Vzpomínky českých vojáků z válek

Postupně budeme přidávat vzpomínky našich vojáků z válek. Vše čím jsme prošli: příběhy odvahy, tragické, smutné, i veselé ze zemí na třech kontinentech, kde stála noha českého vojáka.


                 Čeští vojáci pod praporem OSN


Tak už to je 25 let, kdy 4. srpna 1995 zahynuli a byli zraněni naši vojáci a začala chorvatská ofenzíva "OLUJA" (Bouře) s cílem dobýt zpět území, které v předchozím konfliktu obsadili místní Srbové a které nazývali Republika Srbská Krajina. Slovo "obsadili" není tak úplně přesné, poněvadž srbská menšina žila na území Chorvatska už přibližně 450 let.

Tuto ofenzívu zažila necelá tisícovka českých vojáků - dobrovolníků, buď jako vojáci z povolání, nebo vojáci v "další činné službě", kteří sloužili pod praporem OSN a účastnili se mírové operace UNPROFOR - UNCRO. Většina vojáků sloužila na tzv. Tangách, což byly opevněná pozorovací, nebo propouštěcí a kontrolní stanoviště (check pointy) umístěná v "zóně separace", která sloužila k oddělení znepřátelených stran, to je, srbských a chorvatských jednotek a bylo to v podstatě území nikoho, většinou silně zaminované, což někteří naši vojáci poznali na vlastní kůži a technika na vlastní plechy. Tanga byla rozmístěna po celé zóně separace v různé vzdálenosti od sebe (několik set metrů i kilometrů). Jejich počet byl několik desítek. Český prapor střežil prostor přibližně o rozloze 1918 km2 a délce do 100 km. Jeho úkolem byla především patrolovací činnost a humanitární pomoc.

Foto: OT-64 českých UN po nájezdu na minu, v pozadí Tango 12, řidič rtm. Toman i velitel vozu byli zraněni,                                                                     avšak přežili. | archiv autora 

                               Foto: Pohled do prostoru velitele vozu. Jako otevřená konzerva, že? | archiv autora

Hlavní velitelství českých jednotek bylo umístěno v kempu v Borje, základna 4.roty pod kterou jsem patřil, byla umístěna v kempu v Jezercích poblíž Plitvických jezer. Příslušníci 4.roty sloužili na stanovištích: Tango 10 "Markovac" (check point), Tango 13 "Naprte satelit", Tango 12 "Naprte", Tango 31 " Zorišnjak" a Tango 32 "Budimka". Na ostatních "Tangách" mimo svoji rotu jsem nikdy nebyl, mimo stanoviště "Klapavica", kde byly dílny ve kterých se opravovala naše vojenská technika a kterou jsem jako řidič obrněného transportéru OT 64 několikrát navštívil, a stanoviště průzkumné roty Babin Potok, které bylo po cestě ve směru Otočac - Borje - Udbina - Klapavica. Na Tangu 12 byli umístěny 2 družstva, na Tangu 32 - 1 družstvo (11 vojáků), na ostatních stanovištích, mimo hlavní základny, to bylo podobné. Zpravidla mělo každé Tango jedno "otéčko" a jeden UAZ, na základnách roty to byly terénní vozidla, většinou zn.JEEP.

Foto: Jen o pár metrů dál, kousek od cesty, výbuchem zničený transportér. V pozadí hora Podum. | archiv                                                                                                         autora

Prapor českých jednotek byl pouze lehce vyzbrojen. K patrolovací činnosti sloužili zastaralé kolové obrněné transportéry OT 64 s věžičkou nebo bez, které už byly dávno za zenitem. Do věžiček se lafetovaly univerzální kulomety 7,62mm vz.59, průzkumná rota měla těžké kulomety 12,7mm. Vojáci byli vyzbrojeni samopaly vz.58, velitelé měli osobní zbraně 9mm pistole vz.82., každé družstvo mělo po jednom RPG-75 a univerzální kulomet. Na opasku se nosil bodák a útočný nůž.

                                                       Foto: Tango 12 Naprte | archiv autora

V době od listopadu 94 do listopadu 95, kdy jsem sloužil, se výstroj skládala z maskáčů vz.95, kanad, modré kevlarové přilby (modrého baretu, nebo čepice s nášivkou UN), proti střepinové vesty do které se vkládaly čtvercové neprůstřelné desky. U nás na Tangu ty desky letěly ven, byly dost těžké a při pěší patrole v horách bylo cítit každé kilo navíc, zvláště v letním vedru. Bral jsem to tak, že pokud šlápnu na minu, tak je mi stejně vesta prd platná.
Tudíž vzhledem k rozmístění jednotek a jejich počtů na stanovištích, výstroje a výzbroje se v žádném případě nedá hovořit o českém praporu jako o bojové jednotce, kterou ostatně ani nebyl, protože, jak již jsem uvedl, plnil úkoly podle mandátu OSN.

                                                               Foto: Tango 13 Satelit | archiv autora

Takže, jestli si ještě dobře pamatuji slova našeho velitele, pokud se k vám blížila skupina jedné ze znepřátelených stran, kdy jeden z těchto vojáků na vás zahájil palbu, měli jste zakřičet: " UN, stani, ili pucam" (stůj, nebo střelím), pokud by to nepomohlo J, tak napřed vystřelit do vzduchu a potom opětovat palbu za předpokladu, že trefíte pouze toho útočníka z celé skupiny. No a pokud byste tohle nějakým zázrakem přežili, tak jste mohli buď vzít do zaječích, nebo se nechat zajmout a tvářit se jako, že vy nic, anebo se radši sám zastřelit, protože by vás pak čekalo vyšetřování, proč jste se zachoval, tak jak jste se zachoval (zasvěcení, kteří zažili stažení našich vojáků z pozorovacího stanoviště u letiště v Udbině, které bylo bombardováno letadly NATO, ví o čem píši).

Foto: Tango 31 Zorišnjak (na vrcholu kopce byla pozorovatelna, ono to tak nevypadá, ale byl to pěkný "krpál") | archiv autora

Chorvatská ofenzíva mě zastihla na Tangu 31 "Zorišnjak" kam jsem byl zapůjčen z "mého" Tanga 32 "Budimka". Měly podstav a já tam měl být dva, tři dny, než se jim vrátí jejich dovolenkáři. Mě to nevadilo, protože většinu kluků jsem znal a byla to vítaná změna. Tango 31 bylo umístěno pod kopcem, poblíž chorvatských pozic u liduprázdné, válkou zničené osady Staro Selo. Nad Tangem byla na vrcholu kopce Zorišnjak vybudovaná pozorovatelna, na které se po 24 hodinách střídala dvoučlenná osádka. Odsud byl výborný výhled na zónu separace, která se táhla po srbské straně podél Budimky k Podumu až k Tangu 10 a po chorvatské straně kolem Otočace a podél Zorišnjaku. Byl zde výhled jak na zákopy a bunkry chorvatské armády, tak na pozice krajinských Srbů. Z vojenského hlediska se jednalo o strategickou kótu. Přibližně měsíc před ofenzívou bylo stanoviště na kopci doplněno o další pytle s pískem, které ručně, kus po kusu vynosili nahoru příslušníci Tanga 31 a okolních stanovišť, mákli si v tom vedru pěkně.

                                                      Foto: Tango 10 Markovac (check point) | archiv autora

Nad ránem 4.srpna jsem měl hlídku na stanovišti, sloužil jsem, ne právě oblíbenou službu od 2:00 - 6:00. Byla horká letní noc, všichni spali, zkrátka klid a mír. Přibližně ve 4:00 zachrastila vysílačka a bylo nám oznámeno, že přecházíme na oranžový stupeň (zelený: klid, oranžový: pohotovost, červený: bojový poplach). Zůstal jsem klidný, protože takových "oranžád" jsem už zažil dost, kluky jsem nechal spát a šel jsem vzbudit zástupce velitele, protože velitel byl právě na dovolené v republice. Oba jsme stáli venku a pozorovali ranní svítání a oblohu bez mráčků. Zarazilo nás, že bylo absolutní ticho, jindy touhle dobou cvrlikaly cikády, ozýval se štěkot psů z nedalekého Otočace a doslova řvali ptáci. Vysílačka se ozvala znovu a ohlásila přechod na červený stupeň, s tím, že se očekávají bojové akce mezi chorvatskou a srbskou armádou.

                                                             Foto: Tango 32 Budimka | archiv autora

To už jsem běžel vyhlásit klukům bojový poplach, což teda kamarádi nesli nelibě a z postelí se jim moc nechtělo (ani jsem se jim nedivil, všelijakých poplachů už bylo fůra a člověk otupí), to už bylo něco kolem 5:00. Všude kolem pořád panoval klid, jenom v dáli, ve směru od Gospiče, bylo slyšet ozvěny hromů. Teď už přesně vím, co znamená úsloví: "klid před bouří", příroda poznala, že se žene zkáza, to co jsme slyšeli, nebylo hromy, ale dělostřelecká příprava na začátku chorvatské ofenzívy pojmenovaná Oluja (Bouře). Během chvíle už začaly hvízdat dělostřelecké a minometné granáty i v našem úseku. To už zcela probudilo i ty, kterým se nechtělo z postelí a teď se ve spěchu oblékali do maskáčů, brali si vesty a přilby, zbraně a mazali do krytu.

                                                  Foto: Opravna techniky v Klapavici | archiv autora

Všude kolem se ozývaly detonace výbuchů, to už se přidali i srbští vojáci, kteří začali palbu opětovat a pálili na chorvatské pozice. Když jsme se probrali z počátečního šoku, začali jsme se pomalu z krytu vytrácet, nikomu se tam zůstat nechtělo, bylo tam vedro a bylo to tam docela klaustrofóbní. Většina z nás si našla místečko někde za pytlem z písku nebo defenzvalem a pozorovali jsme něco, co jsme viděli maximálně v televizi a bezpečí domácí pohovky. Těžko to popsat a najít ta správná slova, co se venku dělo. Jednoduše to byla válka v přímém přenosu a zatím jsme měli štěstí, že si nás Chorvaté ani Srbové nevšímali. Po celý den až do večera trvala dělostřelba obou stran, pokud vybuchl granát poblíž stanoviště, bylo cítit, jak se země chvěje, do toho se ozývala palba z kulometů a lehkých pěchotních zbraní. Večer, když už byla tma, bylo velmi dobře vidět, jak na srbské straně hoří domy a statky kolem úpatí Podumu a srbská vojenská postavení. Myslel jsem na gazdu a jeho rodinu, kteří žili v Naprte a ostatní srbské civilisty, jestli se jim podařilo uprchnout.

Foto: Vojáci Tanga 31 s vlajkou UN, krátce po opuštění pozorovatelny na vrcholu Zorišnjaku. (autor ve stoje                                                                                          druhý zprava) | archiv autora

Jestli jsem měl strach? No samozřejmě ano, byl jsem zvyklý na střelbu z kulometů a samopalů, ale ne na dělostřeleckou a minometnou kanonádu. Napřed mě ochromila hrůza, časem, jak jsem se zklidnil, tak se na povrch dostával adrenalin nebo nějaká jiná chemická látka, to by byla spíš otázka na nějakého psychologa, jak ta chemie v těle pracuje a k tomu se připojila obyčejná zvědavost.

5. srpna boje pokračovaly a my jsme se dozvěděly, že máme raněné a padlé vojáky na Tangu 23 Repetitor. Bohužel tato zpráva se během dne potvrdila a my jsme se dozvěděli, že Petr Valeš a Luděk Zeman zahynuli při ostřelování stanoviště a další tři kamarádi byli zraněni. Tango bylo v místě, které bylo strategické pro obě strany a tvrdě se o ně bojovalo. Z které strany přiletěl ten osudný granát, to se přesně neví a už se to asi ani nedozvíme. Čeští vojáci, kteří sloužili na Tangu 23 se každoročně scházejí u hrobů obou padlých vojáku, aby uctili jejich památku. To jsou chvíle, na které se nedá zapomenout do konce života.

                        Foto: Znehybněný chorvatský tank po nájezdu na minu před Tangem 32 | autor: J. Skalka

Po této smutné události se velení praporu rozhodlo stáhnout vojáky z pozorovatelny na Zorišnjaku. Vojáci na ní posbírali co se dalo, stáhly ze stožáru vlajku UN a dorazili k nám na Tango 31. Přes Tango 12 vedla silnice z Otočace na Škare, velitel Tanga nechtěl umožnit postupujícím Chorvatům průjezd stanovištěm. Ti nechtěli stanoviště obcházet, protože okolí bylo silně zaminované, na to doplatilo v předchozím roce jedno naše OT-64. Poté, co pohrozili našim vojákům, že na ně zaútočí, naše velení nařídilo umožnit Chorvatům průjezd. I na Tangu 32 byla situace vážná, protože lesní cestou z chorvatské strany se blížil tank a pokud by se dostal až k Tangu 32 na silnici, která vedla z Naprte na Dabar, mohl ostřelovat pozice krajinských Srbů a tím by ohrozil naše vojáky na stanovišti, které bylo bezprostředně u cesty. Pro osazenstvo stanoviště bylo štěstí, že pár metrů od Tanga 32 najel na protitankovou minu a byl znehybněn.

Nepamatuji si přesně, jestli to byl třetí, nebo čtvrtý den od začátku ofenzívy, kdy se na Tangu 31 objevili první chorvatští vojáci. Byli veselí a šťastní, protože už bylo jasné, že krajinské Srby porazily na hlavu. Oni slavili vítězství, my jsme byli rádi, že jsme živý a zdraví. V tuto dobu byla činnost našeho stanoviště paralyzovaná, měli jsme sice kontakt s velením pomocí vysílaček, ale nedostali jsme se vzhledem k bojům ven z Tanga a byli jsme odříznutí od okolních stanovišť, plnili jsme pouze roli statistů. Jídlo se dováželo z Tanga 12, kde byl kuchař, což teď nebylo možné, takže jsme jedli ,,kádéčka", s pitnou vodou jsme museli šetřit, takže žádné mytí několik dnů a spali jsme maskáčích a kanadách a vůbec jsme neměli tušení, kdy se k nám dostane zásobování s jídlem, vodou a palivem do elektrocentrály na kterém bylo stanoviště závislé. To samozřejmě nebylo nic proti hrůzám, které zažilo civilní obyvatelstvo, které prchalo před chorvatskou armádou do Bosny a Srbska. Ještě dlouho poté, co byla celá oblast pod kontrolou Chorvatů, hořely srbské domy a po okolí pobíhala domácí zvířata.

Někdo se zeptá, byla vojska UN v tzv. Republice Srbská Krajina k něčemu? Já na to nedokážu odpovědět, to je otázka pro vrcholné politiky evropských zemí, proč to nechali dojít tak daleko a komu se tato situace hodila. Osobně si myslím, že v době příměří se dařil mandát OSN plnit, probíhala humanitární pomoc, patrolování a monitorování atd. ovšem bylo pouze na libovůli obou stran co vojskům UN dovolí. Pokud se Srbové nebo Chorvaté rozhodli, že nepovolí kontrolu svých vojenských postavení, vezmou si vojáky UN jako rukojmí, pravidelně se budou ostřelovat, udělali to. Chorvaté využili příměří k vybudování výkonné armády a jejímu vyzbrojení (za velké podpory západních zemí). Během ofenzívy etnicky vyčistili svoje území až k bosenským hranicím, vypálili nebo vyhodili do vzduchu domy, které patřili Srbům, a tím jim znemožnili návrat zpět do svých domovů a takto si vyřešili problém se srbskou menšinou do budoucna (bohužel nemám informace o tom, zda probíhají nějaké návraty srbských uprchlíků zpět do Chorvatska). Je naprosto iluzorní si myslet, že vojska UNPROFOR - UNCRO mohla chorvatské ofenzívě vojensky zabránit, na to neměla dostatek vojáků, těžké techniky ani mandát.

Čeští vojáci vycházeli s civilním obyvatelstvem, ať to bylo na chorvatské, nebo srbské straně velmi dobře. Nevím o žádných závažnějších konfliktech, možná to bylo i tím, že máme slovanské kořeny, jazykově se dalo domluvit a spousta Čechů Chorvatsko před válkou navštívilo jako turisté. S vojáky to bylo horší. Chorvaté nás nazývali SRBOFOR s tím, že straníme Srbům a naopak srbským vojákům se nelíbilo přejmenování z UNPROFOR na UNCRO (cro-croatia-chorvatsko), že prý podle názvu jsme na straně Chorvatů.

I po srpnové ofenzívě OLUJA, zůstal český prapor v Chorvatsku a plnil další úkoly OSN, já jsem tam zůstal až do listopadu 1995, kdy proběhla rotace zpět do ČR a vrátil jsem se domů, ale to už je jiný příběh...

Na misi UNPROFOR-UNCRO byla zraněna řada českých vojáků a bohužel někteří se už nikdy domů nevrátili:
rtn. Ivan RIGO (ČSFR)
ppor. Václav MARTÍNEK
mjr. Josef SKÝBA
čet. Petr HOS
kpt. Jozef PALOV
ppor.i.m Luděk ZEMAN
ppor.i.m Petr VALEŠ

Čest jejich památce.

Je to už dlouhých 15 let, člověk už ledacos zapomněl, ale některé zážitky vymazat z paměti nejde a hlavně je nejde popsat. Pokud si tento článek přečte některý bývalý příslušník mise UN, může ho doplnit, popřípadě popsat svoje vlastní zážitky...

Autor: Pavel Antl

Zveřejněno: 13. 08. 2020

 ARMYWEB.CZ, původně blog autora na IDNES.cz




Operace PIPER: Čeští vojáci všechny situace proti přesile davu, útokům granáty i IED ustáli

Operace 6. českého mechanizovaného praporu SFOR byla operace s cílem tvýšit bezpečnost při operaci vedené proti Prijedorské trojce po pokusu o zatčení Drljači dne 11. 7. 1997. Jednalo se o střežení hotelu Prijedor ve stejnojmenném městě (kde byli ubytování zaměstnanci OSN a IPTF-Mezinárodní policie) a silné hlídkování u domů, kde byli ubytováni pracovníci CIMIC, OSCE, JCO (Týmy britských a amerických speciálních sil, jejichž úkolem bylo hledání a zatýkání válečných zločinců). Tato opatření trvala až do konce působení našeho 6. českého mechanizovaného praporu SFOR. Na tomto operačním úkolu se podílely hlavně 1. mechanizované roty ze základny Stari Majdan a 2. mechanizované roty ze základny Brezičani, po zahájení operace ŠIVA velitelské roty z Dolnji Ljubije. Během této operace proběhla dne 19. 7. 1997 operace TACLE, která měla za úkol v souvislosti s pohřbem Sima Drljači monitorovat město Prijedor, okolí a komunikace ve směru na Banja Luku.

Předchozí bouře

Operace českého praporu přímo navazovala na operaci TANGO britských SAS. 10. července po předchozím sledování provedeným nejspíše 14th Intelligence Detachment ("The Det") v operaci schválené NATO (SFOR) na základě zatykačů vydaných Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, dva pětičlenné týmy SAS ve stejný čas udeřily proti srbským válečným zločincům spojeným s nechvalně proslulými koncentračními tábory Omarská, Keraterm a Trnopolje, kde byli vězněni a týráni zejména muslimští vězni, ale i další národnosti včetně Srbů (často kvůli majetku).


                                                            Foto: Hotel Prijedor | archiv Tomáše Slámy

Do operačního prostoru se dostali vrtulníkem Chinook 7. perutě RAF. Cíl číslo jedna byl doktor Milan "Mico" Kovačevič, bývalý starosta Prijedoru. V době zatčení byl Kovačevič ředitelem nemocnice v Prijedoru a pohyboval se pouze se silnou ochrankou v mnoha vozech. Jediné místo, kde byl podle sledování bez ochranky, byla právě nemocnice. Tým SAS v civilu s ukrytými zbraněmi pod oblečením do areálu nemocnice pronikl ve vozech Lada Niva označených červeným křížem jako sanitky (které jsme později nafotili už v britské kamufláži na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce). Překvapený Kovačevič nekladl žádný odpor. Po zatčení byl přepraven vrtulníkem UH-60 Black Hawk na americkou základnu v Tuzle a odtud pak letounem C 130 Hercules do Haagu, aby stanul před soudem. K soudu však nikdy nedošlo, neboť Kovačevič zemřel ještě před jeho konáním ve vazbě s podezřením na infarkt.

Foto: Později jsme nafotili vozidla už v britské kamufláži (na snímku) na základně velení naší divize MND SW v Banja Luce | archiv autora

Cíl číslo dva byl Simo Drljača, bývalý policejní velitel v Prijedoru, který byl podezřelý ze zorganizování etnických čistek muslimského obyvatelstva Prijedoru, kdy původní počet zhruba 50000 převážně muslimských obyvatel města byl díky čistkám snížen na téměř nulu. Drljača oficiálně pracoval jako asistent bosenskosrbského minstra vnitra, avšak to bylo jen krytí, jeho hlavní úkol bylo krytí Ratka Mladiče a dalších válečných zločinců z pozice šéfa rozvědky bosenských srbů. Drljača zároveň ovládal podsvětí. S Kovačevičem byli švagři. Kovačevič byl nenápadný, ale Drljača byl známý svou extravagantností. Byl také podezřelý z napomáhání dalším podezřelým válečným zločincům v rámci poskytování falešných dokladů a bezpečných domů. Když se první tým SAS tehdy přesunul k nemocnici, druhý tým se na základě informací přesunul do blízkosti Drljači, který se také zásadně pohyboval s velkou ochrankou. Jediné jeho slabé místo podle zjištění JCO byl společný rybolov se svým synem Sisou a dalším švagrem. Tato rodinná rybaření probíhala na Drljačově rybářské chatě u jezera Gradina pod ochranou pouze jednoho bodyguarda. Jeho sledováním byl pověřen tým Thorn Victor (naše stanoviště SPIDER 11) v rámci jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU. Když vojáci SAS opustili vrtulník UH 60, Drljača zahájil na vojáky palbu a lehce zranil jednoho vojáka na noze. Vojáci SAS palbu okamžitě opětovali a několikrát zasáhli Drljaču do hlavy. Zbývající tři přítomní se následně vzdali, byli zatčeni a později byli propuštěni bez obvinění.

Psali jsme: Slovenské národní povstání - jak to tenkrát vlastně bylo

Třetímu z Prijedorské trojky, lékaři Mojmiru Stakičovi, cíli číslo tři, který byl jako předseda krizového výboru v Prijedoru, stejně jako ostatní dva obviněn z genocidy a zločinů proti lidskosti, se v den plánovaného provedení operace s velkým štěstím podařilo uprchnout do Srbska, kde byl po čtyřech letech zatčen a vydán do Haagu.

Jak fungovaly jednotky SFOR v boji s válečnými zločinci? Neměli jsme ještě karty s válečnými zločinci všech tří stran, ale na základnách jsme měli na chodbách vyvěšené seznamy s fotografiemi a informacemi všech známých zločinců. Před vydáním bojového rozkazu jsme dostávali zpravodajskou informaci o jejich pohybu v našem prostoru odpovědnosti s tím, že je máme zadržet buď sami nebo s pomocí IPTF (INTERNATIONAL TASK POLICE FORCE) OSN. Pokud nebylo zbytí, mohli jsme použít zbraně podle ROE (Rules Of Engagement - pravidla použití síly pro misi SFOR). Pravidla pro použití zbraní u misí NATO byla naštěstí výrazně jiná než u misí OSN.

Foto: Seznam válečných zločinců se postupně rozšiřoval | archiv autora

Mise pro český prapor

Pravděpodobně 11. 7. 1997 ráno, už si nevzpomínám přesně, jsme tam jeli z roty první (pokud ne, tak jedni z prvních). Velitel první čety, npor. R. Náhončík, po vydání denního rozkazu velitele roty instruoval, že rota dostala další úkol, při kterém se budeme střídat s 2. mechanizovanou rotu. Úkol budou plnit tři vojáci, z toho bude vždy jeden britský voják z jednotky našich britských dělostřeleckých návodčích. Bylo nám řečeno, že se dozvíme více při vydání bojového rozkazu velitelem roty npor. Bulantem, který proběhne po obědě.

Při vydání bojového rozkazu jsem se dozvěděl, že byla zřízena dvě strážní stanoviště, jedno označené jako SPIDER 2, které se nacházelo před hotelem Prijedor a stanoviště SPIDER 11, které bylo pár kilometru před Prijedorem v domě obklopeném kukuřičnými poli. Obě stanoviště byla na srbské straně. Byl jsem přidělen ke stanovišti SPIDER 11, spolu s řidičem rtn. Mirem ,,Bejčkem" Czechem, veterána z mise UNPROFOR a jedním z našich anglánů (přesně si nevzpomínám se kterým, snad se jmenoval Jay).

Na stanovišti SPIDER 2 jela do Prijedoru obdobně složená hlídka nejspíše z 2. mechanizované roty. Střežilo se od večera do rána v kuse. Na SPIDER 2 jsme se střídali s 2. mechanizovanou rotou obden.

Foto: Před hotelem Prijedor | archiv Tomáše Slámy

Po večeři jsme naložili do Land Roveru další radiostanici, batohy, RPG 75, munici navíc, abychom byli připraveni na všechno. Po kontrole spojení se spojaři na R6S jsme vyrazili na stanovenou trasu přesunu Stari Majdan - Koprivna a před Prijedorem po přejetí bodu 4/17 na koordinátech 32 950 78 200 jsme měli nepozorovaně odbočit doleva a po polní cestě dojet k osamělému neomítnutému cihlovému domu obklopenému ze všech stran vzrostlým kukuřičným polem - to byl náš cíl SPIDER 11. Tam na nás měli čekat Američané. Minuli jsme několik minových polí (jen kolem Stariho Majdanu bylo položeno 25 tun min) a v Koprivné jsme přejeli zónu separace z muslimské strany na srbskou. Cesta byla asfaltová, tak jsme jen klasicky sledovali, jestli někde není položený nový asfalt. Za války takhle "vylepšovali" stav vozovky protitankovými minami, klidně i třemi nad sebou. Cesta uběhla rychle a v klidu, podle GPS jsme nepozorovaně odbočili a zmizeli cestou v kukuřičném poli. Po pár set metrech se před námi vynořil náš cíl obklopený trávníkem a dokola vzrostlou kukuřicí. Dojeli jsme na místo, avšak nikde nikdo. Vylezli jsme s anglánem z auta ven a uvažovali, co budeme dělat. Po Američanech ani stop. Ověřili jsme si naši pozici, přičemž jsme si od anglického kolegy vyslechli řadu nadávek na "americké bratrance", že nebýt Angličanů, tak neumí vůbec nic. Angličan byl hodností sice desátník, ale jeho jednotka se čerstvě před Bosnou vrátila ze Severního Irska, stavila se v Německu na své základně pro těžkou techniku a hned pokračovala směr Bosna, takže náš anglický kolega byl poměrně zkušený z bojů v Severním Irsku. Já měl tehdy po základní vojenské službě a dvaceti měsících jako výkonný praporčík u 1. smp REB v Kolíně. Angličan mě tehdy s úsměvem ubezpečil, že jsem velitel a že mi věří. Se připravenými zbraněmi jsme obešli barák. Nikde nikdo. Najednou se v patře domu otevřela okenice a někdo na nás hvízdnul, ať počkáme, že jde dolu. Za chvíli se objevil chlápek v civilu s vyhrnutými rukávy, potetovaný a s neuvěřitelně velkými bicepsy. V ruce měl plechovku piva. Vůbec jsme nevěděli, co je zač, čekali jsme uniformu. Představil se křestním jménem a řekl, že nás chvíli pozorovali, jestli za námi nikdo není a že jsme v cíli. Sdělil nám náš úkol, což bylo střežit dům zvenčí až do rána s tím, že oni si ho ohlídají zevnitř. Bylo nám také řečeno, že kdybychom cokoliv potřebovali, máme dát vědět, že není problém. Řekli jsme mu, že na ně nemáme spojení, tak jim nemůžeme dát nic vědět. Zasmál se a řekl, že náš úkol je, že pokud uvidíme nebezpečí, máme vystřelit tím směrem a okamžitě zalehnout, že o zbytek se postarají oni. Z druhé strany jsem slyšel zase anglické nadávky a Amík se zeptal, co furt Angličan mumlá, tak jsem se raději vymluvil na svoji špatnou angličtinu, i když mu to bylo nejspíš jasné. Američan se tomu jen zasmál a pak hvízdnul. V tom se v patře vyvalila dřevěná okenice směrem dolů a objevil se další přeposilovaný Amík, ovšem před sebou měl rotační kulomet (minigun). Další anglický polotichý výklad o nevděčných bratrancích tak rychle skončil. Oba jsme ve vteřině leželi na zemi, mířili před sebe a byli co nejmenší. Dozvěděli jsme se, že máme od výstřelu jen pár sekund než se rozezní rotační kulomet. Ten by za pár minut pokosil všechnu kukuřici široko daleko. Dále jsme byli poučeni zásadně nic nefotit. Potom nám Američané nabídli steaky a pivo. To první jsme vzali na druhé jsme měli prohibici (suchý zákon). Pak jsme do rána pokračovali ve střežení okolí domu, ale nic se nestalo. Fotku z tohoto místa bohužel nikdo nemá.

Později po letech jsme zjistili, že se jednalo nejspíše o tým JCO Thorn Victor jednotky amerických speciálních sil tehdy známé pod názvem Activity, dnes DEVGRU, který se podílel zpravodajsky na odstranění Prijedorské trojky. Martin Hrebeň 1.mr doplňuje: "Oni tam měli Amíci natažený za domem drát s plechovkami s kamínky, kdyby se přes nás někdo přeci jen proplížil. No, a jak jsem tak strážil s Jardou ,,Sergejem" Babkou samozřejmě jsem o to zavadil a z okna se na mne vyklonil amík za hlavní rotačního kulometu. Po zjištění, že jsem to já, jen řekl OK a smál se od ucha k uchu. Asi ho pobavil můj výraz, když jsem se mu díval do hlavně minigunu. Po nějaké době za mnou přisel a chtěl vidět naše noční vidění a pak přinesl jejich noční vidění. Naše klára byl oproti tomu starověk. Bylo vidět jako ve dne plus laserové měření vzdálenosti. Jo a nabízené pivo jsme odmítli, tak jako všichni, suchý zákon."

Druhý tým vyrazil střežit stanoviště SPIDER 2, které se nacházelo přímo v Prijedoru před stejnojmenným hotelem, kde stejně početný, vystrojený a vybavený tým chránil v hotelu ubytované zaměstnance OSN, IPTF a další členy mezinárodních organizací. Tam už jsme samozřejmě mohli fotit, nebyli to vojáci jako na stanovišti SPIDER 11. A to bylo možná to, proč bylo stanoviště SPIDER 11 zvoleno pro srbský útok granátem proti českým vojákům. Stalo se tak při nasazení našich vojáků 2. mechanizované roty ze základny BREZIČANI.

CIMIC house - Velitelská rota nastupuje do akce

Dále již vzpomíná Pavel Ježek, voják velitelské roty ze základny Dolnja Lubija a veterán mise UNPROFOR: "Velitelská rota pod velením npor. Ladislava Jandy hlídala dvě stanoviště ve městě Prijedor a to SPIDER 2 před hotelem Prijedor a další SPIDER před budovou CIMIC (číslo neznám). Už je to docela pěkná řádka let, co jsme sloužili v Bosně. Na "pavouky" mám určitě vzpomínky a pamatuji si celkem vše, až na jména, která mě již vypadla z hlavy, takže složení hlídek už jmenovitě neřeknu. Těch hlídek jsem zažil několik a to jak u hotelu v Prijedoru tak na stanovišti kde se nacházel CIMIC v Prijedoru. Tam to bylo nejhorší, protože po akci SAS to byl vlastně terč místních obyvatel a mezi nimi byli samozřejmě i vojáci srbské armády, kteří se tehdy ještě snažili zvrátit vývoj v Bosně a celá ta akce SAS jim nahrávala do not. Dnes víme, že se jim to nepovedlo. Ale zpátky k "pavoukům". Tehdejší útok na hotel začal tím, že tam bylo hozeno několik granátů na vozidla UN, jelikož tam byli ubytováni jejich příslušníci a zaměstnanci. My jsme tam vlastně dělali ochranu UN a zabezpečovali bezpečnost okolí. Šlo to těžce, ale zvládli jsme to. Místní k nám neměli důvěru už na pohled, ale co čekat, takže se něco dozvědět nebylo lehké. U CIMICu jsme byli, myslím, v pěti a dopředu jsme byli varováni, že může dojít k napadení v rámci odvety za předchozí akci SAS. K tomu nechybělo hodně. Tehdy přišlo podle mých odhadů tak 500 osob, začali před námi zapalovat svíčky. My jsme stáli v řadě vedle sebe, zády k budově CIMIC, kam chtěli proniknout. Byli jsme v plné polní, měli jsme nabito a jen jsme čekali kdy to začne. Já byl radista a stále jsem volal o posily, avšak můj požadavek byl vždy zamítnut (dodnes si to nedovedu vysvětlit). Tehdy chybělo velmi málo, nepatrný pohyb jedné ze stran a byl by to nejspíš náš konec. Ale zázrakem jsme to ustáli, myslím psychicky. Pamatuji si, jak se mně třásl napětím hlas do vysílačky a to jsem toho měl jako radista již hodně za sebou (více než rok v UNPROFOR). Situace se nakonec uklidnila. Chtěl bych ještě říci, že jsem u nich viděl zbraně i granáty a myslím si že byli připraveni k jejich použití, jen čekali na naši chybu, ale je to jen můj osobní názor. Na místě byli přítomni i vojáci amerických speciálních sil a když jsme je požádali o pomoc, odmítli se slovy, že je to náš prostor a jedná se tedy o naši věc. Následně sedli do aut a odjeli, čímž mě tehdy velmi zklamali. Následně jsme patrolovali v Prijedoru, pocit nic moc, ale ustali jsme to."

Pavel Ježek vzpomíná na ještě jednu dokreslující situaci, typickou pro balkánskou proměnlivou situaci: "Úsměvná věc, která se stala při hlídce u hotelu Prijedor. Hlídkovali jsme, myslím, od 18:00 do 06:00, snad to byla sobota. Když jsme zaujali pozici před hotelem, nic zvláštního se nedělo, až tak kolem 23:00 se k hotelu začali najednou scházet místní lidi. V první chvíli jsme nevěděli, co se děje a co se hlavně bude dít, ale pak jsme pochopili. Normálně otevírala místní diskotéka, která začínala o půlnoci. Překvapilo nás, že diskotéka v takovéto situaci vůbec funguje, ale zaměstnanci OSN a místní se prostě chtěli bavit. Proč to ale píšu. Kolem půlnoci jsme najednou uviděli 3 osobní auta, které se hnaly přímo před hotel. Překvapilo mě, že auta měla švýcarské poznávací značky. Když vozidla zastavila, vystoupilo z nich asi 10 lidí, tedy 10 chlapů, ale pořádných. Měli na sobě civil a tak jsme si říkali, je to tady, bude problém. Ten nejstarší, ve věku asi 55 až 60 let. se okamžitě hrnul k nám. Hned jsme zpozorněli a zaujali pozice kolem vozidla. Už z dálky na nás volal, že se nemáme ničeho obávat. Mluvil rusky a když k nám přišel, okamžitě jsme na něj uhodili, kdo je a co tady dělá. Moc se mi tehdy hodila ruština, kterou jsem si myslel, že již nikdy nepoužiju. Muž se představil a ukázal mně ID kartu vojáka SFOR. To mě docela vyvedlo z míry. Následovala otázka, proč přijeli a co mají v plánu. Na to mě odpověděl, že mají dovolenou. Hned si všiml vlajky na mém rameni a začal, že Česko velmi dobře zná z roku 1968 (mimochodem byl i v Afghánistánu v 80 .letech). To mě docela pobavilo a muž byl velmi přátelský. Okamžitě jak přijeli, místní ochranka se stáhla, i když do té doby byla velmi nekompromisní. Z toho jsme usoudili, že se znají, anebo oni je znají, ale je to jen můj dojem. Muž dále říkal, že slouží na základně v Tuzle, že je ruská vláda neplatí a nedostali zaplaceno již 3 měsíce, tak cvičí srbské výsadkáře a speciální jednotky za jiné peníze. Nevím proč mě to říkal a já jsem si pomyslel, že vlastně Rusové mohou vše a se Srbáči jsou největší přátelé a nějaké Daytonské dohody jsou jim šumafuk. Rusové se pak odebrali dovnitř hotelu a chtěli jen, abychom jim dali pozor na jejich auta a když prý budeme něco potřebovat, stačí říct. Je pravda, že ostatní kolem staršího muže běhali, z čehož jsme usoudili, že je opravdu jejich velitel, což se následně potvrdilo. Pokud si vzpomínám, byl podplukovník. Byli tam až do rána, potom vyšli ven (překvapivě nebyli opilí), nasedli do aut, poděkovali a byli pryč. Nevím, co si o tomo incidentu mám myslet. Možná se jednalo o výsadkáře, možná členy Specnaz, ale co dělali v Prijedoru v civilních autech? Měli jsme s sebou UAZ, což ho tenkrát velmi pobavilo. Po dobu, co byli Rusové v hotelu, jsme se cítili tak nějak bezpečněji. Možná proto, že tehdy těm srbským gorilám něco řekl a pak přišel k nám s tím, ať nemáme obavy, že jsme v bezpečí. My ale byli raději celou noc mimo vozidlo z obavy útoku granátem."

Situace na "pavoucích" byla proměnlivá. Velitel družstva 1. mechanizované roty, rtm. Oto Holinka, vzpomíná: "U hotelu jsme zažili demonstraci po zatčení Drljači, nic příjemného. Seděli jsme v autě s nataženými zbraněmi, jednoho člena patroly jsem nechal venku za autem. V autě jsme seděli proto, že bylo nařízeno nevystupovat v případě demonstrací, které se očekávaly a neměli jsme vystupovat nijak agresivně a to ani náznakem. Jen samotná naše přítomnost venku z vozidla se zbraněmi by mohla někoho provokovat. Přesto jsem ale chtěl mít krytá záda a někoho, kdo by nám v případě nutnosti umožnil opustit vozidlo a stanoviště. S vozidlem by to nešlo, museli bysme skrz dav. Když demonstrující odešli, měli jsme poplivané auto a přiletělo i několik kamenů, ale všechny byly hozeny tak, aby nás ani auto nezasáhly. O pár dní později byla nalezena nálož pod jedním z vozidel IPTF."

A ještě i po našem odjezdu z Bosny si naši následovníci užívali na "pavoucích", jak vzpomíná Rostislav Laurenc ze střídající 1. mechanizované roty: "CIMIC Prijedor jsem jednou na 2 dny hlídal. Před dům jsme nesměli, takže jsme byli uvnitř budovy. Byl tam se mnou celý můj roj (celkem 4 vojáci). Kolem poslední kontroly v noci jsme spatřili oheň v jednom z Humvee, tak jsme tam vlítli a borce jsme vytáhli, byl podělaný strachy. Tehdy jsem v tom fofru vzal jenom sapík a zapomněl jsem na přilbu i vestu. Kolegové Žemlička a Dostálek zalehli na balkóně ke kulometu. Dolů k hořícímu vozidlu jsem utíkal s J. Kindlem za notného řevu, abych sobě dodal odvahu. Amerického kolegu jsme rychle vytáhli a to, co bylo ve vozidle dalšího, ať se třeba podělá... Do té doby nás Amíci nijak nebrali, ale po této události bylo všechno jinak a my dostávali málem i snídaně do postele. Později jsme se dozvěděli, že v tom autě Američané měli nějaké drahé satelitní přijímače."

                           Foto: Rostislav Laurenc. Tím oknem do CIMICu tenkrát proletěl granát 

Závěr

Pro vojáky, co sloužili v Bosně, musel být velmi úsměvný americký seriál Neznámé příběhy Navy Seals, konkrétně díl sedmý s názvem Bosna, kde příslušníci SEAL popisují, jak se nad ránem dostali přes kontrolně propouštěcí místo srbské armády před Prijedorem. Jedná se samozřejmě o pohádku, kterou by v reálu nikdy síly SFOR žádné místní armádě nedovolili, pánem Bosny bylo tehdy NATO a SFOR.


Foto: Tento článek je malou připomínkou vojáků, co tam tehdy sloužili | archiv autora

Co říci na závěr. Čeští vojáci všechny situace proti přesile davu, útokům granáty i IED ustáli. Nikomu z nich se nic nestalo a určený prostor udrželi. Tento článek je malou připomínkou vojáků, co tam tehdy sloužili, i těch co už nejsou mezi námi, jako např. velitel 2. mechanizované roty mjr. Jiří Slinták z Velké Hleďsebe. Za podklady děkujeme veliteli z 6. mpr., pplk. Pavlu Jiráčkovi.

Autor: Jaroslav Dolejška

ARMYWEB, 29. 07. 2020


Velmi netradiční oběd tří spojeneckých armád přímo v poli 

,,Vsadím se, že já a mí tři přátelé posnídáme právě v baště u Saint Gervais a zůstaneme tam jednu celou hodinu, ať se děje, co se děje . Hm to zní zajímavě..." Alexandre Dumas Tři mušketýři


Když jsem četl jako malý Tři mušketýry a smál jsem se tomuhle příběhu, netušil jsem, že o tři století později nám, vojákům 1. mechanizované ,,Neporazitelné" roty, 6. mpr. SFOR ze základny Stari Majdan (Bosna a Hercegovina), bude v roce 1997 umožněno zažít tuhle situaci v českém provedení a provést ji jako žert kanadským vojákům.

Během společné patroly s našimi britskými předsunutými dělostřeleckými návodčími přidělenými k naší rotě (pod velením kapitána Philla Moneyho) dostali vojáci 2. mechanizované čety naší roty dne 2. září 1997 hlášení o zapadlém kanadském kolovém obrněném kolovém transportéru (KOT) Grizzly na souřadnicích (,,gridech") GR XK 278 426 s rozkazem vyprostit ho.

Foto: Vojáci 2. mechanizované čety naší roty dne 2. září 1997 obdrželi hlášení o zapadlém kanadském kolovém obrněném kolovém transportéru (KOT) Grizzly (na snímku) | archiv autora

Na místo naši vojáci dorazili rychle pod velením velitele roty npor. (brig. gen. v. z.) Pavla Bulanta, který začínal svoji službu v armádě u tankistů, než přešel k průzkumu, takže měl dost zkušenosti. Grizzlyho jsme vyprostili za použití tzv. vláčku. Vepředu byl britský WARRIOR zapřažený před vyprošťovaným transportérem a naše BVP-2 bylo zapojeno za ním prostřednictvím silných ocelových lan. Třetí BVP (na fotografii s řidičem rtm. R. Sládkem) pak jistilo vyprošťovaný transportér z boku, aby se nepřevrátil. Během vzájemné spolupráce všech 4 osádek jsme nakonec vyprostili kolový transportér Grizzly a odtáhli na polní cestu.

Během vyprošťování dostal velitel roty, npor. Bulant, spolu se svým zástupcem, kpt. Jurajem Švarcem, nápad a poslali nás v Land Roveru na základnu roty, abychom přivezli jídlo pro všechny vojáky, včetně kanadské osádky vyproštěného transportéru. Ovšem jídlo nemělo přijít do klasických polních ešusů, ale měli jsme dovézt stoly, židle, ubrusy, kořenky, umělé kytky ve vázách, příbory, porcelánové nádobí a nastrojené kuchaře, aby slavnostně vydali oběd přímo v poli.

Foto: Třetí BVP (na fotografii s řidičem rtm. R. Sládkem) pak jistilo vyprošťovaný transportér z boku, aby se nepřevrátil. | archiv autora

Cestou jsme samozřejmě nadávali, co to je za nápad, o to víc pak nadávalo hospodářské družstvo na základně. Ovšem, když jsme se pak se vším vrátili na to rozbahněné místo, výraz kanadských vojáků stál za to. Vojáci nevěřili svým očím, když jsme začali vynášet stoly a židle uprostřed kruhové obrany, začali prostírat ubrusy, příbory, talíře a mísy, a do toho všeho přišli vyšňoření kuchaři a začali kanadské vojáky (i všechny ostatní) obsluhovat u stolu včetně polévky a dalších chodů. Během tohoto aktu pak velitel roty včetně jeho zástupce Kanaďany přesvědčovali, že se takto česká armáda běžně stravuje v poli a my všichni jsme se tvářili, že to je samozřejmost.

Angličané v tom jeli s námi, jako ostatně ve všem. Prostě tradice už od 2. světové války. Už byli za ty měsíce zvyklí a výše popsaný kanadský žertík v duchu tří mušketýrů v českém podání byl pro ně příjemným zpestřením.

Foto: Později dostal velitel 6. mechanizovaného praporu pplk. Pavel Jiráček od velitele kanadské jednotky, která spolu s námi sloužila pod britským velením v MND SW (mnohonárodní divize Jihozápad), jako poděkování vlaječku z vyprošťovaného kanadského transportéru i s datem, koordináty a označením jednotky. | archiv pplk. Pavla Jiráčka

Později dostal velitel 6. mechanizovaného praporu pplk. Pavel Jiráček od velitele kanadské jednotky, která spolu s námi sloužila pod britským velením v MND SW (mnohonárodní divize Jihozápad), jako poděkování vlaječku z vyprošťovaného kanadského transportéru i s datem, koordináty a označením jednotky. Fotografie z vyprosťování jsou majetkem autora, za fotografii vlaječky děkujeme pplk. Pavlu Jiráčkovi.


Autor: Jaroslav Dolejška/SPVV/CZFORCES

ARMYWEB 13. 02. 2020


Vzpomínky českého vojáka: Nikdy nezapomenu na ty měsíce, které jsem na Koranském mostě strávil

Mise UNPROFOR byla ustanovena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN č. 721 ze dne 27. listopadu 1991. O účasti naší armády v mírových misích na území bývalé Jugoslávie rozhodla vláda tehdejší České a Slovenské Federativní republiky svým usnesením č. 27 ze dne 16. ledna 1992, Původním místem určení připravovaného praporu byla mise OSN UNTAC v Kambodži. Hned na to se ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově urychleně stavěl československý prapor v síle 500 osob začleněných do tří rot a velení praporu.

Foto: 3. četa 1. RRN při budovaní check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Do jednotky byli zařazováni jen vojáci-dobrovolníci, kteří byli ochotni plnit úkoly nasazení na vysoké profesionální úrovni se schopností plně se podřizovat rozkazům a nařízením, které vyplývaly z mandátu OSN pro danou mírovou operaci. Prapor byl tvořený z menší části profesionálními vojáky a z větší části vojáky základní služby, většinou z VZ MS OSN v Českém Krumlově, kteří podepsali závazek k Další činné službě a vojáky v záloze. Dnem 7. března 1992 vstoupil v platnost mandát Organizace spojených národů pro ČSFR a 11. března téhož roku vydalo Federální shromáždění ČSFR souhlas k vyslání jednotky. O dva dny později odletěla první skupina patnácti důstojníků Čs. armády do bývalé Jugoslávie. Pět z nich bylo určeno pro štáby UNPROFOR a deset tvořilo kontaktní skupinu důstojníků praporu mírových sil. Pod velením pplk. Karla Blahny, obsadil prapor prostor odpovědnosti v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska (oblast tehdejší Republiky srbská Krajina - RSK). Příslušníci praporu působili v sektoru JIH, spolu s francouzským a keňským praporem mírových sil.

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

K nejdůležitějším úkolům zde patřilo vybudování a zabezpečení činnosti na desítkách kontrolních a propouštěcích stanovištích (Check point), organizování mobilních pozorovacích týmů, vybudování pozorovacích míst (TANGA), dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran, ochrana obyvatel chorvatské obce Podlapač, patrolovací činnost a humanitární pomoc. Ta spočívala například v ostraze a materiálním zabezpečení dočasného tábora pro přesídlence u osady Dolní Lapač, kromě toho byl zabezpečován i doprovod konvojů s humanitární pomocí nebo konvojů s uprchlíky z RSK do Chorvatska.

3. Četa 1. roty rychlého nasazení (RRN), ve které jsem sloužil, dostala za úkol vybudovat check point u Koranského mostu, na samém začátku Plitvických jezer. To bylo strategické místo, protože most byl umístěn na hlavní silnici z chorvatského Karlovace do Titovy Korenice a také to byl první check point na území, které bylo pod kontrolou československého praporu. Silnice byla velmi frekventovaná, ať už místními obyvateli, srbskou milicí, nebo jednotkami UNPROFOR

Budování začalo v květnu a check point byl dokončen na přelomu června a července. Jako místo pro check point bylo vybráno odpočívadlo na konci mostu ve směru na Plitvice. Úmysl byl takový, že se hlavní silnice uzavře a průjezd vozidel bude odpočívadlem. Nejdříve byl proveden ženijní průzkum v jeho okolí. Jako první se začal budovat bunkr zhruba uprostřed odpočívadla. Byl ve tvaru kruhu asi 2 m hluboký, z toho 1 m byl z pytlů písku, zbytek byl v zemi, průměr byl asi 2,5 m a střecha byla z dřevěných prken pokrytých pytli s pískem a zakryta zelenou plachtou s nápisem UN, stejně tak byly označeny ostatní bunkry. Tento bunkr sloužil při budování stanoviště i jako místo pro stráž, která pozorovala a hlídala okolí, většinou to byl 1 voják s kulometem.

Foto: Budování check pointu na Koranském mostě, květen-červen 1992 | archiv autora

Další etapou bylo postavení první ochranné zdi, která chránila vnitřní prostor stanoviště. Základem zdi byly kameny a na nich byla postavená stěna z pytlů s pískem se střílnami, byla cca 20 m dlouhá a 2 m vysoká. Na konci zdi byl pak ve směru na Plitvice vykopán další, tentokrát čtvercový, bunkr zhruba stejných rozměrů jako předchozí bunkr. Vstup do bunkru byl z vnitřního prostoru stanoviště.

Pak se pokračovalo s budováním místa pro vojáky ve službě a kuchyně, která byla i jakousi společenskou místností a jídelnou. Základnou této stavby byl velký dřevěný poutač na Plitvická jezera. Při stavbě kuchyně nám byli velkými pomocníky vojáci z Roty oprav techniky a jejich TATRA 815 8x8 AV-15 s jeřábem, který celý poutač rozebral, takže zůstaly jen zabetonované dřevěné pilíře původního poutače, které pak sloužily jako základ pro prkenné zdi kuchyně. Ty byly následně z vnější strany také obloženy pytli s pískem. Vojáci z této roty nám také vyrobili velice pěknou závoru pro check point. Místo závory se také používalo dřevěné prkno s provazem, pobité hřebíky. Využití automobilu AV-15 byla jediná pomoc mechanizace při stavbě check pointu, jinak se vše dělalo ručně, což bylo velmi náročné. Zvlášť náročné bylo pak hloubení bunkrů ve skalnaté půdě, či takřka přímo na silnici, nebo i taková běžná věc jako bylo vykopání jámy pro záchod.

Foto: Check point na Koranském mostě, červenec 1992 | archiv autora

Naplnění stovek pytlů s pískem, které sloužily ke stavbě bunkrů a ochranných zdí, byla také nekonečná a úmorná práce. Pytle se používaly většinou francouzské jutové nebo igelitové německé, tuším od firmy BASF. Kvůli těmto německým pytlům jsme měli jeden docela nepříjemný konflikt s pravoslavným popem, který nás dost sprostě seřval, že používáme pytle z Německa a máme je okamžitě odstranit, protože Němci jsou spojenci Ustašovců (Chorvatů). České pytle byly pro stavbu více či méně nevhodné, jelikož byly moc velké a těžké a když zmokly, tak se trhaly, proto se používaly v nejmenší míře.

Další vykopaný bunkr, byl umístěn vně check pointu před kuchyní a budoucím stanovištěm spojařské Pragy V3S, takže bunkry tvořily takový obranný trojúhelník.

Foto: Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. | archiv autora

Poslední etapou výstavby check pointu bylo samotné přehrazení hlavní silnice. Na to byly použity plechové kontejnery, které byly naplněny pískem. Na nich se pak postavily ochranné zdi z pytlů se střílnami a navrch byl pak natažen kruhový ostnatý drát, dodaný francouzskou armádou. Ten byl mimochodem natažený i kolem celého stanoviště.

Následně byl postaven stan, který sloužil jako ubikace pro vojáky, zatloukání kolíků do asfaltové silnice také nebylo právě jednoduché. Později byl stan nahrazen unimobuňkami, které dovezli finští vojáci. Pro ochranu stanu byla postavena ještě jedna vnitřní ochranná zeď. Na závěr byla větší část check pointu přetažena maskovací sítí a to hlavně z důvodů ochrany před sluncem, byl pod ní velmi příjemný chládek. Maskovací síť jsme bohužel po několika týdnech museli odstranit, protože jsme prý byli moc maskovaní a to vojáci OSN být nesmějí.

Foto: Česky voj. konvoj při průjezdu check pointem, červenec 1992 | archiv autora

Check point byl také chráněn betonovými retardéry pro zpomalení automobilů. Tuto ochranu bylo nutné později zesílit o další retardéry pomocí 3 hromad písku, které byly vysypány na silnici ve směru od Plitvických jezer. Bylo to z toho důvodu, že stanoviště bylo na konci dlouhého klesání a místní řidiči kamionů v rámci šetření paliva nahoře na kopci tzv. vyhodili rychlost a dole pak už nebyli schopni včas zabrzdit. Kvůli tomu se tak check pointem prohnalo několik kamionů. Naposled to byl kamion, který vezl živé krávy a během své jízdy zdemoloval betonové retardéry, velmi těsně minul bunkr, ve kterém jsem zrovna byl, prorazil a zničil kovovou závoru. Závorou si poškodil olejovou vanu motoru a zůstal tak odstaven tři dny i s krávami u našeho stanoviště, což bylo v letním vedru velmi nepříjemné. Naštěstí se při těchto incidentech nikomu z vojáků nic vážného nestalo, i když k tomu bylo někdy velmi blízko, když například museli přeskakovat plot z ostnatého drátu, aby se vyhnuli srážce s rozjetým kamionem.

Foto: S anglickými vojáky na check pointu, červenec-srpen 1992 | archiv autora

Ke stavbě check pointu se váže také historka, kdy na check point přijel na kontrolu keňský generál Robb, velitel našeho sektoru JIH. Náš check point se mu vůbec nelíbil, že je prý až moc opevněný a zvláště mu vadila dlouhá ochranná zeď, kterou nařídil zbourat, protože prý musíme být vidět. Tím nám zcela vzal veškerý elán do další práce. Naštěstí v jeho doprovodu byl jeden holandský důstojník, který naši práci pochválil a řekl, že náš check point je vynikající a generála Robba ať neposloucháme, že tomu vůbec nerozumí. Check point začal plnit svou funkci na přelomu června a července, vojáci sloužili v klasickém třísměnném provozu po 8 hodinových směnách: stráž, pohotovost, odpočinek.

Stanoviště bylo doslova náš domov a na to jakým způsobem jsme ho postavili, jsme byli velmi hrdí. Každý voják přispěl, jak nejlépe uměl. Jeden byl v civilu zedník, další truhlář atd. Přísloví o českých zlatých ručičkách se zde opravdu potvrdilo. Snad bych k němu přidal ještě jedno ryze vojenské přísloví "voják se stará, voják má". Check point jsme přece stavěli pro sebe, pro svoji bezpečnost a i pohodlí.

Foto: S francouzskými vojenskými novináři | archiv autora

Toto stanoviště bohužel fungovalo přibližně jen půl roku a pak bylo zrušeno (duplicita s check pointem polského praporu, který byl asi o 1 km dál ve směru na Karlovac). Ale i za tu krátkou dobu jsem na něm zažil několik velmi vážných situací. Např. střelbu odstřelovače na naše stanoviště. Opravdu se nejedná o nic příjemného, když slyšíte létat střely kolem své hlavy a ani nevíte odkud. Dalším zážitkem bylo poměrně složité a vyhrocené vyjednávání se srbskou milicí, která měla svoje stanoviště asi 50 m od našeho. Srbská milice chtěla obsadit naše bunkry a použít je v boji proti skupině chorvatské armády, která byla vysazena v okolí našeho stanoviště. My jsme však byli neústupní a srbským vojákům jsme důrazně vysvětlili, že naše bunkry v žádném případě použít nemohou. Znepřátelené strany budovaly svá stanoviště poblíž pozic MS OSN hlavně z důvodu jejich monitorování, kvůli palbě mezi sebou, kterou díky vzdálenosti často odnesli i naši vojáci na těchto stanovištích. Důvodem byla také potřeba stavět stanoviště na strategické místech.

Dost složité bylo také vyřešení konfliktu mezi dvěma skupinami srbské milice, jejichž příslušníci se do sebe pustili. Nejdříve šlo o slovní potyčku, poté došlo i na fyzický kontakt přímo na našem stanovišti. Tuto situaci nakonec vyřešil můj kolega střelbou do vzduchu. Až po této výstražné střelbě se obě skupiny uklidnily.

Foto: Check point na Koranském mostě | archiv autora

Asi nejvážnější incident, jaký jsem tam zažil, bylo napadení mne a mého kolegy ve službě posádkou vozidla, která na nás po kontrole začala z odjíždějícího auta střílet. Jednali jsme s kolegou automaticky. Okamžitě jsme zalehli a chtěli jsme střelbu opětovat. Byli jsme přeci napadeni a měli právo se bránit. Avšak v tu samou chvíli k nám přiběhli srbští vojáci, kteří byli opodál a začali na nás křičet, ať nestřílíme. Na to jsme na ně s prstem na spoušti křičeli my, že se přeci nenecháme zabít. Ale to už střelba ustala a auto bylo pryč. Následně nám Srbové vysvětlili, proč se nám tak moc snažili zabránit v opětování střelby. Šlo o to, že kdybychom posádku auta zranili nebo dokonce usmrtili, nikdo z místních by nevěřil, že jsme byli v právu a chtěli by se nám za ně mstít. Daný incident byl pak nahlášen a řešen jak naší vojenskou policií, tak i srbskou.

Dnes jsem rád, že jsem tenkrát s kolegou nevystřelil. Možná bychom tu už nebyli, i když tehdy jsem to viděl trochu jinak. I takové situace jsme museli řešit a nebylo to vůbec jednoduché.

Foto: Autor článku u mostu spolu s psím maskotem. Pejsek se jmenoval Jugo a zemřel později na psinku. Druhý pes v pozadí zemřel později na setkání s minou. Válka... | archiv autora

Ale byly i veselejší chvíle, zejména když na našem stanovišti zastavili vojáci ostatních armád působících v rámci UNPROFOR. Jednalo se hlavně o francouzské vojáky, Keňany, Kanaďany, ale třeba i Rusy, Finy apod. Velmi rád vzpomínám na to, když na check pointu zastavili francouzští důstojníci, novináři vojenského časopisu a velmi obdivovali to, jak jsme check point vybudovali a udělali s námi takový minirozhovor a přitom si fotili nás i náš check point. Slíbili mi, že se v tom vojenském časopisu určitě objevíme a že mi pošlou výtisk. To se bohužel nestalo, ale jak jsem se později dozvěděl od jednoho našeho vojáka, který sloužil na velitelství sektoru v Kninu, tak jsme v tom časopisu nakonec opravdu byli. Škoda že ho nemám.

Foto: Nášivky se znaky mise, praporu, 1 RRN a návlek na rukáv | CZFORCES

Nikdy nezapomenu na ty měsíce, které jsem na Koranském mostě strávil s bezvadnou partou vojáků, na které jsem se mohl ve všem a kdykoliv spolehnout.

Autor: Martin Prokop

ARMYWEB 04. 03. 2020


Otoka 1996: Jen pár týdnů po příjezdu do Bosny a Hercegoviny čekal české vojáky nejtvrdší křest

19. 04. 2020 kategorie: Vojenská historie 24 komentářů

Při vyslovení slova Otoka si mnozí z nás vybaví střet mezi Srby a Muslimy (, který museli po prvních pár týdnech nasazení řešit naši vojáci mise IFOR (The Implementation Force). Byla to první mise NATO, které se naše armáda účastnila, jejím mandátem bylo silou prosadit mír ve válkou zničené Bosně. Česká republika vyslala do operace 6. mechanizovaný prapor, který byl 12. února 1996 začleněný pod 2. kanadskou mnohonárodní brigádu v rámci britské mnohonárodnostní divize. Prapor měl kolem 850 vojáků s těžkou výzbrojí.


Foto: Bojový patch mise IFOR | archiv vojáků 3. mr, 2. mr, SPVV/CZFORCES

Kromě vojáků co tam tehdy sloužili, vlastně ani moc nevíme, jak to celé probíhalo a co vojáci prožívali a o tehdejší zahraniční misi jsou k dispozici zpravidla pouze oficiální strohé zprávy. Musíme si uvědomit, v jaké situaci se naši vojáci ocitli, co jí předcházelo, jaká to byla jednotka a co následovalo. Takže ze získaných vzpomínek v rámci náhodných diskusí na veteránském fóru s přímými účastníky (včetně mnoha telefonátů a fotek) snad doplníme i tuhle část mozaiky v historii naší armády a to pohledem přímých účastníků.

Foto: "Snajpr MuDr" ( QRT z 3. mechanizované roty) přijíždí do Otoky 

Před 24 lety, dne 19. 4. 1996, se odehrál incident, který známe pod názvem "Otocký incident". Avšak ve skutečnosti celá událost začala už předchozího dne, kdy vojáci 2. mechanizované roty, které velel kpt. Petr Miller (jeden z prvních našich vojáků, který prošel Ranger kurzem americké armády v roce 1994), měli za sebou testovací střet. Rota i celý prapor byly stavěny na základě 71. výsadkového praporu z Chrudimi čerstvě vzniklé 4. Brigády rychlého nasazení.

Foto: Velitel 2. mechanizované roty kpt. Petr Miller 

Střelci operátoři BVP byli z 42. mpr., další vojáci z 6. speciální brigády z Prostějova, řidiči BVP-2 absolventi VSŠ v Nitře. Vojáci praporu i roty byli kromě vojáků z povolání, vojáků v záloze včetně zkušených veteránů z předchozích misí (UNPROFOR, UNCRO aj.) hlavně vojáci, kteří čerstvě skončili základní vojenskou službu a podepsali závazek k další službě po dobu přípravy a nasazení. Právě z jejich vzpomínek byl sepsán tento článek a na jejich přání často beze jmen nebo s přezdívkami nebo iniciály. Jednalo se o první misi, kdy mnozí z nich měli za sebou 12 měsíců tvrdé základní vojenské služby u výsadkářů 4. BRN a 2 měsíce tvrdé přípravy na VVP Boletice v krutém mrazu. Avšak ani toto vás úplně nepřipraví na válečnou Bosnu čerstvě po vyhlášení příměří.

Foto: Dan Římánek a další spolubojovníci 

Den před

Desátník Pavel spolu s dalšími dvěma spolubojovníky tvoříme osádku BVP-2, která střeží check point (KPM) u mostu v Otoce, který je umístěn na opuštěné muslimské straně. Na straně druhé hlídají příslušníci srbské MUP  o síle 10-12 mužů ve svých typických tmavých uniformách. Jedná se o veterány balkánských válek. Na srbské straně se šikuje dav 200 lidí, začínají nadávky na IFOR, české vojáky, českou armádu a naše rodiny: ,,Jebiga tvoju matˇ, "Česky vojnik, slabi vojnik" apod. To samé se děje na muslimské straně. Taková místní klasika, řev, výhružky, schované zbraně. Nejvíc ze všech řve jeden opilý muslim, dav se blíží, tak dáváme výzvy, řveme po nich, jsme jen 3 s BVP- 2 a jich asi 200. Většinu obou davů tvoří bývalí vojáci.

Foto: Česká BVP-2, jako mobilní bariéra na jednom z přístupů k mostu

To si nenechám líbit, dávám Š. svoji neprůstřelnou vestu a zbraně. Kluci mě jistí a já si to jdu tím drzým opilcem rozdat. Mlátíme se, ale mám převahu. Chytám ho pod krkem a řvu, že je idiot, že ho hodím do řeky. On že mi pak uplave, tak na něj řvu, že ho utopím. Následně to opilec vzdává a vrací se ke svým a já si beru zpět vestu a zbraně. Díky tomu, že jsme se nedali a naše zbraně byly stále na skupinu namířeny se skupina po domluvě MUP stahuje a rozchází. Nejspíše to byla jen předehra, testování naší síly a odhodlání. MUP si potom v klidu opéká prase. Prostě Bosna.

Den střetu - pátek 19. 04. 1996

Situace v prostoru odpovědnosti : V dopoledních hodinách se rozhodla část muslimských rodin využít volného dne k návštěvě příbuzných žijících za demarkační linii. Postupně tak přes most přešlo asi 300 osob. Kolem jedenácté se Muslimové shromáždili na hlavní komunikaci spojující Otoku s Novým Gradem a napadli srbskou policejní stanici. Poté postupovali pod muslimskými vlajkami dál na Novi Grad, a to až do okamžiku, dokud se nesetkali se stejně početným davem Srbů.

Foto: Mario Candus, ženijní rota/6. mpr. : "Já ten most stavěl s 3. muslimskou brigadou. Byl jsem za IFOR a s AD dvacítkou jsem jim tam dával traverzy 

Na našem CP (Check point, dnes KPM) jsme pořád v síle 1 BVP-2, já (Pavel), Piskač a Stáňa. K našemu stanovišti se blíží první skupina srbů, chtějí navštívit své domy na druhé straně, MUP je opět nechává projít. Nemůžeme je pustit. Dáváme výzvy, Srbové však odmítají upustit od svého záměru, tak spouštíme, po dohodě mezi sebou, výstražnou palbu do vzduchu z našich Sa vz.58. To je dočasně zastavilo, avšak po chvíli Srbové začnou někam volat mobily a vysílačkami. Na druhé straně se začínají srocovat muslimové. Voláme o posily na Bosanskou Krupu, kde sídlí naše rota. Autobusy začínají přivážet další srby, v reakci na to přibývají na druhé straně Muslimové. Posily pořád nikde. Většina srbů a muslimů jsou opět veteráni balkánských válek v civilu.

Foto: Čeští vojáci střeží check point (KPM) u mostu v Otoce 

Postupně přijíždí stovky Srbů, postupně se jejich počet šplhá až do tisíce. Mezi nimi se objevuje také srbský generál v černé uniformě ověšené metály, pod černým pláštěm uniformy má plno pistolí a skupinu organizuje. Jsme sami ve střehu asi 3 až 4 hodiny. Objevují se angličané s Wariorem a kanadský důstojník s terénním autem, který se snaží za pomoci amplionu uklidnit situaci. Davy na obou stranách houstnou. Najednou se vedle na poli objevují naši. Ptáme se důstojníka, který jim velí, kdo je za námi poslal a říkáme jim, že nevíme, jestli to pole není zaminované. Byli to ženisté s lehkou výzbroji, o ničem nevěděli, a tak se radši stáhli. Nálada je výbušná, do toho přijíždí kpt. Miller s naší rotou v BVP-2 a na tatrách a hned se rozmísťují na pozice, aby udrželi od sebe obě znepřátelené strany. Ze základny 3. mechanizované roty v Brezicani, přijíždí na pomoc hotovostní jednotka (2x OT-64, 1x BVP-2) a hned se zapojuje do akce. Zadržují technikou a lidským řetězem obě strany na svém úseku.

Foto: Des. Pavel G. (2.mr): "Držíme je od sebe" 

"Snajpr MuDr" (3.mr) vzpomíná: "Taky si vzpomínám, že "Srbáči" nám chtěli přes pole vpadnout do zad během toho, co jsme zadržovali "Muslimáče", a tak jsem jim to pokropil pod nohy a fofrem se stáhli zpět". Srbové se rozhodnou akci dál eskalovat a vyráží naším směrem. Nereagují na výzvy, a tak po vzájemné domluvě spouštíme výstražnou palbu na zem z našich Sa vz.58 a kulometů UK vz.59. Dav se však dál přibližuje a nezastavuje, tak nakonec všichni střílíme do vzduchu, včetně BVP-2. MUP jde s nimi. Blíží se, Piskač náhle vybíhá a posílá srbského generála, který jde v čele skupiny, na zem. Srbové se konečně zastavují. Hodinu je pak klid, pak se však najednou všechno opakuje a my zase střílíme ze všech zbraní do vzduchu. Je děsný zmatek, improvizace, bordel, každé bevko, každý voják za sebe od kapitána až po posledního z nás. Nakonec naše odhodlání neustoupit a naše střelba donutí skupinu upustit od jejich plánů a obě strany vyčkávají na svých stranách. Napočítali jsme, že celkem bylo vystřeleno asi 1200 nábojů.

,,Mira Mira (2.mr)" první tam byl kpt.Miller, pak dorazila Arapuša ,byl ve věži BVP a prohodil ke mě pár slov, bo si mě pamatoval jako VZS (byl jsem na koberečku)rozvinuli jsme se, a pak začalo byt husto. Po pár hodinách se objevili Opatovci a až po nich beze zbraní, chlapi z Bosanské Krupy (ženisti) a zahustili jsme střed mezi oběma stranami. Nakonec jsme, až se všichni unavili , doprovodili muslimáky za řeku, a pak už byl, klid, následovně po se zjistilo, že se otevřeli bedýnky s munici a vykoňák musí vybrat nepřidělenou munici jinak by to bylo nedovolené ozbrojování, vykoňák nebyl šťastny, alespoň náš  z Arapuši (Výkonný praporčík 2. mr Petr Galaj)"

V devět hodin večer se podařilo českým a kanadským styčným důstojníkům domluvit setkání zástupců srbské a muslimské strany, které naštěstí přispělo k celkovému uklidnění situace. Událost si vyžádala vyhlášení bojové pohotovosti na všech základnách českého praporu.

Dohra

11. 5. 1996 dochází v Bosně ministrem obrany Holáněm k ocenění 20 vojáků, kteří se podíleli na akci. Vojáci dostávají hodinky Lorus s nápisem věnuje Ministerstvo Obrany, avšak nebylo správné, že ocenění nedostali všichni, co tam byli.

Foto: Check point u mostu v Otoce po skončení akce 

Paradoxní je, že podle přímých účastníků, prvních šest oceněných důstojníků z velení praporu a jiných jednotek na místě střetu ani nebylo. Zarážející také je, že svými vojáky oblíbeny a respektovaný ranger velitel 2. mechanizované roty kpt. Petr Muller (71. vpr.) mezi oceněnými vůbec nebyl. Následně proběhlo setkání vojáků s delegací poslanců, kde došlo k dalšímu sporu. Dodnes není znám důvod, proč kpt. Miller po šesti měsících předal velení roty a vrátil se zpět do republiky. Vojáci 3. mechanizované roty, kteří tvořili posilu naší roty, dostali akorát poděkování od jejich velitele roty kpt. Opaty, a jak vzpomínají, toho si váží více než hmotných darů.

Rota skončila svoji misi po 14 měsících s ukončením mise IFOR a vrátila se domů. Mnozí z vojáků odešli do zálohy, další slouží, ale na Otoku, misi a svého velitele pořád vzpomínají. Je to vzpomínka na ty, co tam skutečně byli i na ty z nich, kteří už se přeskupují ve Valhalle.

Na závěr uvádím zhodnocení celé výše popsané akce zkušeným výsadkářem a veteránem mnoha válek, naším velitelem divize (MND SW), britským generálem sirem Michaelem Davidem Jacksonem (GCB, CBE, DSO, DL) v rámci návštěvy velení české praporu 22. 4. 1996, kdy ocenil profesionalitu českých vojáků při střetu: "Kdyby vaši vojáci profesionálně nezasáhli, došlo by ke střetu obou davů. Jsem přesvědčen, že vzniklá situace by se neobešla bez obětí na životech."

P.S.  ,,Muslimové" - Bosňáci (bosensky Bošnjaci/Бошњаци) jsou jihoslovanský národ s islámskou tradicí, který obývá především Bosnu a Hercegovinu a území kolokviálně nazývané Sandžak. Jejich etnogeneze je příčinou mnohých sporů, zvláště mezi národně orientovanými srbskými a chorvatskými historiky. Jednalo se o místní slovanské obyvatelstvo (srbské a chorvatské), které přijalo muslimské náboženství, aby získalo vedoucí místa v osmanské správě.

Bosňáci své pojmenování odvozují od Bosny, která byla mezi 15. a 19. stoletím součástí osmanské říše. Pro pochopení národotvorných procesů v jihovýchodní Evropě je nutné uvést, že ne všichni slovanští muslimové na Balkáně jsou Bosňáci. Jedná se například o islamizované obyvatelstvo Kosova (Goranci), Severní Makedonie (Torbeši) a Bulharska (Pomaci), které nepřijalo národní identitu většinové populace a nadále si uchovává své specifické etnonáboženské vědomí.

Bosna a Hercegovina  je domovem tří "konstitutivních národů", mezi které patří Bosňáci, Srbové a Chorvati, plus několik menších skupin, včetně Židů a Romů

Autor: Jaroslav Dolejška SPPV/CZFORCES na základě vzpomínek účastníků.

ARMYWEB 19. 04. 2020


Češi ve službách elitní jednotky SAS za 2. světové války


Jednou z méně známých kapitol 2. světové války jsou Češi bojující v SAS. Jedním z nich byl také svobodník Michael Lewinsohn, který sloužil pod jménem Mike Lewis v B eskadře. Daším Čechem byl například desátník Sergej Vaculík z Olomouce, který sloužil u 4. brigády SAS ( FAFL - Svobodní Francouzi). Ten válku přežil a my mu v budoucnu věnujeme samostatný článek.

Foto: Desátník Sergej Vaculík z Olomouce sloužil u 4. brigády SAS | archiv autora

Úvodem si pojďme stručně popsat vznik SAS a její působení během 2. světové války. SAS (Special Air Service) vznikla jako skupina dobrovolníků, vesměs bývalých příslušníků britských commandos, sestavenou poručíkem skotské gardy Davidem Stirlingem. Tato jednotka měla působit v severní Africe, kde měla provádět výsadky za linií fronty a přepadat nacistická letiště. Název SAS vznikl poněkud kuriózním způsobem: britská tajná služba se snažila přesvědčit Němce, že se v Africe nachází velká výsadková jednotka, a proto byla Stirlingova skupina nazvána velkolepým "Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby" ('L' Detachment, SAS Brigade). Odtud se vžil název SAS.

Foto: Hlídka SAS v severní africe během druhé světové války | Wikimedia Commons

Po prvním neúspěchu změnila jednotka taktiku, začala používat místo vzdušných výsadků silně ozbrojené Jeepy, a stala se pravou pohromou pro německá a italská letiště (do ledna 1943 přesáhl počet zničených letadel 250, a to se zanedbatelnými ztrátami na straně SAS). V roce 1944 se jednotka SAS (pod kterou byly v průběhu války začleňovány další skupiny dobrovolníků) zúčastnila invaze do Francie, později se podílela na řadě dalších operací až do konce války. Během 2. světové války sloužilo v SAS postupně kolem 2500 mužů včetně několika Čechů. Pojďme se nyní přenest do závěru 2. světové války, ve kterém svedl svůj poslední boj výše uvedený Čech Michael Lewinsohn alias Mike Lewis.

Foto: Příslušníci SAS v Jeepu během operace Clipper,18. listopad 1944 | Wikimedia Commons

Psali jsme: Britové o něm natočili film, dali mu vyznamenání, komunisté ho zavřeli a zabili

Dne 9. dubna 1945 V Borgewaldu nedaleko Oldenburgu během operace KEYSTONE našel velitel 1. pluku SAS podplukovník ,,Paddy" Mayne své vojáky z B eskadry ukryté za svými Jeepy. Kryli se před nepřátelskou palbou, která přicházela ze stavení před nimi. Asi sto metrů vpředu stály další tři opuštěné Jeepy průzkumné skupiny. Zástupce velitele eskadry Tim Iredale podal Mayneovi hlášení, že jejich velitel, major Dick Bond, je mrtvý a on jako jeho zástupce převzal velení. Sdělil mu také, že tři první průzkumné Jeepy nadporučíka Schleeho byly opuštěny poté, co na ně byla zahájena nepřátelská palba přicházející zprava.

Foto: Robert Blair "Paddy" Mayne | Wikimedia Commons

Nadporučík Phillip Schlee, později uvedl, že byli ochromeni palbou z kulometů MG 42 a střelami z Panzerfaustů. Střelec v prvním Jeepu, sgt. Schoefield, měl průstřel obou stehen. Střelec třetího Jeepu byl také zraněn. Schlee byl v prostředním vozidle a Eddie Ralphs byl v zadním Jeepu odkud střílel na nepřítele z kulometu Vickers. Ostatní stříleli z kulometů Bren a samopalů Thompson. Poté, co se jim podařilo opustit Jeepy, se všichni skryli v nedalekém příkopu, kde však byli přibiti nepřátelskou palbou.

Iredale dále Maynemu sdělil, že poté, co byli Schleeovi muži díky nepřátelské palbě neschopni dalšího pohybu, vyrazil major Dick Bond k jejich pozici plazením se po dně příkopu. V jednom úseku byla cesta příkopem blokována drenážní trubkou. Bond se rozhodl trubku přelézt, avšak ihned jak vystavil své tělo nepříteli, byl zasažen německým odstřelovačem přímo do čela.

Poručík John Scott poté k průzkumné skupině vyslal Bondova řidiče, svobodníka Mika Lewise. Svobodník Mike Lewis byl český Žid, jehož skutečné jméno bylo Michael Lewinsohn (nejspíše byl jeden z potomků sira Nicholase Wintona. Důvodem, proč Scott vyslal na pomoc právě Lewise, byla jeho postava. "Byl malý a myslel jsem si, že bude schopen prolézt drenážní trubkou," řekl posléze Scott. Trubka byla však úzká i pro malého Lewise, a tak se stejně jako Bond i Lewis pokusil po potrubí přeplazit. Čekal ho však stejný osud jako majora Bonda. Německý sniper Lewise zasáhl přímo do čela, stejně jako Bonda. "Cítil jsem se z toho velmi špatně", řekl Scott. "Protože jsem byl ten, kdo ho tam poslal. Byl to statečný voják.."

Foto: Pamětní deska věnovaná padlým příslušníkům SAS včetně M. Lewise | archiv autora

Po vyslechnutí Iredalea posílil Mayne útočnou skupinu na dvojnásobek a nechal ji zahájit postup vpřed k prvnímu domu. Během postupu vojáci zjistili, že z domu již nevychází žádná nepřátelská palba. Scott a jeho vojáci už předtím vystříleli na dům mnoho munice. Němečtí majitelé domu dokonce vyvěsili bílou vlajku a byl jim umožněn odchod. Podplukovník Mayne se také dal do pohybu, odjistil svůj bren a kývl na podřízeného Hulla, aby ho následoval. Hull vycítil, že je Mayne "vzteky bez sebe". Pravděpodobně byl rozčílený kvůli nerozhodnosti svých nových velitelů. "Nebyli jsme všichni úplně stoprocentní," připustil jeden z nich, poručík David Surrey-Dane, ex 4-Para. "O takovémto průzkumu bojem jsme toho moc netušili."

Foto: Detail památníku věnovaného padlým příslušníkům SAS | archiv autora

Zatímco Mayne obešel první dům a pokračoval dál, Hull vešel dovnitř domu, aby si našel výhodné místo pro jeho krytí. Vyšel po schodech nahoru a našel si okno s výhledem na druhý dům. V ten okamžik se ozvala střelba. Hull okamžitě opětoval palbu. Nepřítel však dál zasypával Hulla střelami, které se odrážely od zdí a stropu. Během několika vteřin byl pak strop díky zápalným nábojům v plamenech.

Ve stejnou chvíli Mayne vystoupil z úkrytu, svůj bren držel jako pušku, zapřený o rameno a vypálil krátkou dávku. Ozval se zvuk rozbíjených tašek a jejich pád ze střechy. Nepřátelská střelba ustala. Další silná palba se však spustila ze sousedního domu.

Následně se Mayne vrátil zpět k mužům B eskadry a požádal o dobrovolníka. Jako první se přihlásil poručík John Scott. Společně nasedli do Jeepu a vyrazili kupředu. Během jízdy Scott neustále střílel ze svého kulometu Vickers. Mayneho Jeep projel kolem opuštěných vozidel průzkumné skupiny a Mayne zakřičel na Schleeovi muže v příkopu, že je vyzvedne při příštím průjezdu.

Poté, co Scott vystřílel všechny náboje z Vickerse, Mayne zabrzdil. Scott pak skočil na místo spolujezdce a uchopil kulomet Browning. Mayne přidal plyn a Scott zahájil palbu z ráže .50. Mayne nakonec třikrát projel skrz nepřátelskou palbu, zatímco Scott neustále střílel. Německá palba slábla, až nakonec zcela ustala. Mayne pak zastavil Jeep naproti drenážní trubce, kde ležela těla Bonda a Lewise. Vyskočil a začal vytahovat těla, zatímco Scott stále střílel směrem k nepříteli. Mayne tak svým činem prokázal mimořádnou odvahu a zachránil průzkumnou skupinu nadporučíka Schleeho. Těla majora Dicka Bonda a svobodníka Mika Lewise byla posléze pohřbena o cca 3 km dále poblíž jednoho statku.

Za tuto záchrannou akci v Borgerwaldu získal Mayne již čtvrtý Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order - DSO). Důstojníci, kteří návrh napsali, Derri k Harrison a Ian Blackman, však s výsledkem nebyli spokojeni a navrhli Mayneho na nejvyšší vojenské vyznamenání - Viktoriin kříž, s čímž souhlasil i tehdejší britský polní maršál Bernard Montgomery.

Foto: Viktoriin kříž (anglicky Victoria Cross) je nejvyšší vojenské vyznamenání Spojeného království (dříve Britského impéria). V systému britských řádů a vyznamenání má přednost i před Podvazkovým řádem. Může být udělen za činy výjimečné udatnosti v boji příslušníkům ozbrojených sil bez rozdílu hodností. | Flickr se souhlasem autora

Toto vyznamenání však Mayneovi nakonec uděleno nebylo, přestože byl jedním z nejvíce vyznamenaných vojáků britské armády za 2. světové války. Údajným důvodem bylo tvrzení, že Mayne byl až příliš nekonvenčním válečníkem.

Autor: Jaroslav Dolejška/SPVV/CZFORCES

ARMYWEB 11. 09. 2019


Neuvěřitelný útěk českého příslušníka elitní jednotky SAS

Special Air Service (SAS) jsou speciální jednotky britské armády. Byly založeny v roce 1941 jako pluk a později v roce 1950 reorganizovány na jednotky. SAS dodnes provádí celou řadu úkolů včetně skrytého průzkumu, boje proti terorismu, přímé akce, záchranu rukojmích a shromažďování informací.


Co není až tak známé, je fakt, že v SAS sloužili i naši krajané. Jedním takovým českým vojákem sloužícím v SAS byl Serge Vaculík, který se narodil jako Stanislav Vaculík 28. září 1919 v Olomouci-Hodolanech. Před válkou odešel studovat do Paříže, kde ho zastihla kapitulace Francie, proto se zapojil do odboje, avšak koncem roku 1940 utekl přes Španělsko do Anglie, kde se v lednu 1940 v Londýně nechal zapsat do armády Svobodných Francouzů. V srpnu 1943 se stal kvalifikovaným výsadkářem, jeho výcvik proběhl na vojenských základnách v Largu a Hardwicku. Po jeho absolvování byl 8. srpna 1943 povýšen do hodnosti desátníka. Nastoupil službu u 2nd Parachute Chasseur Regiment, později vedla jeho cesta do nově vznikajícího 4. francouzského pluku SAS, kde sloužil v hodnosti desátníka. Před vyloděním v Normandii byl přeložen k 1. pluku SAS. Hlavním důvodem byla jeho znalost francouzštiny a celkové situace v okupované Francii. Vaculík prošel eskadrami A, D. S eskadrou D. 1. pluku SAS přišly jeho nejslavnější dny, kdy projevil neuvěřitelnou odvahu, chytrost, iniciativu a vlastenectví. Níže si můžete přečíst o jedné z jeho neuvěřitelných akcí.

Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | archiv autora

Psali jsme: Krvavá bitva o Bastogne - 101. výsadková divize a jejich "nejdelší zima v životě"

Velení naplánovalo vysazení jednotky jako součást OPERACE GAIN na noc 5. července 1944, měsíc po dni D. Rommelova 5. a 7. armáda v té době stále drží spojenecké armády na předmostí v Normandii a stále hrozí, že budou spojenci smeteni do moře. Proto spojenecké velení zahajuje OPERACI GAIN, ve které mají jednotky SAS ve spolupráci s francouzským hnutím odboje Maquis narušovat týl německých jednotek bránícím spojeneckým jednotkám na vyloďovacích plážích v dalším postupu do vnitrozemí. OPERACE GAIN byla zahájena výsadky 14. a 15. června 1944, kdy vysazené jednotky SAS spolu francouzským hnutím odporu zřídily své základny v lese Fointainebleu a následně bojovali v týlu nepřítele.

Eskadře D, složené z 12 vojáků, pod velením kpt. Patricka Garstina, byli téměř všichni nováčci. Až na desátníka Toma Gingera, který bojoval už v L-Detachmentu v Africe a Čecha desátníka Sergeho Vaculíka, který byl již předtím vysazen ve Francii. Dalšími členy byli svobodníci William Young, Joseph Walker, Thomas Barker, Norman, Morrison, Castelow, desátník Howard Lutton, seržant Thomas Varey a nakonec zástupce velitele eskadry poručík Jean "Johny" Wiehe. Dva dny před vysazením dostal velitel jednotky od velitele OPERACE GAIN, majora Iana Fenwicka, rozkazy, ve kterých jeho jednotka dostala za úkol vyhodit do vzduchu všechny dvojkolejné železnice spojující vyloďovací pláže s městy Orleans, Tours, Le Mans, Argentan a dále i všechny jednokolejné tratě křižující oblast. 


Foto: Příslušníci SAS v roce 1944 | Wikimedia Commons

Psali jsme: Rusové přiznali přísně tajný program vojenských satelitních inspektorů

Eskadra D následně přelétla nad měsícem ozářeným mořem v upraveném bombardovacím letadle Short Stirling. Hodinky ukazují 01:45 hodin, 5. července 1944. Dispečer Sadler vyhlíží ospalýma očima v kopuli řeku ozářenou měsícem a hledá záblesky světel od přijímající skupiny makistů, čekajících dole v lese. Najednou se cítí velmi zranitelný. Uběhla dlouhá doba, kdy jako desátník navigoval první úder L-Detachmentu zakladatele pluku Davida Stirlinga a Paddyho Mayna na SIRTE-TAMET v severní Africe. Při tomto výsadku je jeho úkolem zajistit jako dispečer úspěšné vysazení eskadry D ve výsadkové zóně poblíž La Ferté-Alais (cca třicet kilometrů od Paříže). Na všech výsadkářích je patrná nervozita.

Najednou Sadler uviděl, jak se rozsvítila tři světla, rozestavěná sto metrů od sebe. Deset metrů napravo od posledního světla začalo blikat morseovkou písmeno "B". Pilot ověřil kód, který souhlasil a nasadil bombardér na okruh pro poslední přiblížení. V trupu letadla si mezitím výsadkáři SAS na sebe nasadili výstroj, zahákli lanka padáků a řadili se pro vysazení z kruhového průlezu uprostřed podlahy.

Rozsvítilo se zelené světlo. Dispečer zařval "Go, jeden po druhém ven". Hned po veliteli vklouzli otvorem v podlaze ven do náruče tmy všichni ostatní vojáci. Najednou dispečer otvorem, ze kterého před chvílí vyskočili jeho kolegové, uviděl z doskokové zóny nezaměnitelný záblesk výstřelu z ruční zbraně. Zalapal po dechu. Výsadek byl ohrožen někým, kdo znal kód pro jejich výsadek. Mezitím pilot otočil letoun a mířil domů. Sadler věděl, že už není nic, co by mohl z letadla pro své spolubojovníky dole udělat. O okamžik později spatřil Sadler vyšlehly z 20mm kanónu nočního stíhače Messerschmitt Bf-110. Střely roztříštily kabinu letadla, pilot ve snaze německému sníhači uniknout neustále strhával svůj stroj do únikových manévrů. Nakonec se mu to podařilo a Sadler s pilotem opustili území okupované Francie.

Patrik Garstin slyší, jak po dním bzučí náboje, vidí záblesky výstřelů a uvědomuje si, že byli zrazeni. Němci na ně čekají. Jeho nožní zásobník se dotkl země. Chvilku po něm dopadá další výsadkář a nad ním jsou další vrchlíky padáků. Ze stínů lesa se k nim blíží muži v civilních oděvech a křičí "Vive la France!". Garstin rychle vytahuje karabinu M1 a natahuje závěr, když se z lesa ozvala dávka z kulometu. Desátník Howard Lutton je zasažen, Tom Barker zraněn, jeho zástupce por. Johny Weihe je také zasažen do zad. Sám Garstin ucítil bolest v krku a z paže mu teče krev.

Devět vojáků z jeho eskadry bylo zajato, z nichž čtyři byli zraněni. Pouze Morrison, Norman a Castelow, kteří skákali poslední a díky tomu přistáli dál v lese, unikli obkličujícímu kordonu a zmizeli za pomoci makistů. Podle poválečného vyšetřování polohu výsadkové zóny tehdy udal Němcům jeden z makistů. Na základě jeho informací pak Němci sami zřídili dopadovou zónu včetně světel (majáků) a správného kódu. Skutečnost byla o to horší, že místní sekce britské SOE (Special Operations Executive - Oddělení pro zvláštní operace) byla již rok infiltrována a vedena z Berlína. Tuto operaci, na kterou doplatili vojáci SAS, řídil Sturmbanfuhrer Hans-Joseph Kieffer, bývalý policejní inspektor z Karlsruhe, velitel místního Funkabwehru (SIPO-SD). 


Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | Specialforcesroh

Zajatci byli ještě před západem slunce převezeni do Paříže, kde byli ranění vojáci posláni do nemocnice. Krátce po převozu zde na následky svých zranění zemřel Lutton. Zbytek členů byl nejprve uvězněn v přestavěném hotelu v Place des Etats Unis a poté byl převezen přímo do Kiefferova velitelství SIPO-SD v Avenue Foch. Kieffer si zajaté příslušníky SAS krátce prohlédl a pak je předal k výslechům. Ginger Jones byl spoután s rukama za zády. Pokaždé, když dal vyslýchajícím odpověď, která se jim nelíbila, byl uhozen přes spoutané ruce. Desátník Serge Vaculik byl také vyslýchán a během výslechů byl minimálně dvakrát zmlácen. Jeho krycí historka zněla, že je "Martin", francouzský Kanaďan z Quebeku. Němci to však nespolkli. Říkali mu terorista a sdělili mu, že ho zastřelí.

Podle některých pozdějších výpovědí byli všichni vojáci SAS Němci informováni, že budou popraveni, avšak nevěřili tomu. Bylo to proti Ženevské úmluvě popravovat zajatce v uniformách - mohli být považováni za sabotéry, avšak špioni v civilu to přeci nebyli, měli stejnokroje. Po náročných výsleších byli vojáci odvezeni zpět do cel ve svém "hotelu". Dny ubíhaly a nic se nedělo, kromě občasných brutálních výslechů a faktu, že vojáci byli neustále spoutáni v absolutní tmě.

Dne 8. srpna, téměř pět týdnů po jejich dopadení, jim stráže SIPO-SD přinesli hromadu otrhaných civilních oděvů a řekly jim, ať se převlečou, s tím, že je ve Švýcarsku vymění za německé zajatce. Ginger Jones byl skeptický. Řekl Vaculíkovi, že nevidí důvod, proč k tomu potřebují vyměnit uniformu za civil. Vaculík s ním souhlasil, že je to nevěrohodné. Jeden z dozorců mu pak řekl, že uniformy se odnášejí proto, aby se mohly vyprat. Vaculík Garstinovi řekl, že má z toho špatný pocit, a navrhl, aby se nepřevlékli.

Němci zajatce neustále šikanovali a nutili je, aby se rozloučili se svými uniformami. Druhý den si nakonec všichni oblékli civilní oděvy, byli spoutáni a strčeni do přistaveného náklaďáku. Náklaďák se připojil ke konvoji asi patnácti dalších vozidel mířících na sever. Mezi jejich strážci byl i anglicky mluvící příslušníci SD jménem Alfred Von Kapri a Karl Haug, padesátiletý bývalý voják z první světové války, který byl v jednotce, která je v červenci zajala. Koloně velel SS-Hauptsturmfuhrer Richard Schnur. Všichni tři pracovali pro Funkabwehr pod Kiefferem.

Za východu slunce se náklaďák zastavil, zajatci začali mít obavy. Ocitli se na kraji lesa poblíž Beauvais v Somme. Jones zahlédl další náklaďák zaparkovaný mezi stromy. Vaculik se ptal Von Kapriho francouzsky, jestli je zastřelí. "Ano, samozřejmě,"odpověděl mu von Kapri.

Schnur pak nařídil strážným, aby sto metrů pochodovali s vojáky SAS až mezi stromy, kde narazili na malou mýtinu. Zde byli seřazeni vedle sebe, čelem k oddílu šesti Němců vyzbrojených kulomety. Garstin se musel kvůli svým zraněním opřít o Ginger Jonese. Schnur vytáhl z kapsy dokument a začal ho nahlas číst, zatímco Von Kapri překládal. "Na rozkaz Vůdce......... víte, že sabotéři jsou trestáni smrtí, a vy jste vinni v souladu s pravidly války "."Ještě jsme ani neměli soud," zalapal po dechu Garstin. "Panebože, budeme zastřeleni!". V tu chvíli se Serge Vaculik s křikem rozeběhl a zaútočil na střelce právě v okamžiku, kdy měla začít poprava. Vaculík jako řvoucí bestie prorazil skrz vylekané a překvapené Němce a s neuvěřitelným štěstím se mu podařilo uniknout. Těsně ho následovali Ginger Jones a Tom Varey. Haug později tvrdil, že nikdo z popravčí čety kvůli naprostému překvapení nestihl zahájit palbu. Schnur později vypověděl, že byl příliš zaneprázdněn tím, jak si papír s rozkazem k popravě zasunoval do kapsy, takže nemohl střílet. Jeden z přihlížejících strážců, možná Von Kapri, se však rychle vzpamatoval a svým samopalem zasáhl několika ranami do zad Garstina. Následně byli zasaženi ještě další tři vojáci SAS. Němci se rozeběhli za Jonesem, Vareym a Vaculíkem, kteří od nich byli vzdáleni tak třicet metrů. Kličkovali mezi stromy a na uprchlíky občas vystřelili dávkou ze samopalu. Jones po chvíli utíkání zakopl, upadl a zůstal ležet. Němci si mysleli, že byl zasažen, a tak ho přeběhli a stíhali ostatní vězně.

Jones počkal, až budou všichni z dohledu, a pak zvedl hlavu, aby prozkoumal okolí. Viděl čtyři zakrvácené mrtvoly a hned si uvědomil, co se stalo - čtyři mrtví Britové v civilních šatech, střeleni do zad, jako by se snažili utéct. Byli oklamáni, aby se vykašlali na uniformy, aby mohli být zastřeleni jako nepřátelští špioni. Jones se déle na zemi nezdržoval. Vstal a rychle zmizel v lese. Zastavil se až v kukuřičném poli, kde se svalil vyčerpáním na zem.

Když se Schnur o půl hodiny později vrátil a zjistil, že je Jonesovo tělo pryč, dostal záchvat hysterie. Věděl, že porušil Ženevskou úmluvu a jednoho dne by mohl být za své činy usvědčen jako válečný zločinec. Poslední, co potřeboval, byli živí svědci. Němci se rychle roztáhly do rojnice a začali pečlivě prohledávat les. Stráže najednou zahlédli Toma Vareyho jak sprintuje mezi stromy. Když je uviděl, okamžitě se skrčil za hromadou dřeva. Jeden z příslušníků SD, Otto Ilgenfritz, pak na vojáka vykřikl "Halt, vstaň!". Když to britský výsadkář udělal, Ilgenfritz ho ihned zastřelil.

Další uprchlíky Němci již nenašli a nakonec došli k závěru, že Jonesova mrtvola byla odnesena makisty a že jediným živým britským zajatcem na svobodě zůstal Vaculík. Později pak Němci odvezli pět mrtvol britských vojáků k jednotce Luftwaffe, která sídlila v nedaleké vesnici. Schnur informoval tamního velícího důstojníka, že mrtví jsou sabotéři, kteří byli zaskočeni při akci.

Garstinova jednotka nebyla první z SAS, která byla povražděna v důsledku Hitlerova Kommandobefehlu. V rozkazu bylo uvedeno, že spojeneckým komandům by neměla být přiznána práva obyčejných válečných zajatců a jejich vojáci by měli být popraveni, i kdyby se pokusili vzdát.

Vojáci SAS, kteří po vydání tohoto Hitlerova rozkazu bojovali v severní Africe, byli ušetřeni, protože Rommel odmítl splnit tento rozkaz, který považoval ze nečestný. Jeden z velitelů SAS, Jim Almonds, později tvrdil, že velení SAS již v červnu 1944 vědělo, že pokud budou jejich příslušníci chyceni, budou zastřeleni. Je však nepravděpodobné, že by to bylo oficiální stanovisko, protože týmy JEDBURGH, které šly do akce v červenci, byly informovány, že vzhledem k tomu, že mají uniformu, jsou tak chráněny mezinárodním právem.

V březnu 1944, kdy se důstojník 2. pluku SAS Jimmy Hughes dostal do Velké Británie, poté co utekl z německého zajateckého tábora, zopakoval zpravodajskému důstojníkovi 2. pluku majoru Eriku Barkworthovi, co mu o Kommandobefehlu řekl jeden německý důstojník. Barkworth pak předal Hughesovu zprávu velitelství 1. výsadkového sboru. Velení však došlo k závěru, že takové zvěsti jsou pouhou nátlakovou technikou. Skutečnost, že někteří pohřešovaní vojáci SAS nebyli Němci nahlášeni jako zabiti nebo zajati, byla podle nich trikem jak zabránit spojencům, aby se dozvěděli výsledky jejich operací.

Desátník Serge Vaculík jako jediný člen výsadku popravčí četě unikl a následně ještě musel několikrát utíkat, než se dostal do bezpečí. Později byl povýšen do hodnosti seržanta SAS. Vaculík pak po válce svědčil proti zajatým nebo uneseným příslušníkům SD SIPO, které zatýkalo komando 2. pluku SAS (pod velením majora Barkwortha na příkaz Winstona Churchila) na celém území Evropy. Jistým zadostiučiněním pro Vaculíka pak bylo, když slyšel stejný rozsudek nad příslušníky SD SIPO, jaký byl tehdy vynesen nad ním a jeho kamarády - "Trest smrti zastřelením!"

Po válce zůstal Vaculík ve Francii. Civilní život však pro něj nebyl tak uspokojivý jako ten válečný. Úspěch znovu zažil až se svými knihami, především s publikací Air Commando (Letecké komando), která vyšla ve Francii i USA. V této knize Vaculik kompletně popisuje své působení v armádě od června 1940, kdy unikl na pláži u Dunkirku z převržené lodi, až do doby, kdy svědčil u soudu s německými válečnými zločinci.

Podle hodnocení svých nadřízených byl seržant Vaculík skutečný válečný hrdina se vší vynalézavostí, drzostí, láskou k nebezpečí a vlastenectvím, které příslušníka SAS charakterizuje. Stanislav "Serge" Vaculík zemřel 7. 12. 1990 ve Francii.

Autor: Jaroslav Dolejška/SPVV/CZFORCES

ARMYWEB 24. 11. 2019