Vzpomínky českých vojáků z válek

Postupně budeme přidávat vzpomínky našich vojáků z válek. Vše čím jsme prošli: příběhy odvahy, tragické, smutné, i veselé ze zemí na třech kontinentech, kde stála noha českého vojáka.

Zahraniční služební cesta do Afghánistánu


Zdravím všechny bojovníky. Ne každý v misích bojuje a já jsem jedním z těch, kteří dělají svou práci technika - systémového inženýra. Vrátil jsem se z Afghánistánu. Bohužel ne z mise, ale z dvouměsíční zahraniční služební cesty.

Spolu se šesti dalšími kolegy jsme tam byli vysláni v rámci, samozřejmě nepřipravené a špatně koordinované, hurá akce vystavět komunikační a informační infrastrukturu pro český kontingent. Jako první češi na základně jsme zprvu působili dost exoticky a nejvíc jsme američany vyvedli z míry, když zjistili že důstojníci za pětadvacetistupňových mrazů v noci sbíječkou rozbíjejí makadamovou cestu pro uložení kabelů. Prostě nás k tomu nutila stavovská čest a zvyk českého vojáka uplést z hovna bič. A také to, že jsme se zdokonalili v angličtině. Velice rychle jsme totiž pochopili, že výraz "No problem" - oblíbené rčení amerického správce základny - je třeba z americké angličtiny přeložit jako "Seru na vás". Úkol jsme splnili a vrátili se domů, aby jsme se dva měsíce nato dozvěděli, že v jiné části Afghánistánu zase někdo něco při výstavbě základny zazdil, spojař/informatik sloužící v misi něco svými silami nezvládne a tak musíme opět vyrazit na zahraniční služební cestu. Okamžitě a střelhbitě, nejlépe včera.
Proč zdůrazňuji termín Zahraniční služební cesta? Aby si účastníci misí uvědomili, že v okamžiku, kdy oni z jakýchkoli důvodů něco sami nezvládnou.
Vyráží do týchž oblastí po celém světě jim na pomoc skupina specialistů. Vyráží beze zbraně (zařídit vojenský pohřeb je jednodušší než nám dát zbraně), a hlavně, díky rozhodnutí naší milé paní ministryně (Vlasta Parkanová), bez příplatků. Tedy ne tak docela. Naposledy jsme dostali celých 16 dolarů na den jako kapesné!
Tedy shrnu-li to. Za "hovno hrušek" odletět např. do Afghánistánu, týden bivakovat ve stanu pro 200 lidí na letišti a čekat na přepravu na základnu, na základně odvést svou práci (buď v 25-ti stupňových mrazech, nebo 40-ti stupňových vedrech), následně být ze základny vykopnut opět na letiště a zde zase zhruba týdenní bivak, v lepším případě ve stanu pro 100 lidí.
Rozhodně nemluvím jen za sebe, když tvrdím, že sloužím v armádě, v mém případě spíš pracuji, pro peníze. A vůbec se za to, že peníze potřebuji, nestydím. Musím splácet hypotéku, živit rodinu... . A tak nějak nechápu, jaký je rozdíl mezi námi, kteří odvádějí svou práci ve stejném místě jako "misaři" a nimi. Myslím že se nám nemůže nikdo divit, že na další nabídky podobných cest za stávajících podmínek máme sto chutí odpovědět slovy klasika: " TEDY CHTĚL BYCH JENOM ŘÍCT, JESTLI JEŠTĚ NĚKDY BUDE PŘÍLEŽITOST, A JÁ BUDU POŽÁDÁN, TAK SE VÁM NA TO VY...."

Pavel

https://vets.estranky.cz/clanky/valecni-veterani/zahranicni-sluzebni-cesta-do-afhanistanu.html



                    ,,Hamburger Hill"

                    Služba v misi SFOR II.

Rád bych se podělil o své zážitky v misi SFOR II na území bývalé Jugoslávie v Republice Bosna a Hercegovina v sestavě 1.mechanizovaného praporu AČR v období říjen 1999 - duben 2000. Myslím, že prostý popis běžné denní činnosti pomůže osvětlit pohled na tolik diskutovaná témata, jako je plat českých vojáků v zahraničních misích, případně obtížnost takové služby.


Vynechám přijímací proces do mise, neboť ten je rozdílný pro každou misi, shodné většinou je pouze zdravotní vyšetření, včetně psychologického vyšetření, které má za cíl snížit případná rizika selhání vojáka v misi. I Vlastní příprava před odjezdem do zahraničí je rozdílná, takže i tu vynechám.Osobně jsem odsloužil celou misi, tedy 166 dní. Sloužil jsem na pomocném spojovacím uzlu, umístěném nedaleko města Donja Ljubija. Tato základna se skládala z několika poškozených budov, jedné hygienické buňky a dvou heliportů. Osádka čítala 12 osob.

                                                                                    Odlet na misi


Hlavním úkolem tohoto stanoviště bylo zabezpečit radioreléové spojení v rámci českého praporu a dále retranslaci rádiového spojení v okolí dosahu spojovacího uzlu. Takové stanoviště byly v rámci českého praporu ještě dvě, které se v některých detailech lišily, ale o tom není tento příspěvek.Je pochopitelné, že takové stanoviště musí být do jisté míry soběstačné, takže si 12 lidí musí zabezpečit plný chod základny samo, včetně strážní služby. Vzhledem k tomu, že prakticky vše včetně vody se na základnu muselo dovážet a někdy byl některý příslušník uzlu na dovolené, zbývalo na vlastní provoz zpravidla o něco méně osob než předepsaných 12.
Směny na rádiovém spojovacím prostředku se střídali po 12 hodinách, radioreléová stanice nevyžadovala neustálou přítomnost operátora. Taktéž strážní služba se střídala po 12 hodinách. Já jsem celkem odsloužil 95 strážních směn.

                                                              Radiorelová stanice, 06- ,,Hamburger Hill"


Na tomto příkladu chci poukázat na první výrazný rozdíl mezi službou v České republice a v zahraničí. V souladu se českým Základním řádem je možné i to, že se do stráže nastupovalo prakticky denně. Jinak považuji za samozřejmé, že zbraň a munici jsme měli neustále u sebe a v případě poplachu by všichni příslušníci základny zaujímali kruhovou obranu. Z výše uvedeného je tedy jasné, že i z hlediska zákona jsme byli v neustálé pracovní pohotovosti. Při službě v ČR bychom zcela běžně dostávali příplatky za práci v noci, za práci o víkendech případně svátcích. Pochopitelné by bylo také čerpání náhradního volna. Vzhledem k tomu, že jsme v podstatě neustále byli na svém pracovišti jistě bychom dostávali i příplatky za pracovní pohotovost. Tyto všechny náležitosti jsou příslušníkům zahraniční mise kompenzovány tzv. zvláštním příplatkem, který je vyplácen v amerických dolarech ( zčásti na místě a část jde vojákovi na účet v ČR ). Výše příplatku je závislá na funkci a je předem dohodnuta před odjezdem do zahraničí. Je nutné si také uvědomit, že výše příplatku je zpravidla neměnná ( tudíž při klesající ceně dolaru, vlastně voják dostává méně peněz ). Při mé misi byla základní výše tohoto příplatku stanovena na 1250 měsíčně ( což v té době bylo cca 40 000 Kč ). V tomto případě je ale také nutné přihlédnout k faktu, že při výjezdu do zahraničí je v mnoha případech vojákovi ( z důvodu zařazení na jinou funkci než vykonává v ČR ) změněn platový výměr. V mém případě jsem z platové třídy 8 klesl na platovou třídu 5.

                                                                              Osádka a Royal Marines

 Samozřejmě po celou službu v zahraničí jsem musel platit všechny své závazky v ČR jako kdybych pobýval v republice ( mám na mysli nájem a další podobné poplatky, včetně povinného rušení auta, telefonu apod. ) a hlavně jako většina vojáků v zahraničí jsem se nechal pro službu v zahraničí pojistit, což byla také výrazná částka. V souhrnu těchto informací již lze jen těžko tvrdit, že vojáci jsou v zahraničí přepláceni. Pochopitelně mají vyšší plat než při běžné službě v ČR, ale běžná služba v ČŘ je zpravidla v rozsahu 42,5 hodiny týdně, kdežto služba v zahraničí se skládá z celého týdne, tedy ze 168 hodin. Osobně se domnívám, že při obdobně dlouhé pracovní době v ČR by plat vojáka také výrazně narostl, jak jsou toho ostatně důkazem platy osob zařazených do hotovostí s velmi krátkou dobou dosažitelnosti a s velkým počtem přesčasů. Osobní volno nelze v zahraničí brát až tak úplně jako svoje osobní volno. Tímto jsem chtěl vnést trochu pořádku do diskuse na téma "velmi dobře placení vojáci".

                                                                         Kontrola velitele mise SFOR

V druhém příkladu chci ukázat takzvanou pracovní náplň vojáka v misi. Dobu mimo výkon služby nebo stráže voják vyplňuje výcvikem, prací a osobním volnem. Výcvik je rozdílný u každé mise. Nemusí být tak rozsáhlý jako při službě v ČR, ale může být jistě i mnohem fyzicky náročnější. Co se práce týká, může se tomu říkat pracovní směna, ale toto označení by prostě nemohlo vystihnout obsah této činnosti. Na našem spojovacím uzlu se veškeré práce "točily" okolo udržování těch několika budov vcelku, včetně všech ochranných a obranných zabezpečení. Většinu prací tvořilo tzv.pytlování ( plnění pytlů zeminou nebo štěrkem za účelem výstavby obranných valů ). Tuto činnost zná jistě každý účastník mise a bylo by velkým omylem se domnívat, že na začátku mise se základny postaví a na konci zase zboří. Díky povětrnostním vlivům se obranné stavby rozpadaly již zhruba po třech měsících, takže udržování těchto zařízení byla prakticky denní činnost těch vojáků co nebyli ve službě. Vzpomínám na případ v období vánočních a novoročních svátků, kdy spadl jeden ochranný val, právě z důvodu poškození pytlů. Nenašel se nikdo, kdo by odmítl nastoupit na jeho opravu, protože si každý uvědomoval, že absence tohoto valu by znamenala ohrožení všech. Samostatnou kapitolou by bylo odklízení sněhu v zimním období z heliporů. 24 hodin denně musely být tyto plochy schopné přijímat vrtulníky, a to bez jakéhokoliv ohledu na pohodlí příslušníků základny. Podobná činnost se odehrávala prakticky na všech základnách praporu a týkala se drtivé většiny příslušníků praporu. Tato činnost totiž sloužila k ochraně nás všech a údržbářské práce na místech, kde se bydlelo, vařilo a odpočívalo by za zbytečnost asi považoval málokdo.

                                                              Pohled na ,,Hamburger Hill" od heliportu

Zbytek denního času, tedy osobní volno každý využíval po svém. Bylo samozřejmé, že tento čas každý využíval například pro praní a ošetřování výstroje, čištění zbraní nebo pro případné učení angličtiny, pro což jsme měli skvělé podmínky, neboť na základně v Donje Ljubiji byli britští vojáci, kteří byli svolní ke konverzaci.
Volný čas se dal také využívat v omezeném rozsahu ke sportování v posilovně, sledování videa či čtení. Jedinou podmínkou byla dosažitelnost vojáka a ta byla pro většinu osob na základně, vzhledem k možnému vyhlášení poplachu okolo dvou minut.
Za celou dobu služby jsem se nesetkal s tím, že by po někom byla vyžadována jakákoliv "zbytečnost" se kterou jsem se setkal při službě v ČR ( jako třeba natírání obrubníků na bílo apod. ). Každý voják si byl vědom toho, že nepořádkem nebo nedbalostí by omezil nebo ohrozil své kolegy a podle toho se všichni chovali.
Tento můj příspěvek zdaleka nepopisuje vyčerpávajícím způsobem činnosti vojáka v zahraniční misi. Psal jsem ho z prostého důvodu, abych poskytl základní materiál do sporu, který se nyní rozhořel, kdy je velitel 6.polní nemocnice plk.Sitta a jeho náčelník štábu mjr.Pecha obviněn ze šikany svých podřízených. Myslím si, že veřejnost je málo informována o běžném životě vojáka v zahraničí. Většina příspěvků, které jsou v tisku nebo na internetu dostupné se točí okolo výcviku případně návštěv vyšších funkcionářů u těchto jednotek. Z tak mála informací může potom vzniknout dojem, že vojáci v zahraničí berou extrémně velké finanční částky, cvičí tak jak by museli i v ČR, odmítají plnit rozkazy, případně se bouří nebo žádají o návrat do ČR. Jenže toto je velmi povrchní pohled na činnost vojáků v zahraničí a už vůbec takový pohled neodpovídá pravdě.
Je nutno si uvědomit, že někdo může považovat za málo významnou i drobnou práci, která však ve svém celku je nezbytná pro celý chod základny. Je nutno si uvědomit, že velitel, který nese za celek odpovědnost určuje co je důležité a co se bude, kdy dělat. Předpokládám, že se jen stěží najde někdo, kdo by nevěřil tvrzení, že voják v zahraniční misi je jen kolečkem ve velkém stroji, ale selhání jednotlivce může poškodit celý stroj.
Pravdou je, že výběr do zahraničních misí se neustále zkvalitňuje, stejně tak jako materiální zabezpečení vojáků v zahraničí. Česká republika se v žádném případě za své vojáky nemusí stydět neboť až na zcela zanedbatelné výjimky ( které však média patřičně zviditelňují ) si vojáci perfektně plní nejen své povinnosti, ale svojí službou v zahraničí plní i mezinárodní závazky České republiky.

                                           Kompletní posádka spojovacího stanoviště s velitelem mise SFOR

Pro většinu vojáků v bývalé Jugoslávii bylo jistě zadostiučiněním setkání s místními dětmi, kdy tyto je žádali o sladkosti slovy " imaš-li ovo ?", což by se dalo přeložit jako "máš tohle ?" a mávali obalem od českých sušenek. Chci si jen myslet, že se jim špatně vyslovovalo české jméno sušenek, nerad bych si totiž myslel, že sladkost pro české děti zcela běžná, je těm v Bosně natolik cizí, že pro ni ještě neměli jméno.
Jsem zcela přesvědčen o tom, že pro drtivou většinu českých vojáků, kteří se účastní zahraničních misí je ctí, že mohou reprezentovat Českou republiku a Armádu České republiky, tak jako tato služba byla ctí pro mne. A že v žádném případě pro tyto vojáky není rozhodujícím jejich finanční ohodnocení a materiální zabezpečení. Prostě žijeme v materialistické době, kdy je zcela běžné, že za špičkovou práci jsou lidé dobře placeni. Dobrý plat nesnižuje čest, hrdost ani pocit odpovědnosti a vlastenectví. Je to jen další důkaz toho, že Česká republika si již svých vojáků váží a že dokáže ocenit jejich namáhavou službu tak, jak tomu mělo být bez výjimky vždy.

                                                            Rozcestník, byli jsme ze všech koutů republiky


Martin Brynych 5. 1. 2006

https://vets.estranky.cz/clanky/Historie/Sluzba-v-misi-SFOR-II_.ht


 Má vzpomínka na misi IFOR, SFOR 1 

Na požádání kamaráda Martina o napsání článku o službě v Bývalé Jugoslávii u 6.Mech.praporu se tímto pokouším něco sepsat.

O penězích,službách a věcí kolem již bylo napsáno v článku od Martina "SLUŽBA V MISI SFOR II ".
Mise IFOR měla za úkol od sebe rozdělit znepřátelené strany na území Bývalé Jugoslávie.Tomu také odpovídal mandát OSN. Jednotky měli a úkol odzbrojovat polovojenské jednotky a zabavovat ilegálně držené zbraně mezi lidmi v hojném počtu od lehkých pěchotních až po těžké. Dále se stále nacházely minová pole které se za pomoci místní armády odminovávaly.V Květnu 96 jsem po absolvování výběrového řízení které probíhalo v zimě,nastoupil do výcvikového tábora OSN v Č.Krumlově jako st.řidič kde probíhal výcvik jednotek odjíždějících do Jugoslávie
Výcvik trval 2.5 měsíce, první 3 týdny probíhal po učebnách kde se učila poznávat mentalita a náboženství národů v místě nasazení,jelikož se plnily úkoly mezi Muslimy a Srby. Dále se učily poznávat druhy zbraní,munice, různé druhy min a nástražné systémy. Mezi tím probíhalo soustavné zlepšování fyzické kondice jako běh, výcvik Musada-MCS. Někteří pak odjeli na další výcvik se zaměřením na jejich funkce. Řidiči podstoupily KŘK ( krátkodobý řidičský kurz ) na získání vojenského řidičského průkazu,jelikož většina řidičů jsme byli ze zálohy.
Po skončení výcviku jsme dostali týden volna na zařízení nezbytných věcí a rozloučení s rodinami.
V červenci začalo střídání jednotek v Bosně-Hercegovině která probíhala ve dvou etapách.
Prvních 14 dní jsem strávil na základně Donja Ljubija kde bylo též velitelství praporu.Tam jsme byli ubytováni ve škole která byla zdevastována. Po opravě kterou zajišťovali češi opět slouží dětem.

         Velitelství 6. českého mpr. SFOR, praporu, Donja Ljubija, foceno ze stanoviště Hanička

Pak jsem byl přeřazen na spojovací uzel,který se nacházel nad Bosanskou Krupou,jehož základ tvořilo 12 lidí.Tam se bydlelo ve vypáleném baráku o 5 místnostech,který byl opraven klukama kteří tam byli první, z dostupných zdrojů za což jim patří dík.

                                              Náš spojovací uzel náš ,,hotel" nad základnou Bosanská Krupa


Kromě stráže kterou jsme vykonávali všichni až na obsluhu převaděče která sloužila ve 12 hod.službách. K dalším povinnostem patřilo jezdit 2 x denně pro jídlo (oběd,večeře) na základnu do Bosanské Krupy, pytlování zeminy na obranný val okolo převaděče, střílen atd. a jiné práce pro chod uzlu (sekání dřeva na zimu,mytí nádobí oprava baráku a jiné ).
Při jízdě mimo základnu se jezdilo ve 2 lidech a při zvýšené boj.pohotovosti ve 3. Pokaždé v plné zbroji.Takhle to pokračovalo až do dubna 97 kdy jsem se vrátil z Mise domů.

Olda Tetur 10. 2. 2007

https://vets.estranky.cz/clanky/Historie/sluzba-v-misi-ifor.html


Vzpomínka z mise UNPROFOR

vzpomínka se skládá ze dvou části, které napsali vojáci našeho praporu Miroslav Netušil a Marek Vítek,přímí účastníci akce. 

   Můj prvopočin ve formě sepsané vzpomínky na službu v Pink Zone, jenž byla součástí mírové mise UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie, spatřil světlo světa v listopadu 2008. Stalo se tak na žádost Zdeňka Šťastného, kamaráda a stejně tak jako já i rodáka z Turnova, který odsloužil v této misi taktéž celý rok. Tato vzpomínka vycházela pouze z vlastních prožitků a byla tak pojata hodně subjektivně. Tři roky na to jsem měl možnost setkat se osobně s ředitelem správního archívu Ministerstva obrany, pplk. ing. Jiřím Kolářem. A i tento důstojník byl jedním z nás, kteří byli v červnu 1992 zařazeni v rámci mezinárodních osádek do služby v Pink Zone. Do rukou se mi tak dostaly dokumenty z vyšetřování mnou popisované události, včetně výpovědí francouzských kolegů. Obsah tohoto spisu je však né zcela vypovídajícím, s absencí zásadních informací. Tyto jsem nakonec vyzískal až v prosinci 2020, když jsem byl kontaktován Markem Vítkem, parťákem z Pink Zóny a přímým svědkem mnou popisované události. Velmi nápomocnou se mi stala i aplikace Street View na Google Maps, kde je oblast dění nasnímána v listopadu 2011 a je až neuvěřitelné, že oproti roku 1992 odráží jen minimum změn. No a aby byly události zaznamenané v mé "Vzpomínce" co možná nejpřesnější, přikročil jsem k jejímu dalšímu, a doufejme že již definitivnímu doplnění.

*****

Vzpomínka na službu v mírové misi UNPROFOR (doplněná verze 2020)

...Počátkem června 1992 zaslalo velitelství sektoru "Jih" na náš prapor žádost, týkající se uvolnění cirka 30 vojáků. Důvodem k tomuto požadavku bylo rozhodnutí o zřízení mobilních mezinárodních pozorovacích týmů, které měly působit v oblasti tzv. Pink Zone. Ta byla rozdělena do několika sektorů, které zahrnovaly kromě vlastní frontové linie i území bezprostředně na ní navazující. Podmínkou pro službu v těchto plánovaných týmech byla dobrovolnost, alespoň částečná znalost anglického jazyka a profesní samostatnost. Tyto kritéria jsem splnil a s nadšením jsem s novým úkolem souhlasil. S několika dalšími dobrovolníky jsem byl chvíli poté převezen do Benkovace. Zde, v bývalých kasárnách JNA, byla totiž umístěna nejen jednotka krajinských Srbů, ale především část keňského praporu včetně jeho velení. Dále se zde nově nacházelo i několik osádek francouzských obrněných transportérů VAB. A právě tyto osádky se staly základem pro sestavení jednotlivých týmů.

Veškerá technika používaná mírovými sbory v místě jejich nasazení musela být přestříkána bílou barvou s jasně viditelnými symboly UN. Tak tomu bylo i v případě těchto transportérů. Avšak při jejich bližším ohledání vystupovala místy na povrch i pískově žlutá barva. Tyto VAB totiž náležely do stavu jednotky námořní pěchoty (2.RIMa), která sloužila nedlouho před tím ve slunné Africe. Mým přímým nadřízeným se tak stal pro tento čas velitel transportéru, do jehož osádky jsem byl přidělen, Sergent Henry. Se svými novými druhy ve zbrani jsem se okamžitě spřátelil a měli jsme si hodně o čem vyprávět. S angličtinou jsme na tom byli zhruba stejně, a když někdy nastala ona jazyková bariéra, pomáhaly nám jí odbourat ruce, nohy i naše grimasy.

                          Foto: Dvojice VAB na keňském Check Pointu, chvíli před výjezdem do Pink Zone

Služba v Pink Zone byla velice náročnou, ale rozhodně zajímavou prací. Na mnoha místech jsme se objevili jako zástupci OSN vůbec poprvé. K našim hlavním úkolům patřilo, kromě vlastní demonstrace síly UN v přiděleném prostoru, v první řadě sledování dodržování příměří na obou stranách. Když bylo toto porušováno, a k tomu bohužel docházelo velice často, snažili jsme se o zklidnění situace. Díky podobnosti slovanských jazyků, a i mojí částečné znalosti angličtiny, jsem v těchto případech často figuroval jako tlumočník. Všechna vzájemná jednání však byla velice složitá. Obě strany k nám mnohdy přistupovaly skoro až nepřátelsky s tím, co se vůbec pleteme do jejich záležitostí, neboť si to dokáží vyřídit sami mezi sebou i bez naší pomoci. K dalším úkolům patřilo monitorování prostoru ve smyslu sledování počtů a identifikace vojska, zároveň s tím i množství a typu techniky a jejich případné přesuny. Tuto činnost jsme prováděli ponejvíce na srbské straně, neboť přejezdy na tu chorvatskou byly velice komplikovanými a nezřídka kdy byly spojeny i s překonáváním částečně zaminovaných území. O veškeré naší činnosti jsme podávali hlášení, které zpracovávalo nejprve francouzské velení. Od něho jsme také dostávali, v reakci na to, další doupřesňující rozkazy. Důležité informace pak byly přeposílány na velitelství našeho sektoru "Jih", a ty nejzásadnějšího charakteru následně i velení mise UNPROFOR.

                                 Foto: Část osádky transportéru Renault VAB (No.6873 0118) v době odpočinku

V Pink Zone jsme trávili dny i noci. Často jsme přespávali přímo v obrněném transportéru, nebo jen tak na celtách pod ním. Někdy jsme se na noc vydali na některý z keňských Check Pointů a měli jsme tak možnost blíže poznat pro nás tak odlišný život těchto vojáků z rovníkové Afriky. Na základnu do Benkovace jsme se dostavovali pouze z důvodu doplnění pohonných hmot a nafasování proviantu. Stávalo se tak zhruba jednou za tři dny. Zde byla i možnost vysprchovat se a najíst v kasárenské jídelně. Paráda! Po několika hodinách klidu jsme však opět zamířili do míst střetů mezi Srby a Chorvaty...

...Psal se 23.červen 1992, když jsme v počtu dvou VAB opět vyrazili do terénu. Tentokráte to bylo bez zastoupení vojáků z Keni. Oba transportéry byly spolu v kontaktu skrze vysílačky. Před, nebo za obcí Čista Velika ve vyvýšeném bodě silnice, se po vzájemné domluvě zastavily. Hleděli jsme do krajiny před sebou. Z ní k nám doléhal hřmot občasných výbuchů. Část tohoto území se totiž nacházela pod dělostřeleckou palbou. A protože granáty dopadaly na území ovládané Srby, dalo se předpokládat, že je tato palba vedena od Chorvatů. Cílem naší patroly se mělo stát jedno z pozorovacích míst náležející Krajinským Srbům. Tam jsme měli prověřit oprávněnost stížnosti o přímém ostřelování jejich pozic, a zároveň i některých doposavad civilisty obydlených oblastí. Pravdou je, že nedaleko od tohoto místa jsme den před tím, za asistence Srbů, objevili značné množství fragmentů z vybuchlých granátů. Jednalo se převážně o neponičené ocasní části. Něco málo jsme sesbírali a vzali pak s sebou na další expertízu.

                                                          Foto: Krov budovy poznamenané okolními boji

Patnáct minut po 19 hodině jsme se však ještě nacházeli na kopci. Seděli jsme v průlezech transportérů a vzájemně probírali situaci před námi. Po chvíli přišel k naší osádce velitel druhé VAB, sergeant Loiseaux. Společně s ním jsme se domluvili na dalším postupu a chvíli na to vyrazili. Pořadí dvojic se mezi sebou prohodilo. Náš transportér jel nyní jako druhý. Projížděli jsme vesničkou Čista Mala. Zde jsme již civilisty nepotkávali. Po pravé straně se nacházel kostel a chvíli na to, na křižovatce cest, malá opuštěná benzínka. Najeli jsme na silnici ústící vpravo od čerpací stanice. Ta se mění po pár stovkách metrů v cestu z udusané zeminy a kamene. Tam však již nedojedeme.

Náš transportér právě přijížděl na úroveň stojanů pohonných hmot, když to vlevo od nás syklo, a v ohlušující ráně se zablesklo. Najednou vše pohltil tmavý dým a prach. Byl to jenom mžik sekundy. A protože jsem se v době výbuchu nacházel v levém zadním průlezu VAB, byl jsem zároveň s tím sražen obrovskou silou do útrob transportéru. Zvonilo mi v uších, hučelo v hlavě, cítil jsem horko v obličeji a vše kolem mne probíhalo jako ve zpomaleném filmu. Uvědomuji si prudký manévr řidiče a v protějším rohu VAB, u zadních dveří, dřepějícího kolegu z Francie. Ten si křečovitě zakrýval obě uši. Okamžitě mě napadlo jenom to, že díky výbuchu ohluchl, stejně tak jako já. Tlaková vlna byla velice razantní. Francouz zvedl zrak, podíval se na mě a začal řvát. Pravděpodobně tím chtěl zalarmovat kolegy z přední části transportéru, do které vedl od nás jen úzký průlez kolem bloku motoru s převodovkou.

                                    Foto: V Pink Zone umístěný tank T-34 náležející ozbrojeným silám RSK

Křičená slova jsem však neslyšel. Uvědomoval jsem si pouze jeho otevřená ústa a vyděšený obličej. Podvědomě jsem si přiložil dlaň k tváři a pocítil na ní cosi mazlavého. Když jsem se pak na ní podíval, byla celá od krve. A nejen ruka. Do červena se již začala zabarvovat i moje neprůstřelná vesta, na kterou mi z čerstvě utržené rány stékala krev, následně přetékajíc i na podlahu. Snažil jsem se přidržet si poraněné místo tak, aby tolik nekrvácelo. Schoulil jsem se přitom na dřevěné rošty umístěné na podlaze VAB. Avšak chvíli na to jsem již upadl do bezvědomí.

Zdál se mi odporný sen, ve kterém jsem se něčím dusil. Na okamžik mě to probralo a zjistil jsem, že to vlastně sen není, ale že se jedná o skutečnost. Do plic mi totiž natékala krev a nutilo mě jí to vykašlávat. Pomalu jsem si také začal uvědomovat to, k čemu před malou chvílí došlo. A i svůj okamžitý stav. Žít bylo najednou tak těžké, lákalo mě to zemřít, neboť s tou myšlenkou přicházel pocit obrovské úlevy a jakéhosi vysvobození. Podvědomě jsem se zamyslel nad svým životem. Ničeho jsem v něm nelitoval a byl jsem s ním spokojen. Avšak z ničeho nic mi přišla na mysl jiná věc. Vždyť v tuto chvíli nejde o mě, nýbrž o mamku, přítelkyni a ty ostatní. Jak unesou to, že zemřu? Před výjezdem na misi jsem jim dal slib, že se v pořádku navrátím zpět! To jim přeci nemohu udělat, nesmím zemřít! Následný "návrat" do života byl pro mě poměrně bolestivým.

               Foto: To co zbylo ze srbského stavení, které chvíli před tím vyhodili Chorvaté do vzduchu

Najednou se otevřely zadní dveře. Francouzi mě vytahovali ven. Snažil jsem se postavit na nohy a usnadnit jim tak práci se mnou. Ale nešlo to. Chlapi si mě vzali mezi sebe a táhli mě na travnatou plochu nacházející se hned vedle výbuchem odstaveného transportéru. Sundali mi neprůstřelnou vestu a zjišťovali, zda nemám případná další zranění. U těchto činností již asistoval i český kolega Marek Vítek, který byl členem osádky druhého transportéru. Naštěstí se žádná další zranění nepotvrdila a tak se mohli na plno věnovat obvazování ran, které mi způsobily střepiny zasekané v levé tváři. Dále si matně vybavuji i spolupráci srbských vojáků. Měli zablácené uniformy a přilby  travou a kdo ví čím dalším. Některým z nich plandala přes obličej i maskovací síťka. Jeden z těchto vojáků mě začal následně také obvazovat. Vybavuji si zelené obinadlo, špinavé ruce a to, že se mu to moc nešlo. A tak mu začali vypomáhat i jeho spolubojovníci...

...Avšak po více jak 28 letech uběhnuvších od této události jsem se od Marka dozvěděl, že se ono ošetření ze strany Srbů neodbylo v čase výše popsaném, nýbrž k němu muselo dojít až někdy později. Ale je také možné, že jsem si v souvislosti s občasnými ztrátami vědomí jen tyto obrazy nějak podvědomě dokreslil a vsugeroval. Opravdu nevím. Naopak mi ale svým vyprávěním obnovil další, do této chvíle pozapomenuté okamžiky. A jelikož je považuji svým způsobem za důležité, nově je zde i uvádím. Jedná se především o onen výbuch, nebo výbuchy, které se dostavily během mého ošetřování, a i okamžité dění v souvislosti s tím. Vybavuji si hlasitou komunikaci Francouzů v reakci na to, že se řidiči ještě nepodařilo zcela zprovoznit náš poškozený VAB. Mám před očima i onu menší budovu benzínky. Vnímám to,  jak jsem následně urychleně přesouván do méně poškozeného transportéru. Pamatuji se, jak jeden z Francouzů dělající mi doprovod hledí na hodinky a komentuje v mateřštině další přicházející exploze...

               Foto: Interiér transportéru Renault VAB (No.6873 0118), jehož velitelem byl Sergeant Henry

Tma. Probral jsem se až v okamžiku, když mě Francouzi opět vytahovali z VAB. Kdosi mě úplně odstrojil a jako nahý jsem byl předán do stanu vybaveného jako operační sál. Lékaři na mě zpočátku mluvili francouzsky, ale když zjistili že jim nerozumím, přešli do angličtiny. S rozdrcenou čelistí a nesmírnou únavou se mi však velice těžko odpovídalo.

Zaregistroval jsem ještě uniformu příslušníka naší vojenské policie. I jemu jsem se snažil něco říci, ale pak jsem již jen zvedal palec pravé ruky na důkaz toho, že cítím, že je vše OK. Pojednou mi byla nasazena maska s rajským plynem a okamžitě usínám...

Marka i kamarády z Francie jsem viděl ten den naposledy. Naštěstí, jak jsem se dozvěděl později, se nikomu z nich nic vážného nestalo. Sám za sebe jim vděčím opravdu za hodně, minimálně za záchranu svého života!!! Díky kluci, kéž bych se Vám mohl někdy revanšovat!!!

Ve francouzské polní nemocnici mi lékaři podvázali poškozenou tepnu, vyrovnali dosavadní ztrátu krve a učinili další nezbytná opatření, která byla nutná z důvodu dalšího transportu. Ten se uskutečnil vojenskou sanitkou a dohlížel v ní na mě jeden dánský zdravotník. Sanita směřovala do špitálu v hlavním městě Republiky srbská Krajina, do Knínu. Ale z důvodu toho, že se i toto město ocitlo před náhlou dělostřeleckou hrozbou, mě tamní srbští lékaři odmítli převzít. Prý nechtěli suplovat riziko mého případného úmrtí. A tak se pokračovalo dál. Postupně jsem tedy cestoval z keňského sektoru přes francouzský, československý, polský a skrze "severní frontu" na chorvatské území. Naším novým cílem se totiž stala nemocnice v Zagrebu. Společnost mi tentokráte dělala jedna britská lékařka v hodnosti majora. Po dobu transportu mě držela za ruku a dodávala mi tím sílu a pocit bezpečí. V Zagrebu jsem prodělal další z operací, kdy mně byla mimo jiné fixována i ona následkem výbuchu rozdrcená čelist, provedena tracheostomie a vyjmuta jedna ze střepin, kterou jsem pak obdržel od ošetřujícího lékaře "na památku". Další mini střepinku si nosím v měkké tkáni krku dodnes. Ta je snad "pro štěstí"!

                              Foto: Místa dopadů granátů pořízené ze snímků Street View na Google Maps (stav 2011)

Zhruba po desetidenním pobytu v Zagrebu jsem byl sanitou převezen nazpět do ČSFR, tentokráte do pražské ÚVN. Zde mi byla poskytnuta další lékařská péče. Po několika dnech jsem se však zotavil na tolik, že další hospitalizace již nebyla nutnou a byla mi tak umožněna domácí léčba s pravidelnými kontrolami ve Střešovicích. Po ukončení této léčby, někdy začátkem října 1992, jsem nastoupil opět do kasáren v Českém Krumlově a ještě v závěru tohoto měsíce vycestoval nazpět za svými kamarády na území bývalé Jugoslávie. Ve službách míru jsem pak odsloužil další rok. Avšak k mé lítosti již byly patroly mezinárodních týmů, v té podobě jak jsem je znal, pouhou minulostí...

Na závěr bych ještě rád uvedl, že výše popsaný incident neměl dozajista nic společného s onou dělostřeleckou palbou ze strany Chorvatů. Granáty z ní v tu chvíli dopadaly daleko od nás, a i v delších časových intervalech. Granáty které nás paralyzovaly byly naopak soustředěné a v krátkém sledu za sebou. I jizvy od výbuchů, které jsou do dnes patrné na povrchu asfaltu, nasvědčují dopadu menších ráží. Z mého pohledu se tak jednalo o jasně cílený útok na zástupce OSN!

Sám za sebe nyní nedokáži identifikovat stranu, která má tento přepad na svědomí. U obou by se k tomu našlo spousty důvodů. Půda v těchto místech byla opravdu ještě "horkou", neboť dva dny před tím proběhla několik kilometrů od tohoto místa první větší chorvatská ofenzíva "Miljevački plato". Chorvaté porušili do té doby vyjednané dohody s OSN a dobyli území se 7 vesnicemi o rozloze cirka 108 km2...

Ale to je již jiný příběh.

Mirek Netušil, UNPF AA 20954

Místo incMísto incidentu (Street View Google Maps): https://www.google.cz/maps/@43.8796349,15.7750003,3a,75y,232.41h,90.74t/data=!3m6!1e1!3m4!1sRUCCbOOcKA4rvYbMB2vSCg!2e0!7i13312!8i6656?hl=cs

*****

Níže je přiložena vzpomínka Marka Vítka, parťáka z Pink Zone a přímého svědka události. Pro mě má obrovskou hodnotu v tom, že mi přináší i pohled z druhé strany. Velice oceňuji jeho snahu o rozbor události, kdy v situační mapce zaznamenává nejen pravděpodobná místa dopadu granátů, ale i jejich pořadí a přibližné časy výbuchů. Zakresleny jsou i pozice obou VAB a místo podání 1. pomoci. Domnívám se, že i když byli chlapi profesionálové, dozajista to pro ně jednoduché nebylo! Bez ohledu na ohrožení vlastního života učinili pro mojí záchranu maximum! A za to jim patří můj respekt a poděkování!!!

Velice zajímavou se mi jeví i Markova fotografie, která byla pořízena přímo v době výbuchu. Je na ní zachycen nejen náš VAB (No.6873 0118) s velitelem vozu Sergentem Henry, ale z čelního pohledu po jeho pravé straně i vlastní první exploze, a dle mého názoru přímo za ním v prvopočátku i ta druhá.

A nyní již k vlastnímu článku...

*****identu (Street View Google Maps): https://www.google.cz/maps/@43.8796349,15.7750003,3a,75y,232.41h,90.74t/data=!3m6!1e1!3m4!1sRUCCbOOcKA4rvYbMB2vSCg!2e0!7i13312!8i6656?hl=cs

*****

Níže je přiložena vzpomínka Marka Vítka, parťáka z Pink Zone a přímého svědka události. Pro mě má obrovskou hodnotu v tom, že mi přináší i pohled z druhé strany. Velice oceňuji jeho snahu o rozbor události, kdy v situační mapce zaznamenává nejen pravděpodobná místa dopadu granátů, ale i jejich pořadí a přibližné časy výbuchů. Zakresleny jsou i pozice obou VAB a místo podání 1. pomoci. Domnívám se, že i když byli chlapi profesionálové, dozajista to pro ně jednoduché nebylo! Bez ohledu na ohrožení vlastního života učinili pro mojí záchranu maximum! A za to jim patří můj respekt a poděkování!!!

Velice zajímavou se mi jeví i Markova fotografie, která byla pořízena přímo v době výbuchu. Je na ní zachycen nejen náš VAB (No.6873 0118) s velitelem vozu Sergentem Henry, ale z čelního pohledu po jeho pravé straně i vlastní první exploze, a dle mého názoru přímo za ním v prvopočátku i ta druhá.

A nyní již k vlastnímu článku...

*****

Úterý 23.června 1992

Mise: UNPROFOR,

Na základě rozhodnutí rady bezpečnosti OSN č. 721 ze dne 27.listopadu 1991.

Místo: Evropa, Jugoslávie, Čista Mala (Šibenicko - kninská župa)

43.87938, 17.77463

Čas: 19:32

Kdo: Dva transportéry V.A.B. Renault se smíšenými francouzko-českými osádkami příslušníků mírových sborů OSN v Jugoslávii a chorvatské dělostřelectvo (dle provedeného vyšetřování).

Pro začátek uvádím, že jsem byl od 14.6.1992 přidělen do 4. Pink zóny do osádky transportéru V.A.B. francouzské armády. Moje první osádka byla náhradní, protože osádka, se kterou jsem měl sloužit, najela na pěchotní minu a měla poškozený transportér. Nicméně 18.6.1992 byl transportér opraven a já se tedy stal členem osádky transportéru V.A.B. Renault č.68730137 operujícím v Pink zóně č. 4 v jižním sektoru v oblasti Benkovace. Již několikátý den jsme se společně s posádkou dalšího transportéru č. 6873 0118 pohybovali, prováděli monitorovací a průzkumnou činnost v nám přidělené oblasti. Patroly jsme prováděli buď jako dvě osádky, nebo individuálně. Již několikátý den jsme se pohybovali v oblasti, kde byla zaznamenávána zvýšená činnost a pohyb jak Srbských, tak i Chorvatských jednotek. Náš pohyb byl více na straně obsazené Srbskými jednotkami, jelikož přesun do oblastí výskytu Chorvatských vojenských uskupení byl problematický díky velkému zaminování a spoustě nástražných systémů. Každopádně několikrát se nám podařilo dostat se i na stranu Chorvatů. 

                                       Foto: Část osádek transportérů Renault VAB (No.6873 0118 a 6873 0137 )

Zde spatřuji i vznik drobné zněny chování Srbských vojáků, se kterými jsme do té doby celkem bez jakýchkoliv problémů jednali. Pravděpodobně měli pocit, že můžeme předávat informace o jejich pozicích a vybavenosti protistraně, ale totéž se domnívali Chorvati. I přes vstřícné jednání z jejich strany (Srbů) bylo cítit, že něco není v pořádku. Chorvaté měli totiž pár dní do první oslavy jejich nezávislosti (ta byla vyhlášena 25.6.1991) a Srbové to vnímali jako vlastní selhání. Chorvaté taky již několikátý den prováděli výpady na srbskou stranu a podařilo se jim obsadit několik vesnic. To ale nebylo v našem sektoru, spíše jižně od nás. Nervozitu a zvýšenou agresivitu na straně Srbů jsme vnímali. Myslím, že to bylo 21.6.1992, kdy se objevily nové jednotky a příslušníci JNA, kteří se v oblasti objevili jako posílení. Dle vyjádření a informací, od nám již z dřívějška známých vojáků, se mělo jednat o nějaké zvláštní či více specializované jednotky, ale kdo ví. Ze strany Srbů jsme několikrát zaznamenali i jistou agresi a nevoli k naší přítomnosti. 

                                                                 Foto: Tank náležející ozbrojeným silám RSK

Od rána jsem společně s posádkou, ve které jsem byl členem a s posádkou dalšího transportéru č.6873 0118, prováděli monitorovací činnost. Ráno jsme vyjeli společně a v průběhu dne jsme se rozdělili. V odpoledních hodinách jsme se opět setkali na stanovišti OSN, kde byli dislokováni Keňané. Tam mimo jiné proběhla krátká porada a bylo rozhodnuto, že v podvečer vyrazíme na společnou patrolu. Pokud by to bylo jen trochu možné, měli jsme se pokusit dostat se na Chorvatskou stranu a přespat někde v sektoru (což by nebylo poprvé). V podvečer jsme vyrazili a prováděli patrolování. Nejsem si jistý, ale myslím si, že to bylo někde v okolí vesnice Medare. Tam jsme se dozvěděli, že v okolí vesnic Čista Velika a Čista Mala se v posledních dnech ozývala střelba. Vydali jsme se tedy do této oblasti, abychom provedli monitoring. Již několik dní před touto událostí byla prověřována informace o tom, že se v této oblasti vykytuje Srbská vojenská jednotka. Bylo rozhodnuto, že provedeme kontrolu v obci a jejím okolí, přičemž ukážeme svou přítomnost v této lokalitě. Před obcí Čista Velika jsme zastavili a změnili pořadí transportérů. Proč k této výměně došlo nevím. Naše osádka byla v dané oblasti již dva dny před incidentem a znali jsme daný prostor. Taktéž osádka druhého V.A.B. již v této vesnici několikrát byla. Dohodli jsme se, že se podíváme na samotu, která byla na konci vesnice Čista Mala vpravo cca 500-800 m za posledním stavením. Projížděli jsme přes Čista Velika a vjeli do Čista Mala. Vše probíhalo standartně, jen s odstupem času si uvědomuji, že ani to málo obyvatel, kteří zde i přes časté přestřelky zůstali, nebylo vidět. Míjeli jsme hřbitov, po pravé straně několik domů a blížili se ke křižovatce, na které stála benzínová čerpací pumpa. My jsme se drželi vpravo a odbočovali na pravou stranu. Minuli jsme čerpací stanici a projeli křižovatkou. Když jsme byli pár metrů za ní, uslyšel jsem bzučivě pištivý zvuk a reagoval jsem tak, že jsem rychle zapadl do nitra transportéru. Vzápětí se ozval výbuch a ihned další v naší blízkosti. Přes zadní otevřené okno transportéru jsem viděl, jak druhý V.A.B. zastavuje a klesá na levé přední kolo. 

                                     Foto: Renault VAB (No.6873 0118) v době výbuchu granátů. Čas 19:32 hod.

Nikdo v tu chvíli nevěděl, co se děje. Po několika vteřinách jsme začali couvat a když jsme se přiblížili k našemu druhému transportéru, uviděl jsem, že dva naši vojáci vytahují ven z vozidla mého českého kolegu Mirka N. Drželi ho z pravé a levé strany u ramen za neprůstřelnou vestu, jeho hlava byla zakloněna a bezvládně visela mezi rameny. Ihned jsme s mým francouzským kolegou Frankem vytáhli lékárničku a běželi ošetřovat našeho druha. Potom, co jsem se k němu sklonil, jsem uviděl, že nás vnímá. Díval se na nás, na levé tváři měl přiložený nějaký hadr či co to bylo. Po jeho odstranění se v Mirkově levé tváři objevily dvě hluboké krvácející rány, kterými byly vidět zuby a kosti. Z úst mu také vytékalo velké množství krve. Rychle jsme mu na tvář přiložili obvazy a začali ošetřovat zranění a omotávat hlavu. Zraněný byl chvílemi při vědomí a chvílemi upadal jako by do šoku a ztrácel vědomí. Mezitím, co se náš transportér otáčel, jelikož nebyl tak výrazně poškozen jako 0118, se odněkud začali vynořovat Srbští vojáci. My jsme rychle přeložili Mirka do našeho transportéru a okamžitě s ním osádka vyrazila směr Benkovac. V dobu, co jsme ošetřovali Mirka, dopadl nedaleko nás další šrapnel. Bylo to dle mého odhadu nedaleko nás někde vlevo před námi, pokud budu brát směr našeho cíle. Situace na místě nebyla vůbec veselá, a tak jsme i my (kteří jsme zůstali na místě, osádka 68730137 a řidič poškozeného V.A.B ) rychle nasedli do poškozeného transportéru V.A.B. č.68730118 a vyrazili také zpátky do Benkovace. Chvíli po našem odjezdu z místa (řádově vteřiny) se ozvaly další dva výbuchy šrapnelů, dle dýmu to bylo z těsné blízkosti místa, kde jsme stáli a ošetřovali zraněného kolegu. Při cestě zpátky se již okolo cesty vyskytovali vojáci, někteří drželi v rukou zbraně a někteří nám i hrozili. Takto se chovali cca ve třech následujících vesnicích. Poté, co jsme se vrátili do Benkovace, jsem podal hlášení na velitelství jižního sektoru a další den ráno si mě vyslechl někdo od MP. Ještě tentýž den jsem byl převelen ze 4. do 5. zóny. Tam jsem se stal členem osádky transportéru V.A.B. 68130183, ale to už je zase jiná historie. 

                                                Foto: Situační mapka, Čista Mala dne 23.6.1992

Na závěr bych chtěl uvést, že po návratu ze zóny, jsem zbytek mise dosloužil společně se svými druhy u 3.čety 3.RRN v obci Podlapač. O Mirkovi jsem jen věděl, že byl ošetřen a následně převezen do republiky, kde se podrobil dalšímu léčení. Tento chlap mi navěky utkvěl v paměti. Po vyvolání fotografií doma z fotoaparátu, který jsem měl zavěšený na levém rameni neprůstřelné vesty jsem zjistil, že mám vyfocený okamžik dopadu střely. Jak k vyfocení došlo nevím.

S odstupem času se domnívám, že nebylo náhodné, že jsme byli pod palbou. Nemyslím si, že by toto bylo ze strany Chorvatů - jelikož jejich dělostřelecká palba se ozývala více na jih od naší polohy, a to také později v noci. Vnitřně si myslím, že to byla demonstrace Srbské síly proti nám vojákům OSN. Nemohu tvrdit, jestli byl útok předem připravený (jelikož jsme byli úmyslně několik dní do této oblasti směřováni), nebo jestli se jednalo o spontánní akci nějakých Srbských vojáků. Pravdu se dnes již nikdo nedozví. Jsem si téměř jistý, že to nebylo dělostřelectvo Chorvatů, ale že to byl Srbský minomet, kdo nás napadl. To si ale jen myslím a nemohu to nijak dokázat.

Autor: Marek Vítek

                                                 Foto: Četař Marek Vítek, chvíli před výjezdem do Pink Zone No.5

Uveřejněno dne 13. 01. 2021


Mikulášská aneb jak se česká 3. skupina hloubkového průzkumu KFOR znovu narodila

2. česká průzkumná rota KFOR, byla třetí rotace v misi KFOR. Koncem července 2000 vystřídala v misi 4. průzkumnou rotu. 2. průzkumná rota byla převážně tvořena vojáky 2. průzkumného praporu z Vimperka (ti se během mise dozvěděli, že jejich útvar bude rušen), vojáky dalších útvarů 2. mechanizované brigády ,,Dunkerské" (zanedlouho také zrušené) ze Strašic, Písku, Janovic nad Úhlavou a Klatov. Čety hloubkového průzkumu a průzkumná četa byly doplněny vojáky 4. průzkumného praporu z Bechyně, kteří měli původně pod velením majora Juraje Schwartze tvořit jednu z čet hloubkového průzkumu, ale nakonec byli rozděleni mezi tyto výše uvedené čety. Průzkumná rota se skládala z velení roty, 1. a 2. čety hloubkového průzkumu, 3. průzkumné čety, čety zabezpečení a velitelské spojařů, EOD týmem ženistů, zpravodajci a VP AČR.

Čety hloubkového průzkumy byly vybaveny terénními vozidly Landrover a OT-64 SKOT s kulometem ve věži. Průzkumná četa měla vozidla UAZ a BVP-1. Základna byla umístěna na vodárně v Šajkovaci a další odloučená základna na SEKIRAČI s pozorovacím stanovištěm OKO, kde se hlídala malá srbská enkláva. Spolu s námi byli na základně (a také s námi vyjížděli na patroly) britští vojáci 40. Royal Marine Comando. Byli jsme opět dle tradice součást mezinárodní brigády STŘED (MNB(C)) pod britským velením.

Velitel naší 3. skupiny hloubkového průzkumu byl tehdy na dovolené v České republice. Dovolené jsme si tehdy hradili sami včetně cesty a létalo se ze Skopje do Curychu letadlem JAK 40 snad afrických aerolinek, což byl takový malý adrenalin včetně letušek komunikujících s námi "znakovou řečí". Poté se letělo s ČSA do Prahy nebo Vídně. Naše 3. skupina hloubkového průzkumu resp. 1. četa hloubkového průzkumu (velitel npor. Doubek 2. pz. pr) byla ten den v následujícím složení: starší průzkumník pprap. David "Marína" Marek (2. pz. prapor, na druhé misi), náčelník stanice (spojení) pprap. Jaroslav ,,Doly" Dolejška (4. pz. prapor, na druhé misi), řidič OT-64 SKOT rtm. Petr "Yannout" Janoušek (24. mpr. tankista, na 6. misi), průzkumník čet. Jan "Boris" Schejbal (4.pz. prapor), rtn. Jan "Čejen" Čejka (2. pz. pr., náš další řidič LRD), rtm. René Kopal (řidič tanku 24. mpr.) měl údržbu, tak s námi nejel.

Horší bylo, že naše zpravodajská skupina, která dokonale znala operační prostor (ve složení kpt. Kříž a kpt. Trněný, které jsme znali už z Bosny) byla pryč. Ráno 5. prosince šel náš zastupující velící Marína, jen na operační skupinu pro Rozkaz pro patrolu. To nebylo moc dobré, operační skupina se nedala porovnat se zpravodajskou, pro kterou jsme nejčastěji plnili úkoly (někdy i za administrativní hranici). Marína tehdy dostal rozkaz provést průzkum nové trasy na DELTĚ, na hranici se Srbskem s úkolem zjistit, co se děje za ní. Průzkum jsme měli provést obrněným transportérem OT-64 SKOT, což Marína odmítal a chtěl, abychom jeli land roverem vzhledem k faktu, že mnoho dní pršelo a terén byl dost podmáčený. "Operačka" tam nikdy nebyla, nejednalo se o cestu do Podujeva nebo na BOND STEEL. Marínův návrh byl nakonec odmítnut. Yannout tedy připravil OT-64, Boris zkontroloval kulomet ve věži, já frekvence a volací znaky, nabití RF 13 a kontrolu spojení se spojaři (ANC /PRC 1099,,PRCinu" od HARISU s terminálem Nokia jsem bohužel nevzal) a Renda mi pomohl doplnit proviant. Nabili jsme a vyrazili něco málo po obědě. OT-64 bylo před tím v údržbě, takže v něm nebyly některé věci na svém místě, hlavně asi 20 kilová bedna (nejspíš s heverem). Chtěli jsme ji přidělat, ale Yannnout nás ujistil, že teď ne, že to uděláme, až přijedeme na místo.

Yannout řídil, Marína vedle něho a Boris byl ve věžičce za kulometem. Vzadu jsem jel já a Čejen. Hned na začátku jsme se s Čejenem chytli, když chtěl nechat otevřené krovky (do stran se otevírající vrchní dvoukřídlé průlezy). Zrovna nepršelo a já nevím proč jsem ho tehdy donutil krovky zavřít. Pak jsme se vzadu natáhli na sedadla a transportér vyrazil. Byla to klasická patrola v Pačuánii, sjeli jsme s kopce s vodárnou naše základny (my jsme takticky drželi vodárnu a Britové drželi jedinou uhelnou elektrárnu v Kosovu. Takže když kosovští Albánci vyváděli, tak jim Britové vypli elektriku a následně se provedly zátahy v jejich čtvrtích nebo obydlených místech. Oni se báli tmy, což byla naše doba.

Následně jsme vyrazili na hranici po cestách na DELTU do terénu mezi lesy. Tam se navíc hledali dřevorubci a povozy s dřevem. Dřevorubci načerno plenili lesy srbské pravoslavné církve a navíc pod dřevem často vozili zbraně, což někdy vedlo ke konfliktům. Během patroly se nic zajímavého nedělo, jen jsme byli na spojení. Marína opět neomylně navigoval a tehdy jsme ani nezpívali svými vybranými hlasy písničky od Kryla nebo Landy

My vzadu jsme nic neviděli a tak jsme jen čekali, co bude nebo nebude. Najednou na nás Boris za kulometem ve věži houknul, že jsme v cíli. Zastavili jsme, popojeli dopředu, pak dozadu a potom jsem prý jen zařval, ,, jsme v pi.i", což bylo v době, kdy se s námi začal transportér otáčet na bok. Boris, jak jsme se později dozvěděli, tehdy duchapřítomně skočil z věže dovnitř a tím si pravděpodobně zachránil život. Během otočky se otevřely krovky a my jsme se otočili vzhůru koly, přitom jsme jako zázrakem nevypadli ven, kde by nás krovky přesekli vejpůl nebo nás nerozdrtil samotný transportér. Během pádu začaly z transportéru vypadávat ven naše zbraně, výstroj a vše co nebylo upevněné. Já jsem si v ten okamžik vzpomněl na dvacetikilovou bednu a v tom okamžiku mi tato přistála na žebrech. Poté se náš transportér otočil na druhý bok a pak zas na všech osm kol.

V tu dobu jsme si pomysleli, že je to konečně za námi, ale to jen byl krátký nádech před opakováním další otočky. To celé se pak opakovalo ještě čtyřikrát a my jsme čtyřikrát lítali vevnitř doslova jako prádlo v pračce. Poté jsme definitivně dopadli na dno rokle. Marína potom říkal, že vždy, kdy jsme dopadli na kola, tak se Yannout za volantem snažil kroutit do protisměru, aby zastavil náš další pád, prostě frajer.

                   Foto: Naše převrácené OT-64 | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora) 

Celá akce musela trvat pár desítek vteřin, avšak pro nás to byla věčnost. Transportér skončil koly vzhůru a já se vyhrabal ven a snažil se nadechnout. Začal jsem hledat, kdo přežil. Nechtěl jsem si představit, že bych byl jediný, co přežil. Vedle mě se z vozidla vysoukal Čejen, pak se objevil Yannout a poté všichni jsme se začali hledat Borise. O jeho duchapřítomném skoku dovnitř transportéru jsme tehdy nic nevěděli (Později jsme si ho dobírali, že lezl pro piškoty. Při prvním seskoku padákem, měl totiž pod blůzou plno piškotů a po dopadu už z nich měl jen strouhanku). A pak ho Marína přivedl. Boris byl v šoku. Když jsme dopadli, vysoukal se přes věž ven a začal utíkat směrem dopředu. Marína to viděl, doběhl ho a složil na zem. Následně ho přivedl k nám. Jelikož jsme nevěděli, co mu je, uložili jsme ho a přikryli. 

       Foto: Borisova věžička po dopadu | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Poté jsme posbírali naše zbraně (Sa 58, UKL vz. 59, RPG 75, SVD Dragunov, granáty, nefunkční Piv z. 52 jsme nenonosili). Marína začal dávat dohromady souřadnice a já SITREP a MEDEVAC. Povedlo se mi dát do kupy RF 13 a začal jsem volat (s prcinou bych se spojil až do Ameriky jako v Údolí stínů - těžké nevděčné baterky, ale dobrá na spojeni). S RF 13 jsem byl rád, že jsme se dovolali na OKO na SEKIRAČU, které bylo mezi námi a ŠAJKOVACEM.

Kluci drželi kruhovku kolem převráceného otečka a já (volací znak naší skupiny 14) začal volat na OKO (volací znak Pozorovatel): ,,Pozorovatel zde 14 mám SITREP a MEDEVAC příjem," jsem zopakoval asi třikrát, když se ozvalo OKO: ,,14 zde Pozorovatel, vyčkejte, máme tady svoji akci, doktor chodí po místních, příjem". Znovu jsem je tedy vyvolal, teď už naštvaně a opět stejná odpověď. Po třetím navázaní spojení jsem řekl naštvaně, že dávají pačuáncům přednost před MEDEVACEM: ,,Ku.va, transportér se 4 krát převrátil, mám MEDEVAC, 1 asi středně těžce zraněný, 4 lehce, příjem". Po chvíli pro nás měli zprávu ze ŠAJKOVACE, vydržte a vyčkejte do 3-4 hodin je u vás pomoc, vrtulník nemůže vzlétnout pro oblačnost.

Foto: Moje a Čejenovo místo, roj a krovky po dopadu | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

V té době jsme si všichni pořádně uvědomili, že žijeme. Srbové to k nám měli sice kousek a bylo by tedy veselo, ale stejně jsme se rozchechtali až rozeřvali a udělali pár památečních fotek. Borise jsme umístili do relativního tepla a každý se zbraní hlídal jednu stranu, vysílačka byla na příjmu.

Foto: V té době jsme si všichni pořádně uvědomili, že žijeme. Srbové to k nám měli sice kousek a bylo by tedy veselo, ale stejně jsme se rozchechtali až rozeřvali a udělali pár památečních fotek. Zleva: Marína, Doly (autor článku), Čejen a Boris. | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Asi po hodině či dvou jsme uslyšeli zvuk motoru, tak jsme zpozorněli. Po chvíli se naštěstí objevilo policejní terénní auto, za volantem český policista a náš major Juraj Schwartz. Slyšeli nás vysílat, našli si nás na mapě, obrátili auto a hnali se za námi. Byla to úleva. Jura nás hned obešel, zjistil stav a šel volat. Za pár hodin se objevila celá kolona vozidel ze základny. Marína podal hlášení, bylo zajištěno místo, naložili nás do aut vojenské policie a odvezli zpět na základnu.

Na základně nám dali hned všem dejchnout, výsledky byly samozřejmě negativní. Pak nás nechali sedět na chodbě a nikdo se s námi nebavil. Mezitím dávali dohromady stráž na střežení otečka. Po nějaké době, už nevím kdo (jestli doktor) nás vzal do britského M.A.S.H. To byla jiná liga. Personál byl složen z profíků a záložáků, kteří hned začali kolem nás lítat. Personál pouze "rozhodila" jména na naších jmenovkách a my jsme následně nesměli svá jména používat, takže jsme dostali přezdívky. Sestřičky pak byly rozhozené z mojí přezdívky DESPERÁDO (Schwartz měl BAD BLOOD) apod. Udělali nám rentgeny, a plno dalších věcí. Mně obvázali hrudník s tím, že mám mít klid, ostatní kluky dali taky do kupy. V noci jsme se pak vrátili na základnu.

Foto: Mjr. Juraj Schwartz na jiné patrole s jinou britskou jednotkou | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Na základně stále panovala "tichá domácnost", tak jsme šli k nám na corrimek. Stavil se za námi akorát Ota Žallmann (EOD) a objevil se Renda Kopal s nějakým hrozným vínem v lahvi od limonády (bůhví kde ho sehnal). Pak přišli dva britští commandos, s kterýma jsme drželi. Udělali jsme jim černý sypaný čaj, vytáhli sušenky a kecali až do noci.

    Foto: Na LRD je náš druhý řidič Renda,,Maxa" | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Ráno šel Marína na štáb. Přišel naštvaný s tím, že to na nás chtějí hodit, hlavně na něj a Yannouta, i když před patrolou upozorňoval, že to je trasa pro landrover a ne pro 13 tunovou rakev. Dále jsme byli upozorněni, že pokud budeme nemocní, tak to zhorší situaci. Marína s Yannoutem později odjeli pro otečko. Před tím jsme sundali obvazy a šli jsme běhat kolem základny. Já v tričku a kraťasech (10 km), ostatní taky něco, aby bylo vidět, že jsme fit. Bolelo to jako čert a ještě dalších 5 let se naražená žebra ozývala - ostatně přesně tak, jak tehdy řekli doktoři v M.A.S.H. Marína navíc běhal jako vždy s pneumatikou od traktoru (14 km).

Původně měl převrácené OT-64 postavit na kola nebo přepravit na základnu americký létající jeřáb, ale kvůli oblačnosti a sněžení nemohl. Proto Britové předvedli léta své praxe za pomoci páky a lana. 

          Foto: Britové chystají lana na páku | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Kluci nevěřili svým očím (zkusili si to Marína i Yannout), jak to funguje a po čase postavili transportér opět na kola.

         Foto: Marína s Yannouthem u páky | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Kupodivu až na ohnutý kulomet byl pojízdný, takže se dojelo na základnu po vlastní ose. Na základně pak transportér zůstal ještě pár dalších let, televize ho pak ráda dávala na záběrech naší základny z Kosova.

Foto: OT-64 je již skoro na všech osmi kolech | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Tenkrát jsme měli obrovské štěstí, později nám někdo říkal, že jsme snad první osádka, co přežila takovou nehodu v otečku, že jsme se v podstatě znovu narodili. Ten večer u nás v republice chodil Mikuláš s čertem a andělem, my jsme si ho "vybrali" v Kosovu, od všech tří něco. Letos to máme dvacet let.


Foto: Převrácené OT-64 je zpátky na svých kolech. Yannouth (na snímku) je spokojený. | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Za necelé dva roky po našem incidentu, den před návratem z mise KFOR, už takové štěstí v převráceném OT-64 neměli šrtm. Severa a nrtm. Hendrich. Riziko patří do povolání vojáka a na misi ve válce to platí dvojnásob. Voják může umřít, být zraněn v boji, při nehodě, minou, IED nebo při živelné pohromě. My dobře víme, proč to děláme a žádné peníze vám to nevykompenzují. Jsme rádi, že žijeme dál. Možná jsme si to tehdy vybrali dopředu i za další kolegy a nikdy na tento zážitek a na ně nezapomeneme.

Autor: Jaroslav Dolejška

7. 12. 2020  ARMYWEB



Mé vzpomínky na Jirku "Regiho" Schamse: Jak vznikla jeho přezdívka a naše společné zážitky                         z vojenské služby

14. 10. 2020 

Spolu s pozvánkou k odhalení první pamětní desky válečnému veteránovi Jirkovi "Regimu" Schamsovi, který zemřel na následky zranění v rámci zahraniční mise, se zde budu snažit Jirku připomenout formou vlastních vzpomínek. Naváži tak na dřívější seriál uveřejňovaný zde na Armywebu jeho sestrou Petrou Schamsovou. Pokusím se krátce doplnit něco z počátků Jirkovy vojenské služby včetně vysvětelní, jak vznikla jeho přezdívka "Regi".

Foto: Jirka byl v Afghánistánu jako člen naší bývalé elitní jednotky SOG (Special Operations Group) | archiv                                                                                               rodiny Jirky Schamse

S Jirkou jsem sloužil v průběhu základní vojenské služby v Kolíně, pak se Jirka opět objevil jako doplněk našeho praporu v misi SFOR v Bosně-Hercegovině, později jsme spolu občas mluvili po vojenských linkách a po jeho zranění jsme se viděli v nemocnicích po Praze a jednou u něj v bytě na Lukách v Praze.

Psali jsme: Indická společnost HAL hrozí uzavřením linky na ruské letouny Su-30MKI

Jirku jsem poprvé viděl druhý den mé základní vojenské služby 6. ledna 1993 ráno v 06.10 hod, když nás vyhnali na naší první rozcvičku v kasárnách 1. smp REB (smíšený pluk Radioelektronického pluku) v Kolíně, kde jsme se objevili po nočním přesunu od 2. smp. REB v Lipníku nad Bečvou a "dlouhém" tříhodinovém spánku, kdy nám bylo po příjezdu řečeno, že o to budeme spát déle. Ve vojenské řeči necelé 3 hodiny. Venku byla tma, sníh a mráz, ideální vojenské počasí. Skupina velitelů družstev, kteří byli na vojně o tři měsíce až rok, déle než my, nás jako masu zelenáčů vyhnali poklusem na rozcvičku, dnes by se řeklo "jogging". Běhali jsme pár kilometrů, kliky, sed-lehy, trakaře, žabáky (v dřepu co nejrychleji) kolem fotbalového hřiště, a pak, za zvracení některých z nás, po schodech na rotu.

Při snídani, kterou jsme chtěli časově pojmout jako civilní, jak jsme byli zvyklí doma, se téměř hned po dosednutí ke stolu ozvalo: "Vztyk odchod!". Nastoupili jsme tedy na nástupišti (v armádní řeči na "buzerák") a byli jsme ,,uvítáni" u VÚ 1544 Kolín, 6. SPS REB. Část z nás šla na ŠDZ (Školu důstojníku v záloze), další část (včetně mě) šla na poddůstojnickou školu a poslední skupina šla na řidiče. Seřadili nás do družstev, ve kterých budeme fungovat 10 týdnů. Před naším družstvem, zařazeným do 1. čety, stál svobodník Jiří Schams, který byl toho času už celé 3 dlouhé měsíce na vojně. Černé vlasy, vystříhané na ostrůvek, lenonky.

Jak jsme se brzy dozvěděli, jeho přezdívka byla "Ranger". V tu dobu jsme ještě nevěděli proč, ale brzy nám to došlo. Jirka totiž velmi rád citoval z polních manuálů Rangers. Když jsme na výcviku v mrazu našli smradlavou bahnitou tůň, mohli jsme si být jistí, že se s ní potkáme osobně, ale na rozdíl od ostatních nadřízených Jirka do ní vlezl nebo se v ní plazil s námi. Příslušníci amerických Rangers v Americe, ani netušili, že mají své odloučené družstvo v Kolíně :)

Foto: Přísaha prvních vojáků nové republiky, konec ledna 1993, 1. četa SPS (REB) (PŠ). Jirka Schams uprostřed                                                                                              | archiv autora

Když jsme měli v březnu závěrečné cvičení před návratem k útvarům, přesouvali jsme z posádkového cvičiště Konárovic do kasáren v Kolíně. Během přesunu nás nesměli jako družstvo objevit naši nadřízení vojáci z povolání, kteří hlídkovali po trase. Jirka chtěl, abychom byli nejlepší, tak se rozhodl zaimprovizovat a "zrekvíroval" motorový vlak. Bez jízdenek se v noci naše družstvo na jeho povel nacpalo do posledního motoráku plného unavených, rozespalých a vyjevených cestujících. Jirka během jízdy pořád přes ty své lenonky mžoural z okna a hlídal. Náhle uviděl "vejtřasku" (nákladní vozidlo Praga V3S) s velitelem školy a zařval: "K zemi!" Neváhali jsme a všichni špinaví v jehličí s Sa-58 a plnou polní jsme popadali na zem mezi cestující. Když jsme pak vystupovali, civilní cestující nám fandili. Po vystoupení z vlaku jsme rychle vyrazili do kasáren a byli jsme první.Jediná výjimka, kdy jsme nebyli spolu, byl výcvik na technice. Jirka byl náčelník stanice RUP (Pavel) a my, jeho družstvo, jsme byli RUD (David), což byly prostředky radiolektronického průzkumu na podvozku PV3RS. Byli jsme za něj rádi, i když mnozí velitelé družstev Jirku moc nemuseli, byl pro ně "guma", nepil a oni jeli "mazáckou vojnu". Já a někteří další jsme ji odmítali, nikde jsem ji v základních řádech nenašel. Jednou Jirku donutili, ať si ode mě nechá udělat jídlo a pití, říkalo se tomu "bufet a sahara". Tehdy bylo vidět, že je mu to proti srsti. Když jsem mu pak ten "bufet a saharu" donesl, řekl jsem mu, že být jím bych to nejedl a nepil, protože neví, co v tom je. Tím to skončilo a už nikdy nic nechtěl. Po letech, když na to došla řeč, jsem mu pak řekl, co v tom bylo. Říkal, že ho to nepřekvapilo .Často jsme se pak spolu bavili, on o Rangerech, já o našich letcích a vojácích v Anglii, které jsem znal.

Jelikož jsem měl schopnost, řečeno klasikem z filmu Černý jestřáb sestřelen, psát na stroji všemideseti prsty, psal jsem písemné přípravy pro velitele čet a výkonného praporčíka.      

Foto: VÚ 1544 Kolín 6.PSP REB, kulturní místnost. Vlevo Jirka,"Ranger" Schams, vpravo por. Koprnický |                                                                                             archiv autora

Na vojně se Jirkovi říkalo "Ranger" i proto, že ve volném čase rád nosil jejich maskáče, uměl nazpaměť jejich manuály a v civilu byl součásti reenactingové jednotky Rangers v Praze. Taky vzpomínám, když si Jirka koupil airsoftovou M-16, to se pak chodba mezi ložnicemi změnila v bojiště. Jirka byl takový klasický "Rangers lead the way!"

Po čase jsme odjeli zpět k útvarům. Když jsem se po třech měsících z Lipníku nad Bečvou vrátil do Kolína, tak jsme se s Jirkou bavili již jako staří známí. Když Jirka odcházel do civilu (tři měsíce přede mnou), ptal jsem se ho, proč jde jako četař, když ostatní velitelé družstev z jeho útvaru, kteří nebyli tak dobří jak on, odcházejí jako rotní. Odpověděl mi, že v americké armádě jsou seržanti páteř armády, že četař je sergeant, tak proto. Potom jsem ho neviděl. Oba jsme nastupovali na vojnu na 18 měsíců, ale nakonec díky zkracování odsloužili jen 12.

Následně bez jednoho měsíce uběhly 4 roky, když jsem v září 1997, 6 měsíců na své první misi SFOR v Bosně a Hercegovině, zastupoval na naší 1. mechanizované "neporazitelné" rotě výkonného praporčíka a četl rozkaz velitele praporu a pročítal jména s novými vojáky na doplnění. Mezi jmény jsem nalezl i četaře Jiřího Schamse. Šel jsem za velitelem roty npor. Bulantem, řekl jsem mu důvod, požádal o landrover a řidiče a vyrazil na velení praporu na Dolnji Ljubiji. Tam mě poslali do patra ke spojařům a řidičům, naštěstí jsem v té džungli narazil na Tomáše Kubátiho. Říkám mu: "Hledám Schamse." "Koho?", "Schamse.", "Neznám." , "Je to nováček, rád spí.", "Jo toho znám, zrovna spí, jako medvěd." a šel ho vzbudit. Po chvíli přišel Jirka, už bez lenonek a mžoural. Okamžitě jsme se začali smát. "Co tady děláš?", "Nic, čekám půl roku na tebe." Tak jsme pokecali. Našetřil si na operaci očí, aby ho vzali do armády. Sloužil v té době ve Zbirohu. U praporu jezdil s jeepem jako řidič velitele praporu pplk. Pavla Jiráčka. Jednou s ním přijel na naši základnu a sháněl se po mně. Kluci od nás z čety: "To neuvěříš, co má." Tak jsem tam šel a koukám, na Sa-58 si namontoval osvětlovací raketu ROSS. Říkám: " Na co to máš?", "Jsem řidič a zároveň ochrana velitele praporu, tak násobím palebný účinek." To je blbost. Pod druhé už to tam neměl. Posledního listopadu jsme vyrotovali do republiky a Jirka pokračoval se 2. mechanizovanou brigádou do léta 1998. To byl pořád ještě "Ranger". Jde to vidět i na tom, jak nosil baret z medajlovačky jejich rotace, což je vidět na fotografii od jeho spolubojovníka.

                                                       Foto: Medajlovačka 6.mpr SFOR 1998 | archiv autora

Za dva roky na to už jsem sloužil u 4. průzkumného praporu a volám do Prostějova k 6. skss Jardovi M. Nedávno se vrátili z první mise KFOR z Kosova a my jsme se tam chystali střídat náš prapor. Telefon zvedl Jirka. Říkám: "Co tam děláš?", "Sloužím, a ty jsi kde?". Tak jsme se zas s Jirkou potkali a občas po telefonu pokecali. V Prostějově také vznikla jeho současná přezdívka "Regi", kdy jeho původní přezdívku "Ranger" zkrátili a přehodili písmenka.

V roce 2010 jsem byl na MO na Valech v Praze na schůzi válečných veteránů a najednou tam přivezli vousatého veterána na invalidním vozíku. Nějak moc jsem to nevnímal. Až druhý den, když jsem četl noviny, jsem zjistil, že se jednalo o Jirku. Na fotce byl Jirka, tehdy už REGI, byla s ním mamka a asi už i Dan. Na SVV ČR jsem se pak dozvěděl více. Jirka zase udával směr "Rangers lead the way!" Potom mi to sám v ÚVN vyprávěl. Díky němu se konečně váleční veteráni vzchopili. Už bylo dost zraněných vojáků z misí, jejichž zraněním končila jejich služba a vše s tím spojené. Jak sám Jirka říkal, po útoku IED ho odvezli z Afghanistánu zpět do ČR, kde ležel 3 měsíce v umělém spánku v ÚVN. Nikdo nepočítal s tím, že se probere. Jirka to ovšem zase dal. Když se probudil, u jeho postele stál nějaký chlap v uniformě. Jirka myslel, že to souvisí se službou, že má podepsat papír, tak ho podepsal. Až pak se zjistilo, že podepsal vlastní propuštění do civilu ze zdravotních důvodů. Mamka ho na vycházku dostala v modré armádní teplákovce a obyčejném vozíku. Muselo to být hrozné. Tak začal bo j- nic pěkného. Nakonec se řeklo, že Jirku takhle dovezeme před parlament a kolem budou stát ostatní veteráni v uniformách s vyznamenáními s tím, že si tu ostudu nikdo neriskne. A nerisknul. Po boji jeho rodiny, spolubojovníků a dalších veteránů, SVV ČR, byl Jirka přijat zpět do armády, dostal propuštění pro pracovní úraz (nejsem úředník, jmenuje se to jinak) a armáda mu hradila i další kompenzace. A tím Jirka "Regi" Schams otevřel nový civilizovaný přístup státu k dalším stejně zraněným veteránům, jako Miroslav Lidinský (zraněný spolu s ním), Jirka, Lukáš "Hiro" Hirka, Ivan Vorel, Robert Chudý, Jaroslav Mevald a mnoho dalších.

                                                 Foto: Navzdory svému osudu se Jirka stále usmíval | army.cz

Nejvíce času s Jirkou trávila jeho rodina, kamarádi a spolubojovníci ze SOGu (Special Operations Group). Ti za ním chodili pořád po různých nemocnicích, pár mě jich představil, přece spolu prožili nejvíc. Bylo to čerstvě po rozpuštění jednotky a nikomu moc nevěřili (a měli k tomu důvod). Po mém seznámení s nimi už to bylo v pohodě. Jednou jsem za ním byl večer v ÚVN. Už od dveří bylo neskutečný, jak má Jirka vrchní část těla zase nabušenou. V hlavě měl sice střepinu, ale už mluvil trochu lépe, jen trvalo delší dobu než řekl nějaké slovo. Ležel a na klíně měl notebook. Když mě spatřil, hned ho zavřel. Říkám mu: "Porno?", "Jo", smál se. "Tak už jsi na dobré cestě." Jednou jsem se ho zeptal, co by chtěl nejvíc? Jirka odpověděl: "Dát se do kupy a nazpět do války." Byl prostě pořád stejný.

V bytě na Lukách měl Jirka sbírku válečných knih, zbraní a četnické věci, pokud se nepletu po dědovi. Přesto, čím si Jirka prošel, byla s ním velká sranda. Jediné, co ho vždy spolehlivě připravilo o náladu, bylo zneužití jeho jména a pár s tím spojených věcí. Kromě své rodiny, ošetřovatele Dana byl Jirka stále v kontaktu s VP, SOGem i 601. skss.

Naposledy jsem Jirku viděl na podzim 2014 na výstavě Future Soldier v Letňanech, seděl u stánku Vojenské policie a bavil se s kluky (asi) ze SOGu. Netušil jsem tehdy, že bojuje s další těžkou nemocí, byl úplně vyhublý. Říkal jsem si, že nebudu rušit, asi zase někde "bojoval" nebo "honil holky". Říkal jsem si, že mu pak napíšu na mobil a domluvíme se na schůzce. Byla to chyba! Už jsme to nestihli.

Foto: Petra a Jirka Schamsovi - Sourozenci a nerozluční spolubojovníci | archiv rodiny Jirky Schamse

Když jme pak založili spolek na podporu válečných veteránů, došli jsme k plánu vytvořit pamětní desky těmto hrdinům. Řešili jsme s místopředsedkyni, kdo bude první. Nakonec jsme se odhodlali ozvat Jirkově rodině. Z následného posezení s jeho sestrou Petrou byl nakonec, místo očekávaného smutku, veselý podvečer plný vzpomínek. Plno se jich nedá publikovat, například jak měl Jirka zabezpečenou chalupu, jak ji jeho kamarádi EOD z ex-SOG čistili podle jeho plánu, kdy jim tam něco neškodného schválně nenakreslil. A smál se, jak je dostal. Typický Ranger, vždy něco v záloze.

                                                                       Foto: Pamětní deska | archiv autora

Jirkova rodina s vytvořením pamětní desky souhlasila. Číslo na Jirku mám dodnes a jak ho znám, tak až se jako vojáci zase setkáme na onom světě, bude se Jirka zas tiše usmívat a udávat směr.

Autor: Jaroslav Dolejška/CZFORCES

14. 10. 2020 , ARMYWEB




Operace Šiva: Čeští vojáci proti nejvycvičenější protiteroristické jednotce srbské policie

Operace Šiva byla v průběhu IFOR a SFOR největší akcí od vstupu koaličních jednotek na území Bosny a Hercegoviny. Patrně šlo o první operaci od skončení 2. světové války, kdy čeští vojáci provedli útočnou operaci s cílem obsadit, zajmout nebo zničit. V úvahu je třeba také vzít fakt, že i přes na tu dobu nejlepší výcvik, nikdo z nás neměl zkušenosti s CQB (boj v uzavřených prostorech a na krátkou vzdálenost).

Do té doby se většina operací odehrávala v prostoru odpovědnosti zahraničních jednotek. Ať už šlo o odzbrojování všech tří stran konfliktu (Bosňáků, Chorvatů a Srbů) na základě Daytonských dohod nebo o odminování, přesuny uprchlíků, kontroly deklarovaných míst (kasárna, sklady vojenské techniky a munice), incidenty se střelnými zbraněmi a minami, granáty, úmyslně zakládané požáry, zločinnost, střelbu, zabavování vojenské techniky, hledání masových hrobů, pomoc orgánům Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) při dokumentaci, hledání válečných zločinců a jiné. Například při nepokojích 19. dubna 1996 v dopoledních hodinách využilo volného pohybu osob přes hraniční linii v městě Otoka několik muslimských rodin.

Foto: Část 1. čety po akci.(zprava npor. R. Náhončík, autor tohoto článku sedí za ním) | archiv spolku CZFORCES 

Operaci Šiva předcházely dlouhotrvající neshody mezi křídlem prezidentky republiky Srbské v Bosně a Hercegovině Biljany Plavšić se sídlem v Banja Luce a křídlem Radovana Karadžiče s centrem v Pale, kterého zastupoval předseda parlamentu Momčilo Krajišnik (zemřel 15. 09. 2020). Byly to spory o televizní vysílání, o odposlechy, o rozpuštění parlamentu, které anuloval Ústavní soud a které později vyvrcholily obsazením vysílačů jednotkami SFOR (účastnily se i české jednotky SFOR - 1. mechanizovaná rota obsadila vysílač Lisina, Operace KEY STONE), Operací TANGO vojáků SAS v Prijedoru (zatčení Simo Drljači a Milana Kovačeviče) a dalšími.

Do operace Šiva, dne 20. srpna 1997, nasadilo velení SFOR, pod velením velitele SFOR generála Erica K. Shinsekiho, pozemní jednotky složené z přibližně 350 českých a britských vojáků s 50 obrněnými vozidly, podporované americkými a norskými vojáky. Leteckou podporu zajišťovaly vrtulníky AH-64 Apache a další letecké síly NATO. Operace se uskutečnila v Banja Luce (220 000 obyvatel), hlavním městě republiky Srbské v Bosně a Hercegovině.

Příprava operace Šiva

Měsíce před zahájením operace dostávalo velitelství SFOR průběžně informace o připravovaném převratu proti prezidentce Biljaně Plavšić. Ten měl proběhnout v hlavním městě srbské části federace Banja Luce, kde se měly shromažďovat zbraně a výzbroj pro křídlo Radovana Karadžiče. Velení SFOR rozhodlo o nasazení zálohy velitele SFOR, kterou tvořila 1. mechanizovaná rota, 6. mechanizovaného praporu AČR. Ta byla od počátku nasazení v silách SFOR. Kromě plnění svých běžných operačních úkolů byla cvičená i na tyto možnosti nasazení:

Psali jsme: Osudy srubu K - Bg - S 11 "Na svahu", část I. - vznik a popis objektu

  • aeromobilní výsadky (vrtulníky UH-60 Blackhawk, CH-47 Chinook) za podpory vrtulníků AH-64 Apache z 1st Battalion, 1st Aviation Regiment "Gunfighters")
  • zákroky na vlastních BVP-2 pod jednotným velením ve spolupráci s britskými dělostřelci ze základny Donji Kamengrad, vyzbrojenými samohybnými děly AS90.

Průběh Operace Šiva

  • 18. srpna 1997 - proběhla rotace části vojáků na dovolenou a z dovolené v ČR;
  • 19. srpna 1997 - čtyři vojáci byli na spojovacím retranslačním stanovišti 01B (Igraliště). Sedm vojáků ve stráži na základně. Kolem 22.00 přichází na spojovací stanoviště roty zpráva, že se má velitel roty a velitelé čet připravit na odlet;
  • 23.00 - velitel roty a velitelé čet odlétají vrtulníkem LYNX na MND SW v Banja Luce. Tam, jak vzpomíná velitel 1. čety npor. Roman Náhončík (dnes brigádní generál), bylo sice rozebráno, o jakou operaci se jedná, ale jen mlhavě. Například bylo sděleno, že na vyčištění budovy Policejní akademie jsou zapotřebí tři týmy, ve skutečnosti by jich bylo třeba šest a podobně. Velitel praporu pplk. Pavel Jiráček, k tomu bezprostředně po akci pro Lidové noviny uvedl: O celé akci jsme se dozvěděli až bezprostředně před jejím začátkem". Později k tomu dodal, že o operaci jej velení SFOR uvědomilo, až když letěl ve vrtulníku spolu s generálem Jiřím Šedivým do Záhřebu;
  • 20. srpna 1997 v 02.00 - je vyhlášena záloha velitele SFOR. Jsou buzeni vojáci a výkonný praporčík organizuje poradu se zástupci velitelů čet. Probíhá střídání vojáků na strážních stanovištích na základně a na 01B (Igraliště). Přijíždí náčelník štábu 6. praporu (dnes generál) mjr. Miroslav Žižka, později i zástupce velitele praporu pplk. Vladimír Podlipný. Před základnou se do proudu řadí šest BVP-2 (1. Mechanizovaná rota), Warior a Land Rover sanita 1. mechanizované roty. Později přijíždí BPzV "Svatava" (BVP-1 BPzV "Svatava") s průzkumným družstvem z průzkumné čety (VČ pprap. Josef Křivánek), velitelské roty (velitel npor. Ladislav Janda), R-5 Bečva, jeden vyprošťovací automobil AV-15, jeden Land Rover Vojenské policie z velitelské roty praporu ze základny Donja Ljubija a při přesunu se připojuje jedno BVP-2 od 3. Mechanizované roty, 2. čety, 2 družstvo, volací znak 322 SIERA ( pod velením velitele roje čet. Ivana Bindíka, SOP des. Milan Brůna, pancéřovník Bohuslav Polák a další) ze základny Bosanská Krupa. Na základně a na spojovacím stanovišti O1B zůstává jako zastupující velitel výkonný praporčík rtm. David Michut spolu se stráži obou stanovišť, asi 20 vojáky, třemi BVP-2 až do příjezdu mechanizovaného družstva z 3. mechanizované roty 6. českého mechanizovaného praporu ze základny Bosanská Krupa a norské roty ,,Vikingů" z Telemark Battalion dislokované až u Sarajeva;
  • zhruba ve 03.00 - po kontrole spojení a nasednutí přichází rozkaz: Vpřed! Pro většinu vojáků byl cíl neznámý. Vpředu kolony jede Land Rover Vojenské policie. Kolona velkou rychlostí projíždí po trase Stari Majdan-Koprivna-Prijedor-Banja Luka;
  • 07.00 - kolona přijíždí na kraj Banja Luky ze směru od Prijedoru k odbočce vedoucí k HQ MND SW ("Metal Factory"), kde čeká Velitel roty a velitelé čet. Velitel roty vydává bojový rozkaz, sděluje, že cíl je Policejní Akademie Republiky srbské a hlavně v ní sídlící protiteroristická jednotka. Ztráty velení divize odhaduje na 30-60 procent vojáků účastnících se operace. Poté osádky nasedají do BVP-2 a do čela kolony se zařazuje britský obrněný FV107 Scimitar;
  • 07.15 - kolona projíždí velkou rychlosti Banja Lukou. U policejní akademie FV107 Scimitar pokračuju rovně směrem od akademie. První BVP-2 velitele 3. čety npor. Ladislava Sokola prudce otáčí a zastavuje před branou akademie a řidič čet. Oldřich Hymlar "rozhoupává" BVP-2. Strážní otevírají bránu, klekají na zem, pokládají své zbraně (útočné pušky Zastava M-70) a zvedají ruce nad hlavu. Roj vyskakuje a část míří na zajaté policisty. Ti se vzdávají. Vojáci zvedají závoru a rtn. Libor Smékal dobíhá k akademii, kde zaklekává a míří na vchod. Část kolony složená ze sedmi BVP-2 , BPzV "Svatava" a Warrioru vjíždí na prostranství před akademii. Roje sesedají, řadí se do tří zástupů, poklekávají na jedno koleno otočeni k budově, řidiči a střelci operátoři zůstávají v BVP-2 a kanony míří na budovu.

                                   Foto: BVP-2 po akci na velení divize | archiv spolku CZFORCES 

Na povel velitele roty vnikají zástupy do budovy, zajišťují schodiště, mezipodlaží, vojáci otevírají nezamčené pokoje a po zabouchání i zamčené pokoje, kde jsou ubytování policisté a příslušníci protiteroristické jednotky. Zajatci jsou odváděni na nádvoří na druhé straně budovy, kde poklekají s rukama za hlavou a přebírají si je policisté Interantional Police Task Force (IPTF). V přízemí vpravo dole zůstává jako zajištění u kulometu rtn. I. Š. V jedné z kanceláří jsou u partie šachů zajištěni dva z vyšších velitelů jednotky. Po srbských a anglických povelech rtn. Víti Mrázka a rtm. Jaroslava Dolejšky odevzdávají zbraně (pistole), povstávají, zvedají ruce nad hlavu a jsou odvedení na dvůr. Rotný Mrázek zůstává na chodbě a rtm. Dolejška pokračuje sám dál, v další kanceláři po levé straně je sekretářka a za dveřmi vedoucími z její kanceláře je velitel jednotky generálmajora Mendela. Oba po výzvě zajímá a  odvádí do vstupní haly, kde si genmjr. Mendela přebírá IPTF.

Souběžně s tím probíhá čištění pater. Některé týmy zajišťují schodiště a mezipatra, další čistí místnosti, odzbrojují a odvádějí zajatce a dobývají se do uzamčených dveří. Policisté jsou shromažďováni na nádvoří, kde IPTF provádí jejich lustraci a třídění. Poté se začínají prohledávat jednotlivé místnosti a pokoje vybavené patrovými postelemi a skříněmi. Přitom se nachází zbraně, schované na různých místech pod matracemi, postelemi, za skříněmi a podobně. Po přebrání a odvezení, nebo propuštění zajatých policistů příslušníky IPTF, vjíždí na zadní nádvoří budovy zbytek kolony. BVP-2 a Warrior se rozmisťují do obranných postavení.

Vzpomínka rtn. Ladislava Blatného, řidiče BVP-1 BPvZ Svatava průzkumné čety: "V noci jsme dostali rozkaz k výjezdu, ale neměli jsme přesné informace co nás čeká. Při dojetí a zařazení do kolony na základně Stari Majdan, jsme vyjeli. Před Banja Lukou celá kolona zastavila a dostali jsme potřebné informace a kolona se rozjela do města k policejní akademii. Byli jsme okamžitě středem pozornosti. Při dojetí na místo, jsme hned zaujímali postavení před a okolo budovy, tak aby byla zajištěna ze všech stran. Začal výsadek a obsazování budovy. Já jako řidič BVP si pamatuji, jak jsme byli obklopeni místními lidmi a střelec po chvilkách pohyboval věží...pro demonstraci síly...tím jsme si udrželi lidi od BVP. Po obsazení jsem se s vozidly přesunuli za budovu na dvůr. Pak začalo prohledávání celé budovy. Hledání zbraní, munice atd. Naše průzkumná skupina byla ... myslím v druhém nebo třetím patře, na levém křídle budovy a monitorovali jsme pohyb okolo budovy a příjezdovou silnici z leva, kde snad byl ještě nějaký malý most. Hlásil se každý pohyb, zastavení jakéhokoliv vozidla atd."

                                          Foto: Budova policejní akademie | archiv spolku CZFORCES

Vojáci se ubytovávají v ložnicích, opravuje se a zavírá brána a jednotka začíná strážní činnost. Rozestavují se BVP-2, strážní jdou k bráně a odstřelovači na střechu. Při obdobném zákroku britských jednotek v dalších objektech dochází k vykopávání dveří.

Z velení divize přivážejí hotová anglická jídla. Po šoku způsobeném Srbům a hlavně překvapeným odzbrojeným policistům, kterým začíná docházet, jak rychle přišli o všechno, začínají místní monitorovat prostor před akademii a shromažďovat se v hloučcích. Propuštění policisté se dožadují vpuštění do objektu pod různými záminkami, hlavně pro věci a vyhrožují použitím granátů. Posilují se stráže;

  • Srbové shromáždění před plotem s televizními štáby, které vše natáčejí, začínají připomínat, že 21. srpna 1968 bylo stejně přepadeno ČSSR. A v srbských televizích začínají dávat mediální masáž, kde prostříhávají záběry z roku 1968 na Václavském náměstí se záběry na vojáky a techniku jednotky v Banja Luce. Jako součást PSYOP prováděného Karadžičovými silami jsou jednotky SFOR přejmenovány na SS-FOR. Dokonce byl natočen i videoklip: While simultaneously keeping the peace between the two warring political factions in the Republika Srpska in accordance with an international view of relevant legalities, moving aggressively to gain control over both the RS civil and Special Police, and continuing to address the hostility brought about by the threat of sealed war crime indictments, COMSFOR and the High Representative addressed another vexing problem: controlling the television media in the Republika Srpska. These issues too became intertwined as the Srpska Radio Televizija (SRT), the dominant RS television network, began to portray international actions as reflections of the Nazi occupation. The president of the SRT was none other than Serb Tri-President Momcilo Krajisnik.
  • Noc probíhá ve strážích za srbských verbálních pokusů o provokace.
  • 21. srpna 1997 v 07.15 - probíhá vystřídání britskými vojáky a jednotka se i s technikou přesunuje na Policejní prezidium, kde spolu s britskými a americkými vojáky (část z nich jsou příslušníci speciálních sil) střeží budovu a pokračují v demonstraci síly;
  • 22. srpna 1997 v 15.00 - probíhá střídání jednotky a její přesun na MND SW v Banja Luce, kde zůstává v záloze COMSFOR. Ubytována je v hale válcovny a vojáci spí na a v technice;
  • 25. srpna 1997 v 03.15 - budíček a přesun na Policejní prezidium, kde spolu s britskými commandos probíhá střežení a při přesunech probíhá demonstrace síly. Ve 20.00 je akce ukončena a jednotka se vrací zpět na MND SW;
  • 27. srpna 1997 - ošetření techniky, zbraní a odjezd na domovskou základnu na Stari Majdan. Tam mezitím vypomáhají vojáci 3. mechanizované roty a norští vojáci z 11. Telemark Batalionu se svoji technikou. Při průjezdu jednotku zdraví velitel praporu, který ji pak přezdil na "1. Neporazitelnou";
  • 28. srpna 1997 - ráno probíhá společná patrola s norskými vojáky. Češi jsou v norské technice a naopak;
  • 29. srpna 1997 - přilétá velitel SFOR, čtyřhvězdičkový generál Eric Shinseki, kterému je představena česká jednotka i s britskými spolubojovníky a provedena ukázka výzbroje. Na závěr předá velitel SFOR vyznamenání vojákům roty, kteří mají za sebou pět měsíců nasazení. V pozdějších dnech probíhají další akce například obsazování vysílačů.

Operační plán se v podstatě skládal z pěti bodů:

  • Překvapit (což se povedlo načasováním);
  • zneškodnit (zajmout nebo zabít, pokud by kladli odpor podle Pravidel nasazení - Rules of Engagement);
  • zajistit;
  • obsadit a
  • předat moc silám loajálním prezidentce RS.

Nasazené jednotky splnily všech pět bodů plánu. Při operaci bylo zabaveno velké množství zbraní. Podle provedených inventur bylo součásti až 12 tun různého vybavení, včetně automatických pušek, pistolí, pušek, odstřelovacích pušek, RPG, munice, granátů, min, které měly sloužit pro vybavení 2 000 příslušníků sil věrných vládě v Pale a Radovanu Karadžičovi. Zabavené zbraně odvezly dva nákladní "DAFY" SFOR na velení divize v Banja Luce, kde byly vystaveny).

                                  Foto: rtm. Miloš Španěl u části zabavené výzbroje | archiv spolku CZFORCES

Závěr

Velitel 6. českého mechanizovaného praporu SFOR pplk. Pavel Jiráček (plk. v. z.) k tomu po 16 letech řekl:
"1. mechanizovaná rota byla v roce nejvydrilovanější rota AČR, která byla speciálně vybíraná a cvičená mnohem víc než ostatní jednotky. To vyplývalo z jejího unikátního místa operačního nasazení. Každá jednotka operovala jen na jedné straně, buď na srbské, na muslimské, nebo na chorvatské, pouze 1. mechanizovaná rota měla operační prostor na území všech tří stran konfliktu. Základna Stari Majdan ležela v demilitarizované zóně. V Majdanu a jeho okolí se nacházelo 27 tisíc tun min v minových polích. 1. rota byla zařazena jako záloha velitele SFOR pro celé spektrum operací a byla nakonec i nasazená, přestože velitel divize genmjr. Ramsey měl k dispozici britské jednotky se zkušenostmi ze Zálivu a Severního Irska. K tomu mi po akci řekl: "Jste mladá demokracie a potřebujete hrdiny." Do akce rota šla bez jakýchkoliv podrobných informací, snímků (ty jsme viděli až mnohem později), proti nejvycvičenější protiteroristické jednotce srbské policie složené z nejlepších válečných veteránů válek na Balkáně.

Velení britské 7. obrněné divize ,,DESERT RATS" ocenilo vojáky 1. mechanizované roty, zúčastněné jednotky a celý český prapor za výkon při operaci s právem nosit nášivku "DESERT RATS", stejně jako jejich předchůdce ve společných bojích u Tobruku.Dne 27. února 1998 byla americkou vojenskou delegací slavnostně předána nadporučíku Pavlu Bulantovi (brig. gen. v. z.) medaile Za zásluhy (Army Commendation Medal), kterou mu udělil velitel jednotek SFOR generál Eric K. Shinseki.

Nadporučík Pavel Bulant tuto medaili dostal za výjimečné zásluhy v operaci Šiva 20. srpna 1997, kdy působil jako velitel 1. mechanizované roty 6. českého praporu SFOR v Banja Luce v Bosně a Hercegovině. Vzorně vedl své vojáky, a i když musel jednat pod tlakem, prokázal vysokou rozhodnost. Rota se pod jeho vedením chovala příkladně a v duchu nejlepších vojenských tradic. Nadporučík Bulant, který v současné době slouží v Bechyni, a jeho vojáci se zasloužili o dobrou pověst, jak sil SFOR, tak AČR. To bylo jediné ocenění, které se vojákům dostalo za operaci Šiva, od vlastní armády nic.

Foto: Udělení Army Commendation Medal veliteli 1.mr., npor. Pavlu Bulantovi | archiv spolku CZFORCES

Když proběhl v Praze sraz roty po 16 letech, nadrotmistrovi Liboru Smékalovi se ozval i velitel dělostřeleckých návodčích, kteří byli součastí roty, kapitán Phill Mooney. Ten napsal: "It is great to hear from you. Sorry I have not replied earlier but I've been away for the last few weeks and this is the first time I've had time to get back to you. Thank you for the invitation to the reunion but unfortunately I will not be able to attend. I have great memories of our time in Bosnia and often wonder how you and the others are doing. Thanks for the photos. I am still in the Army, but many of the others have now left. What are you doing now? I hope you and the others have a great time tomorrow and wish that I could be there. Please send my best regards to everybody and let me know how it all goes. I hope that we keep in touch and I can get over to visit."

Proč jsem to napsal? Ani ne tak kvůli tehdejšímu nadšení z akce, pocitu strachu, když jsme seděli v uzavřeném roji v BVP-2 po sdělení cíle operace a odhadované výši ztrát v akci, následované adrenalinem v akci a pak radostí, že jsme všichni v pořádku a zvládli to (zajatých bylo mnohem více, než nás) a nakonec všeobjímající únavě. Na to nikdy nezapomeneme. Napsal jsem to proto, že 6. český mechanizovaný prapor SFOR zařazený do British 7th Armoured Division, The Desert Rats pod velením pplk. Pavla Jiráčka (velitel 44. Průzkumného praporu , 4. Brigády rychlého nasazení v Bechyni), zástupce velitele pplk. Vladimíra Podlipného a náčelníka štábu mjr. Miroslava Žižky (genpor., v. z.) ( tvořený 600 vojáky a vlastní vrtulníkovou jednotkou podle hodnocení koaličních spojenců v operaci SFOR: ,,Plní své úkoly tvrdě, tiše, bez velké publicity a humbuku."

Bosna vypadala jinak, než se o ní kolikrát oficiálně psalo, což se ostatně asi týká i všech operací, kde jsou nasazování čeští vojáci od roku 1990 do dnes. Napsal jsem to i proto, že někteří vojáci se mají dobře, jiní hůř, někteří jsou snad i bez domova, prostě běžný chleba veteránů. Ale hlavně jsem vylíčil tento příběh kvůli, těm z 1. mechanizované ,,NEPORAZITELNÉ" roty, kteří už nejsou mezi námi a přeskupují se jinde: rotnému Jirkovi Hrdličkovi , zástupci velitele 1. mechanizované ,,NEPORAZITELNÉ" roty mjr. Juraje Schwartze, velitele roje-odstřelovače rtm. Martina Tioky a třeba i na počest Jirky "Regiho" ("Ranger") Schamse, který byl později vážně zraněn v Afghánistánu, který přijel jako doplněk 6. mpr. na podzim 1997.

                                                     Jak říká klasik: ,,Válka je droga"


Nasazené jednotky a výzbroj:

1. mechanizovaná rota 6. českého mechanizovaného praporu SFOR doplněná o výše uvedené vojáky a techniku dalších rot praporu a Warriorem britských dělostřelců;
• Royal Regiment of Fusiliers, s 15 obrněnými vozidly a jednotka z D Squadron, Household Cavalry (obsadila Police Security Center);
• 79 Commando Battery, Royal Horse Artillery (obsadila 3 policejní stanice);
• letecká podpora: americké vrtulníky z 4th Brigade, 1st Infantry Division a
• operační záloha: mechanizovaná rota norského Telemark Battalion vyzbrojená obrněnými vozidly Patria XA-188.
1. mechanizovaná rota 6. Českého praporu SFOR
• byla dislokována na základně Stari Majdan (https://www.celysvet.cz/mesto.php?i=139365&n=Stari%20Majdan) v zóně separace oddělující všechny strany konfliktu v budově bývalé školy. Rotu tvořily tři mechanizované čety, každá četa se skládala ze tří družstev, spojovacího a hospodářského družstva, polní ošetřovny, velení roty, dělostřeleckého návodčího a styčného důstojníka. Šlo o 100 vojáků. Dále jednotku tvořili britští spojaři a návodčí s jedním Wariorem a jedním Land Roverem pod velením kpt. Phila Mooneyho a zhruba šesti vojáky ze základny Donji Kamengrad;
• Automobilní technika: 7x Land Rover LRD 110 Tdi, 1x Land Rover LRD 130Tdi, 6x UAZ, 1x PV3S Poka, několik vozidel Tatra 815 (8×8, 6×6 a 4×4), jedno spojovací R-6p, jedna T-815 CITRA, jedna T-815 CAP a jedna PV3S;
• Výzbroj roty: 10 BVP-2+ jeden AMBS;
• Výzbroj vojáků: Sa-58V, Sa-58P, Pi-vz 52, UKL vz.59, RPG 7, 9 x RPG-75, 9x odstřelovací pušky SVD Dragunov 7,62 (ve skladu byly mimo jiné i střílecí tužky);
• Spojovací prostředky: RF-13, RST Grundig.
• personálně byla složena z jedné třetiny z vojáků z povolání a ze dvou třetin vojáků v záloze. Část vojáků byli veteráni z misí UNPROFOR, UNCRO, IFOR a UNGI.

Až při samotném psaní mě zarazilo, že u nás není o operaci Šiva prakticky žádná zmínka. V zahraničí je však literatury nepřeberně.

Autor: Jaroslav Dolejška

Zveřejněno: 21. 09. 2020, ARMYWEB se souhlasem www.onwar.eu



                 Čeští vojáci pod praporem OSN


Tak už to je 25 let, kdy 4. srpna 1995 zahynuli a byli zraněni naši vojáci a začala chorvatská ofenzíva "OLUJA" (Bouře) s cílem dobýt zpět území, které v předchozím konfliktu obsadili místní Srbové a které nazývali Republika Srbská Krajina. Slovo "obsadili" není tak úplně přesné, poněvadž srbská menšina žila na území Chorvatska už přibližně 450 let.

Tuto ofenzívu zažila necelá tisícovka českých vojáků - dobrovolníků, buď jako vojáci z povolání, nebo vojáci v "další činné službě", kteří sloužili pod praporem OSN a účastnili se mírové operace UNPROFOR - UNCRO. Většina vojáků sloužila na tzv. Tangách, což byly opevněná pozorovací, nebo propouštěcí a kontrolní stanoviště (check pointy) umístěná v "zóně separace", která sloužila k oddělení znepřátelených stran, to je, srbských a chorvatských jednotek a bylo to v podstatě území nikoho, většinou silně zaminované, což někteří naši vojáci poznali na vlastní kůži a technika na vlastní plechy. Tanga byla rozmístěna po celé zóně separace v různé vzdálenosti od sebe (několik set metrů i kilometrů). Jejich počet byl několik desítek. Český prapor střežil prostor přibližně o rozloze 1918 km2 a délce do 100 km. Jeho úkolem byla především patrolovací činnost a humanitární pomoc.

Foto: OT-64 českých UN po nájezdu na minu, v pozadí Tango 12, řidič rtm. Toman i velitel vozu byli zraněni,                                                                     avšak přežili. | archiv autora 

                               Foto: Pohled do prostoru velitele vozu. Jako otevřená konzerva, že? | archiv autora

Hlavní velitelství českých jednotek bylo umístěno v kempu v Borje, základna 4.roty pod kterou jsem patřil, byla umístěna v kempu v Jezercích poblíž Plitvických jezer. Příslušníci 4.roty sloužili na stanovištích: Tango 10 "Markovac" (check point), Tango 13 "Naprte satelit", Tango 12 "Naprte", Tango 31 " Zorišnjak" a Tango 32 "Budimka". Na ostatních "Tangách" mimo svoji rotu jsem nikdy nebyl, mimo stanoviště "Klapavica", kde byly dílny ve kterých se opravovala naše vojenská technika a kterou jsem jako řidič obrněného transportéru OT 64 několikrát navštívil, a stanoviště průzkumné roty Babin Potok, které bylo po cestě ve směru Otočac - Borje - Udbina - Klapavica. Na Tangu 12 byli umístěny 2 družstva, na Tangu 32 - 1 družstvo (11 vojáků), na ostatních stanovištích, mimo hlavní základny, to bylo podobné. Zpravidla mělo každé Tango jedno "otéčko" a jeden UAZ, na základnách roty to byly terénní vozidla, většinou zn.JEEP.

Foto: Jen o pár metrů dál, kousek od cesty, výbuchem zničený transportér. V pozadí hora Podum. | archiv                                                                                                         autora

Prapor českých jednotek byl pouze lehce vyzbrojen. K patrolovací činnosti sloužili zastaralé kolové obrněné transportéry OT 64 s věžičkou nebo bez, které už byly dávno za zenitem. Do věžiček se lafetovaly univerzální kulomety 7,62mm vz.59, průzkumná rota měla těžké kulomety 12,7mm. Vojáci byli vyzbrojeni samopaly vz.58, velitelé měli osobní zbraně 9mm pistole vz.82., každé družstvo mělo po jednom RPG-75 a univerzální kulomet. Na opasku se nosil bodák a útočný nůž.

                                                       Foto: Tango 12 Naprte | archiv autora

V době od listopadu 94 do listopadu 95, kdy jsem sloužil, se výstroj skládala z maskáčů vz.95, kanad, modré kevlarové přilby (modrého baretu, nebo čepice s nášivkou UN), proti střepinové vesty do které se vkládaly čtvercové neprůstřelné desky. U nás na Tangu ty desky letěly ven, byly dost těžké a při pěší patrole v horách bylo cítit každé kilo navíc, zvláště v letním vedru. Bral jsem to tak, že pokud šlápnu na minu, tak je mi stejně vesta prd platná.
Tudíž vzhledem k rozmístění jednotek a jejich počtů na stanovištích, výstroje a výzbroje se v žádném případě nedá hovořit o českém praporu jako o bojové jednotce, kterou ostatně ani nebyl, protože, jak již jsem uvedl, plnil úkoly podle mandátu OSN.

                                                               Foto: Tango 13 Satelit | archiv autora

Takže, jestli si ještě dobře pamatuji slova našeho velitele, pokud se k vám blížila skupina jedné ze znepřátelených stran, kdy jeden z těchto vojáků na vás zahájil palbu, měli jste zakřičet: " UN, stani, ili pucam" (stůj, nebo střelím), pokud by to nepomohlo J, tak napřed vystřelit do vzduchu a potom opětovat palbu za předpokladu, že trefíte pouze toho útočníka z celé skupiny. No a pokud byste tohle nějakým zázrakem přežili, tak jste mohli buď vzít do zaječích, nebo se nechat zajmout a tvářit se jako, že vy nic, anebo se radši sám zastřelit, protože by vás pak čekalo vyšetřování, proč jste se zachoval, tak jak jste se zachoval (zasvěcení, kteří zažili stažení našich vojáků z pozorovacího stanoviště u letiště v Udbině, které bylo bombardováno letadly NATO, ví o čem píši).

Foto: Tango 31 Zorišnjak (na vrcholu kopce byla pozorovatelna, ono to tak nevypadá, ale byl to pěkný "krpál") | archiv autora

Chorvatská ofenzíva mě zastihla na Tangu 31 "Zorišnjak" kam jsem byl zapůjčen z "mého" Tanga 32 "Budimka". Měly podstav a já tam měl být dva, tři dny, než se jim vrátí jejich dovolenkáři. Mě to nevadilo, protože většinu kluků jsem znal a byla to vítaná změna. Tango 31 bylo umístěno pod kopcem, poblíž chorvatských pozic u liduprázdné, válkou zničené osady Staro Selo. Nad Tangem byla na vrcholu kopce Zorišnjak vybudovaná pozorovatelna, na které se po 24 hodinách střídala dvoučlenná osádka. Odsud byl výborný výhled na zónu separace, která se táhla po srbské straně podél Budimky k Podumu až k Tangu 10 a po chorvatské straně kolem Otočace a podél Zorišnjaku. Byl zde výhled jak na zákopy a bunkry chorvatské armády, tak na pozice krajinských Srbů. Z vojenského hlediska se jednalo o strategickou kótu. Přibližně měsíc před ofenzívou bylo stanoviště na kopci doplněno o další pytle s pískem, které ručně, kus po kusu vynosili nahoru příslušníci Tanga 31 a okolních stanovišť, mákli si v tom vedru pěkně.

                                                      Foto: Tango 10 Markovac (check point) | archiv autora

Nad ránem 4.srpna jsem měl hlídku na stanovišti, sloužil jsem, ne právě oblíbenou službu od 2:00 - 6:00. Byla horká letní noc, všichni spali, zkrátka klid a mír. Přibližně ve 4:00 zachrastila vysílačka a bylo nám oznámeno, že přecházíme na oranžový stupeň (zelený: klid, oranžový: pohotovost, červený: bojový poplach). Zůstal jsem klidný, protože takových "oranžád" jsem už zažil dost, kluky jsem nechal spát a šel jsem vzbudit zástupce velitele, protože velitel byl právě na dovolené v republice. Oba jsme stáli venku a pozorovali ranní svítání a oblohu bez mráčků. Zarazilo nás, že bylo absolutní ticho, jindy touhle dobou cvrlikaly cikády, ozýval se štěkot psů z nedalekého Otočace a doslova řvali ptáci. Vysílačka se ozvala znovu a ohlásila přechod na červený stupeň, s tím, že se očekávají bojové akce mezi chorvatskou a srbskou armádou.

                                                             Foto: Tango 32 Budimka | archiv autora

To už jsem běžel vyhlásit klukům bojový poplach, což teda kamarádi nesli nelibě a z postelí se jim moc nechtělo (ani jsem se jim nedivil, všelijakých poplachů už bylo fůra a člověk otupí), to už bylo něco kolem 5:00. Všude kolem pořád panoval klid, jenom v dáli, ve směru od Gospiče, bylo slyšet ozvěny hromů. Teď už přesně vím, co znamená úsloví: "klid před bouří", příroda poznala, že se žene zkáza, to co jsme slyšeli, nebylo hromy, ale dělostřelecká příprava na začátku chorvatské ofenzívy pojmenovaná Oluja (Bouře). Během chvíle už začaly hvízdat dělostřelecké a minometné granáty i v našem úseku. To už zcela probudilo i ty, kterým se nechtělo z postelí a teď se ve spěchu oblékali do maskáčů, brali si vesty a přilby, zbraně a mazali do krytu.

                                                  Foto: Opravna techniky v Klapavici | archiv autora

Všude kolem se ozývaly detonace výbuchů, to už se přidali i srbští vojáci, kteří začali palbu opětovat a pálili na chorvatské pozice. Když jsme se probrali z počátečního šoku, začali jsme se pomalu z krytu vytrácet, nikomu se tam zůstat nechtělo, bylo tam vedro a bylo to tam docela klaustrofóbní. Většina z nás si našla místečko někde za pytlem z písku nebo defenzvalem a pozorovali jsme něco, co jsme viděli maximálně v televizi a bezpečí domácí pohovky. Těžko to popsat a najít ta správná slova, co se venku dělo. Jednoduše to byla válka v přímém přenosu a zatím jsme měli štěstí, že si nás Chorvaté ani Srbové nevšímali. Po celý den až do večera trvala dělostřelba obou stran, pokud vybuchl granát poblíž stanoviště, bylo cítit, jak se země chvěje, do toho se ozývala palba z kulometů a lehkých pěchotních zbraní. Večer, když už byla tma, bylo velmi dobře vidět, jak na srbské straně hoří domy a statky kolem úpatí Podumu a srbská vojenská postavení. Myslel jsem na gazdu a jeho rodinu, kteří žili v Naprte a ostatní srbské civilisty, jestli se jim podařilo uprchnout.

Foto: Vojáci Tanga 31 s vlajkou UN, krátce po opuštění pozorovatelny na vrcholu Zorišnjaku. (autor ve stoje                                                                                          druhý zprava) | archiv autora

Jestli jsem měl strach? No samozřejmě ano, byl jsem zvyklý na střelbu z kulometů a samopalů, ale ne na dělostřeleckou a minometnou kanonádu. Napřed mě ochromila hrůza, časem, jak jsem se zklidnil, tak se na povrch dostával adrenalin nebo nějaká jiná chemická látka, to by byla spíš otázka na nějakého psychologa, jak ta chemie v těle pracuje a k tomu se připojila obyčejná zvědavost.

5. srpna boje pokračovaly a my jsme se dozvěděly, že máme raněné a padlé vojáky na Tangu 23 Repetitor. Bohužel tato zpráva se během dne potvrdila a my jsme se dozvěděli, že Petr Valeš a Luděk Zeman zahynuli při ostřelování stanoviště a další tři kamarádi byli zraněni. Tango bylo v místě, které bylo strategické pro obě strany a tvrdě se o ně bojovalo. Z které strany přiletěl ten osudný granát, to se přesně neví a už se to asi ani nedozvíme. Čeští vojáci, kteří sloužili na Tangu 23 se každoročně scházejí u hrobů obou padlých vojáku, aby uctili jejich památku. To jsou chvíle, na které se nedá zapomenout do konce života.

                        Foto: Znehybněný chorvatský tank po nájezdu na minu před Tangem 32 | autor: J. Skalka

Po této smutné události se velení praporu rozhodlo stáhnout vojáky z pozorovatelny na Zorišnjaku. Vojáci na ní posbírali co se dalo, stáhly ze stožáru vlajku UN a dorazili k nám na Tango 31. Přes Tango 12 vedla silnice z Otočace na Škare, velitel Tanga nechtěl umožnit postupujícím Chorvatům průjezd stanovištěm. Ti nechtěli stanoviště obcházet, protože okolí bylo silně zaminované, na to doplatilo v předchozím roce jedno naše OT-64. Poté, co pohrozili našim vojákům, že na ně zaútočí, naše velení nařídilo umožnit Chorvatům průjezd. I na Tangu 32 byla situace vážná, protože lesní cestou z chorvatské strany se blížil tank a pokud by se dostal až k Tangu 32 na silnici, která vedla z Naprte na Dabar, mohl ostřelovat pozice krajinských Srbů a tím by ohrozil naše vojáky na stanovišti, které bylo bezprostředně u cesty. Pro osazenstvo stanoviště bylo štěstí, že pár metrů od Tanga 32 najel na protitankovou minu a byl znehybněn.

Nepamatuji si přesně, jestli to byl třetí, nebo čtvrtý den od začátku ofenzívy, kdy se na Tangu 31 objevili první chorvatští vojáci. Byli veselí a šťastní, protože už bylo jasné, že krajinské Srby porazily na hlavu. Oni slavili vítězství, my jsme byli rádi, že jsme živý a zdraví. V tuto dobu byla činnost našeho stanoviště paralyzovaná, měli jsme sice kontakt s velením pomocí vysílaček, ale nedostali jsme se vzhledem k bojům ven z Tanga a byli jsme odříznutí od okolních stanovišť, plnili jsme pouze roli statistů. Jídlo se dováželo z Tanga 12, kde byl kuchař, což teď nebylo možné, takže jsme jedli ,,kádéčka", s pitnou vodou jsme museli šetřit, takže žádné mytí několik dnů a spali jsme maskáčích a kanadách a vůbec jsme neměli tušení, kdy se k nám dostane zásobování s jídlem, vodou a palivem do elektrocentrály na kterém bylo stanoviště závislé. To samozřejmě nebylo nic proti hrůzám, které zažilo civilní obyvatelstvo, které prchalo před chorvatskou armádou do Bosny a Srbska. Ještě dlouho poté, co byla celá oblast pod kontrolou Chorvatů, hořely srbské domy a po okolí pobíhala domácí zvířata.

Někdo se zeptá, byla vojska UN v tzv. Republice Srbská Krajina k něčemu? Já na to nedokážu odpovědět, to je otázka pro vrcholné politiky evropských zemí, proč to nechali dojít tak daleko a komu se tato situace hodila. Osobně si myslím, že v době příměří se dařil mandát OSN plnit, probíhala humanitární pomoc, patrolování a monitorování atd. ovšem bylo pouze na libovůli obou stran co vojskům UN dovolí. Pokud se Srbové nebo Chorvaté rozhodli, že nepovolí kontrolu svých vojenských postavení, vezmou si vojáky UN jako rukojmí, pravidelně se budou ostřelovat, udělali to. Chorvaté využili příměří k vybudování výkonné armády a jejímu vyzbrojení (za velké podpory západních zemí). Během ofenzívy etnicky vyčistili svoje území až k bosenským hranicím, vypálili nebo vyhodili do vzduchu domy, které patřili Srbům, a tím jim znemožnili návrat zpět do svých domovů a takto si vyřešili problém se srbskou menšinou do budoucna (bohužel nemám informace o tom, zda probíhají nějaké návraty srbských uprchlíků zpět do Chorvatska). Je naprosto iluzorní si myslet, že vojska UNPROFOR - UNCRO mohla chorvatské ofenzívě vojensky zabránit, na to neměla dostatek vojáků, těžké techniky ani mandát.

Čeští vojáci vycházeli s civilním obyvatelstvem, ať to bylo na chorvatské, nebo srbské straně velmi dobře. Nevím o žádných závažnějších konfliktech, možná to bylo i tím, že máme slovanské kořeny, jazykově se dalo domluvit a spousta Čechů Chorvatsko před válkou navštívilo jako turisté. S vojáky to bylo horší. Chorvaté nás nazývali SRBOFOR s tím, že straníme Srbům a naopak srbským vojákům se nelíbilo přejmenování z UNPROFOR na UNCRO (cro-croatia-chorvatsko), že prý podle názvu jsme na straně Chorvatů.

I po srpnové ofenzívě OLUJA, zůstal český prapor v Chorvatsku a plnil další úkoly OSN, já jsem tam zůstal až do listopadu 1995, kdy proběhla rotace zpět do ČR a vrátil jsem se domů, ale to už je jiný příběh...

Na misi UNPROFOR-UNCRO byla zraněna řada českých vojáků a bohužel někteří se už nikdy domů nevrátili:
rtn. Ivan RIGO (ČSFR)
ppor. Václav MARTÍNEK
mjr. Josef SKÝBA
čet. Petr HOS
kpt. Jozef PALOV
ppor.i.m Luděk ZEMAN
ppor.i.m Petr VALEŠ

Čest jejich památce.

Je to už dlouhých 15 let, člověk už ledacos zapomněl, ale některé zážitky vymazat z paměti nejde a hlavně je nejde popsat. Pokud si tento článek přečte některý bývalý příslušník mise UN, může ho doplnit, popřípadě popsat svoje vlastní zážitky...

Autor: Pavel Antl

Zveřejněno: 13. 08. 2020

 ARMYWEB.CZ, původně blog autora na IDNES.cz




Operace PIPER: Čeští vojáci všechny situace proti přesile davu, útokům granáty i IED ustáli

Operace 6. českého mechanizovaného praporu SFOR byla operace s cílem tvýšit bezpečnost při operaci vedené proti Prijedorské trojce po pokusu o zatčení Drljači dne 11. 7. 1997. Jednalo se o střežení hotelu Prijedor ve stejnojmenném městě (kde byli ubytování zaměstnanci OSN a IPTF-Mezinárodní policie) a silné hlídkování u domů, kde byli ubytováni pracovníci CIMIC, OSCE, JCO (Týmy britských a amerických speciálních sil, jejichž úkolem bylo hledání a zatýkání válečných zločinců). Tato opatření trvala až do konce působení našeho 6. českého mechanizovaného praporu SFOR. Na tomto operačním úkolu se podílely hlavně 1. mechanizované roty ze základny Stari Majdan a 2. mechanizované roty ze základny Brezičani, po zahájení operace ŠIVA velitelské roty z Dolnji Ljubije. Během této operace proběhla dne 19. 7. 1997 operace TACLE, která měla za úkol v souvislosti s pohřbem Sima Drljači monitorovat město Prijedor, okolí a komunikace ve směru na Banja Luku.

Předchozí bouře

Operace českého praporu přímo navazovala na operaci TANGO britských SAS. 10. července po předchozím sledování provedeným nejspíše 14th Intelligence Detachment ("The Det") v operaci schválené NATO (SFOR) na základě zatykačů vydaných Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, dva pětičlenné týmy SAS ve stejný čas udeřily proti srbským válečným zločincům spojeným s nechvalně proslulými koncentračními tábory Omarská, Keraterm a Trnopolje, kde byli vězněni a týráni zejména muslimští vězni, ale i další národnosti včetně Srbů (často kvůli majetku).


                                                            Foto: Hotel Prijedor | archiv Tomáše Slámy

Do operačního prostoru se dostali vrtulníkem Chinook 7. perutě RAF. Cíl číslo jedna byl doktor Milan "Mico" Kovačevič, bývalý starosta Prijedoru. V době zatčení byl Kovačevič ředitelem nemocnice v Prijedoru a pohyboval se pouze se silnou ochrankou v mnoha vozech. Jediné místo, kde byl podle sledování bez ochranky, byla právě nemocnice. Tým SAS v civilu s ukrytými zbraněmi pod oblečením do areálu nemocnice pronikl ve vozech Lada Niva označených červeným křížem jako sanitky (které jsme později nafotili už v britské kamufláži na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce). Překvapený Kovačevič nekladl žádný odpor. Po zatčení byl přepraven vrtulníkem UH-60 Black Hawk na americkou základnu v Tuzle a odtud pak letounem C 130 Hercules do Haagu, aby stanul před soudem. K soudu však nikdy nedošlo, neboť Kovačevič zemřel ještě před jeho konáním ve vazbě s podezřením na infarkt.

Foto: Později jsme nafotili vozidla už v britské kamufláži (na snímku) na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce | archiv autora

Cíl číslo dva byl Simo Drljača, bývalý policejní velitel v Prijedoru, který byl podezřelý ze zorganizování etnických čistek muslimského obyvatelstva Prijedoru, kdy původní počet zhruba 50000 převážně muslimských obyvatel města byl díky čistkám snížen na téměř nulu. Drljača oficiálně pracoval jako asistent bosenskosrbského minstra vnitra, avšak to bylo jen krytí, jeho hlavní úkol bylo krytí Ratka Mladiče a dalších válečných zločinců z pozice šéfa rozvědky bosenských srbů. Drljača zároveň ovládal podsvětí. S Kovačevičem byli švagři. Kovačevič byl nenápadný, ale Drljača byl známý svou extravagantností. Byl také podezřelý z napomáhání dalším podezřelým válečným zločincům v rámci poskytování falešných dokladů a bezpečných domů. Když se první tým SAS tehdy přesunul k nemocnici, druhý tým se na základě informací přesunul do blízkosti Drljači, který se také zásadně pohyboval s velkou ochrankou. Jediné jeho slabé místo podle zjištění JCO byl společný rybolov se svým synem Sisou a dalším švagrem. Tato rodinná rybaření probíhala na Drljačově rybářské chatě u jezera Gradina pod ochranou pouze jednoho bodyguarda. Jeho sledováním byl pověřen tým Thorn Victor (naše stanoviště SPIDER 11) v rámci jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU. Když vojáci SAS opustili vrtulník UH 60, Drljača zahájil na vojáky palbu a lehce zranil jednoho vojáka na noze. Vojáci SAS palbu okamžitě opětovali a několikrát zasáhli Drljaču do hlavy. Zbývající tři přítomní se následně vzdali, byli zatčeni a později byli propuštěni bez obvinění.

Psali jsme: Slovenské národní povstání - jak to tenkrát vlastně bylo

Třetímu z Prijedorské trojky, lékaři Mojmiru Stakičovi, cíli číslo tři, který byl jako předseda krizového výboru v Prijedoru, stejně jako ostatní dva obviněn z genocidy a zločinů proti lidskosti, se v den plánovaného provedení operace s velkým štěstím podařilo uprchnout do Srbska, kde byl po čtyřech letech zatčen a vydán do Haagu.

Jak fungovaly jednotky SFOR v boji s válečnými zločinci? Neměli jsme ještě karty s válečnými zločinci všech tří stran, ale na základnách jsme měli na chodbách vyvěšené seznamy s fotografiemi a informacemi všech známých zločinců. Před vydáním bojového rozkazu jsme dostávali zpravodajskou informaci o jejich pohybu v našem prostoru odpovědnosti s tím, že je máme zadržet buď sami nebo s pomocí IPTF (INTERNATIONAL TASK POLICE FORCE) OSN. Pokud nebylo zbytí, mohli jsme použít zbraně podle ROE (Rules Of Engagement - pravidla použití síly pro misi SFOR). Pravidla pro použití zbraní u misí NATO byla naštěstí výrazně jiná než u misí OSN.

Foto: Seznam válečných zločinců se postupně rozšiřoval | archiv autora

Mise pro český prapor

Pravděpodobně 11. 7. 1997 ráno, už si nevzpomínám přesně, jsme tam jeli z roty první (pokud ne, tak jedni z prvních). Velitel první čety, npor. R. Náhončík, po vydání denního rozkazu velitele roty instruoval, že rota dostala další úkol, při kterém se budeme střídat s 2. mechanizovanou rotu. Úkol budou plnit tři vojáci, z toho bude vždy jeden britský voják z jednotky našich britských dělostřeleckých návodčích. Bylo nám řečeno, že se dozvíme více při vydání bojového rozkazu velitelem roty npor. Bulantem, který proběhne po obědě.

Při vydání bojového rozkazu jsem se dozvěděl, že byla zřízena dvě strážní stanoviště, jedno označené jako SPIDER 2, které se nacházelo před hotelem Prijedor a stanoviště SPIDER 11, které bylo pár kilometru před Prijedorem v domě obklopeném kukuřičnými poli. Obě stanoviště byla na srbské straně. Byl jsem přidělen ke stanovišti SPIDER 11, spolu s řidičem rtn. Mirem ,,Bejčkem" Czechem, veterána z mise UNPROFOR a jedním z našich anglánů (přesně si nevzpomínám se kterým, snad se jmenoval Jay).

Na stanovišti SPIDER 2 jela do Prijedoru obdobně složená hlídka nejspíše z 2. mechanizované roty. Střežilo se od večera do rána v kuse. Na SPIDER 2 jsme se střídali s 2. mechanizovanou rotou obden.

Foto: Před hotelem Prijedor | archiv Tomáše Slámy

Po večeři jsme naložili do Land Roveru další radiostanici, batohy, RPG 75, munici navíc, abychom byli připraveni na všechno. Po kontrole spojení se spojaři na R6S jsme vyrazili na stanovenou trasu přesunu Stari Majdan - Koprivna a před Prijedorem po přejetí bodu 4/17 na koordinátech 32 950 78 200 jsme měli nepozorovaně odbočit doleva a po polní cestě dojet k osamělému neomítnutému cihlovému domu obklopenému ze všech stran vzrostlým kukuřičným polem - to byl náš cíl SPIDER 11. Tam na nás měli čekat Američané. Minuli jsme několik minových polí (jen kolem Stariho Majdanu bylo položeno 25 tun min) a v Koprivné jsme přejeli zónu separace z muslimské strany na srbskou. Cesta byla asfaltová, tak jsme jen klasicky sledovali, jestli někde není položený nový asfalt. Za války takhle "vylepšovali" stav vozovky protitankovými minami, klidně i třemi nad sebou. Cesta uběhla rychle a v klidu, podle GPS jsme nepozorovaně odbočili a zmizeli cestou v kukuřičném poli. Po pár set metrech se před námi vynořil náš cíl obklopený trávníkem a dokola vzrostlou kukuřicí. Dojeli jsme na místo, avšak nikde nikdo. Vylezli jsme s anglánem z auta ven a uvažovali, co budeme dělat. Po Američanech ani stop. Ověřili jsme si naši pozici, přičemž jsme si od anglického kolegy vyslechli řadu nadávek na "americké bratrance", že nebýt Angličanů, tak neumí vůbec nic. Angličan byl hodností sice desátník, ale jeho jednotka se čerstvě před Bosnou vrátila ze Severního Irska, stavila se v Německu na své základně pro těžkou techniku a hned pokračovala směr Bosna, takže náš anglický kolega byl poměrně zkušený z bojů v Severním Irsku. Já měl tehdy po základní vojenské službě a dvaceti měsících jako výkonný praporčík u 1. smp REB v Kolíně. Angličan mě tehdy s úsměvem ubezpečil, že jsem velitel a že mi věří. Se připravenými zbraněmi jsme obešli barák. Nikde nikdo. Najednou se v patře domu otevřela okenice a někdo na nás hvízdnul, ať počkáme, že jde dolu. Za chvíli se objevil chlápek v civilu s vyhrnutými rukávy, potetovaný a s neuvěřitelně velkými bicepsy. V ruce měl plechovku piva. Vůbec jsme nevěděli, co je zač, čekali jsme uniformu. Představil se křestním jménem a řekl, že nás chvíli pozorovali, jestli za námi nikdo není a že jsme v cíli. Sdělil nám náš úkol, což bylo střežit dům zvenčí až do rána s tím, že oni si ho ohlídají zevnitř. Bylo nám také řečeno, že kdybychom cokoliv potřebovali, máme dát vědět, že není problém. Řekli jsme mu, že na ně nemáme spojení, tak jim nemůžeme dát nic vědět. Zasmál se a řekl, že náš úkol je, že pokud uvidíme nebezpečí, máme vystřelit tím směrem a okamžitě zalehnout, že o zbytek se postarají oni. Z druhé strany jsem slyšel zase anglické nadávky a Amík se zeptal, co furt Angličan mumlá, tak jsem se raději vymluvil na svoji špatnou angličtinu, i když mu to bylo nejspíš jasné. Američan se tomu jen zasmál a pak hvízdnul. V tom se v patře vyvalila dřevěná okenice směrem dolů a objevil se další přeposilovaný Amík, ovšem před sebou měl rotační kulomet (minigun). Další anglický polotichý výklad o nevděčných bratrancích tak rychle skončil. Oba jsme ve vteřině leželi na zemi, mířili před sebe a byli co nejmenší. Dozvěděli jsme se, že máme od výstřelu jen pár sekund než se rozezní rotační kulomet. Ten by za pár minut pokosil všechnu kukuřici široko daleko. Dále jsme byli poučeni zásadně nic nefotit. Potom nám Američané nabídli steaky a pivo. To první jsme vzali na druhé jsme měli prohibici (suchý zákon). Pak jsme do rána pokračovali ve střežení okolí domu, ale nic se nestalo. Fotku z tohoto místa bohužel nikdo nemá.

Později po letech jsme zjistili, že se jednalo nejspíše o tým JCO Thorn Victor jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU, který se podílel zpravodajsky na odstranění Prijedorské trojky. Martin Hrebeň 1.mr doplňuje: "Oni tam měli Amíci natažený za domem drát s plechovkami s kamínky, kdyby se přes nás někdo přeci jen proplížil. No, a jak jsem tak strážil s Jardou ,,Sergejem" Babkou samozřejmě jsem o to zavadil a z okna se na mne vyklonil amík za hlavní rotačního kulometu. Po zjištění, že jsem to já, jen řekl OK a smál se od ucha k uchu. Asi ho pobavil můj výraz, když jsem se mu díval do hlavně minigunu. Po nějaké době za mnou přisel a chtěl vidět naše noční vidění a pak přinesl jejich noční vidění. Naše klára byl oproti tomu starověk. Bylo vidět jako ve dne plus laserové měření vzdálenosti. Jo a nabízené pivo jsme odmítli, tak jako všichni, suchý zákon."

Druhý tým vyrazil střežit stanoviště SPIDER 2, které se nacházelo přímo v Prijedoru před stejnojmenným hotelem, kde stejně početný, vystrojený a vybavený tým chránil v hotelu ubytované zaměstnance OSN, IPTF a další členy mezinárodních organizací. Tam už jsme samozřejmě mohli fotit, nebyli to vojáci jako na stanovišti SPIDER 11. A to bylo možná to, proč bylo stanoviště SPIDER 11 zvoleno pro srbský útok granátem proti českým vojákům. Stalo se tak při nasazení našich vojáků 2. mechanizované roty ze základny BREZIČANI.

CIMIC house - Velitelská rota nastupuje do akce

Dále již vzpomíná Pavel Ježek, voják velitelské roty ze základny Dolnja Lubija a veterán mise UNPROFOR: "Velitelská rota pod velením npor. Ladislava Jandy hlídala dvě stanoviště ve městě Prijedor a to SPIDER 2 před hotelem Prijedor a další SPIDER před budovou CIMIC (číslo neznám). Už je to docela pěkná řádka let, co jsme sloužili v Bosně. Na "pavouky" mám určitě vzpomínky a pamatuji si celkem vše, až na jména, která mě již vypadla z hlavy, takže složení hlídek už jmenovitě neřeknu. Těch hlídek jsem zažil několik a to jak u hotelu v Prijedoru tak na stanovišti kde se nacházel CIMIC v Prijedoru. Tam to bylo nejhorší, protože po akci SAS to byl vlastně terč místních obyvatel a mezi nimi byli samozřejmě i vojáci srbské armády, kteří se tehdy ještě snažili zvrátit vývoj v Bosně a celá ta akce SAS jim nahrávala do not. Dnes víme, že se jim to nepovedlo. Ale zpátky k "pavoukům". Tehdejší útok na hotel začal tím, že tam bylo hozeno několik granátů na vozidla UN, jelikož tam byli ubytováni jejich příslušníci a zaměstnanci. My jsme tam vlastně dělali ochranu UN a zabezpečovali bezpečnost okolí. Šlo to těžce, ale zvládli jsme to. Místní k nám neměli důvěru už na pohled, ale co čekat, takže se něco dozvědět nebylo lehké. U CIMICu jsme byli, myslím, v pěti a dopředu jsme byli varováni, že může dojít k napadení v rámci odvety za předchozí akci SAS. K tomu nechybělo hodně. Tehdy přišlo podle mých odhadů tak 500 osob, začali před námi zapalovat svíčky. My jsme stáli v řadě vedle sebe, zády k budově CIMIC, kam chtěli proniknout. Byli jsme v plné polní, měli jsme nabito a jen jsme čekali kdy to začne. Já byl radista a stále jsem volal o posily, avšak můj požadavek byl vždy zamítnut (dodnes si to nedovedu vysvětlit). Tehdy chybělo velmi málo, nepatrný pohyb jedné ze stran a byl by to nejspíš náš konec. Ale zázrakem jsme to ustáli, myslím psychicky. Pamatuji si, jak se mně třásl napětím hlas do vysílačky a to jsem toho měl jako radista již hodně za sebou (více než rok v UNPROFOR). Situace se nakonec uklidnila. Chtěl bych ještě říci, že jsem u nich viděl zbraně i granáty a myslím si že byli připraveni k jejich použití, jen čekali na naši chybu, ale je to jen můj osobní názor. Na místě byli přítomni i vojáci amerických speciálních sil a když jsme je požádali o pomoc, odmítli se slovy, že je to náš prostor a jedná se tedy o naši věc. Následně sedli do aut a odjeli, čímž mě tehdy velmi zklamali. Následně jsme patrolovali v Prijedoru, pocit nic moc, ale ustali jsme to."

Pavel Ježek vzpomíná na ještě jednu dokreslující situaci, typickou pro balkánskou proměnlivou situaci: "Úsměvná věc, která se stala při hlídce u hotelu Prijedor. Hlídkovali jsme, myslím, od 18:00 do 06:00, snad to byla sobota. Když jsme zaujali pozici před hotelem, nic zvláštního se nedělo, až tak kolem 23:00 se k hotelu začali najednou scházet místní lidi. V první chvíli jsme nevěděli, co se děje a co se hlavně bude dít, ale pak jsme pochopili. Normálně otevírala místní diskotéka, která začínala o půlnoci. Překvapilo nás, že diskotéka v takovéto situaci vůbec funguje, ale zaměstnanci OSN a místní se prostě chtěli bavit. Proč to ale píšu. Kolem půlnoci jsme najednou uviděli 3 osobní auta, které se hnaly přímo před hotel. Překvapilo mě, že auta měla švýcarské poznávací značky. Když vozidla zastavila, vystoupilo z nich asi 10 lidí, tedy 10 chlapů, ale pořádných. Měli na sobě civil a tak jsme si říkali, je to tady, bude problém. Ten nejstarší, ve věku asi 55 až 60 let. se okamžitě hrnul k nám. Hned jsme zpozorněli a zaujali pozice kolem vozidla. Už z dálky na nás volal, že se nemáme ničeho obávat. Mluvil rusky a když k nám přišel, okamžitě jsme na něj uhodili, kdo je a co tady dělá. Moc se mi tehdy hodila ruština, kterou jsem si myslel, že již nikdy nepoužiju. Muž se představil a ukázal mně ID kartu vojáka SFOR. To mě docela vyvedlo z míry. Následovala otázka, proč přijeli a co mají v plánu. Na to mě odpověděl, že mají dovolenou. Hned si všiml vlajky na mém rameni a začal, že Česko velmi dobře zná z roku 1968 (mimochodem byl i v Afghánistánu v 80 .letech). To mě docela pobavilo a muž byl velmi přátelský. Okamžitě jak přijeli, místní ochranka se stáhla, i když do té doby byla velmi nekompromisní. Z toho jsme usoudili, že se znají, anebo oni je znají, ale je to jen můj dojem. Muž dále říkal, že slouží na základně v Tuzle, že je ruská vláda neplatí a nedostali zaplaceno již 3 měsíce, tak cvičí srbské výsadkáře a speciální jednotky za jiné peníze. Nevím proč mě to říkal a já jsem si pomyslel, že vlastně Rusové mohou vše a se Srbáči jsou největší přátelé a nějaké Daytonské dohody jsou jim šumafuk. Rusové se pak odebrali dovnitř hotelu a chtěli jen, abychom jim dali pozor na jejich auta a když prý budeme něco potřebovat, stačí říct. Je pravda, že ostatní kolem staršího muže běhali, z čehož jsme usoudili, že je opravdu jejich velitel, což se následně potvrdilo. Pokud si vzpomínám, byl podplukovník. Byli tam až do rána, potom vyšli ven (překvapivě nebyli opilí), nasedli do aut, poděkovali a byli pryč. Nevím, co si o tomo incidentu mám myslet. Možná se jednalo o výsadkáře, možná členy Specnaz, ale co dělali v Prijedoru v civilních autech? Měli jsme s sebou UAZ, což ho tenkrát velmi pobavilo. Po dobu, co byli Rusové v hotelu, jsme se cítili tak nějak bezpečněji. Možná proto, že tehdy těm srbským gorilám něco řekl a pak přišel k nám s tím, ať nemáme obavy, že jsme v bezpečí. My ale byli raději celou noc mimo vozidlo z obavy útoku granátem."

Situace na "pavoucích" byla proměnlivá. Velitel družstva 1. mechanizované roty, rtm. Oto Holinka, vzpomíná: "U hotelu jsme zažili demonstraci po zatčení Drljači, nic příjemného. Seděli jsme v autě s nataženými zbraněmi, jednoho člena patroly jsem nechal venku za autem. V autě jsme seděli proto, že bylo nařízeno nevystupovat v případě demonstrací, které se očekávaly a neměli jsme vystupovat nijak agresivně a to ani náznakem. Jen samotná naše přítomnost venku z vozidla se zbraněmi by mohla někoho provokovat. Přesto jsem ale chtěl mít krytá záda a někoho, kdo by nám v případě nutnosti umožnil opustit vozidlo a stanoviště. S vozidlem by to nešlo, museli bysme skrz dav. Když demonstrující odešli, měli jsme poplivané auto a přiletělo i několik kamenů, ale všechny byly hozeny tak, aby nás ani auto nezasáhly. O pár dní později byla nalezena nálož pod jedním z vozidel IPTF."

A ještě i po našem odjezdu z Bosny si naši následovníci užívali na "pavoucích", jak vzpomíná Rostislav Laurenc ze střídající 1. mechanizované roty: "CIMIC Prijedor jsem jednou na 2 dny hlídal. Před dům jsme nesměli, takže jsme byli uvnitř budovy. Byl tam se mnou celý můj roj (celkem 4 vojáci). Kolem poslední kontroly v noci jsme spatřili oheň v jednom z Humvee, tak jsme tam vlítli a borce jsme vytáhli, byl podělaný strachy. Tehdy jsem v tom fofru vzal jenom sapík a zapomněl jsem na přilbu i vestu. Kolegové Žemlička a Dostálek zalehli na balkóně ke kulometu. Dolů k hořícímu vozidlu jsem utíkal s J. Kindlem za notného řevu, abych sobě dodal odvahu. Amerického kolegu jsme rychle vytáhli a to, co bylo ve vozidle dalšího, ať se třeba podělá... Do té doby nás Amíci nijak nebrali, ale po této události bylo všechno jinak a my dostávali málem i snídaně do postele. Později jsme se dozvěděli, že v tom autě Američané měli nějaké drahé satelitní přijímače."

                           Foto: Rostislav Laurenc. Tím oknem do CIMICu tenkrát proletěl granát 

Závěr

Pro vojáky, co sloužili v Bosně, musel být velmi úsměvný americký seriál Neznámé příběhy Navy Seals, konkrétně díl sedmý s názvem Bosna, kde příslušníci SEAL popisují, jak se nad ránem dostali přes kontrolně propouštěcí místo srbské armády před Prijedorem. Jedná se samozřejmě o pohádku, kterou by v reálu nikdy síly SFOR žádné místní armádě nedovolili, pánem Bosny bylo tehdy NATO a SFOR.


Foto: Tento článek je malou připomínkou vojáků, co tam tehdy sloužili | archiv autora

Co říci na závěr. Čeští vojáci všechny situace proti přesile davu, útokům granáty i IED ustáli. Nikomu z nich se nic nestalo a určený prostor udrželi. Tento článek je malou připomínkou vojáků, co tam tehdy sloužili, i těch co už nejsou mezi námi, jako např. velitel 2. mechanizované roty mjr. Jiří Slinták z Velké Hleďsebe. Za podklady děkujeme veliteli z 6. mpr., pplk. Pavlu Jiráčkovi.

Autor: Jaroslav Dolejška

ARMYWEB, 29. 07. 2020


Velmi netradiční oběd tří spojeneckých armád přímo v poli 

,,Vsadím se, že já a mí tři přátelé posnídáme právě v baště u Saint Gervais a zůstaneme tam jednu celou hodinu, ať se děje, co se děje . Hm to zní zajímavě..." Alexandre Dumas Tři mušketýři


Když jsem četl jako malý Tři mušketýry a smál jsem se tomuhle příběhu, netušil jsem, že o tři století později nám, vojákům 1. mechanizované ,,Neporazitelné" roty, 6. mpr. SFOR ze základny Stari Majdan (Bosna a Hercegovina), bude v roce 1997 umožněno zažít tuhle situaci v českém provedení a provést ji jako žert kanadským vojákům.

Během společné patroly s našimi britskými předsunutými dělostřeleckými návodčími přidělenými k naší rotě (pod velením kapitána Philla Moneyho) dostali vojáci 2. mechanizované čety naší roty dne 2. září 1997 hlášení o zapadlém kanadském kolovém obrněném kolovém transportéru (KOT) Grizzly na souřadnicích (,,gridech") GR XK 278 426 s rozkazem vyprostit ho.

Foto: Vojáci 2. mechanizované čety naší roty dne 2. září 1997 obdrželi hlášení o zapadlém kanadském kolovém obrněném kolovém transportéru (KOT) Grizzly (na snímku) | archiv autora

Na místo naši vojáci dorazili rychle pod velením velitele roty npor. (brig. gen. v. z.) Pavla Bulanta, který začínal svoji službu v armádě u tankistů, než přešel k průzkumu, takže měl dost zkušenosti. Grizzlyho jsme vyprostili za použití tzv. vláčku. Vepředu byl britský WARRIOR zapřažený před vyprošťovaným transportérem a naše BVP-2 bylo zapojeno za ním prostřednictvím silných ocelových lan. Třetí BVP (na fotografii s řidičem rtm. R. Sládkem) pak jistilo vyprošťovaný transportér z boku, aby se nepřevrátil. Během vzájemné spolupráce všech 4 osádek jsme nakonec vyprostili kolový transportér Grizzly a odtáhli na polní cestu.

Během vyprošťování dostal velitel roty, npor. Bulant, spolu se svým zástupcem, kpt. Jurajem Švarcem, nápad a poslali nás v Land Roveru na základnu roty, abychom přivezli jídlo pro všechny vojáky, včetně kanadské osádky vyproštěného transportéru. Ovšem jídlo nemělo přijít do klasických polních ešusů, ale měli jsme dovézt stoly, židle, ubrusy, kořenky, umělé kytky ve vázách, příbory, porcelánové nádobí a nastrojené kuchaře, aby slavnostně vydali oběd přímo v poli.

Foto: Třetí BVP (na fotografii s řidičem rtm. R. Sládkem) pak jistilo vyprošťovaný transportér z boku, aby se nepřevrátil. | archiv autora

Cestou jsme samozřejmě nadávali, co to je za nápad, o to víc pak nadávalo hospodářské družstvo na základně. Ovšem, když jsme se pak se vším vrátili na to rozbahněné místo, výraz kanadských vojáků stál za to. Vojáci nevěřili svým očím, když jsme začali vynášet stoly a židle uprostřed kruhové obrany, začali prostírat ubrusy, příbory, talíře a mísy, a do toho všeho přišli vyšňoření kuchaři a začali kanadské vojáky (i všechny ostatní) obsluhovat u stolu včetně polévky a dalších chodů. Během tohoto aktu pak velitel roty včetně jeho zástupce Kanaďany přesvědčovali, že se takto česká armáda běžně stravuje v poli a my všichni jsme se tvářili, že to je samozřejmost.

Angličané v tom jeli s námi, jako ostatně ve všem. Prostě tradice už od 2. světové války. Už byli za ty měsíce zvyklí a výše popsaný kanadský žertík v duchu tří mušketýrů v českém podání byl pro ně příjemným zpestřením.

Foto: Později dostal velitel 6. mechanizovaného praporu pplk. Pavel Jiráček od velitele kanadské jednotky, která spolu s námi sloužila pod britským velením v MND SW (mnohonárodní divize Jihozápad), jako poděkování vlaječku z vyprošťovaného kanadského transportéru i s datem, koordináty a označením jednotky. | archiv pplk. Pavla Jiráčka

Později dostal velitel 6. mechanizovaného praporu pplk. Pavel Jiráček od velitele kanadské jednotky, která spolu s námi sloužila pod britským velením v MND SW (mnohonárodní divize Jihozápad), jako poděkování vlaječku z vyprošťovaného kanadského transportéru i s datem, koordináty a označením jednotky. Fotografie z vyprosťování jsou majetkem autora, za fotografii vlaječky děkujeme pplk. Pavlu Jiráčkovi.


Autor: Jaroslav Dolejška/SPVV/CZFORCES

ARMYWEB 13. 02. 2020


Vzpomínky českého vojáka: Nikdy nezapomenu na ty měsíce, které jsem na Koranském mostě strávil

Mise UNPROFOR byla ustanovena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN č. 721 ze dne 27. listopadu 1991. O účasti naší armády v mírových misích na území bývalé Jugoslávie rozhodla vláda tehdejší České a Slovenské Federativní republiky svým usnesením č. 27 ze dne 16. ledna 1992, Původním místem určení připravovaného praporu byla mise OSN UNTAC v Kambodži. Hned na to se ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově urychleně stavěl československý prapor v síle 500 osob začleněných do tří rot a velení praporu.

Foto: 3. četa 1. RRN při budovaní check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Do jednotky byli zařazováni jen vojáci-dobrovolníci, kteří byli ochotni plnit úkoly nasazení na vysoké profesionální úrovni se schopností plně se podřizovat rozkazům a nařízením, které vyplývaly z mandátu OSN pro danou mírovou operaci. Prapor byl tvořený z menší části profesionálními vojáky a z větší části vojáky základní služby, většinou z VZ MS OSN v Českém Krumlově, kteří podepsali závazek k Další činné službě a vojáky v záloze. Dnem 7. března 1992 vstoupil v platnost mandát Organizace spojených národů pro ČSFR a 11. března téhož roku vydalo Federální shromáždění ČSFR souhlas k vyslání jednotky. O dva dny později odletěla první skupina patnácti důstojníků Čs. armády do bývalé Jugoslávie. Pět z nich bylo určeno pro štáby UNPROFOR a deset tvořilo kontaktní skupinu důstojníků praporu mírových sil. Pod velením pplk. Karla Blahny, obsadil prapor prostor odpovědnosti v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska (oblast tehdejší Republiky srbská Krajina - RSK). Příslušníci praporu působili v sektoru JIH, spolu s francouzským a keňským praporem mírových sil.

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

K nejdůležitějším úkolům zde patřilo vybudování a zabezpečení činnosti na desítkách kontrolních a propouštěcích stanovištích (Check point), organizování mobilních pozorovacích týmů, vybudování pozorovacích míst (TANGA), dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran, ochrana obyvatel chorvatské obce Podlapač, patrolovací činnost a humanitární pomoc. Ta spočívala například v ostraze a materiálním zabezpečení dočasného tábora pro přesídlence u osady Dolní Lapač, kromě toho byl zabezpečován i doprovod konvojů s humanitární pomocí nebo konvojů s uprchlíky z RSK do Chorvatska.

3. Četa 1. roty rychlého nasazení (RRN), ve které jsem sloužil, dostala za úkol vybudovat check point u Koranského mostu, na samém začátku Plitvických jezer. To bylo strategické místo, protože most byl umístěn na hlavní silnici z chorvatského Karlovace do Titovy Korenice a také to byl první check point na území, které bylo pod kontrolou československého praporu. Silnice byla velmi frekventovaná, ať už místními obyvateli, srbskou milicí, nebo jednotkami UNPROFOR

Budování začalo v květnu a check point byl dokončen na přelomu června a července. Jako místo pro check point bylo vybráno odpočívadlo na konci mostu ve směru na Plitvice. Úmysl byl takový, že se hlavní silnice uzavře a průjezd vozidel bude odpočívadlem. Nejdříve byl proveden ženijní průzkum v jeho okolí. Jako první se začal budovat bunkr zhruba uprostřed odpočívadla. Byl ve tvaru kruhu asi 2 m hluboký, z toho 1 m byl z pytlů písku, zbytek byl v zemi, průměr byl asi 2,5 m a střecha byla z dřevěných prken pokrytých pytli s pískem a zakryta zelenou plachtou s nápisem UN, stejně tak byly označeny ostatní bunkry. Tento bunkr sloužil při budování stanoviště i jako místo pro stráž, která pozorovala a hlídala okolí, většinou to byl 1 voják s kulometem.

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Další etapou bylo postavení první ochranné zdi, která chránila vnitřní prostor stanoviště. Základem zdi byly kameny a na nich byla postavená stěna z pytlů s pískem se střílnami, byla cca 20 m dlouhá a 2 m vysoká. Na konci zdi byl pak ve směru na Plitvice vykopán další, tentokrát čtvercový, bunkr zhruba stejných rozměrů jako předchozí bunkr. Vstup do bunkru byl z vnitřního prostoru stanoviště.

Pak se pokračovalo s budováním místa pro vojáky ve službě a kuchyně, která byla i jakousi společenskou místností a jídelnou. Základnou této stavby byl velký dřevěný poutač na Plitvická jezera. Při stavbě kuchyně nám byli velkými pomocníky vojáci z Roty oprav techniky a jejich TATRA 815 8x8 AV-15 s jeřábem, který celý poutač rozebral, takže zůstaly jen zabetonované dřevěné pilíře původního poutače, které pak sloužily jako základ pro prkenné zdi kuchyně. Ty byly následně z vnější strany také obloženy pytli s pískem. Vojáci z této roty nám také vyrobili velice pěknou závoru pro check point. Místo závory se také používalo dřevěné prkno s provazem, pobité hřebíky. Využití automobilu AV-15 byla jediná pomoc mechanizace při stavbě check pointu, jinak se vše dělalo ručně, což bylo velmi náročné. Zvlášť náročné bylo pak hloubení bunkrů ve skalnaté půdě, či takřka přímo na silnici, nebo i taková běžná věc jako bylo vykopání jámy pro záchod.

Foto: Check point na Koranském mostě, červenec 1992 | archiv autora

Naplnění stovek pytlů s pískem, které sloužily ke stavbě bunkrů a ochranných zdí, byla také nekonečná a úmorná práce. Pytle se používaly většinou francouzské jutové nebo igelitové německé, tuším od firmy BASF. Kvůli těmto německým pytlům jsme měli jeden docela nepříjemný konflikt s pravoslavným popem, který nás dost sprostě seřval, že používáme pytle z Německa a máme je okamžitě odstranit, protože Němci jsou spojenci Ustašovců (Chorvatů). České pytle byly pro stavbu více či méně nevhodné, jelikož byly moc velké a těžké a když zmokly, tak se trhaly, proto se používaly v nejmenší míře.

Další vykopaný bunkr, byl umístěn vně check pointu před kuchyní a budoucím stanovištěm spojařské Pragy V3S, takže bunkry tvořily takový obranný trojúhelník.

Foto: Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. | archiv autora

Poslední etapou výstavby check pointu bylo samotné přehrazení hlavní silnice. Na to byly použity plechové kontejnery, které byly naplněny pískem. Na nich se pak postavily ochranné zdi z pytlů se střílnami a navrch byl pak natažen kruhový ostnatý drát, dodaný francouzskou armádou. Ten byl mimochodem natažený i kolem celého stanoviště.

Následně byl postaven stan, který sloužil jako ubikace pro vojáky, zatloukání kolíků do asfaltové silnice také nebylo právě jednoduché. Později byl stan nahrazen unimobuňkami, které dovezli finští vojáci. Pro ochranu stanu byla postavena ještě jedna vnitřní ochranná zeď. Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. Maskovací síť jsme bohužel po několika týdnech museli odstranit, protože jsme prý byli moc maskovaní a to vojáci OSN být nesmějí.

Foto: Česky voj. konvoj při průjezdu check pointem, červenec 1992 | archiv autora

Check point byl také chráněn betonovými retardéry pro zpomalení automobilů. Tuto ochranu bylo nutné později zesílit o další retardéry pomocí 3 hromad písku, které byly vysypány na silnici ve směru od Plitvických jezer. Bylo to z toho důvodu, že stanoviště bylo na konci dlouhého klesání a místní řidiči kamionů v rámci šetření paliva nahoře na kopci tzv. vyhodili rychlost a dole pak už nebyli schopni včas zabrzdit. Kvůli tomu se tak check pointem prohnalo několik kamionů. Naposled to byl kamion, který vezl živé krávy a během své jízdy zdemoloval betonové retardéry, velmi těsně minul bunkr, ve kterém jsem zrovna byl, prorazil a zničil kovovou závoru. Závorou si poškodil olejovou vanu motoru a zůstal tak odstaven tři dny i s krávami u našeho stanoviště, což bylo v letním vedru velmi nepříjemné. Naštěstí se při těchto incidentech nikomu z vojáků nic vážného nestalo, i když k tomu bylo někdy velmi blízko, když například museli přeskakovat plot z ostnatého drátu, aby se vyhnuli srážce s rozjetým kamionem.

Foto: S anglickými vojáky na check pointu, červenec-srpen 1992 | archiv autora

Ke stavbě check pointu se váže také historka, kdy na check point přijel na kontrolu keňský generál Robb, velitel našeho sektoru JIH. Náš check point se mu vůbec nelíbil, že je prý až moc opevněný a zvláště mu vadila dlouhá ochranná zeď, kterou nařídil zbourat, protože prý musíme být vidět. Tím nám zcela vzal veškerý elán do další práce. Naštěstí v jeho doprovodu byl jeden holandský důstojník, který naši práci pochválil a řekl, že náš check point je vynikající a generála Robba ať neposloucháme, že tomu vůbec nerozumí. Check point začal plnit svou funkci na přelomu června a července, vojáci sloužili v klasickém třísměnném provozu po 8 hodinových směnách: stráž, pohotovost, odpočinek.

Stanoviště bylo doslova náš domov a na to jakým způsobem jsme ho postavili, jsme byli velmi hrdí. Každý voják přispěl, jak nejlépe uměl. Jeden byl v civilu zedník, další truhlář atd. Přísloví o českých zlatých ručičkách se zde opravdu potvrdilo. Snad bych k němu přidal ještě jedno ryze vojenské přísloví "voják se stará, voják má". Check point jsme přece stavěli pro sebe, pro svoji bezpečnost a i pohodlí.

Foto: S francouzskými vojenskými novináři | archiv autora

Toto stanoviště bohužel fungovalo přibližně jen půl roku a pak bylo zrušeno (duplicita s check pointem polského praporu, který byl asi o 1 km dál ve směru na Karlovac). Ale i za tu krátkou dobu jsem na něm zažil několik velmi vážných situací. Např. střelbu odstřelovače na naše stanoviště. Opravdu se nejedná o nic příjemného, když slyšíte létat střely kolem své hlavy a ani nevíte odkud. Dalším zážitkem bylo poměrně složité a vyhrocené vyjednávání se srbskou milicí, která měla svoje stanoviště asi 50 m od našeho. Srbská milice chtěla obsadit naše bunkry a použít je v boji proti skupině chorvatské armády, která byla vysazena v okolí našeho stanoviště. My jsme však byli neústupní a srbským vojákům jsme důrazně vysvětlili, že naše bunkry v žádném případě použít nemohou. Znepřátelené strany budovaly svá stanoviště poblíž pozic MS OSN hlavně z důvodu jejich monitorování, kvůli palbě mezi sebou, kterou díky vzdálenosti často odnesli i naši vojáci na těchto stanovištích. Důvodem byla také potřeba stavět stanoviště na strategické místech.

Dost složité bylo také vyřešení konfliktu mezi dvěma skupinami srbské milice, jejichž příslušníci se do sebe pustili. Nejdříve šlo o slovní potyčku, poté došlo i na fyzický kontakt přímo na našem stanovišti. Tuto situaci nakonec vyřešil můj kolega střelbou do vzduchu. Až po této výstražné střelbě se obě skupiny uklidnily.

Foto: Check point na Koranském mostě | archiv autora

Asi nejvážnější incident, jaký jsem tam zažil, bylo napadení mne a mého kolegy ve službě posádkou vozidla, která na nás po kontrole začala z odjíždějícího auta střílet. Jednali jsme s kolegou automaticky. Okamžitě jsme zalehli a chtěli jsme střelbu opětovat. Byli jsme přeci napadeni a měli právo se bránit. Avšak v tu samou chvíli k nám přiběhli srbští vojáci, kteří byli opodál a začali na nás křičet, ať nestřílíme. Na to jsme na ně s prstem na spoušti křičeli my, že se přeci nenecháme zabít. Ale to už střelba ustala a auto bylo pryč. Následně nám Srbové vysvětlili, proč se nám tak moc snažili zabránit v opětování střelby. Šlo o to, že kdybychom posádku auta zranili nebo dokonce usmrtili, nikdo z místních by nevěřil, že jsme byli v právu a chtěli by se nám za ně mstít. Daný incident byl pak nahlášen a řešen jak naší vojenskou policií, tak i srbskou.

Dnes jsem rád, že jsem tenkrát s kolegou nevystřelil. Možná bychom tu už nebyli, i když tehdy jsem to viděl trochu jinak. I takové situace jsme museli řešit a nebylo to vůbec jednoduché.

Foto: Autor článku u mostu spolu s psím maskotem. Pejsek se jmenoval Jugo a zemřel později na psinku. Druhý pes v pozadí zemřel později na setkání s minou. Válka... | archiv autora

Ale byly i veselejší chvíle, zejména když na našem stanovišti zastavili vojáci ostatních armád působících v rámci UNPROFOR. Jednalo se hlavně o francouzské vojáky, Keňany, Kanaďany, ale třeba i Rusy, Finy apod. Velmi rád vzpomínám na to, když na check pointu zastavili francouzští důstojníci, novináři vojenského časopisu a velmi obdivovali to, jak jsme check point vybudovali a udělali s námi takový minirozhovor a přitom si fotili nás i náš check point. Slíbili mi, že se v tom vojenském časopisu určitě objevíme a že mi pošlou výtisk. To se bohužel nestalo, ale jak jsem se později dozvěděl od jednoho našeho vojáka, který sloužil na velitelství sektoru v Kninu, tak jsme v tom časopisu nakonec opravdu byli. Škoda že ho nemám.

Foto: Nášivky se znaky mise, praporu, 1 RRN a návlek na rukáv | CZFORCES

Nikdy nezapomenu na ty měsíce, které jsem na Koranském mostě strávil s bezvadnou partou vojáků, na které jsem se mohl ve všem a kdykoliv spolehnout.

Autor: Martin Prokop

ARMYWEB 04. 03. 2020


Otoka 1996: Jen pár týdnů po příjezdu do Bosny a Hercegoviny čekal české vojáky nejtvrdší křest

19. 04. 2020 kategorie: Vojenská historie 24 komentářů

Při vyslovení slova Otoka si mnozí z nás vybaví střet mezi Srby a Muslimy (, který museli po prvních pár týdnech nasazení řešit naši vojáci mise IFOR (The Implementation Force). Byla to první mise NATO, které se naše armáda účastnila, jejím mandátem bylo silou prosadit mír ve válkou zničené Bosně. Česká republika vyslala do operace 6. mechanizovaný prapor, který byl 12. února 1996 začleněný pod 2. kanadskou mnohonárodní brigádu v rámci britské mnohonárodnostní divize. Prapor měl kolem 850 vojáků s těžkou výzbrojí.


Foto: Bojový patch mise IFOR | archiv vojáků 3. mr, 2. mr, SPVV/CZFORCES

Kromě vojáků co tam tehdy sloužili, vlastně ani moc nevíme, jak to celé probíhalo a co vojáci prožívali a o tehdejší zahraniční misi jsou k dispozici zpravidla pouze oficiální strohé zprávy. Musíme si uvědomit, v jaké situaci se naši vojáci ocitli, co jí předcházelo, jaká to byla jednotka a co následovalo. Takže ze získaných vzpomínek v rámci náhodných diskusí na veteránském fóru s přímými účastníky (včetně mnoha telefonátů a fotek) snad doplníme i tuhle část mozaiky v historii naší armády a to pohledem přímých účastníků.

Foto: "Snajpr MuDr" ( QRT z 3. mechanizované roty) přijíždí do Otoky 

Před 24 lety, dne 19. 4. 1996, se odehrál incident, který známe pod názvem "Otocký incident". Avšak ve skutečnosti celá událost začala už předchozího dne, kdy vojáci 2. mechanizované roty, které velel kpt. Petr Miller (jeden z prvních našich vojáků, který prošel Ranger kurzem americké armády v roce 1994), měli za sebou testovací střet. Rota i celý prapor byly stavěny na základě 71. výsadkového praporu z Chrudimi čerstvě vzniklé 4. Brigády rychlého nasazení.

Foto: Velitel 2. mechanizované roty kpt. Petr Miller 

Střelci operátoři BVP byli z 42. mpr., další vojáci z 6. speciální brigády z Prostějova, řidiči BVP-2 absolventi VSŠ v Nitře. Vojáci praporu i roty byli kromě vojáků z povolání, vojáků v záloze včetně zkušených veteránů z předchozích misí (UNPROFOR, UNCRO aj.) hlavně vojáci, kteří čerstvě skončili základní vojenskou službu a podepsali závazek k další službě po dobu přípravy a nasazení. Právě z jejich vzpomínek byl sepsán tento článek a na jejich přání často beze jmen nebo s přezdívkami nebo iniciály. Jednalo se o první misi, kdy mnozí z nich měli za sebou 12 měsíců tvrdé základní vojenské služby u výsadkářů 4. BRN a 2 měsíce tvrdé přípravy na VVP Boletice v krutém mrazu. Avšak ani toto vás úplně nepřipraví na válečnou Bosnu čerstvě po vyhlášení příměří.

Foto: Dan Římánek a další spolubojovníci 

Den před

Desátník Pavel spolu s dalšími dvěma spolubojovníky tvoříme osádku BVP-2, která střeží check point (KPM) u mostu v Otoce, který je umístěn na opuštěné muslimské straně. Na straně druhé hlídají příslušníci srbské MUP  o síle 10-12 mužů ve svých typických tmavých uniformách. Jedná se o veterány balkánských válek. Na srbské straně se šikuje dav 200 lidí, začínají nadávky na IFOR, české vojáky, českou armádu a naše rodiny: ,,Jebiga tvoju matˇ, "Česky vojnik, slabi vojnik" apod. To samé se děje na muslimské straně. Taková místní klasika, řev, výhružky, schované zbraně. Nejvíc ze všech řve jeden opilý muslim, dav se blíží, tak dáváme výzvy, řveme po nich, jsme jen 3 s BVP- 2 a jich asi 200. Většinu obou davů tvoří bývalí vojáci.

Foto: Česká BVP-2, jako mobilní bariéra na jednom z přístupů k mostu

To si nenechám líbit, dávám Š. svoji neprůstřelnou vestu a zbraně. Kluci mě jistí a já si to jdu tím drzým opilcem rozdat. Mlátíme se, ale mám převahu. Chytám ho pod krkem a řvu, že je idiot, že ho hodím do řeky. On že mi pak uplave, tak na něj řvu, že ho utopím. Následně to opilec vzdává a vrací se ke svým a já si beru zpět vestu a zbraně. Díky tomu, že jsme se nedali a naše zbraně byly stále na skupinu namířeny se skupina po domluvě MUP stahuje a rozchází. Nejspíše to byla jen předehra, testování naší síly a odhodlání. MUP si potom v klidu opéká prase. Prostě Bosna.

Den střetu - pátek 19. 04. 1996

Situace v prostoru odpovědnosti : V dopoledních hodinách se rozhodla část muslimských rodin využít volného dne k návštěvě příbuzných žijících za demarkační linii. Postupně tak přes most přešlo asi 300 osob. Kolem jedenácté se Muslimové shromáždili na hlavní komunikaci spojující Otoku s Novým Gradem a napadli srbskou policejní stanici. Poté postupovali pod muslimskými vlajkami dál na Novi Grad, a to až do okamžiku, dokud se nesetkali se stejně početným davem Srbů.

Foto: Mario Candus, ženijní rota/6. mpr. : "Já ten most stavěl s 3. muslimskou brigadou. Byl jsem za IFOR a s AD dvacítkou jsem jim tam dával traverzy 

Na našem CP (Check point, dnes KPM) jsme pořád v síle 1 BVP-2, já (Pavel), Piskač a Stáňa. K našemu stanovišti se blíží první skupina srbů, chtějí navštívit své domy na druhé straně, MUP je opět nechává projít. Nemůžeme je pustit. Dáváme výzvy, Srbové však odmítají upustit od svého záměru, tak spouštíme, po dohodě mezi sebou, výstražnou palbu do vzduchu z našich Sa vz.58. To je dočasně zastavilo, avšak po chvíli Srbové začnou někam volat mobily a vysílačkami. Na druhé straně se začínají srocovat muslimové. Voláme o posily na Bosanskou Krupu, kde sídlí naše rota. Autobusy začínají přivážet další srby, v reakci na to přibývají na druhé straně Muslimové. Posily pořád nikde. Většina srbů a muslimů jsou opět veteráni balkánských válek v civilu.

Foto: Čeští vojáci střeží check point (KPM) u mostu v Otoce 

Postupně přijíždí stovky Srbů, postupně se jejich počet šplhá až do tisíce. Mezi nimi se objevuje také srbský generál v černé uniformě ověšené metály, pod černým pláštěm uniformy má plno pistolí a skupinu organizuje. Jsme sami ve střehu asi 3 až 4 hodiny. Objevují se angličané s Wariorem a kanadský důstojník s terénním autem, který se snaží za pomoci amplionu uklidnit situaci. Davy na obou stranách houstnou. Najednou se vedle na poli objevují naši. Ptáme se důstojníka, který jim velí, kdo je za námi poslal a říkáme jim, že nevíme, jestli to pole není zaminované. Byli to ženisté s lehkou výzbroji, o ničem nevěděli, a tak se radši stáhli. Nálada je výbušná, do toho přijíždí kpt. Miller s naší rotou v BVP-2 a na tatrách a hned se rozmísťují na pozice, aby udrželi od sebe obě znepřátelené strany. Ze základny 3. mechanizované roty v Brezicani, přijíždí na pomoc hotovostní jednotka (2x OT-64, 1x BVP-2) a hned se zapojuje do akce. Zadržují technikou a lidským řetězem obě strany na svém úseku.

Foto: Des. Pavel G. (2.mr): "Držíme je od sebe" 

"Snajpr MuDr" (3.mr) vzpomíná: "Taky si vzpomínám, že "Srbáči" nám chtěli přes pole vpadnout do zad během toho, co jsme zadržovali "Muslimáče", a tak jsem jim to pokropil pod nohy a fofrem se stáhli zpět". Srbové se rozhodnou akci dál eskalovat a vyráží naším směrem. Nereagují na výzvy, a tak po vzájemné domluvě spouštíme výstražnou palbu na zem z našich Sa vz.58 a kulometů UK vz.59. Dav se však dál přibližuje a nezastavuje, tak nakonec všichni střílíme do vzduchu, včetně BVP-2. MUP jde s nimi. Blíží se, Piskač náhle vybíhá a posílá srbského generála, který jde v čele skupiny, na zem. Srbové se konečně zastavují. Hodinu je pak klid, pak se však najednou všechno opakuje a my zase střílíme ze všech zbraní do vzduchu. Je děsný zmatek, improvizace, bordel, každé bevko, každý voják za sebe od kapitána až po posledního z nás. Nakonec naše odhodlání neustoupit a naše střelba donutí skupinu upustit od jejich plánů a obě strany vyčkávají na svých stranách. Napočítali jsme, že celkem bylo vystřeleno asi 1200 nábojů.

,,Mira Mira (2.mr)" první tam byl kpt.Miller, pak dorazila Arapuša ,byl ve věži BVP a prohodil ke mě pár slov, bo si mě pamatoval jako VZS (byl jsem na koberečku)rozvinuli jsme se, a pak začalo byt husto. Po pár hodinách se objevili Opatovci a až po nich beze zbraní, chlapi z Bosanské Krupy (ženisti) a zahustili jsme střed mezi oběma stranami. Nakonec jsme, až se všichni unavili , doprovodili muslimáky za řeku, a pak už byl, klid, následovně po se zjistilo, že se otevřeli bedýnky s munici a vykoňák musí vybrat nepřidělenou munici jinak by to bylo nedovolené ozbrojování, vykoňák nebyl šťastny, alespoň náš  z Arapuši (Výkonný praporčík 2. mr Petr Galaj)"

V devět hodin večer se podařilo českým a kanadským styčným důstojníkům domluvit setkání zástupců srbské a muslimské strany, které naštěstí přispělo k celkovému uklidnění situace. Událost si vyžádala vyhlášení bojové pohotovosti na všech základnách českého praporu.

Dohra

11. 5. 1996 dochází v Bosně ministrem obrany Holáněm k ocenění 20 vojáků, kteří se podíleli na akci. Vojáci dostávají hodinky Lorus s nápisem věnuje Ministerstvo Obrany, avšak nebylo správné, že ocenění nedostali všichni, co tam byli.

Foto: Check point u mostu v Otoce po skončení akce 

Paradoxní je, že podle přímých účastníků, prvních šest oceněných důstojníků z velení praporu a jiných jednotek na místě střetu ani nebylo. Zarážející také je, že svými vojáky oblíbeny a respektovaný ranger velitel 2. mechanizované roty kpt. Petr Muller (71. vpr.) mezi oceněnými vůbec nebyl. Následně proběhlo setkání vojáků s delegací poslanců, kde došlo k dalšímu sporu. Dodnes není znám důvod, proč kpt. Miller po šesti měsících předal velení roty a vrátil se zpět do republiky. Vojáci 3. mechanizované roty, kteří tvořili posilu naší roty, dostali akorát poděkování od jejich velitele roty kpt. Opaty, a jak vzpomínají, toho si váží více než hmotných darů.

Rota skončila svoji misi po 14 měsících s ukončením mise IFOR a vrátila se domů. Mnozí z vojáků odešli do zálohy, další slouží, ale na Otoku, misi a svého velitele pořád vzpomínají. Je to vzpomínka na ty, co tam skutečně byli i na ty z nich, kteří už se přeskupují ve Valhalle.

Na závěr uvádím zhodnocení celé výše popsané akce zkušeným výsadkářem a veteránem mnoha válek, naším velitelem divize (MND SW), britským generálem sirem Michaelem Davidem Jacksonem (GCB, CBE, DSO, DL) v rámci návštěvy velení české praporu 22. 4. 1996, kdy ocenil profesionalitu českých vojáků při střetu: "Kdyby vaši vojáci profesionálně nezasáhli, došlo by ke střetu obou davů. Jsem přesvědčen, že vzniklá situace by se neobešla bez obětí na životech."

P.S.  ,,Muslimové" - Bosňáci (bosensky Bošnjaci/Бошњаци) jsou jihoslovanský národ s islámskou tradicí, který obývá především Bosnu a Hercegovinu a území kolokviálně nazývané Sandžak. Jejich etnogeneze je příčinou mnohých sporů, zvláště mezi národně orientovanými srbskými a chorvatskými historiky. Jednalo se o místní slovanské obyvatelstvo (srbské a chorvatské), které přijalo muslimské náboženství, aby získalo vedoucí místa v osmanské správě.

Bosňáci své pojmenování odvozují od Bosny, která byla mezi 15. a 19. stoletím součástí osmanské říše. Pro pochopení národotvorných procesů v jihovýchodní Evropě je nutné uvést, že ne všichni slovanští muslimové na Balkáně jsou Bosňáci. Jedná se například o islamizované obyvatelstvo Kosova (Goranci), Severní Makedonie (Torbeši) a Bulharska (Pomaci), které nepřijalo národní identitu většinové populace a nadále si uchovává své specifické etnonáboženské vědomí.

Bosna a Hercegovina  je domovem tří "konstitutivních národů", mezi které patří Bosňáci, Srbové a Chorvati, plus několik menších skupin, včetně Židů a Romů

Autor: Jaroslav Dolejška SPPV/CZFORCES na základě vzpomínek účastníků.

ARMYWEB 19. 04. 2020


Češi ve službách elitní jednotky SAS za 2. světové války


Jednou z méně známých kapitol 2. světové války jsou Češi bojující v SAS. Jedním z nich byl také svobodník Michael Lewinsohn, který sloužil pod jménem Mike Lewis v B eskadře. Daším Čechem byl například desátník Sergej Vaculík z Olomouce, který sloužil u 4. brigády SAS ( FAFL - Svobodní Francouzi). Ten válku přežil a my mu v budoucnu věnujeme samostatný článek.

Foto: Desátník Sergej Vaculík z Olomouce sloužil u 4. brigády SAS | archiv autora

Úvodem si pojďme stručně popsat vznik SAS a její působení během 2. světové války. SAS (Special Air Service) vznikla jako skupina dobrovolníků, vesměs bývalých příslušníků britských commandos, sestavenou poručíkem skotské gardy Davidem Stirlingem. Tato jednotka měla působit v severní Africe, kde měla provádět výsadky za linií fronty a přepadat nacistická letiště. Název SAS vznikl poněkud kuriózním způsobem: britská tajná služba se snažila přesvědčit Němce, že se v Africe nachází velká výsadková jednotka, a proto byla Stirlingova skupina nazvána velkolepým "Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby" ('L' Detachment, SAS Brigade). Odtud se vžil název SAS.

Foto: Hlídka SAS v severní africe během druhé světové války | Wikimedia Commons

Po prvním neúspěchu změnila jednotka taktiku, začala používat místo vzdušných výsadků silně ozbrojené Jeepy, a stala se pravou pohromou pro německá a italská letiště (do ledna 1943 přesáhl počet zničených letadel 250, a to se zanedbatelnými ztrátami na straně SAS). V roce 1944 se jednotka SAS (pod kterou byly v průběhu války začleňovány další skupiny dobrovolníků) zúčastnila invaze do Francie, později se podílela na řadě dalších operací až do konce války. Během 2. světové války sloužilo v SAS postupně kolem 2500 mužů včetně několika Čechů. Pojďme se nyní přenest do závěru 2. světové války, ve kterém svedl svůj poslední boj výše uvedený Čech Michael Lewinsohn alias Mike Lewis.

Foto: Příslušníci SAS v Jeepu během operace Clipper,18. listopad 1944 | Wikimedia Commons

Psali jsme: Britové o něm natočili film, dali mu vyznamenání, komunisté ho zavřeli a zabili

Dne 9. dubna 1945 V Borgewaldu nedaleko Oldenburgu během operace KEYSTONE našel velitel 1. pluku SAS podplukovník ,,Paddy" Mayne své vojáky z B eskadry ukryté za svými Jeepy. Kryli se před nepřátelskou palbou, která přicházela ze stavení před nimi. Asi sto metrů vpředu stály další tři opuštěné Jeepy průzkumné skupiny. Zástupce velitele eskadry Tim Iredale podal Mayneovi hlášení, že jejich velitel, major Dick Bond, je mrtvý a on jako jeho zástupce převzal velení. Sdělil mu také, že tři první průzkumné Jeepy nadporučíka Schleeho byly opuštěny poté, co na ně byla zahájena nepřátelská palba přicházející zprava.

Foto: Robert Blair "Paddy" Mayne | Wikimedia Commons

Nadporučík Phillip Schlee, později uvedl, že byli ochromeni palbou z kulometů MG 42 a střelami z Panzerfaustů. Střelec v prvním Jeepu, sgt. Schoefield, měl průstřel obou stehen. Střelec třetího Jeepu byl také zraněn. Schlee byl v prostředním vozidle a Eddie Ralphs byl v zadním Jeepu odkud střílel na nepřítele z kulometu Vickers. Ostatní stříleli z kulometů Bren a samopalů Thompson. Poté, co se jim podařilo opustit Jeepy, se všichni skryli v nedalekém příkopu, kde však byli přibiti nepřátelskou palbou.

Iredale dále Maynemu sdělil, že poté, co byli Schleeovi muži díky nepřátelské palbě neschopni dalšího pohybu, vyrazil major Dick Bond k jejich pozici plazením se po dně příkopu. V jednom úseku byla cesta příkopem blokována drenážní trubkou. Bond se rozhodl trubku přelézt, avšak ihned jak vystavil své tělo nepříteli, byl zasažen německým odstřelovačem přímo do čela.

Poručík John Scott poté k průzkumné skupině vyslal Bondova řidiče, svobodníka Mika Lewise. Svobodník Mike Lewis byl český Žid, jehož skutečné jméno bylo Michael Lewinsohn (nejspíše byl jeden z potomků sira Nicholase Wintona. Důvodem, proč Scott vyslal na pomoc právě Lewise, byla jeho postava. "Byl malý a myslel jsem si, že bude schopen prolézt drenážní trubkou," řekl posléze Scott. Trubka byla však úzká i pro malého Lewise, a tak se stejně jako Bond i Lewis pokusil po potrubí přeplazit. Čekal ho však stejný osud jako majora Bonda. Německý sniper Lewise zasáhl přímo do čela, stejně jako Bonda. "Cítil jsem se z toho velmi špatně", řekl Scott. "Protože jsem byl ten, kdo ho tam poslal. Byl to statečný voják.."

Foto: Pamětní deska věnovaná padlým příslušníkům SAS včetně M. Lewise | archiv autora

Po vyslechnutí Iredalea posílil Mayne útočnou skupinu na dvojnásobek a nechal ji zahájit postup vpřed k prvnímu domu. Během postupu vojáci zjistili, že z domu již nevychází žádná nepřátelská palba. Scott a jeho vojáci už předtím vystříleli na dům mnoho munice. Němečtí majitelé domu dokonce vyvěsili bílou vlajku a byl jim umožněn odchod. Podplukovník Mayne se také dal do pohybu, odjistil svůj bren a kývl na podřízeného Hulla, aby ho následoval. Hull vycítil, že je Mayne "vzteky bez sebe". Pravděpodobně byl rozčílený kvůli nerozhodnosti svých nových velitelů. "Nebyli jsme všichni úplně stoprocentní," připustil jeden z nich, poručík David Surrey-Dane, ex 4-Para. "O takovémto průzkumu bojem jsme toho moc netušili."

Foto: Detail památníku věnovaného padlým příslušníkům SAS | archiv autora

Zatímco Mayne obešel první dům a pokračoval dál, Hull vešel dovnitř domu, aby si našel výhodné místo pro jeho krytí. Vyšel po schodech nahoru a našel si okno s výhledem na druhý dům. V ten okamžik se ozvala střelba. Hull okamžitě opětoval palbu. Nepřítel však dál zasypával Hulla střelami, které se odrážely od zdí a stropu. Během několika vteřin byl pak strop díky zápalným nábojům v plamenech.

Ve stejnou chvíli Mayne vystoupil z úkrytu, svůj bren držel jako pušku, zapřený o rameno a vypálil krátkou dávku. Ozval se zvuk rozbíjených tašek a jejich pád ze střechy. Nepřátelská střelba ustala. Další silná palba se však spustila ze sousedního domu.

Následně se Mayne vrátil zpět k mužům B eskadry a požádal o dobrovolníka. Jako první se přihlásil poručík John Scott. Společně nasedli do Jeepu a vyrazili kupředu. Během jízdy Scott neustále střílel ze svého kulometu Vickers. Mayneho Jeep projel kolem opuštěných vozidel průzkumné skupiny a Mayne zakřičel na Schleeovi muže v příkopu, že je vyzvedne při příštím průjezdu.

Poté, co Scott vystřílel všechny náboje z Vickerse, Mayne zabrzdil. Scott pak skočil na místo spolujezdce a uchopil kulomet Browning. Mayne přidal plyn a Scott zahájil palbu z ráže .50. Mayne nakonec třikrát projel skrz nepřátelskou palbu, zatímco Scott neustále střílel. Německá palba slábla, až nakonec zcela ustala. Mayne pak zastavil Jeep naproti drenážní trubce, kde ležela těla Bonda a Lewise. Vyskočil a začal vytahovat těla, zatímco Scott stále střílel směrem k nepříteli. Mayne tak svým činem prokázal mimořádnou odvahu a zachránil průzkumnou skupinu nadporučíka Schleeho. Těla majora Dicka Bonda a svobodníka Mika Lewise byla posléze pohřbena o cca 3 km dále poblíž jednoho statku.

Za tuto záchrannou akci v Borgerwaldu získal Mayne již čtvrtý Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order - DSO). Důstojníci, kteří návrh napsali, Derri k Harrison a Ian Blackman, však s výsledkem nebyli spokojeni a navrhli Mayneho na nejvyšší vojenské vyznamenání - Viktoriin kříž, s čímž souhlasil i tehdejší britský polní maršál Bernard Montgomery.

Foto: Viktoriin kříž (anglicky Victoria Cross) je nejvyšší vojenské vyznamenání Spojeného království (dříve Britského impéria). V systému britských řádů a vyznamenání má přednost i před Podvazkovým řádem. Může být udělen za činy výjimečné udatnosti v boji příslušníkům ozbrojených sil bez rozdílu hodností. | Flickr se souhlasem autora

Toto vyznamenání však Mayneovi nakonec uděleno nebylo, přestože byl jedním z nejvíce vyznamenaných vojáků britské armády za 2. světové války. Údajným důvodem bylo tvrzení, že Mayne byl až příliš nekonvenčním válečníkem.

Autor: Jaroslav Dolejška/SPVV/CZFORCES

ARMYWEB 11. 09. 2019


Neuvěřitelný útěk českého příslušníka elitní jednotky SAS

Special Air Service (SAS) jsou speciální jednotky britské armády. Byly založeny v roce 1941 jako pluk a později v roce 1950 reorganizovány na jednotky. SAS dodnes provádí celou řadu úkolů včetně skrytého průzkumu, boje proti terorismu, přímé akce, záchranu rukojmích a shromažďování informací.


Co není až tak známé, je fakt, že v SAS sloužili i naši krajané. Jedním takovým českým vojákem sloužícím v SAS byl Serge Vaculík, který se narodil jako Stanislav Vaculík 28. září 1919 v Olomouci-Hodolanech. Před válkou odešel studovat do Paříže, kde ho zastihla kapitulace Francie, proto se zapojil do odboje, avšak koncem roku 1940 utekl přes Španělsko do Anglie, kde se v lednu 1940 v Londýně nechal zapsat do armády Svobodných Francouzů. V srpnu 1943 se stal kvalifikovaným výsadkářem, jeho výcvik proběhl na vojenských základnách v Largu a Hardwicku. Po jeho absolvování byl 8. srpna 1943 povýšen do hodnosti desátníka. Nastoupil službu u 2nd Parachute Chasseur Regiment, později vedla jeho cesta do nově vznikajícího 4. francouzského pluku SAS, kde sloužil v hodnosti desátníka. Před vyloděním v Normandii byl přeložen k 1. pluku SAS. Hlavním důvodem byla jeho znalost francouzštiny a celkové situace v okupované Francii. Vaculík prošel eskadrami A, D. S eskadrou D. 1. pluku SAS přišly jeho nejslavnější dny, kdy projevil neuvěřitelnou odvahu, chytrost, iniciativu a vlastenectví. Níže si můžete přečíst o jedné z jeho neuvěřitelných akcí.

Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | archiv autora

Psali jsme: Krvavá bitva o Bastogne - 101. výsadková divize a jejich "nejdelší zima v životě"

Velení naplánovalo vysazení jednotky jako součást OPERACE GAIN na noc 5. července 1944, měsíc po dni D. Rommelova 5. a 7. armáda v té době stále drží spojenecké armády na předmostí v Normandii a stále hrozí, že budou spojenci smeteni do moře. Proto spojenecké velení zahajuje OPERACI GAIN, ve které mají jednotky SAS ve spolupráci s francouzským hnutím odboje Maquis narušovat týl německých jednotek bránícím spojeneckým jednotkám na vyloďovacích plážích v dalším postupu do vnitrozemí. OPERACE GAIN byla zahájena výsadky 14. a 15. června 1944, kdy vysazené jednotky SAS spolu francouzským hnutím odporu zřídily své základny v lese Fointainebleu a následně bojovali v týlu nepřítele.

Eskadře D, složené z 12 vojáků, pod velením kpt. Patricka Garstina, byli téměř všichni nováčci. Až na desátníka Toma Gingera, který bojoval už v L-Detachmentu v Africe a Čecha desátníka Sergeho Vaculíka, který byl již předtím vysazen ve Francii. Dalšími členy byli svobodníci William Young, Joseph Walker, Thomas Barker, Norman, Morrison, Castelow, desátník Howard Lutton, seržant Thomas Varey a nakonec zástupce velitele eskadry poručík Jean "Johny" Wiehe. Dva dny před vysazením dostal velitel jednotky od velitele OPERACE GAIN, majora Iana Fenwicka, rozkazy, ve kterých jeho jednotka dostala za úkol vyhodit do vzduchu všechny dvojkolejné železnice spojující vyloďovací pláže s městy Orleans, Tours, Le Mans, Argentan a dále i všechny jednokolejné tratě křižující oblast. 


Foto: Příslušníci SAS v roce 1944 | Wikimedia Commons

Psali jsme: Rusové přiznali přísně tajný program vojenských satelitních inspektorů

Eskadra D následně přelétla nad měsícem ozářeným mořem v upraveném bombardovacím letadle Short Stirling. Hodinky ukazují 01:45 hodin, 5. července 1944. Dispečer Sadler vyhlíží ospalýma očima v kopuli řeku ozářenou měsícem a hledá záblesky světel od přijímající skupiny makistů, čekajících dole v lese. Najednou se cítí velmi zranitelný. Uběhla dlouhá doba, kdy jako desátník navigoval první úder L-Detachmentu zakladatele pluku Davida Stirlinga a Paddyho Mayna na SIRTE-TAMET v severní Africe. Při tomto výsadku je jeho úkolem zajistit jako dispečer úspěšné vysazení eskadry D ve výsadkové zóně poblíž La Ferté-Alais (cca třicet kilometrů od Paříže). Na všech výsadkářích je patrná nervozita.

Najednou Sadler uviděl, jak se rozsvítila tři světla, rozestavěná sto metrů od sebe. Deset metrů napravo od posledního světla začalo blikat morseovkou písmeno "B". Pilot ověřil kód, který souhlasil a nasadil bombardér na okruh pro poslední přiblížení. V trupu letadla si mezitím výsadkáři SAS na sebe nasadili výstroj, zahákli lanka padáků a řadili se pro vysazení z kruhového průlezu uprostřed podlahy.

Rozsvítilo se zelené světlo. Dispečer zařval "Go, jeden po druhém ven". Hned po veliteli vklouzli otvorem v podlaze ven do náruče tmy všichni ostatní vojáci. Najednou dispečer otvorem, ze kterého před chvílí vyskočili jeho kolegové, uviděl z doskokové zóny nezaměnitelný záblesk výstřelu z ruční zbraně. Zalapal po dechu. Výsadek byl ohrožen někým, kdo znal kód pro jejich výsadek. Mezitím pilot otočil letoun a mířil domů. Sadler věděl, že už není nic, co by mohl z letadla pro své spolubojovníky dole udělat. O okamžik později spatřil Sadler vyšlehly z 20mm kanónu nočního stíhače Messerschmitt Bf-110. Střely roztříštily kabinu letadla, pilot ve snaze německému sníhači uniknout neustále strhával svůj stroj do únikových manévrů. Nakonec se mu to podařilo a Sadler s pilotem opustili území okupované Francie.

Patrik Garstin slyší, jak po dním bzučí náboje, vidí záblesky výstřelů a uvědomuje si, že byli zrazeni. Němci na ně čekají. Jeho nožní zásobník se dotkl země. Chvilku po něm dopadá další výsadkář a nad ním jsou další vrchlíky padáků. Ze stínů lesa se k nim blíží muži v civilních oděvech a křičí "Vive la France!". Garstin rychle vytahuje karabinu M1 a natahuje závěr, když se z lesa ozvala dávka z kulometu. Desátník Howard Lutton je zasažen, Tom Barker zraněn, jeho zástupce por. Johny Weihe je také zasažen do zad. Sám Garstin ucítil bolest v krku a z paže mu teče krev.

Devět vojáků z jeho eskadry bylo zajato, z nichž čtyři byli zraněni. Pouze Morrison, Norman a Castelow, kteří skákali poslední a díky tomu přistáli dál v lese, unikli obkličujícímu kordonu a zmizeli za pomoci makistů. Podle poválečného vyšetřování polohu výsadkové zóny tehdy udal Němcům jeden z makistů. Na základě jeho informací pak Němci sami zřídili dopadovou zónu včetně světel (majáků) a správného kódu. Skutečnost byla o to horší, že místní sekce britské SOE (Special Operations Executive - Oddělení pro zvláštní operace) byla již rok infiltrována a vedena z Berlína. Tuto operaci, na kterou doplatili vojáci SAS, řídil Sturmbanfuhrer Hans-Joseph Kieffer, bývalý policejní inspektor z Karlsruhe, velitel místního Funkabwehru (SIPO-SD). 


Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | Specialforcesroh

Zajatci byli ještě před západem slunce převezeni do Paříže, kde byli ranění vojáci posláni do nemocnice. Krátce po převozu zde na následky svých zranění zemřel Lutton. Zbytek členů byl nejprve uvězněn v přestavěném hotelu v Place des Etats Unis a poté byl převezen přímo do Kiefferova velitelství SIPO-SD v Avenue Foch. Kieffer si zajaté příslušníky SAS krátce prohlédl a pak je předal k výslechům. Ginger Jones byl spoután s rukama za zády. Pokaždé, když dal vyslýchajícím odpověď, která se jim nelíbila, byl uhozen přes spoutané ruce. Desátník Serge Vaculik byl také vyslýchán a během výslechů byl minimálně dvakrát zmlácen. Jeho krycí historka zněla, že je "Martin", francouzský Kanaďan z Quebeku. Němci to však nespolkli. Říkali mu terorista a sdělili mu, že ho zastřelí.

Podle některých pozdějších výpovědí byli všichni vojáci SAS Němci informováni, že budou popraveni, avšak nevěřili tomu. Bylo to proti Ženevské úmluvě popravovat zajatce v uniformách - mohli být považováni za sabotéry, avšak špioni v civilu to přeci nebyli, měli stejnokroje. Po náročných výsleších byli vojáci odvezeni zpět do cel ve svém "hotelu". Dny ubíhaly a nic se nedělo, kromě občasných brutálních výslechů a faktu, že vojáci byli neustále spoutáni v absolutní tmě.

Dne 8. srpna, téměř pět týdnů po jejich dopadení, jim stráže SIPO-SD přinesli hromadu otrhaných civilních oděvů a řekly jim, ať se převlečou, s tím, že je ve Švýcarsku vymění za německé zajatce. Ginger Jones byl skeptický. Řekl Vaculíkovi, že nevidí důvod, proč k tomu potřebují vyměnit uniformu za civil. Vaculík s ním souhlasil, že je to nevěrohodné. Jeden z dozorců mu pak řekl, že uniformy se odnášejí proto, aby se mohly vyprat. Vaculík Garstinovi řekl, že má z toho špatný pocit, a navrhl, aby se nepřevlékli.

Němci zajatce neustále šikanovali a nutili je, aby se rozloučili se svými uniformami. Druhý den si nakonec všichni oblékli civilní oděvy, byli spoutáni a strčeni do přistaveného náklaďáku. Náklaďák se připojil ke konvoji asi patnácti dalších vozidel mířících na sever. Mezi jejich strážci byl i anglicky mluvící příslušníci SD jménem Alfred Von Kapri a Karl Haug, padesátiletý bývalý voják z první světové války, který byl v jednotce, která je v červenci zajala. Koloně velel SS-Hauptsturmfuhrer Richard Schnur. Všichni tři pracovali pro Funkabwehr pod Kiefferem.

Za východu slunce se náklaďák zastavil, zajatci začali mít obavy. Ocitli se na kraji lesa poblíž Beauvais v Somme. Jones zahlédl další náklaďák zaparkovaný mezi stromy. Vaculik se ptal Von Kapriho francouzsky, jestli je zastřelí. "Ano, samozřejmě,"odpověděl mu von Kapri.

Schnur pak nařídil strážným, aby sto metrů pochodovali s vojáky SAS až mezi stromy, kde narazili na malou mýtinu. Zde byli seřazeni vedle sebe, čelem k oddílu šesti Němců vyzbrojených kulomety. Garstin se musel kvůli svým zraněním opřít o Ginger Jonese. Schnur vytáhl z kapsy dokument a začal ho nahlas číst, zatímco Von Kapri překládal. "Na rozkaz Vůdce......... víte, že sabotéři jsou trestáni smrtí, a vy jste vinni v souladu s pravidly války "."Ještě jsme ani neměli soud," zalapal po dechu Garstin. "Panebože, budeme zastřeleni!". V tu chvíli se Serge Vaculik s křikem rozeběhl a zaútočil na střelce právě v okamžiku, kdy měla začít poprava. Vaculík jako řvoucí bestie prorazil skrz vylekané a překvapené Němce a s neuvěřitelným štěstím se mu podařilo uniknout. Těsně ho následovali Ginger Jones a Tom Varey. Haug později tvrdil, že nikdo z popravčí čety kvůli naprostému překvapení nestihl zahájit palbu. Schnur později vypověděl, že byl příliš zaneprázdněn tím, jak si papír s rozkazem k popravě zasunoval do kapsy, takže nemohl střílet. Jeden z přihlížejících strážců, možná Von Kapri, se však rychle vzpamatoval a svým samopalem zasáhl několika ranami do zad Garstina. Následně byli zasaženi ještě další tři vojáci SAS. Němci se rozeběhli za Jonesem, Vareym a Vaculíkem, kteří od nich byli vzdáleni tak třicet metrů. Kličkovali mezi stromy a na uprchlíky občas vystřelili dávkou ze samopalu. Jones po chvíli utíkání zakopl, upadl a zůstal ležet. Němci si mysleli, že byl zasažen, a tak ho přeběhli a stíhali ostatní vězně.

Jones počkal, až budou všichni z dohledu, a pak zvedl hlavu, aby prozkoumal okolí. Viděl čtyři zakrvácené mrtvoly a hned si uvědomil, co se stalo - čtyři mrtví Britové v civilních šatech, střeleni do zad, jako by se snažili utéct. Byli oklamáni, aby se vykašlali na uniformy, aby mohli být zastřeleni jako nepřátelští špioni. Jones se déle na zemi nezdržoval. Vstal a rychle zmizel v lese. Zastavil se až v kukuřičném poli, kde se svalil vyčerpáním na zem.

Když se Schnur o půl hodiny později vrátil a zjistil, že je Jonesovo tělo pryč, dostal záchvat hysterie. Věděl, že porušil Ženevskou úmluvu a jednoho dne by mohl být za své činy usvědčen jako válečný zločinec. Poslední, co potřeboval, byli živí svědci. Němci se rychle roztáhly do rojnice a začali pečlivě prohledávat les. Stráže najednou zahlédli Toma Vareyho jak sprintuje mezi stromy. Když je uviděl, okamžitě se skrčil za hromadou dřeva. Jeden z příslušníků SD, Otto Ilgenfritz, pak na vojáka vykřikl "Halt, vstaň!". Když to britský výsadkář udělal, Ilgenfritz ho ihned zastřelil.

Další uprchlíky Němci již nenašli a nakonec došli k závěru, že Jonesova mrtvola byla odnesena makisty a že jediným živým britským zajatcem na svobodě zůstal Vaculík. Později pak Němci odvezli pět mrtvol britských vojáků k jednotce Luftwaffe, která sídlila v nedaleké vesnici. Schnur informoval tamního velícího důstojníka, že mrtví jsou sabotéři, kteří byli zaskočeni při akci.

Garstinova jednotka nebyla první z SAS, která byla povražděna v důsledku Hitlerova Kommandobefehlu. V rozkazu bylo uvedeno, že spojeneckým komandům by neměla být přiznána práva obyčejných válečných zajatců a jejich vojáci by měli být popraveni, i kdyby se pokusili vzdát.

Vojáci SAS, kteří po vydání tohoto Hitlerova rozkazu bojovali v severní Africe, byli ušetřeni, protože Rommel odmítl splnit tento rozkaz, který považoval ze nečestný. Jeden z velitelů SAS, Jim Almonds, později tvrdil, že velení SAS již v červnu 1944 vědělo, že pokud budou jejich příslušníci chyceni, budou zastřeleni. Je však nepravděpodobné, že by to bylo oficiální stanovisko, protože týmy JEDBURGH, které šly do akce v červenci, byly informovány, že vzhledem k tomu, že mají uniformu, jsou tak chráněny mezinárodním právem.

V březnu 1944, kdy se důstojník 2. pluku SAS Jimmy Hughes dostal do Velké Británie, poté co utekl z německého zajateckého tábora, zopakoval zpravodajskému důstojníkovi 2. pluku majoru Eriku Barkworthovi, co mu o Kommandobefehlu řekl jeden německý důstojník. Barkworth pak předal Hughesovu zprávu velitelství 1. výsadkového sboru. Velení však došlo k závěru, že takové zvěsti jsou pouhou nátlakovou technikou. Skutečnost, že někteří pohřešovaní vojáci SAS nebyli Němci nahlášeni jako zabiti nebo zajati, byla podle nich trikem jak zabránit spojencům, aby se dozvěděli výsledky jejich operací.

Desátník Serge Vaculík jako jediný člen výsadku popravčí četě unikl a následně ještě musel několikrát utíkat, než se dostal do bezpečí. Později byl povýšen do hodnosti seržanta SAS. Vaculík pak po válce svědčil proti zajatým nebo uneseným příslušníkům SD SIPO, které zatýkalo komando 2. pluku SAS (pod velením majora Barkwortha na příkaz Winstona Churchila) na celém území Evropy. Jistým zadostiučiněním pro Vaculíka pak bylo, když slyšel stejný rozsudek nad příslušníky SD SIPO, jaký byl tehdy vynesen nad ním a jeho kamarády - "Trest smrti zastřelením!"

Po válce zůstal Vaculík ve Francii. Civilní život však pro něj nebyl tak uspokojivý jako ten válečný. Úspěch znovu zažil až se svými knihami, především s publikací Air Commando (Letecké komando), která vyšla ve Francii i USA. V této knize Vaculik kompletně popisuje své působení v armádě od června 1940, kdy unikl na pláži u Dunkirku z převržené lodi, až do doby, kdy svědčil u soudu s německými válečnými zločinci.

Podle hodnocení svých nadřízených byl seržant Vaculík skutečný válečný hrdina se vší vynalézavostí, drzostí, láskou k nebezpečí a vlastenectvím, které příslušníka SAS charakterizuje. Stanislav "Serge" Vaculík zemřel 7. 12. 1990 ve Francii.

Autor: Jaroslav Dolejška/SPVV/CZFORCES

ARMYWEB 24. 11. 2019