rok infiltrována a vedena z Berlína. Tuto operaci, na kterou doplatili vojáci SAS, řídil Sturmbanfuhrer Hans-Joseph Kieffer, bývalý policejní inspektor z Karlsruhe, velitel místního Funkabwehru (SIPO-SD).


Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | Specialforcesroh

Zajatci byli ještě před západem slunce převezeni do Paříže, kde byli ranění vojáci posláni do nemocnice. Krátce po převozu zde na následky svých zranění zemřel Lutton. Zbytek členů byl nejprve uvězněn v přestavěném hotelu v Place des Etats Unis a poté byl převezen přímo do Kiefferova velitelství SIPO-SD v Avenue Foch. Kieffer si zajaté příslušníky SAS krátce prohlédl a pak je předal k výslechům. Ginger Jones byl spoután s rukama za zády. Pokaždé, když dal vyslýchajícím odpověď, která se jim nelíbila, byl uhozen přes spoutané ruce. Desátník Serge Vaculik byl také vyslýchán a během výslechů byl minimálně dvakrát zmlácen. Jeho krycí historka zněla, že je "Martin", francouzský Kanaďan z Quebeku. Němci to však nespolkli. Říkali mu terorista a sdělili mu, že ho zastřelí.

Podle některých pozdějších výpovědí byli všichni vojáci SAS Němci informováni, že budou popraveni, avšak nevěřili tomu. Bylo to proti Ženevské úmluvě popravovat zajatce v uniformách - mohli být považováni za sabotéry, avšak špioni v civilu to přeci nebyli, měli stejnokroje. Po náročných výsleších byli vojáci odvezeni zpět do cel ve svém "hotelu". Dny ubíhaly a nic se nedělo, kromě občasných brutálních výslechů a faktu, že vojáci byli neustále spoutáni v absolutní tmě.

Dne 8. srpna, téměř pět týdnů po jejich dopadení, jim stráže SIPO-SD přinesli hromadu otrhaných civilních oděvů a řekly jim, ať se převlečou, s tím, že je ve Švýcarsku vymění za německé zajatce. Ginger Jones byl skeptický. Řekl Vaculíkovi, že nevidí důvod, proč k tomu potřebují vyměnit uniformu za civil. Vaculík s ním souhlasil, že je to nevěrohodné. Jeden z dozorců mu pak řekl, že uniformy se odnášejí proto, aby se mohly vyprat. Vaculík Garstinovi řekl, že má z toho špatný pocit, a navrhl, aby se nepřevlékli.

Němci zajatce neustále šikanovali a nutili je, aby se rozloučili se svými uniformami. Druhý den si nakonec všichni oblékli civilní oděvy, byli spoutáni a strčeni do přistaveného náklaďáku. Náklaďák se připojil ke konvoji asi patnácti dalších vozidel mířících na sever. Mezi jejich strážci byl i anglicky mluvící příslušníci SD jménem Alfred Von Kapri a Karl Haug, padesátiletý bývalý voják z první světové války, který byl v jednotce, která je v červenci zajala. Koloně velel SS-Hauptsturmfuhrer Richard Schnur. Všichni tři pracovali pro Funkabwehr pod Kiefferem.

Za východu slunce se náklaďák zastavil, zajatci začali mít obavy. Ocitli se na kraji lesa poblíž Beauvais v Somme. Jones zahlédl další náklaďák zaparkovaný mezi stromy. Vaculik se ptal Von Kapriho francouzsky, jestli je zastřelí. "Ano, samozřejmě,"odpověděl mu von Kapri.

Schnur pak nařídil strážným, aby sto metrů pochodovali s vojáky SAS až mezi stromy, kde narazili na malou mýtinu. Zde byli seřazeni vedle sebe, čelem k oddílu šesti Němců vyzbrojených kulomety. Garstin se musel kvůli svým zraněním opřít o Ginger Jonese. Schnur vytáhl z kapsy dokument a začal ho nahlas číst, zatímco Von Kapri překládal. "Na rozkaz Vůdce......... víte, že sabotéři jsou trestáni smrtí, a vy jste vinni v souladu s pravidly války "."Ještě jsme ani neměli soud," zalapal po dechu Garstin. "Panebože, budeme zastřeleni!". V tu chvíli se Serge Vaculik s křikem rozeběhl a zaútočil na střelce právě v okamžiku, kdy měla začít poprava. Vaculík jako řvoucí bestie prorazil skrz vylekané a překvapené Němce a s neuvěřitelným štěstím se mu podařilo uniknout. Těsně ho následovali Ginger Jones a Tom Varey. Haug později tvrdil, že nikdo z popravčí čety kvůli naprostému překvapení nestihl zahájit palbu. Schnur později vypověděl, že byl příliš zaneprázdněn tím, jak si papír s rozkazem k popravě zasunoval do kapsy, takže nemohl střílet. Jeden z přihlížejících strážců, možná Von Kapri, se však rychle vzpamatoval a svým samopalem zasáhl několika ranami do zad Garstina. Následně byli zasaženi ještě další tři vojáci SAS. Němci se rozeběhli za Jonesem, Vareym a Vaculíkem, kteří od nich byli vzdáleni tak třicet metrů. Kličkovali mezi stromy a na uprchlíky občas vystřelili dávkou ze samopalu. Jones po chvíli utíkání zakopl, upadl a zůstal ležet. Němci si mysleli, že byl zasažen, a tak ho přeběhli a stíhali ostatní vězně.

Jones počkal, až budou všichni z dohledu, a pak zvedl hlavu, aby prozkoumal okolí. Viděl čtyři zakrvácené mrtvoly a hned si uvědomil, co se stalo - čtyři mrtví Britové v civilních šatech, střeleni do zad, jako by se snažili utéct. Byli oklamáni, aby se vykašlali na uniformy, aby mohli být zastřeleni jako nepřátelští špioni. Jones se déle na zemi nezdržoval. Vstal a rychle zmizel v lese. Zastavil se až v kukuřičném poli, kde se svalil vyčerpáním na zem.

Když se Schnur o půl hodiny později vrátil a zjistil, že je Jonesovo tělo pryč, dostal záchvat hysterie. Věděl, že porušil Ženevskou úmluvu a jednoho dne by mohl být za své činy usvědčen jako válečný zločinec. Poslední, co potřeboval, byli živí svědci. Němci se rychle roztáhly do rojnice a začali pečlivě prohledávat les. Stráže najednou zahlédli Toma Vareyho jak sprintuje mezi stromy. Když je uviděl, okamžitě se skrčil za hromadou dřeva. Jeden z příslušníků SD, Otto Ilgenfritz, pak na vojáka vykřikl "Halt, vstaň!". Když to britský výsadkář udělal, Ilgenfritz ho ihned zastřelil.

Další uprchlíky Němci již nenašli a nakonec došli k závěru, že Jonesova mrtvola byla odnesena makisty a že jediným živým britským zajatcem na svobodě zůstal Vaculík. Později pak Němci odvezli pět mrtvol britských vojáků k jednotce Luftwaffe, která sídlila v nedaleké vesnici. Schnur informoval tamního velícího důstojníka, že mrtví jsou sabotéři, kteří byli zaskočeni při akci.

Garstinova jednotka nebyla první z SAS, která byla povražděna v důsledku Hitlerova Kommandobefehlu. V rozkazu bylo uvedeno, že spojeneckým komandům by neměla být přiznána práva obyčejných válečných zajatců a jejich vojáci by měli být popraveni, i kdyby se pokusili vzdát.

Vojáci SAS, kteří po vydání tohoto Hitlerova rozkazu bojovali v severní Africe, byli ušetřeni, protože Rommel odmítl splnit tento rozkaz, který považoval ze nečestný. Jeden z velitelů SAS, Jim Almonds, později tvrdil, že velení SAS již v červnu 1944 vědělo, že pokud budou jejich příslušníci chyceni, budou zastřeleni. Je však nepravděpodobné, že by to bylo oficiální stanovisko, protože týmy JEDBURGH, které šly do akce v červenci, byly informovány, že vzhledem k tomu, že mají uniformu, jsou tak chráněny mezinárodním právem.

V březnu 1944, kdy se důstojník 2. pluku SAS Jimmy Hughes dostal do Velké Británie, poté co utekl z německého zajateckého tábora, zopakoval zpravodajskému důstojníkovi 2. pluku majoru Eriku Barkworthovi, co mu o Kommandobefehlu řekl jeden německý důstojník. Barkworth pak předal Hughesovu zprávu velitelství 1. výsadkového sboru. Velení však došlo k závěru, že takové zvěsti jsou pouhou nátlakovou technikou. Skutečnost, že někteří pohřešovaní vojáci SAS nebyli Němci nahlášeni jako zabiti nebo zajati, byla podle nich trikem jak zabránit spojencům, aby se dozvěděli výsledky jejich operací.

Desátník Serge Vaculík jako jediný člen výsadku popravčí četě unikl a následně ještě musel několikrát utíkat, než se dostal do bezpečí. Později byl povýšen do hodnosti seržanta SAS. Vaculík pak po válce svědčil proti zajatým nebo uneseným příslušníkům SD SIPO, které zatýkalo komando 2. pluku SAS (pod velením majora Barkwortha na příkaz Winstona Churchila) na celém území Evropy. Jistým zadostiučiněním pro Vaculíka pak bylo, když slyšel stejný rozsudek nad příslušníky SD SIPO, jaký byl tehdy vynesen nad ním a jeho kamarády - "Trest smrti zastřelením!"

Po válce zůstal Vaculík ve Francii. Civilní život však pro něj nebyl tak uspokojivý jako ten válečný. Úspěch znovu zažil až se svými knihami, především s publikací Air Commando (Letecké komando), která vyšla ve Francii i USA. V této knize Vaculik kompletně popisuje své působení v armádě od června 1940, kdy unikl na pláži u Dunkirku z převržené lodi, až do doby, kdy svědčil u soudu s německými válečnými zločinci.

Podle hodnocení svých nadřízených byl seržant Vaculík skutečný válečný hrdina se vší vynalézavostí, drzostí, láskou k nebezpečí a vlastenectvím, které příslušníka SAS charakterizuje. Stanislav "Serge" Vaculík zemřel 7. 12. 1990 ve Francii.

Autor: Jaroslav Dolejška


Češi ve službách elitní jednotky SAS za 2. světové války

11. 09. 2019 ARMYWEB

Jednou z méně známých kapitol 2. světové války jsou Češi bojující v SAS. Jedním z nich byl také svobodník Michael Lewinsohn, který sloužil pod jménem Mike Lewis v B eskadře. Daším Čechem byl například desátník Sergej Vaculík z Olomouce, který sloužil u 4. brigády SAS ( FAFL - Svobodní Francouzi). Ten válku přežil a my mu v budoucnu věnujeme samostatný článek.


Foto: Desátník Sergej Vaculík z Olomouce sloužil u 4. brigády SAS | archiv autora

Úvodem si pojďme stručně popsat vznik SAS a její působení během 2. světové války. SAS (Special Air Service) vznikla jako skupina dobrovolníků, vesměs bývalých příslušníků britských commandos, sestavenou poručíkem skotské gardy Davidem Stirlingem. Tato jednotka měla působit v severní Africe, kde měla provádět výsadky za linií fronty a přepadat nacistická letiště. Název SAS vznikl poněkud kuriózním způsobem: britská tajná služba se snažila přesvědčit Němce, že se v Africe nachází velká výsadková jednotka, a proto byla Stirlingova skupina nazvána velkolepým "Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby" ('L' Detachment, SAS Brigade). Odtud se vžil název SAS.


Foto: Hlídka SAS v severní africe během druhé světové války | Wikimedia Commons

Po prvním neúspěchu změnila jednotka taktiku, začala používat místo vzdušných výsadků silně ozbrojené Jeepy, a stala se pravou pohromou pro německá a italská letiště (do ledna 1943 přesáhl počet zničených letadel 250, a to se zanedbatelnými ztrátami na straně SAS). V roce 1944 se jednotka SAS (pod kterou byly v průběhu války začleňovány další skupiny dobrovolníků) zúčastnila invaze do Francie, později se podílela na řadě dalších operací až do konce války. Během 2. světové války sloužilo v SAS postupně kolem 2500 mužů včetně několika Čechů. Pojďme se nyní přenest do závěru 2. světové války, ve kterém svedl svůj poslední boj výše uvedený Čech Michael Lewinsohn alias Mike Lewis.


Foto: Příslušníci SAS v Jeepu během operace Clipper,18. listopad 1944 | Wikimedia Commons

Dne 9. dubna 1945 V Borgewaldu nedaleko Oldenburgu během operace KEYSTONE našel velitel 1. pluku SAS podplukovník ,,Paddy" Mayne své vojáky z B eskadry ukryté za svými Jeepy. Kryli se před nepřátelskou palbou, která přicházela ze stavení před nimi. Asi sto metrů vpředu stály další tři opuštěné Jeepy průzkumné skupiny. Zástupce velitele eskadry Tim Iredale podal Mayneovi hlášení, že jejich velitel, major Dick Bond, je mrtvý a on jako jeho zástupce převzal velení. Sdělil mu také, že tři první průzkumné Jeepy nadporučíka Schleeho byly opuštěny poté, co na ně byla zahájena nepřátelská palba přicházející zprava.


                                         Foto: Robert Blair "Paddy" Mayne | Wikimedia Commons

Nadporučík Phillip Schlee, později uvedl, že byli ochromeni palbou z kulometů MG 42 a střelami z Panzerfaustů. Střelec v prvním Jeepu, sgt. Schoefield, měl průstřel obou stehen. Střelec třetího Jeepu byl také zraněn. Schlee byl v prostředním vozidle a Eddie Ralphs byl v zadním Jeepu odkud střílel na nepřítele z kulometu Vickers. Ostatní stříleli z kulometů Bren a samopalů Thompson. Poté, co se jim podařilo opustit Jeepy, se všichni skryli v nedalekém příkopu, kde však byli přibiti nepřátelskou palbou.

Iredale dále Maynemu sdělil, že poté, co byli Schleeovi muži díky nepřátelské palbě neschopni dalšího pohybu, vyrazil major Dick Bond k jejich pozici plazením se po dně příkopu. V jednom úseku byla cesta příkopem blokována drenážní trubkou. Bond se rozhodl trubku přelézt, avšak ihned jak vystavil své tělo nepříteli, byl zasažen německým odstřelovačem přímo do čela.

Poručík John Scott poté k průzkumné skupině vyslal Bondova řidiče, svobodníka Mika Lewise. Svobodník Mike Lewis byl český Žid, jehož skutečné jméno bylo Michael Lewinsohn (nejspíše byl jeden z potomků sira Nicholase Wintona. Důvodem, proč Scott vyslal na pomoc právě Lewise, byla jeho postava. "Byl malý a myslel jsem si, že bude schopen prolézt drenážní trubkou," řekl posléze Scott. Trubka byla však úzká i pro malého Lewise, a tak se stejně jako Bond i Lewis pokusil po potrubí přeplazit. Čekal ho však stejný osud jako majora Bonda. Německý sniper Lewise zasáhl přímo do čela, stejně jako Bonda. "Cítil jsem se z toho velmi špatně", řekl Scott. "Protože jsem byl ten, kdo ho tam poslal. Byl to statečný voják.."


Foto: Pamětní deska věnovaná padlým příslušníkům SAS včetně M. Lewise | archiv autora

Po vyslechnutí Iredalea posílil Mayne útočnou skupinu na dvojnásobek a nechal ji zahájit postup vpřed k prvnímu domu. Během postupu vojáci zjistili, že z domu již nevychází žádná nepřátelská palba. Scott a jeho vojáci už předtím vystříleli na dům mnoho munice. Němečtí majitelé domu dokonce vyvěsili bílou vlajku a byl jim umožněn odchod. Podplukovník Mayne se také dal do pohybu, odjistil svůj bren a kývl na podřízeného Hulla, aby ho následoval. Hull vycítil, že je Mayne "vzteky bez sebe". Pravděpodobně byl rozčílený kvůli nerozhodnosti svých nových velitelů. "Nebyli jsme všichni úplně stoprocentní," připustil jeden z nich, poručík David Surrey-Dane, ex 4-Para. "O takovémto průzkumu bojem jsme toho moc netušili."


Foto: Detail památníku věnovaného padlým příslušníkům SAS | archiv autora

Zatímco Mayne obešel první dům a pokračoval dál, Hull vešel dovnitř domu, aby si našel výhodné místo pro jeho krytí. Vyšel po schodech nahoru a našel si okno s výhledem na druhý dům. V ten okamžik se ozvala střelba. Hull okamžitě opětoval palbu. Nepřítel však dál zasypával Hulla střelami, které se odrážely od zdí a stropu. Během několika vteřin byl pak strop díky zápalným nábojům v plamenech.

Ve stejnou chvíli Mayne vystoupil z úkrytu, svůj bren držel jako pušku, zapřený o rameno a vypálil krátkou dávku. Ozval se zvuk rozbíjených tašek a jejich pád ze střechy. Nepřátelská střelba ustala. Další silná palba se však spustila ze sousedního domu.

Následně se Mayne vrátil zpět k mužům B eskadry a požádal o dobrovolníka. Jako první se přihlásil poručík John Scott. Společně nasedli do Jeepu a vyrazili kupředu. Během jízdy Scott neustále střílel ze svého kulometu Vickers. Mayneho Jeep projel kolem opuštěných vozidel průzkumné skupiny a Mayne zakřičel na Schleeovi muže v příkopu, že je vyzvedne při příštím průjezdu.

Poté, co Scott vystřílel všechny náboje z Vickerse, Mayne zabrzdil. Scott pak skočil na místo spolujezdce a uchopil kulomet Browning. Mayne přidal plyn a Scott zahájil palbu z ráže .50. Mayne nakonec třikrát projel skrz nepřátelskou palbu, zatímco Scott neustále střílel. Německá palba slábla, až nakonec zcela ustala. Mayne pak zastavil Jeep naproti drenážní trubce, kde ležela těla Bonda a Lewise. Vyskočil a začal vytahovat těla, zatímco Scott stále střílel směrem k nepříteli. Mayne tak svým činem prokázal mimořádnou odvahu a zachránil průzkumnou skupinu nadporučíka Schleeho. Těla majora Dicka Bonda a svobodníka Mika Lewise byla posléze pohřbena o cca 3 km dále poblíž jednoho statku.

Za tuto záchrannou akci v Borgerwaldu získal Mayne již čtvrtý Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order - DSO). Důstojníci, kteří návrh napsali, Derri k Harrison a Ian Blackman, však s výsledkem nebyli spokojeni a navrhli Mayneho na nejvyšší vojenské vyznamenání - Viktoriin kříž, s čímž souhlasil i tehdejší britský polní maršál Bernard Montgomery.


Foto: Viktoriin kříž (anglicky Victoria Cross) je nejvyšší vojenské vyznamenání Spojeného království (dříve Britského impéria). V systému britských řádů a vyznamenání má přednost i před Podvazkovým řádem. Může být udělen za činy výjimečné udatnosti v boji příslušníkům ozbrojených sil bez rozdílu hodností. | Flickr se souhlasem autora

Toto vyznamenání však Mayneovi nakonec uděleno nebylo, přestože byl jedním z nejvíce vyznamenaných vojáků britské armády za 2. světové války. Údajným důvodem bylo tvrzení, že Mayne byl až příliš nekonvenčním válečníkem.

Autor: Jaroslav Dolejška